Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou;
a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.
Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.
Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.
/Mt 5, 38-48/
Možná se někdo z vás zeptá: k čemu to pojmenování „vyšší spravedlnost“? Možná si řeknete, že spravedlnost nemá přívlastky, že buďto je anebo není. Ale je to trochu jinak. Sám Ježíš v této páté Matoušově kapitole, která zahrnuje tzv. kázání na hoře neboli horské kázání, říká učedníkům: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ Už z této jedné věty lze usuzovat, že spravedlnost může dosahovat různého stupně.
SOUVISEJÍCÍ – Pomíjivost
Ježíš zde uvádí příklad spravedlnosti z dob Staré smlouvy: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Byla v tom jakási rovnost – co způsobíš druhému, to bude způsobeno tobě. Tím se vina jakoby vymazala a obě strany se s tím měly spokojit. Tato spravedlnost směřovala k tomu, aby se lidé, kteří spolu žijí, nějak mezi sebou porovnali. Spravedlnost byla totiž důležitá pro pokojné soužití společenství. Ten, který žije blízko mě, je můj bližní – tak se to kdysi chápalo. S tím musím vyjít především. Vztahy k bližním se obvykle řídily jinými pravidly než vztahy k nepřátelům. Milovat nepřátele, to bylo v době Staré smlouvy a v Ježíšově době něco neslýchaného. A nejen tehdy, ale i dnes, po dvou tisíciletích trvání tzv. křesťanské civilizace (která už se ke svému křesťanství, byť větším dílem formálnímu, pomalu přestává hlásit).
Spravedlnost „oko za oko“ bychom mohli nazvat reaktivní, protože reaguje obdobným způsobem na nějaký špatný čin, jehož se někdo dopustil. Zlo musí být potrestáno a dobro odměněno. To se chápalo jako spravedlivé a správné. Jak šokující asi muselo být Ježíšovo prohlášení „Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.“
Kolik jen sporů o ta slova vznikalo v minulých dobách. Jedni je brali doslovně, málem jako podmínku spásy, jiní se je snažili různě vyložit, někteří z nich odvodili teorii (politického či vojenského) nenásilí, mnozí je přímo zavrhovali jako defétismus, jako postoj otroka, který prý je nakonec vlastní celé křesťanské nauce. I dnes ve světě vládne spíš heslo: nenechat si nic líbit, umět se bránit.
SOUVISEJÍCÍ – Síla naděje
V horském kázání však nejde o nějaké „zrušení zákona“ nebo jeho nahrazení jinými příkazy. Možná spíš o nevyužití práva na (spravedlivou) odplatu, které v sobě skrývá určitý smysl. Apoštol Pavel podobnou věc vykládá v listu Římanům 12, 19-20: „Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘ Ale také: ‚Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.“
Už slyším námitky dnešního člověka, že přece existují lidé, které nikdy nic k lítosti nepřivede a že je zapotřebí ukázat jim, zač je toho loket. V to, že by mohl odplácet Bůh, věří dnes málokdo. V mé oblíbené písni Soudce všeho světa, Bože se zpívá: „nechť křivdy Tobě samému, soudci poroučím pravému“. Myslím, že to určitě neznamená „co tě nepálí, nehas“. Ani nejde o zrušení světské spravedlnosti. Která dnes, mimochodem, aspoň ve vyspělých zemích, odpuštění trestu nebo jeho části také zná. Zná i udělení milosti na základě posouzení konkrétního provinění. Čím dál tím více zemí už nepoužívá trest smrti. Je to díky tomu, že Ježíšovy myšlenky přece jen tu a tam pronikly do právního myšlení i do myšlení mnoha lidí. Někdy však mívám pocit, že se to v poslední době mezi lidmi zase mění, že sami neodpouštějí a volají po odplatě. Často slyším kolem sebe (nebo čtu) spíš tvrdé výroky lidí, jimž bylo způsobeno něco zlého: „nikdy mu/jí/jim neodpustím!“ Bohužel, jakoby všude přibývalo i toho zlého, co se lidem od lidí děje. Někdy ve mně na chvíli zarezonují slova Kazatele – „to, co se dělo, bude se dít zas…“
Ježíšovy výzvy neznamenají, že se člověk bránit nesmí, když je v právu. Ježíš to nebere jako novou verzi zákona, který je od nynějška platný pro všechny. Z horského kázání je patrné, že mluvil jen ke svým učedníkům a dával jim rady, jak žít dokonalý život. Mluvil k těm, kteří se chtěli od něj učit, kteří se mu chtěli podobat. K těm, kterým říká: vy jste sůl země. Jistě všichni nebudou solí. Pak by totiž sůl neměla co solit.
Známý český reformátorský myslitel a předchůdce Jednoty bratrské, Petr Chelčický, neschvaloval trest smrti. Na něj pak navazovali různí hlasatelé nenásilí. Vzít člověku život podle Chelčického znamenalo vzít mu možnost napravit se a odčinit svou vinu, což on pokládal za viditelný znak nápravy. Kdo je spasen, to totiž podle něj lze vytušit na základě skutečnosti, jak dotyčný člověk žije, do jaké míry se ve svém životě řídí Ježíšovým učením. Ne podle toho, jak dobře se mu ve světě daří, jak to později pochopili někteří kalvinisté. Chelčický byl kritikem většinového křesťanství. Představoval si, že opravdová Ježíšova církev bude vždy jen malou skupinkou ve světě, který se Ježíšovými radami nikdy řídit nebude.
Jednota bratrská se během svého působení rozhodovala, zda zůstat maličkým společenstvím věřících stranou světa (a uchovat si čistotu víry) nebo zda se otevřít světu, být pro něj požehnáním, ale vystavit se tak i jeho negativnímu působení. A je to téměř nadlidský úkol – žít ve světě a nepřizpůsobovat se mu. Znamená to především neustálé spojení s Ježíšem. I Ježíš žil ve světě a nikoho se nestranil. Jen občas utíkal do samoty k modlitbě.
To, co zde Ježíš předkládá učedníkům, není nic menšího než návrh na popření sebe sama, svých osobních zájmů a přenechání se Bohu. Výzva k tomu, žít pro druhé, bez ohledu na to, zda vám ti druzí dělají dobře nebo zle. Muselo to ve své době působit velmi skandálně. Vlastně to tak působí i dnes. Je to totiž radikální sebevzdání se, nekonečná trpělivost a láska, vydání sebe sama, které Ježíš dovedl až k vrcholu na kříži. Je to výzva, kterou nemusíme povinně následovat, a přece to někteří lidé, kteří mají velkou lásku k Bohu a k bližním, udělají. Nazvala jsem to „vyšší spravedlností“, ale ve skutečnosti jde možná spíš o vyšší stupeň lidství, o dokonalé lidství podle Ježíšova vzoru.
Autor: Eva Hájková Datum: 16. září 2024 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
37 Komentáře
Realtoltek
Jedine laskou lze probudit lasku ve zlem egu. Zle ego pak ustoupi svatemu duchu. Nase podstate je laska a jedine laskou lze lasku obnovit. Tento svet je ovsem skoro bez nezistne lasky. Musi prijit tedy nejdokonalejsi laska aby obnovila ty kteri chteji.
Olga Nedbalová
Děkuji paní Hájková za podnětný komentář. Přiznám se, že ze začátku mé víry mi přišly výše uvedené věty z evangelia zvláštní. Řekla bych nelogické. Vždyť ze světa jsem znala přísloví: „Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá.“ A najednou po mně Ježíš chce, abych na sebe nechala štípat dříví. Druhá fáze byla přijetí rozumem. Začala jsem vidět ve výše uvedeném přikázání logiku. Třeba ve spojitosti s podobenstvím O nemilosrdném služebníku – Mt 18,21-35. Čím dál více poznávám, jak je všechno v Písmu provázané a že žádné slovo tam není zbytečné. Teď jsem ve třetí fázi, vím, že nestačí jen rozumem přitakat, ale člověk musí začít i podle výše uvedených zásad žít. I když se to zprvu může zdát velmi těžké, po čase zjistíme, že nám žití podle Ježíšových zásad přináší do života Pokoj. Kdo okusí Ježíšův Pokoj pochopí, že nic jiného ze světa to nemůže nahradit. Řekla bych, že Ježíšův Pokoj je nad všechny světské poklady světa. Tudíž nám vůbec nemusí vadit, když nám někdo vezme světský poklad. Hlavně si nesmíme nechat vzít Ježíšův Pokoj.
pavel v
Paní Evo,
děkuji, že jste zvedla toto téma a souhlasím s vaší interpretací. Zvláště v tom, že pokyn k milování nepřátel musel Ježíšovy posluchače šokovat a šokuje dodnes. Souhlasím i s tím, že se nejedná o kategorický imperativ, že nejsme nuceni splnit tento pokyn za každou cenu. Kdy se jím řídit máme a kdy ne nám může ukázat Ježíšův příklad. Ježíš měl nesmiřitelné nepřátele ve farizejích a zákonících – kritizoval jejich pokrytectví. Zpochybňovali jeho pověření a usilovali mu o život. Ježíš si to nenechal líbit. Nazval je ďáblovými dětmi i plemenem zmijí. To znamená, že v zájmu pravdy nemusíme strpět každý útok na svou osobu. Agresor by si to mohl vyložit tak, že mu dáváme za pravdu.
1% lidí ve společnosti jsou psychopati. Těmto lidem chybí empatie a svědomí. Umějí manipulovat s lidmi. Mírnější formou psychopata je sociopat. Těch je ve společnosti 4%. Jsou to vesměs narcisové. Proto potřebují opájet se mocí prostřednictvím výbuchů hněvu a hlavně šikany. Člověk vychovaný v pacifistickém duchu je před nimi bezbranný. Když se muž vrátí opilý vrátí z hospody a zmlátí manželku, považuje to za obvyklý standard. Jeho paní vychovaná v neodpírání zlu se nikdy nedočká, že by ten muž šel do sebe. Je naprostý nesmysl nechat tu paní donekonečna trpět. To by si měl uvědomit každý kazatel nenásilí.
Ježíš však nakonec křivdu strpěl. Byl postaven před volbu: trvat na svém učení nebo to vzdát a utéci. Tím, že položil život, dokázal, že ani smrt jeho učení nezničí. Jeho oběť měla hluboký smysl – ukazovala cestu. Podobně i smrt jáhna Štěpána.
P. Ašer
V článku se píše:
„Ježíšovy výzvy neznamenají, že se člověk bránit nesmí, když je v právu.“
A co jiného by pak měly znamenat? Proč by je Ježíš vůbec vyslovoval, kdyby se jeho následovník mohl bránit, pokud je v právu? To by pak byla jen verbální vata. Apoštol Pavel správně pochopil, že Ježíšova slova jsou závazná pro všechny křesťany a znamenají přesně to, co nám sdělují – totiž rezignaci na svá práva:
„Proč raději nesnášíte křivdu? Proč raději netrpíte škodu?” (1 K 6:7)
V článku se dále píše:
„Z horského kázání je patrné, že mluvil jen ke svým učedníkům a dával jim rady, jak žít dokonalý život. Mluvil k těm, kteří se chtěli od něj učit, kteří se mu chtěli podobat.“
Ježíšova slova jeho učedníkům ovšem platí pro všechny budoucí Ježíšovy učedníky, ne pouze pro jakési duchovní atlety, pro jakousi křesťanskou elitu. Bez aplikování zásad Kázání na hoře do svých životů nemůže žádný člověk (pokud k tomu má čas a neobrátí se až krátce před smrtí jako třeba lotr na kříži L 23:40-43) dosáhnout oné převyšující spravedlnosti (Mt 5:20) nutné pro vstup do Božího království. Ježíš přece jasně říká, že cesta je úzká a málokdo ji nachází (Mt 7:14). Navíc ačkoli to zdánlivě vypadá, že Kázání na hoře bylo určeno jen jeho úzkému kruhu učedníků (Mt 5:1-2), není tomu tak, jak plyne jednak z Ježíšovy dikce („Já však vám pravím, že KAŽDÝ, kdo hledí na ženu tak, aby po ní zatoužil…” Mt 5:28; “ Ale já vám pravím, že KAŽDÝ, kdo propouští svou ženu… Mt 5:32; pokud každý, tedy nejen pouze jeden z dvanácti či sedmdesáti učedníků), jednak z toho, že Kázání na hoře (dle Lukáše na rovině L 6:17) slyšely celé zástupy, které žasly nad jeho učením (Mt 7:28-29 srov. L 6:17-18).
V článku se rovněž píše:
„Je to výzva, kterou nemusíme povinně následovat, a přece to někteří lidé, kteří mají velkou lásku k Bohu a k bližním, udělají.“
Povinně tuto výzvu následovat zajisté nemusíme, stejně jako nemusíme povinně následovat Ježíše vůbec. Pokud však tuto výzvu následovat nebudeme, nemůžeme si malovat falešnou naději na vstup do Božího království (Mt 5:20).
pavel v
to P. Ašer
autorka článku správně píše, že výzvu k milování nepřátel nemusíme povinně následovat. Kdybychom četli Bibli jako malé děti, tedy doslovně, asi bychom dospěli k závěru, že vždy a za všech okolností musíme strpět křivdu od svého nepřítele. Jenže v Bibli jsou i jiné Ježíšovy výroky a ty se výzvou k milování nepřátel neruší. Ježíš se vyjádřil, že výzva „miluj bližního svého jako sám sebe“ je středobodem jeho učení, že dekalog a všechny ostatní přikázání jsou pouhé odvozeniny tohoto primárního přikázání. Odvozeninou je i výzva k milování nepřátel. Ta totiž říká, že i nepřítel mi může být bližním.
Co to znamená někoho milovat? Znamená to chovat se k němu za všech okolností mile a tolerantně? Ježíš láskou myslí něco jiného. Láska není pouhý cit, ale čin, který bližnímu přinese dobro. Milovat nepřítele znamená přát a činit mu dobré. Přináší takzvaná opičí láska rodičů k dětem těm dětem dobro? Když je nebudou trestat za jejich vzpurnost a podvody, vyrostou z nich samolibí narcisové. Rodiče, kteří své děti milují, je někdy trestají. Jejich láska znamená, že nad těmi dětmi, i když jsou někdy zlé, nikdy nezlomí hůl. Podobně bychom se měli chovat k našim nepořátelům. Když nepřítel koná zlo vůči druhým, kárat ho, aby pochopil, že to, co dělá bude nakonec k jeho škodě. Nikdy však nad ním nezlomit hůl. Je-li naděje, že se obrátí, trpělivě snášet křivdu a čekat, až se to stane.
To měl na mysli apoštol Pavel, když vyčítal Korintským, že tamní křesťané řeší spory mezi sebou u pohanského soudu. Řekl jim: „Již to je vaše prohra, že se vůbec mezi sebou soudíte. Proč raději netrpíte křivdu? Proč raději nenesete škodu?“ Byli to lidé, kteří přijali Ježíšovo učení a byla tam reálná naděje, že se dokážou zbavit hněvu a dosáhnout smíru. Proto je Pavel vyzývá ke vzájemné trpělivosti.
Byla nějaká naděje na obrácení u Anděla smrti, Josefa Mengeleho, který prováděl sadistické pokusy na vězních v Osvětimi? Projevil Mengele lítost? Vyzvat někoho, aby toho člověka miloval, by byla facka jeho obětem.
Ano, autorka článku má pravdu. Záleží na okolnostech, kdy je správné výzvu k milování nepřátel (ve smyslu strpět křivdu) následovat. Ježíš chtěl pro své nepřátele (farizeje a zákoníky) dobro, proto je káral.
Eva Hájková
Panu Ašerovi
Pokud tedy soudíte, že ty výzvy jsou obecně závazné – v tom smyslu, že pokud je člověk (i křesťan) nenásleduje, nemůže si dělat falešné naděje na vstup do Božího království, pak byste mohl z toho vyvodit podobný závěr jako Petr Chelčický – že totiž (skutečným) křesťanem je jenom ten, kdo je následuje.
V biblickém komentáři píšou, že takto milovat (své) nepřátele a neoplácet křivdy dokáže jenom ten, kdo Pánu dovolí, aby v něm žil jeho život.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Souhlasím i s tím, že se nejedná o kategorický imperativ, že nejsme nuceni splnit tento pokyn za každou cenu. Kdy se jím řídit máme a kdy ne nám může ukázat Ježíšův příklad. Ježíš měl nesmiřitelné nepřátele ve farizejích a zákonících – kritizoval jejich pokrytectví. Zpochybňovali jeho pověření a usilovali mu o život. Ježíš si to nenechal líbit. Nazval je ďáblovými dětmi i plemenem zmijí. To znamená, že v zájmu pravdy nemusíme strpět každý útok na svou osobu. Agresor by si to mohl vyložit tak, že mu dáváme za pravdu.“
Jestliže Ježíš nazval zákoníky a farizeje plemenem zmijím, blázny, slepci, obílenými hroby (Mt 23), pak to nebylo proto, že by si nenechal líbit něco kvůli sobě. Nebylo to z žádné jeho ješitnosti. Bylo to proto, že zákoníci a farizejové svými postoji sváděli lid a tím jim zavírali Boží království (Mt 23:3.13). Šlo mu tedy o druhé, aby je zachránil od věčné záhuby, ne o to, aby sebe uchránil před útoky na svou osobu. Ježíš přece sám řekl, že rezignoval na obranu svých práv, na záchranu svého života. Vydal ho dobrovolně (J 10:18). A stejně tak musí jednat jeho následovníci. To je kategorický imperativ. Buď, anebo. Kdo jiný miluje svou duši v tomto světě než ten, kdo se domáhá svých práv a bouří se proti jejich porušování? Ale právě takový člověk svou duši zahubí, zatímco ten, kdo nenávidí svou duši v tomto světě, a proto strpí každý útok na svou osobu, ten ji uchrání pro život věčný (J 12:25). Jak si co vyloží agresor, není náš problém. To byste mohl rovnou tvrdit, že tím, že se Ježíš své nespravedlivé násilné smrti (L 23:41) programově nijak nebránil (Mt 26:51-54; J 18:36), tak tím dal za pravdu agresorům, kteří jeho smrt zosnovali. Takže to, zda si agresor naše neodpírání zlému (Mt 5:39) vysvětlí jako triumf své „pravdy“, nás nemusí zajímat.
Napsal jste:
„Člověk vychovaný v pacifistickém duchu je před nimi bezbranný. Když se muž vrátí opilý vrátí z hospody a zmlátí manželku, považuje to za obvyklý standard. Jeho paní vychovaná v neodpírání zlu se nikdy nedočká, že by ten muž šel do sebe. Je naprostý nesmysl nechat tu paní donekonečna trpět. To by si měl uvědomit každý kazatel nenásilí.“
A proč by se ta paní měla dočkat, že by její muž šel do sebe? Ježíš přece neříká, že když nebudeme odpírat zlému (Mt 5:39), tak to toho útočníka povede k tomu, že půjde do sebe. To není naše starost. My máme dělat to, co po nás Ježíš chce bez ohledu na to, zda uvidíme výsledky, které bychom si přáli. Ježíš se nebránil svému zatčení a ukřižování a ti, kdo jej na kříž dostali, kvůli tomu, že se nebránil, rozhodně nešli do sebe. Naopak usilovali pozabíjet ještě i Ježíšovy učedníky (Sk 5:33; 7:57-59; 8:1.3; 9:1.29; ). Apoštol Pavel byl jednou z mála čestných výjimek, neboť ten do sebe šel a činil pokání, avšak rabanité, kteří jsou vlastně prodlouženou farizejskou linií až do současnosti, vesměs nenávidí Ježíšovy učedníky dodnes.
Žena by se pochopitelně měla snažit svého muže odporujícího (Božímu) slovu nejprve získat svou poddaností bez slov (1 Pt 3:1). Ale pokud je nad její síly snášet jeho excesy a bití, může od něj za určitých podmínek přece odejít (1 K 7:10-13). Nemusí donekonečna trpět. Stejně tak Ježíš neříká svým učedníkům, že musí donekonečna snášet pronásledování, ale dovoluje jim útěk před pronásledovateli (Mt 10:23; 24:16), ne však tělesný boj proti nim.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„autorka článku správně píše, že výzvu k milování nepřátel nemusíme povinně následovat. Kdybychom četli Bibli jako malé děti, tedy doslovně, asi bychom dospěli k závěru, že vždy a za všech okolností musíme strpět křivdu od svého nepřítele. Jenže v Bibli jsou i jiné Ježíšovy výroky a ty se výzvou k milování nepřátel neruší.“
Velice se mýlíte. Bez milování nepřátel Vám zůstane Boží království navěky uzavřeno. Jak jinak chcete brát příkazy z Kázání na hoře jinak než doslovně? To přece nejsou žádná podobenství, nýbrž příkazy, což je zřejmé z toho, že Ježíš vždy napřed cituje příkaz z Mojžíšova zákona, ale pak ho přebíjí svým „Já však pravím vám“ (Mt 5:22.28.32.34.39.44), tedy svým novým příkazem, který prohlubuje nebo anuluje jím předtím citovaný příkaz Mojžíšova zákona, čímž ukazuje v čem spočívá ona “vyšší spravedlnost”, bez níž nikdo nemůže do Božího království vstoupit (Mt 5:20). Tím ukazuje, že ke vstupu do Božího království nestačí řídit se onou starou zákonickou spravedlností vyplývající z dodržování Mojžíšova zákona (Fp 3:6), která samozřejmě zahrnovala i onen příkaz „milovat budeš bližního svého jako sebe samého“ (Lv 19:18; Mt 5:43), ale je třeba nastoupit na novou cestu oné „vyšší spravedlnosti“, kterou zde ve svých neobrazných slovech otevírá Ježíš. Ježíš je přece více než Mojžíš (Žd 3:3; 10:28-29). Pokud chcete v těchto jasně formulovaných Ježíšových příkazech hledat nějaké jinotaje či fakultativní platnost, sám si tím zavíráte dveře do Božího království, poněvadž bez jejich bezpodmínečného respektování do něho nikdo vstoupit nemůže.
Napsal jste:
„Ježíš se vyjádřil, že výzva „miluj bližního svého jako sám sebe“ je středobodem jeho učení, že dekalog a všechny ostatní přikázání jsou pouhé odvozeniny tohoto primárního přikázání. Odvozeninou je i výzva k milování nepřátel. Ta totiž říká, že i nepřítel mi může být bližním.“
Opět omyl. Kdyby bylo milování nepřátel odvozeninou Mojžíšova příkazu milovat svého bližního jako sám sebe, nestavěl by ho Ježíš do kontrastu se svým příkazem milovat nepřátele (Mt 5:43-44). Právě z toho, že tyto dva příkazy postavil Ježíš proti sobě a ten svůj o milování nepřátel nadřadil příkazu Mojžíšovu (Lv 19:18), dokazuje, že pro Židy příkaz milovat svého bližního milování nepřátel nezahrnoval.
Ježíš říká:
„Jestliže si zamilujete ty, kteří vás milují, jakou máte odměnu? Což i celníci nečiní totéž? A pozdravíte-li jen své bratry, co činíte navíc? Nečiní totéž i pohané?” (Mt 5:46-47)
Z plyne, že i pohané milují své bližní (Mt 5:43) tak, jak je psáno v Mojžíšově zákoně (Lv 19:18), kde z tohoto verše plyne, že bližním je tam míněn izraelský soukmenovec, ne člověk obecně, kterážto omezenost sarkické lásky je přirozená i u pohanů. Je to jen jakási ethnocentrická láska vyplývající z kmenové solidarity. Ježíš však ukazuje, že to nestačí: “…jakou máte odměnu?” Chce-li někdo vstoupit do Božího království (Mt 5:20), musí limity své lásky omezené jen na milovaní svých blízkých, svých soukmenovců, strhnout a milovat i své nepřátele (Mt 5:44). Bez tohoto milování nepřátel dokonce nikdo ani nemůže být synem nebeského Otce (Mt 5:45), takže absence lásky k nepřátelům každého automaticky vylučuje z obecenství s nebeským Otcem čili z Božího království. Jen milováním nepřátel se člověk může připodobnit dokonalosti nebeského Otce (Mt 5:48) a jen tak může do Božího království vstoupit. Příkazy Kázání na hoře proto rozhodně nemají Vámi chtěnou platnost fakultativní, nýbrž mají platnost apodiktickou.
Napsal jste:
„Co to znamená někoho milovat? Znamená to chovat se k němu za všech okolností mile a tolerantně? Ježíš láskou myslí něco jiného. Láska není pouhý cit, ale čin, který bližnímu přinese dobro… Když nepřítel koná zlo vůči druhým, kárat ho, aby pochopil, že to, co dělá bude nakonec k jeho škodě.“
Láska k nepříteli samozřejmě neznamená to, že ho nemohu kárat. Znamená však, že ho nemohu zabít, a to ani v obraně.
Napsal jste:
„Řekl jim: „Již to je vaše prohra, že se vůbec mezi sebou soudíte. Proč raději netrpíte křivdu? Proč raději nenesete škodu?“ Byli to lidé, kteří přijali Ježíšovo učení a byla tam reálná naděje, že se dokážou zbavit hněvu a dosáhnout smíru. Proto je Pavel vyzývá ke vzájemné trpělivosti.“
Trpět raději křivdu a nést raději škodu není jen nějaká ad hoc instrukce pro korintský sbor, je to obecný princip následovníků Ježíšových. (např. Fp 3:3)
Napsal jste:
„Byla nějaká naděje na obrácení u Anděla smrti, Josefa Mengeleho, který prováděl sadistické pokusy na vězních v Osvětimi? Projevil Mengele lítost? Vyzvat někoho, aby toho člověka miloval, by byla facka jeho obětem.“
A přesto bylo povinností křesťanů modlit se za něho (Mt 5:44), činit mu dobře (L 6:27) a žehnat mu, ne ho proklínat (Ř 12:14). Ježíšova láska nezná výjimky.
Napsal jste:
„Ano, autorka článku má pravdu. Záleží na okolnostech, kdy je správné výzvu k milování nepřátel (ve smyslu strpět křivdu) následovat. Ježíš chtěl pro své nepřátele (farizeje a zákoníky) dobro, proto je káral.“
Jak už jsem uvedl výše, kárání se s milováním nepřátel nevylučuje. Milování nepřátel však není závislé na okolnostech, jak jsem rozvedl také výše. Pokud tvrdíte společně s autorkou článku, že na okolnostech závislé je, pak pohrdáte Ježíšovými příkazy…
pavel v
pro P. Ašera
38Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘
39Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou;
40a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.
41Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.
– Matouš 5 (český ekumenický překlad)
Součástí Ježíšova kázání na hoře je učení o odplatě za zlý čin. Ježíš učí, že křesťan nemá odplácet za zlo zlem, jak to bylo předepsáno ve Starém zákoně. Křesťan je vybízen, aby se vzdal pomsty, aby tak přerušil řetězení zla. Jsou však lidé bez svědomí s narušenou osobností (psychopaté), kteří se konání zla nikdy nenasytí a u nichž není naděje, že by ocenili, když se jejich oběť nemstí. Pak je otázkou, zda je správné, být jejich fackovacím panákem. Zda je například správné neodporovat člověku, který vás do nekonečna šikanuje.
Vzdání se pomsty je nabídka smíru. Jestliže zlý člověk takovou nabídkou pohrdne, pak je namístě se proti jeho zlu bránit. Žena může požádat veřejnost, aby zakročila proti manželovi, který ji bije. Nevinný občan, kterého vězní vláda, může volat po mezinárodní solidaritě…
43Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘
44Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,
45abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.
46Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž?
47A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?
48Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.
– Matouš 5 (český ekumenický překlad)
Milovat člověka znamená usilovat o jeho spasení. Jestliže se váš nepřítel dopouští křivdy, cestu ke spasení si zavírá. To znamená, že výrazem naší lásky k nepříteli je upozornit ho na jeho provinění. Přesně tak to dělal Ježíš, když káral farizeje, že ho chtějí zabít. Milovat nepřátele neznamená tolerovat jejich zlo a tvářit se jako by nebylo.
Člověk smí odpustit jen zlo, které bylo spácháno vůči němu samotnému, ale nikdy nesmí odpustit zlo vůči někomu jinému. To by bylo velmi pohodlné, ale naprosto nespravedlivé. Bylo by to porušení základního zákona lásky k trpícímu člověku. Vždyť tím trpícím člověkem je samotný Ježíš. Žel, tuto skutečnost si neuvědomil Petr Chelčický a pustil do světa blud, který měl obrovský vliv na rozpoutání druhé světové války. Pacifismus se velmi rozšířil po hrůzách první světové války a byli jím zasaženi i francouzští a britští státníci, kteří se rozhodli usmiřovat Hitlera v Mnichově. Hitler si nebyl jist, zda si může dovolit rozpoutání války, ale Daladierův a Chamberlainův pacifismus byl pro něj nesmírným povzbuzením.
Ježíš obětoval svůj život na kříži. Udělal to proto, aby křesťané pochopili, že nemají odporovat zlu? Ne, měl jiný důvod. Chtěl ukázat, že přemohl smrt, že křesťané mají naději na věčný život.
Proč se Ježíš neozval proti zlu, které páchali Římané proti jeho národu? Protože nebyl pozér. Věděl, že by ničeho nedosáhl a že by neúspěšnou vzpourou proti Římanům svůj národ jen poškodil. Ježíš věděl, že vzpoura rozhádaného židovského národa proti Římanům nemůže být úspěšná a první židovská válka to plně potvrdila.
Eva Hájková
Pane Ašere, já jsem nic nepsala o okolnostech, podle kterých máme posuzovat, jak se zachovat. Ale myslím, že na dané situaci přece jenom záleží. Řekla bych, že i Duch svatý bleskurychle vyhodnocuje situaci, která nastala a podle toho člověka vede.
Píšete: „Láska k nepříteli samozřejmě neznamená to, že ho nemohu kárat. Znamená však, že ho nemohu zabít, a to ani v obraně.“
Ani já si nemyslím, že nepřátele je dovoleno zabíjet, Ale políček by se jim teoreticky dát mohl, ne? Aspoň z výchovných důvodů, jako se dává vlastním dětem, což jste tuhle schvaloval. Přesto Ježíš říká: Nedělejte to. On neschvaluje násilí v žádné formě. A já s ním souhlasím. Ani Duch svatý nevede člověka k násilí.
Píšete: „Pokud však tuto výzvu následovat nebudeme, nemůžeme si malovat falešnou naději na vstup do Božího království“.
Kdo by potom do Božího království mohl vstoupit? Vždyť každý z nás se někdy nějakého násilí dopustil.
Ano, podobně se ptali i učedníci“ „Kdo potom může být spasen?“ Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko.“ (Mt 19, 25-26)
No, když si tedy myslíte, že pohrdám Ježíšovými příkazy, nebudu vám to vyvracet.
pavel v
to P. Ašer
Zdá se mi, že se shodneme ohledně rezignace křesťana na pomstu za křivdu, která již byla učiněna. Shodneme se i v tom, že křesťan není povinen strpět každou křivdu nepřítele, že ji může podrobit kritice nebo před ní nějak uniknout. Neshodneme se jen v tom, zda má křesťan právo zabít agresora, který ohrožuje jeho život.
Abychom na tuto otázku dokázali odpovědět, musíme se zamyslet nad tím, zda má křesťan dát přednost životu agresora před svým vlastním. Když Ježíš říká, že máme milovat nejen své bližní, ale i své nepřátele, neznamená to, že nepřátele máme milovat více než své bližní, a neznamená to ani, že máme nepřátele milovat více než sebe.
Ježíš řekl: „Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Ježíš se nikde nemiňuje o povinnosti položit život za nepřátele.
Pak je tu ještě páté přikázání dekalogu, které se nesprávně překládá „nezabiješ“, ale správný překlad zní „nezavraždíš“. Mezi zabitím a vraždou je veliký rozdíl. Vražda je, když někoho připravím o život ze žištných důvodů. Když tedy v sebeobraně připravím o život člověka, který mě chtěl zavraždit, nedopouštím se vraždy. Nic tím nezískám. Někdo by mohl říci, že získám vlastní život, ale nebyla by to pravda. Když zabiji agresora, zůstane mi jen jeden život, který jsem už měl.
Ježíš nežádá, abychom plnili nějaká přikázání, aniž bychom tušili, proč to děláme. Všechna jeho přikázání jsou navýsost logická. I ty, kde nás vybízí milovat nepřátele.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Součástí Ježíšova kázání na hoře je učení o odplatě za zlý čin. Ježíš učí, že křesťan nemá odplácet za zlo zlem, jak to bylo předepsáno ve Starém zákoně. Křesťan je vybízen, aby se vzdal pomsty, aby tak přerušil řetězení zla. Jsou však lidé bez svědomí s narušenou osobností (psychopaté), kteří se konání zla nikdy nenasytí a u nichž není naděje, že by ocenili, když se jejich oběť nemstí. Pak je otázkou, zda je správné, být jejich fackovacím panákem. Zda je například správné neodporovat člověku, který vás do nekonečna šikanuje.“
Ježíš nikde neříká, že účelem neodpírání zlému je, aby to ten zlý ocenil. My nemáme odpírat zlému bez ohledu na to, zda to ten ocení, nebo neocení, zda ho naše pasivita třeba ještě nepovzbudí k eskalaci jeho zlého jednání. Jde zde především o nás, abychom si zachovali správný postoj navzdory útokům toho zlého a neklesli na jeho úroveň tím, že bychom vůči němu také začali používat fyzické násilí. Ježíš svou pasáž o převratných příkazech, které vydává namísto příkazů Mojžíšova zákona, přece uvádí veršem:
„Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království Nebes.“ (Mt 5:20)
Čili jde mu především o to, aby jeho posluchači vešli do Božího království. Eventuální zastydění se a polepšení toho zlého, který na ně útočí, je druhořadé. Ježíš zde o něm totiž nehovoří, neboť to není v této souvislosti podstatné. Takže odpírat zlému nemáme hlavně proto, abychom se tím nevyloučili z Božího království, ne proto, abychom svým neodpíráním zlému možná útočníka napravili. A když ho tím nenapravíme, tak dle Vás máme oprávnění oplatit mu stejnou mincí, případně jej i zabít. Nic takového v Ježíšových slovech nenajdete.
Napsal jste:
„Vzdání se pomsty je nabídka smíru. Jestliže zlý člověk takovou nabídkou pohrdne, pak je namístě se proti jeho zlu bránit. Žena může požádat veřejnost, aby zakročila proti manželovi, který ji bije. Nevinný občan, kterého vězní vláda, může volat po mezinárodní solidaritě…“
Vzdání se pomsty může být nabídkou smíru. Avšak když ji nepřítel nevyužije, nedává to křesťanovi žádné právo vykonat tu pomstu sám. Tím by se připravil o místo v Božím království. Pomsta přece náleží Bohu (Ř 12:17.19; 1 K 5:13). Nebo chcete fušovat Bohu do řemesla?
Nevěřící žena, ať si klidně nevěřící veřejnost o pomoc žádá. Ale ne tak křesťanka. Ta má raději trpět křivdu (1 K 6:7). A tak může beze slov a bez pomoci zvenčí přivést manžela ku pokání (1 Pt 3:1-2). A pokud veřejností míníte křesťany, tak ti fyzicky zasáhnout proti manželovi oprávnění nemají, mohou však bité ženě poskytnout azyl, aby se bití vyhnula.
Napsal jste:
„Milovat člověka znamená usilovat o jeho spasení. Jestliže se váš nepřítel dopouští křivdy, cestu ke spasení si zavírá. To znamená, že výrazem naší lásky k nepříteli je upozornit ho na jeho provinění. Přesně tak to dělal Ježíš, když káral farizeje, že ho chtějí zabít. Milovat nepřátele neznamená tolerovat jejich zlo a tvářit se jako by nebylo.“
Upozornit je něco jiného než fyzicky bojovat proti svým nepřátelům. Když farizeové usilovali Ježíše zabít, tak Ježíš přece nevyzýval na oplátku své posluchače, aby pozabíjeli farizeje, čímž by zabránili usmrcení spravedlivého. To mu bylo naprosto cizí.
Napsal jste:
„Člověk smí odpustit jen zlo, které bylo spácháno vůči němu samotnému, ale nikdy nesmí odpustit zlo vůči někomu jinému. To by bylo velmi pohodlné, ale naprosto nespravedlivé.“
Úkolem křesťanů není odplácet zlo, které bylo způsobeno někomu jinému (např. L 13:1-2) a napravovat zlo světa, který celý ve Zlém leží (1 J 5:19). Přirozeně zlé lidi tohoto světa (Ef 2:3) řeší a bude řešit Bůh sám (1 K 5:12-13). To není starost křesťanů.
Napsal jste:
„Bylo by to porušení základního zákona lásky k trpícímu člověku. Vždyť tím trpícím člověkem je samotný Ježíš.“
Říká Ježíš někde v tom podobenství, které máte na mysli (Mt 25:35-36), něco na způsob: „Byl jsem mučen, , byl jsem zabíjen, ale vy jste mi pomohli zabitím mých trýznitelů.“? Nic takového tam není. Dokonce tam ani ve zmínce o vězení není nic o tom, že by jeho následovníci, měli osvobozovat nějaké bastilly nebo zakládat nějaké VONSy, je tam pouze o tom, že by měli ty vězně navštívit. Vy tedy neoprávněně rozšiřujete platnost tohoto podobenství i na případy, které se vylučují s Ježíšovými slovy v Kázání na hoře (Mt 5:39n.44nn), dle nichž je vyloučeno pomáhat trpícím způsobením obdobného utrpení útočníkům. Trpícím lidem zkrátka nemůžete pomáhat tím, že zabijete jejich utlačovatele. Žádný zákon lásky tudíž tím, že rezignujete na fyzickou obranu, ať už svou nebo někoho jiného, neporušujete.
Napsal jste:
„Žel, tuto skutečnost si neuvědomil Petr Chelčický a pustil do světa blud, který měl obrovský vliv na rozpoutání druhé světové války. Pacifismus se velmi rozšířil po hrůzách první světové války a byli jím zasaženi i francouzští a britští státníci, kteří se rozhodli usmiřovat Hitlera v Mnichově. Hitler si nebyl jist, zda si může dovolit rozpoutání války, ale Daladierův a Chamberlainův pacifismus byl pro něj nesmírným povzbuzením.“
Nikoli. Chelčický žádný blud do světa nevypustil. Naopak, jako jeden z mála pochopil podstatu evangelia v této otázce. Tedy, že pro křesťany není možné politicky či se zbraní v ruce zasahovat do dění ve světě. Což ovšem nepochopili ani takoví koryfejové reformace, jako byli Luther či Calvín, kteří politickou angažovanost křesťanů a jejich používání zbraní proti nepřátelům v křiklavém rozporu s Ježíšovými slovy s klidem ospravedlňovali. Tímto jejich bludem v této otázce je dodnes sváděn celý, zvláště však anglosaský, křesťanský svět. Jako Češi bychom měli být, po lidsku řečeno, nesmírně hrdi na to, že právě z našeho národa vzešel takový velikán jako byl Chelčický, který správně pochopil Ježíšovo poselství a nenechal se svést husitskou militarizací „Božího zákona“, která patrně v jejich scestí inspirovala i Luthera a Calvina, jakož též jejich následovníky.
Pacifismus Chamberlaina a Daladiera vyplýval z jejich politického pragmatismu, nikoli z učení Petra Chelčického.
Napsal jste:
„Ježíš obětoval svůj život na kříži. Udělal to proto, aby křesťané pochopili, že nemají odporovat zlu?“
Mimo jiné to udělal i proto – viz:
„Ježíš mu řekl: „Vrať svůj meč na místo. Neboť všichni, kdo se chápou meče, mečem zahynou. Či myslíš, že nemohu poprosit svého Otce, a on mi hned pošle víc než dvanáct legií andělů? Jak by se však naplnila Písma, že se tak musí stát?“ (Mt 26:52-54)
Napsal jste:
“Proč se Ježíš neozval proti zlu, které páchali Římané proti jeho národu? Protože nebyl pozér. Věděl, že by ničeho nedosáhl a že by neúspěšnou vzpourou proti Římanům svůj národ jen poškodil. Ježíš věděl, že vzpoura rozhádaného židovského národa proti Římanům nemůže být úspěšná a první židovská válka to plně potvrdila.“
Ježíš nic neříkal proti Římanům ne proto, že by tím politicky poškodil svůj národ. Proč by se ho měl snažit svým mlčením vůči teroru Římanů nepoškozovat, když dobře věděl, že chrám bude zničen, lid zčásti vyhuben, zčásti zotročen, zčásti rozptýlen (L 19:43-44). Kdyby tedy měl nějaké politické ambice a šlo mu o vymanění svého lidu z římského jha, tak by se proti Římanům zajisté vyslovil, když nebral ohled na postavení člověka (Mk 12:14) a věděl, že Izrael stejně bude Římany zničen tak jako tak. Neměl tedy žádný důvod držet se vůči Římanům zpátky a brát si vůči nim nějaké servítky, kdyby mu šlo o politiku. On však nepřišel řešit politické zotročení Izraele Římem, nýbrž daleko hlubší problém – zotročení člověka hříchem (J 8:34.36).
Vy Ježíši vlastně přičítáte stejné motivy, jaké měli zéloté, tj. snahu o dosažení politické svobody a vymanění se z nadvlády Římanů. Podsouváte Ježíši, že usiloval svrhnout římské panství, avšak kvůli politické nejednotě lidu od toho upustil. Ale nic takového není v evangeliích ani naznačeno. Ježíš ke svému poslání (kázání evangelia království Božího Mt 4:23; 9:35; J 18:36) nepotřeboval, aby se lid politicky sjednotil a umožnil nástup nějaké hasmonejské či dokonce davidovské dynastie, která by zajistila izraelskému lidu nějakou politickou samostatnost. Kdyby mu šlo o politickou jednotu izraelského lidu, tak nebude chodit na opulentní hostiny kolaborantů s Římem, kteří svou kolaborací jednotu lidu zjevně ještě více rozbíjeli.
Ježíš se vůbec nestaral o pozemské politické směřování izraelského národa, o jeho politickou nejednotu apod., ale staral se o to, aby jeho příslušníci (Mt 15:24) mohli vstoupit do Božího království (Mt 5:20; 23:13). Dobře věděl, že izraelský národ už nemá budoucnost: „Hle, váš dům se vám ponechává pustý.” (Mt 23:38)
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Napsala jste:
„Pane Ašere, já jsem nic nepsala o okolnostech, podle kterých máme posuzovat, jak se zachovat. Ale myslím, že na dané situaci přece jenom záleží. Řekla bych, že i Duch svatý bleskurychle vyhodnocuje situaci, která nastala a podle toho člověka vede.“
Vy vyznáváte situační ethiku? A vy si myslíte že Duch svatý povede člověka proti principům, které sám nechal zaznamenat v Písmu (2 Tm 3:16). To asi těžko. To by byl sám v sobě rozpolcen. To je podobné, jako by v Písmu napřed nechal zapsat, že spasení je z milosti, ale pak by po „bleskurychlém vyhodnocení situace“ někoho vedl k víře, že v některých situacích může být spasení i ze zákona. To je absurdní. Ježíš přece nikde neříká, že máme na výběr, zda neodporovat nebo odporovat zlému. Říká zcela jednoznačně, že mu odporovat nemáme (Mt 5:39). Ovšem ti, kterým se takový příkaz nelíbí, protože zlému v rozporu s Ježíšovými slovy v duchu své staré přirozenosti odporovat chtějí, hledají usilovně cestičky, jak tento příkaz relativizovat situační ethikou a kdovíčím ještě a tím jej zneplatnit.
Napsala jste:
„Ani já si nemyslím, že nepřátele je dovoleno zabíjet… On neschvaluje násilí v žádné formě. A já s ním souhlasím. Ani Duch svatý nevede člověka k násilí.“
Když si myslíte, že není dovoleno nepřátele zabíjet ani jinak proti nim násilně zakročovat, proč jste potom napsala následující slova?
„Ježíšovy výzvy neznamenají, že se člověk bránit nesmí, když je v právu. Ježíš to nebere jako novou verzi zákona, který je od nynějška platný pro všechny.“
Napsala jste:
„Ale políček by se jim teoreticky dát mohl, ne? Aspoň z výchovných důvodů, jako se dává vlastním dětem, což jste tuhle schvaloval.“
To je dost značný rozdíl. Za vlastní dítě neseme zodpovědnost, abychom mu vštípili základní mravní normy, ale neneseme zodpovědnost za tento svět, abychom ho nějak vychovávali (1 K 5:12-13). Naší zodpovědností je pouze kázat světu vysvobození z tohoto křivého pokolení (Sk 2:40) nacházejícího se pod pravomocí temnoty v Božím království (Kol 1:13). Zodpovědnost pak následně máme až za výchovu obrácených v církvi (1 K 5:11-12; Tt 2:1-8 aj.).
Napsala jste:
„Kdo by potom do Božího království mohl vstoupit? Vždyť každý z nás se někdy nějakého násilí dopustil.“
Právě proto Ježíš řekl:
„Nebo těsná jest brána a úzká cesta, kteráž vede k životu, a málo jest nalézajících ji.” (Mt 7:1)
Že někoho jeho stará přirozenost vede k tomu, že se tu a tam nějakého násilí v rozrušení dopustil (Mt 26:51; L 9:54), je přece něco úplně jiného než to, když si někdo násilí principiálně ospravedlňuje, že na něho má v obraně sebe či jiných právo.
Napsala jste:
„No, když si tedy myslíte, že pohrdám Ježíšovými příkazy, nebudu vám to vyvracet.“
Nevím, jak byste mi to chtěla vyvracet, když jste výslovně napsala, že Ježíšovy výzvy nejsou platné pro všechny…
pavel v
Pane Ašere,
píšete, že vzdání se pomsty za zlý čin je nabídka smíru, ale když ji nepřítel nevyužije, neznamená to, že pomstu mohu vykonat sám, že pomsta patří Bohu. Já si však myslím, že bránit se proti násilí není pomsta. Pomsta je odplata za zlo, které již bylo vykonáno. Obrana je předcházení zlu. Mohu se bránit například útěkem a Ježíš to tak udělal, když ho chtěli svrhnout ze skály. Proti agresorovi se mohu bránit i pomocí zbraně – mohu ho odstrašit, aby přestal útočit. Obrana není pomsta.
Když Ježíš mluví o nedostatečné spravedlnosti znalců Zákona, mluví o Mojžíšově „oko za oko, zub za zub“, což je pomsta. Ježíš vybízí k rezignaci na tuto pomstu. To ale neznamená, že by vybízel k anarchii, k tolerování zločinu. Účelem politického systému je právě obrana proti zločinu. Váš vypjatý pacifismus zločinu nahrává. Mimo jiné tím, že vede ke lhostejnosti vůči obětem zločinu. Vy kážete nulovou empatii vůči trpícím, protože nechcete riskovat poskvrnu své duše. Avšak ten, kdo myslí jen na své vlastní spasení, je sobec. Sobectví je nakonec ten nejhorší hřích.
pavel v
Nějaká myšlenka se může zdát velice ušlechtilá, ale není podstatný záměr, který měl hlasatel té myšlenky nýbrž ovoce, které jeho myšlenka přinesla. Jednou z takových zdánlivě ušlechtilých myšlenek je šíření dobra násilím, jak ho propagoval například Karl Marx. Ovocem jeho ideologie bylo 100 milionů lidských obětí.
Podobně je nebezpečnou ideologií i pacifismus. Tak například představte si, že vás někdo oloupí. Vy si řeknete, že to jako křesťan nebudete mstít (pomsta patří Bohu), loupež strpíte a neohlásíte ji policii. Vaše zdánlivě ušlechtilé jednání bude ve skutečnosti velmi podlé. Kdybyste je ohlásili a policie lupiče uvěznila, lupič by už nemohl učinit nešťastnými řadu dalších lidí, na něž měl políčeno. Pacifismus může může přinést shnilé ovoce ve formě tolerování zločinu a následného rozvratu organizace společnosti, který může vrcholit občanskou válkou, když politické instituce nemají sílu postavit se proti tomu, aby občané brali právo do svých rukou. Nemohu to nijak dokázat citátem z Písma, ale jsem přesvědčen, že Ježíš by neschvaloval, aby křesťané tolerovali rozvrat politického řádu, tedy vládu zločinu.
Když jeden stát svým vojskem napadne stát jiný, aby si ho podmanil, je to také kriminální zločin. I v tomto případě platí, že zločinec musí být zastaven, aby posílen o ukořistěné zbraně nenapadal další státy, jak to udělal Hitler po napadení Československa. Daladier a Chamberlain byli po návratu z podpisu mnichovské dohody adorováni jako zachránci míru. Ve skutečnosti tolerováním zločinu přispěli k válce. Není podstatné, zda důvodem jejich jednání bylo pacifistické přesvědčení nebo docela obyčejná zbabělost. Podstatné je, že měli podporu svých voličů, kteří „chtěli mír“.
Paní Hájková měla naprostou pravdu, že záleží na okolnostech, kdy platí či neplatí určité přikázání. Jako například zde:
„Potom se jich zeptal: „Smí se v sobotu konat dobro, nebo zlo? Zachránit život, nebo zničit?“ Oni však mlčeli. S hněvem se po nich rozhlédl, zarmoucen tvrdostí jejich srdce, a řekl tomu muži: „Natáhni ruku.“ A když ji natáhl, byla znovu zdravá. Farizeové se pak hned odešli radit s herodiány, jak by ho zničili.“
Trvání na doslovném výkladu Písma považoval Ježíš za tvrdost srdce.
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Napsala jste:
„Ani nejde o zrušení světské spravedlnosti. Která dnes, mimochodem, aspoň ve vyspělých zemích, odpuštění trestu nebo jeho části také zná. Zná i udělení milosti na základě posouzení konkrétního provinění. Čím dál tím více zemí už nepoužívá trest smrti. Je to díky tomu, že Ježíšovy myšlenky přece jen tu a tam pronikly do právního myšlení i do myšlení mnoha lidí.“
To, že satan napodobuje (2 K 11:14) v sekularizované podobě některé Ježíšovy příkazy, neznamená, že svět kvůli tomu leží o něco méně ve Zlém (1 J 5:19). „Humánnější“ zákonodárství neznamená, že svět, který se tolik „polepšil“ (např. zrušení otroctví, zrušení trestu smrti), už tak nutně nepotřebuje spasení, jako ho potřeboval v době Ježíšově.
Svět si však díky těmto satanovým napodobeninám myslí, že už je „dospělý“ a nějakou záchranu v Božím království (Kol 1:13) nepotřebuje, když už je tak „humanizován“. Vždyť si svépomocí vytvořil „nebe na zemi“, pročež již nepotřebuje nějaké nadpřirozené berličky. A ďábel se jen raduje, že dosáhl svého cíle, protože svými napodobeninami lidem odňal potřebu záchrany z tohoto světa v Božím království, a ti pak směřují se všemi svými „humanistickými“ výdobytky po široké cestě rovnou do zatracení.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Neshodneme se jen v tom, zda má křesťan právo zabít agresora, který ohrožuje jeho život.“
Jestli se na tom shodujeme nebo neshodujeme, je vcelku jedno, poněvadž na to dává jednoznačnou odpověď samotné Písmo. Když chtěl jeden z Ježíšových učedníků z obranných důvodů zabít veleknězova sluhu a tím uchránit svého Mistra před zatčením a následnou nespravedlivou popravou, přičemž se jeho meč svezl po hlavě tohoto sluhy a utnul mu pak pouze ucho, řekl mu Ježíš jasně:
„Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou.” (Mt 26:52)
Není-li tedy dovoleno s mečem v ruce bránit ani toho nejcennějšího, který kdy po zemi chodil, jak by mohlo být dovoleno bránit mečem v ruce hříšníky (včetně sebe sama), jejichž čas na této zemi trvá pouze Boží milostí, a jen Bůh rozhoduje, kdy a jakým způsobem jejich život skončí. Takže i když jejich život skončí násilnou smrtí (Mt 23:34; J 16:2), neznamená to, že by to nebylo ve shodě s Boží vůlí, a že bychom se měli vzpírat naplnění Boží vůle tím, že se budeme proti násilnému ukončení našich nebo něčích životů bránit s mečem v ruce.
Napsal jste:
„Když Ježíš říká, že máme milovat nejen své bližní, ale i své nepřátele, neznamená to, že nepřátele máme milovat více než své bližní, a neznamená to ani, že máme nepřátele milovat více než sebe.“
Obvykle je nemusíme milovat více než své bližní nebo sami sebe. Stačí, když je budeme milovat stejně. Svým bližním přece také dobrořečíme, modlíme se za ně a činíme jim dobře. A úplně stejně se dle Ježíše máme chovat ke svým nepřátelům (Mt 5:44; L 6:27-28.35), takže musíme k nim mít stejný vztah jako ke svým bližním. Asi se mi nebudete snažit namluvit, že činit dobře svým nepřátelům znamená i to, že je zavraždíme. Takto totiž nečiníme dobře ani svým bližním, tudíž nemůžeme takto činit dobře ani svým nepřátelům.
Napsal jste:
„Ježíš se nikde nemiňuje o povinnosti položit život za nepřátele.“
To sice nezmiňuje, ale sám Ježíš svůj život za své nepřátele položil (Ř 5:10; Kol 1:21), tedy je miloval více než sebe. A my máme Ježíše následovat (1 J 2:6). Navíc Ježíš nikde nezmiňuje možnost své nepřátele zabít. A je naprosto zřejmé, proč takovou možnost nezmiňuje. Protože by to bylo v příkrém rozporu se vším, co nám říká o tom, jak se vůči nepřátelům máme chovat (Mt 5:44; L 6:27-28.35).
Napsal jste:
„Pak je tu ještě páté přikázání dekalogu, které se nesprávně překládá „nezabiješ“, ale správný překlad zní „nezavraždíš“. Mezi zabitím a vraždou je veliký rozdíl. Vražda je, když někoho připravím o život ze žištných důvodů.“
Vraždou není pouze to, když někoho připravím o život ze zištných důvodů. Vraždou je jakékoliv úmyslné zabití, ať už ze vzteku, z pohodlnosti („interrupce“) atd. Motivy tohoto úmyslu mohou být zkrátka různé. Distinkce mezi zabitím a vraždou ve Vašem podání (tj. sebeobrana není vraždou) je ovšem z hlediska Ježíšových slov nicotná, je to jen zákonické hnidopišství, poněvadž podle Ježíše už i ten, kdo se na druhého člověka „jen“ hněvá (Mt 5:22), se prohřešuje proti šestému přikázání „Nezavraždíš“.
Napsal jste:
„Když tedy v sebeobraně připravím o život člověka, který mě chtěl zavraždit, nedopouštím se vraždy. Nic tím nezískám. Někdo by mohl říci, že získám vlastní život, ale nebyla by to pravda. Když zabiji agresora, zůstane mi jen jeden život, který jsem už měl.“
To je sofistika vycházející z Vaší nesprávné teze, že vraždou je pouze zabití ze zištného motivu. Ovšem mimochodem jak to, že tím nic nezískáte? Přece tím získáte záchranu svého života na tomto světě. Kdybyste nezavraždil toho, kdo chtěl zavraždit Vás, tak byste o svůj život na tomto světě přišel. Tím, že jste ho zavraždil dříve než on vás, jste svůj život na tomto světě uchránil a tak jako by znovu získal. Proto se také říká o lidech, kteří přežili nějaký útok, nehodu nebo nemoc, že se podruhé narodili. Motivem preventivního zavraždění toho, kdo chtěl zavraždit vás, je tak láska ke své duši na tomto světě. Ale tu právě nemáme podle Ježíšových slov milovat:
“Kdož miluje duši svou, ztratíť ji; a kdož nenávidí duše své na tomto světě, k životu věčnému ostříhá jí.” (J 12:25)
S motivem milování své duše v tomto světě se pojí strach ze zabití těla. Takže dalším motivem preventivního zavraždění toho, kdo chce zavraždit Vás, je strach. Ježíš však opět říká:
„A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Raději se bojte toho, kdo může i duši i tělo zahubit v gehenně.” (Mt 10:28)
Takže z hlediska Ježíše nemůžete mít žádný ospravedlnitelný důvod k preventivnímu zavraždění toho, kdo chce zavraždit vás.
Napsal jste:
„Ježíš nežádá, abychom plnili nějaká přikázání, aniž bychom tušili, proč to děláme. Všechna jeho přikázání jsou navýsost logická. I ty, kde nás vybízí milovat nepřátele.“
Posuzovat duchovní zásady Božího království duševní logikou je velmi ošidné:
„Duševní člověk však nepřijímá věci Ducha Božího, neboť jsou mu bláznovstvím a nemůže je poznat, protože mají být posuzovány duchovně.” (1 K 2:14)
pavel v
Pane Ašere,
Když Ježíš řekl Petrovi, aby ho nebránil proti zjevné přesile, znamená to jen to, že mu za dané situace řekl, aby ho nebránil. Když řekl, že kdo mečem zachází, mečem také schází, nelze to vyložit tak, že křesťan nesmí vzít do rukou meč. Za dané situace to pravděpodobně znamenalo, že vyprovokování bitky by asi stálo Petra život. Proč nepoužít Occamovu břitvu? Proč nevyložit Ježíšova slova v souladu se situací, při níž byla pronesena? Je přece zřejmé, že Ježíš nechtěl riskovat Petrův život, když počítal, že na něm postaví svou církev. Váš výklad je: 1. svévolný, 2. naprosto nelogický.
Je zcela nelogické, že když zabiji teroristu v sebeobraně, že jsem tím získal něco více, než jsem měl předtím. Nelze ani říci, že když v sebeobraně zabiji nepřítele, že jsem vinen jeho smrtí. Vinu nese on, protože kdyby nevyprovokoval boj, jeho život by nebyl ohrožen. Zabití v sebeobraně není vraždou, o níž se zmiňuje 5. přikázání. Ježíš řekl, že se máme vzdát pomsty, nikde neřekl, že se máme nechat zavraždit. Ježíš řekl, že je ušlechtilé obětovat život za své přátele, ale nevydal přikázání obětovat život za nepřátele. Když o něčem řeknu, že je to ušlechtilé, není to ještě povinné.
pavel v
Ve světě je obyčejem, že hlupáci jsou extrémně pyšní. O tom se například přesvědčil Galileo Galilei, když mu bylo pod pohřůžkou upáleni zakázáno mluvit o oběhu Země kolem Slunce. Tato pravda byla v těžkém rozporu s tradičními názory. To, co Galilei říkal, bylo fackou konzervativcům. Ano, bylo jim to čirým bláznovstvím. Co je nové a odporuje zažitým představám, je obvykle považováno za bláznovství. U Ježíšova učení tomu nebylo jinak. Ježíš například učil, že urozenost je nesmysl, že před Bohem jsou si lidé rovni, ba dokonce chudí lidé jsou mu milejší než boháči. Židé si Mesiáše představovali jako vojevůdce, který je zbaví okupantů a přivede ke slávě. Proto se jim Ježíšova oběť zdála být bláznovstvím.
pavel v
to P. Ašer
Píšete, že sekularizovaný svět napodobuje Ježíšovy příkazy (zrušení otroctví a trestu smrti) a že takový humanismus slouží satanovi. Připomínáte mi farizeje, kteří vyčítali Ježíšovi, že koná dobro ve jménu Belzebula.
Nemusíte mít obavy, že vaše obsese zlým světem bere za své. Na světě jsou stále říše zla (Rusko, Čína, Írán), které dělají svým lidem peklo ze života a šíří toto peklo do světa.
pavel v
Lavrov říká, že Západ páchá sebevraždu (když pomáhá Ukrajině zbraněmi). To je typická zvrhlá logika, kdy je jako viník označen ten, kdo se brání. Rusové útočí a přitom předstírají, že jsou pacifisté. Jaká nestoudnost! Nepochybuji, že pacifisté na celém světě odsusuzují Ukrajince v domnění, že jako správní křesťané by se měli vzdát a ukončit krveprolévání. Otázka viny je těmto lidem zcela lhostejná. Podle nich vinu mají obě strany, protože obě zaɓíjejí. Že trpí ukrajinští civilisté? Nevadí, je to Boží úmysl.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Já si však myslím, že bránit se proti násilí není pomsta. Pomsta je odplata za zlo, které již bylo vykonáno. Obrana je předcházení zlu. Mohu se bránit například útěkem a Ježíš to tak udělal, když ho chtěli svrhnout ze skály. Proti agresorovi se mohu bránit i pomocí zbraně – mohu ho odstrašit, aby přestal útočit. Obrana není pomsta.“
Jestli odplácíte zlem za zlo nebo zlem předcházíte spáchání zla, je pro útočníka, který zlo páchá, úplně jedno. Není pro něj podstatné, zda ho zabijete v odplatě za to, že spáchal nějaké zlo, anebo ho zabijete z preventivních důvodů, než to zlo spáchal. Jak pak můžete milovat nepřítele, když ho zabijete, ať už před útokem nebo po útoku? To že obrana není pomstou, v tom nehraje žádnou roli. Ať už se násilím mstíte nebo se násilím zlu předcházíte, pokaždé činíte tomu dotyčnému útočníkovi zlo, takže v rozporu s Ježíšovými slovy odpíráte zlému (Mt 5:39).
A bránit se pomocí zbraní samozřejmě můžete. Ovšem pouze pomocí zbraní duchovních (Ef 6:13-17), ne zbraní světských (2 K 10:4-5). Jinak byste dokázal, že jste stále ještě ze světa (1 K 3:3), že jste tělesný, kdybyste se bránil světskými zbraněmi. Ježíšovi následovníci však ze světa nejsou (J 15:19). Proto se ani nemohou bránit světskými zbraněmi. Ježíšovi učedníci nepřijali ducha světa (1 K 2:12), aby se bránili tak, jako se brání tento svět – čili železem. Avšak přestože se nemohou bránit světskými zbraněmi, tak nad světem vítězí (1 J 4:4; 5:4).
Napsal jste:
„Když Ježíš mluví o nedostatečné spravedlnosti znalců Zákona, mluví o Mojžíšově „oko za oko, zub za zub“, což je pomsta. Ježíš vybízí k rezignaci na tuto pomstu. To ale neznamená, že by vybízel k anarchii, k tolerování zločinu. Účelem politického systému je právě obrana proti zločinu.“
A kdo říká, že Ježíš vybízí k anarchii? Ježíš se spokojuje se stávajícím politickým režimem, který skrze světské zákony zločin, byť nedokonale, omezoval, avšak do politiky, do obrany lidu před římskými usurpátory, nijak nezasahuje. Ježíš neusiloval o nějaký spravedlivý řád na tomto světě, o nahrazení stávajícího nespravedlivého společenského řádu řádem spravedlivějším (jak to chce třeba Popper a jeho učedník Soros), ale toleroval politický status quo čili římský okupační řád, který byl pro Izrael jednoznačně nespravedlivý. Toleroval ho tím, že řekl, že se mají dávat císaři daně (Mk 12:17), čímž vlastně podpořil okupační moc, aby měla dost finančních prostředků na to, aby okupaci mohla vést dále, aby se jí okupace vyplatila.
Napsal jste:
„Váš vypjatý pacifismus zločinu nahrává. Mimo jiné tím, že vede ke lhostejnosti vůči obětem zločinu. Vy kážete nulovou empatii vůči trpícím, protože nechcete riskovat poskvrnu své duše. Avšak ten, kdo myslí jen na své vlastní spasení, je sobec. Sobectví je nakonec ten nejhorší hřích.“
Můj vypjatý pacifismus? Já se jen řídím slovy a příkladem Ježíše. Budete proto konsekventně také Ježíšovi vyčítat, že jeho pacifismus nahrává zločinu a vede ke lhostejnosti vůči obětem zločinu (L 13:1-2), že má nulovou empatii trpícím (L 9:59-60; L 12:13-14), a nakonec že je sobcem, tedy tím nejhorším hříšníkem?
Ježíš se ptal: „Kdo z vás mne usvědčí z hříchu?” (J 8:46)
Nikdo se nenašel. Ale kdybyste tam tehdy byl Vy, zajisté byste ho nařkl ze stejných hříchů, z jakých jste nařknul mě, když na základě pozitivně doložených příkladů z Písma zastávám stejné postoje, jaké zastával Ježíš. Vaše scestné představy o tom, jak by se měl křesťan chovat, ustavičně, kolidují s příklady chování Ježíše v evangeliích. To vám nevadí?
pavel v
Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Pacifisté mají dobrý úmysl – „chtějí mír“. Není však důležité, co chceme, ale jaké ovoce naše stanovisko přinese. Například pacifisté navrhují, aby stát nezbrojil. To by byla fatální chyba. Moudré stanovisko zní: Chceš-li mír, připravuj se na válku. Každý zločinec totiž dopředu zvažuje, zda potenciální zisk ze zločinu je úměrný riziku, které zločin s sebou nese.
Pacifismus má velmi blízko k anarchismu, tedy bezvládí. Pokud totiž ve státě vládnou instituce (parlament, vláda, justice), používají k vládnutí násilí. To však pacifisté zásadně odmítají. Jak se bránit zločinu bez použití násilí, jednoduše neřeší. V jejich iluzorním světě zločin jakoby neexistoval. Pacifismus je založen na iluzích, tedy na lži.
Pokud Bůh po člověku něco chce, má to svůj smysl (cíl). Pokud je sedmý den dnem pracovního klidu, je to proto, aby si člověk odpočal – aby si odpočal i ten,kdo je v podřízeném postavení. Není to proto, že by Bůh z pouhého rozmaru chtěl člověka nějak omezovat. Že se jedná o Boží rozmar podobný rozmarům řekých bohů, se domnívali farizeové. Ježíš jim řekl, že sobota je pro člověka nikoliv pro Boha. Stejné je s Ježíšovým přikázáním nemstít se. Neplatí absolutně podobně jako sobotní pracovní klid. Kdyby platilo absolutně, měli by zločinci volné pole působnosti.
pavel v
to Ašer
Karl Popper na rozdíl od Karla Marxe neprosazoval „páchání“ dobra násilím. Hlásal „minimalizaci utrpení“, tj. snahu o mírnění konkrétních projevů chyb systému, čili „co nejmenší míru nepotřebného utrpení pro všechny“. Naopak veškeré snahy o řízenou „nápravu společnosti“ podle něj nutně končí u omezení individuální lidské svobody, a tím mohou skončit až u totalitárních kolektivistických snah zotročujících člověka.
Jak mohu milovat nepřítele, když ho v sebeobraně zabiji? Možná tím, že mu neumožním, aby trápil ještě mnohem více lidí. Možná si v okamžiku umírání uvědomí svou vinu a obrátí se. K obrácení často dochází vlivem silného emocionálního zážitku jako u lotra (vraha) po pravici.
Stokrát jsem vysvětloval, proč Ježíš nezasahoval proti římským okupantům, ale vy jste to ještě nedokázal pochopit. Tak znovu, ale už naposled. Kdyby proti Římanům protestoval, byl by okamžitě zatčen a popraven. Nemohl by předat lidem své učení. Byl zrazován i vlastním národem. Proto za ním kolaboranti poslali provokátery s otázkou, zda je správné platit Římanům daně. Ježíš odpověděl jinotajem, aby odpověď pochopili Židé, ale aby odpověď nemohla Římanům posloužit k obvinění ze vzpoury. Odpověď vyzývala Židy k pasivní rezistenci, která byla za dané situace jediná rozumná. Řekl jim: Nevyvolávejte vzpouru, protože vám tolik neškodí, že Římany zajímají jen vaše peníze. Škodu by vám způsobilo, kdybyste v rámci vymývání mozků začali uctívat císaře jako božstvo. To po vás naštěstí Římané nechtějí. Ctěte Boha – to vás sjednotí a dodá vám duševní sílu. Když se sjednotíte a nebudete mít mezi sebou kolaboranty, římskou moc nad vámi oslabíte.
Rusové by s námi v roce 1968 nic nespravili, kdybychom praktikovali pasivní rezistenci, kdyby v českém národě nebylo tolik kolaborantů. Vzorem by nám mohli být Finové, kteří se Rusům v zimní válce nepoddali a zachovali si rovnou páteř.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
“Tak například představte si, že vás někdo oloupí. Vy si řeknete, že to jako křesťan nebudete mstít (pomsta patří Bohu), loupež strpíte a neohlásíte ji policii. Vaše zdánlivě ušlechtilé jednání bude ve skutečnosti velmi podlé. Kdybyste je ohlásili a policie lupiče uvěznila, lupič by už nemohl učinit nešťastnými řadu dalších lidí, na něž měl políčeno.“
Ježíš ponechal bez msty a dokonce bez jakékoliv negativní reakce Pilátův masakr obětujících Galilejců (L13:1-2). Označíte proto Ježíšovo jednání rovněž za velmi podlé? Co je proti tomu jedna loupež nebo série loupeží? Navíc skutečných křesťanů, kteří opravdu plní Ježíšovy příkazy, je ve státě tak málo (Mt 7:14), že to nemůže způsobit nějaký významnější kriminologický efekt, že by lidé masově přestali hlásit svá oloupení.
Napsal jste:
„Pacifismus může může přinést shnilé ovoce ve formě tolerování zločinu a následného rozvratu organizace společnosti, který může vrcholit občanskou válkou, když politické instituce nemají sílu postavit se proti tomu, aby občané brali právo do svých rukou.“
To zajisté sekulární pacifismus způsobit může. Pacifismus Božího království totiž není určen pro tento svět. Pavel přece píše, že ne nadarmo nese vládní moc meč (Ř 13:4) a používá tak k prosazování práva násilné metody. Evangelium proto s nějakým pacifismem tohoto světa počítá pouze jako s nějakým přeludem. Ježíš totiž říká, že svět také dává jakýsi pax („pokoj“, „mír“):
„Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako svět dává, já vám dávám. Ať se vaše srdce neznepokojuje a není bázlivé.” (J 14:27)
Je to však jen pouhá iluze míru, která nakonec vede ke zhoubě:
„Když lidé budou říkat: ‚Pokoj a bezpečnost‘, tehdy na ně znenadání přijde zkáza jako porodní bolesti na těhotnou ženu, a jistě neuniknou.” (1 Te 5:3)
Napsal jste:
„Nemohu to nijak dokázat citátem z Písma, ale jsem přesvědčen, že Ježíš by neschvaloval, aby křesťané tolerovali rozvrat politického řádu, tedy vládu zločinu.“
Také se domnívám, že Ježíš by nebyl pro to, aby se jeho učedníci nějak podíleli na rozvratu tehdejšího politického řádu. Proto se nepřiklonil k těm, kteří odmítali platit římské okupační mocnosti daně, aby s ní takto nekolaborovali. Řešil totiž záležitosti Božího království, ne záležitosti tohoto světa.
Stejně tak křesťan má akceptovat politický status quo, v němž se zrovna nachází, a ne usilovat o svržení nějakého režimu, který se mu jeví nespravedlivým, protože stejně nahrazením tohoto režimu jiným režimem nenastane Boží království. Takže je to zbytečná práce, zbytečné plýtvání silami, které by měl křesťan vynaložit na to, aby zval lidi z tohoto světa k záchraně v Božím království (Sk 2:40).
Napsal jste:
„Když jeden stát svým vojskem napadne stát jiný, aby si ho podmanil, je to také kriminální zločin. I v tomto případě platí, že zločinec musí být zastaven, aby posílen o ukořistěné zbraně nenapadal další státy, jak to udělal Hitler po napadení Československa.“
Frakce tohoto světa, ať si zastavují nebo podporují, koho chtějí ad libitum – podle svých politických preferencí. Ale nemohou na tom participovat žádní křesťané. To není jejich věc (1 K 5:12-13).
Napsal jste:
„Daladier a Chamberlain byli po návratu z podpisu mnichovské dohody adorováni jako zachránci míru. Ve skutečnosti tolerováním zločinu přispěli k válce. Není podstatné, zda důvodem jejich jednání bylo pacifistické přesvědčení nebo docela obyčejná zbabělost. Podstatné je, že měli podporu svých voličů, kteří „chtěli mír“.“
Chovali se jen jako ryzí demokraté. Dělali přesně to, co si přála většina jejich voličů, kteří měli ještě v dobré paměti hrůzy nedávné 1. světové války, které si rozhodně nechtěli zopakovat. A demokratický politik se potřebuje zalíbit svým voličům. Jinak by nebyl příště zvolen. Takže to nemusela být žádná zbabělost, ale jen obyčejná vypočítavost prezentovaná davům jako oddanost demokracii, jíž se maskuje touha uchovat si moc.
Napsal jste:
„Paní Hájková měla naprostou pravdu, že záleží na okolnostech, kdy platí či neplatí určité přikázání.“
Ve světle Ježíšových slov v tomhle paní Hájková pravdu rozhodně mít nemůže. Milovani nepřátel, které je integrální součástí oné o mnoho převyšující spravedlnosti (Mt 5:20), není nějakou fakultativní podmínkou, kterou by si mohli vybírat dle svého uvážení jen jacísi „duchovní velikáni“, kteří „na to mají“. Je to obligatorní podmínka, bez níž nikdo nemůže být synem nebeského Otce (Mt 5:45). Je to zkrátka conditio sine qua non. Jelikož bez ní nikdo synem nebeského Otce (J 1:13) nemůže být, tak bez ní ani není možné vejít do Božího království (Mt 5:20). Jinak řečeno, není možné být bez ní spasen. A milování nepřátel samozřejmě nemůže ani v té nejbujnější fantasii spočívat v jejich zabíjení.
Napsal jste:
„Potom se jich zeptal: „Smí se v sobotu konat dobro, nebo zlo? Zachránit život, nebo zničit?“ Oni však mlčeli. S hněvem se po nich rozhlédl, zarmoucen tvrdostí jejich srdce… Trvání na doslovném výkladu Písma považoval Ježíš za tvrdost srdce.“
Tvrdost jejich srdce spočívala v tom, že ve své Tóře měli napsáno, že mají pomáhat i zvířatům svého bratra (Dt 22:4), přičemž tam není uvedeno „s výjimkou soboty“ (L 14:5). Pokud tedy měli pomáhat kdykoli zvířatům, pak tím spíše lidem. Tvrdost jejich srdce spočívala v tom, že neaplikovali ani to milosrdenství, které už bylo implicitně obsaženo v jejich Tóře. Nikoli tedy trvání na doslovném výkladu Písma považoval Ježíš za tvrdost srdce, nýbrž slepotu vůči milosrdenství, které měli v Písmu vidět.
A co se týče přístupu k Ježíšovým příkazům a jejich závaznosti, je nutno zdůraznit, že Ježíš měl právo inovativně zacházet s příkazy Mojžíšova zákona. Říká-li Ježíš v protikladu k těm starým Mojžíšovým příkazům: „Já však pravím vám…“ (Mt 5:22.28.32.34.39.43), tak tím vlastně říká: „Hle, tady je více než Mojžíš.“ – podle vzoru: „Hle, tady je více než Šalomoun.“ (Mt 12:42) A rovněž v listu Židům je potvrzeno, že Ježíš je více než Mojžíš (Žd 3:3.6). My, Ježíšovi následovníci, však nemáme právo zacházet obdobně inovativně s Ježíšovými příkazy, poněvadž to bychom museli být více než Ježíš. Vy chcete být více než Ježíš?
pavel v
Pane Ašere,
opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost.
Láska (milosrdenství) byla středobodem Ježíšova učení. Ježíš řekl, že ví o každém člověku, který trpí, a prožívá jeho utrpení sám na sobě. Když přišel na zemi a stal se člověkem, vyzval ho satan, aby využil své božství k nastolení vlády nad světem. Ježíš to rázně odmítl. Rozhodl se, že bude jako každý jiný člověk, že nebude využívat žádné legie andělů. Jeho život totiž měl být příkladem pro každého (prostého) člověka (bez speciálních schopností). Proto Ježíš nemohl pomoci obětem římské krutosti. Neměl k tomu žádné prostředky. Mohl by proti Římanům veřejně vystoupit. Výsledkem by asi byla vzpoura těch, kteří by se k němu přidali. Římané by ji utopili v krvi, ale asi by se pokusili vymýtit i víru v Boha. Ve výsledku by veřejný protest proti Římanům přinesl jen zhoršení situace jeho národa. Byla by to jen prázdná póza bez jakéhokoliv dobrého ovoce.
Ježíš nebyl lhostejný k utrpení, dělal jen to, co bylo v jeho možnostech.
pavel v
Pane Ašere,
všiml jsem si, že vidíte rozdíl mezi jakýmsi sekulárním pacifismem a pacifismem Božího království, přičemž ten druhý není určen pro tento svět. Čím se ty dva pacifismy liší? Proč je sekulární pacifismus špatný a Boží pacifismus správný?
Není to nakonec tak, že si hrajete se slovíčky, protože jste až po krk v argumentační nouzi?
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Když Ježíš řekl Petrovi, aby ho nebránil proti zjevné přesile, znamená to jen to, že mu za dané situace řekl, aby ho nebránil. Když řekl, že kdo mečem zachází, mečem také schází, nelze to vyložit tak, že křesťan nesmí vzít do rukou meč. Za dané situace to pravděpodobně znamenalo, že vyprovokování bitky by asi stálo Petra život. Proč nepoužít Occamovu břitvu? Proč nevyložit Ježíšova slova v souladu se situací, při níž byla pronesena? Je přece zřejmé, že Ježíš nechtěl riskovat Petrův život, když počítal, že na něm postaví svou církev. Váš výklad je: 1. svévolný, 2. naprosto nelogický.“
Ta Vaše Occamova břitva ovšem řeže nějak křivě, neboť Vaše „logika“ je v do očí bijícím rozporu s Ježíšovým logem „všichni“ – tedy ne jen Petr.
Ježíšova slova o zastrčení meče do pochvy tak neplatí jen ad hoc pro Petra. Kdyby je Ježíš myslel jen pro danou situaci, tak by mu řekl: „Schovej ten meč, potřebuji tě na jiné úkoly, na budování církve.“ Ale místo toho Ježíš konstatuje obecně pro každého vždy a všude platnou kauzalitu:
„Neboť všichni, kdo se chápou meče, mečem zahynou.” (Mt 26:52)
Že to vskutku mínil takto obecně, potvrzuje pak Ježíš i svými slovy pronesenými k Pilátovi:
„Mé království není z tohoto světa; kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji strážci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; ale mé království není odtud.“ (J 18:36)
To znamená, že za záležitosti Božího království není možné bojovat prostředky tohoto světa, ať už zbraněmi nebo politickými nástroji.
Když není dovoleno bojovat ani za Boží království (J 18:36), jak by mohlo být dovoleno bojovat za království satanovo čili za tento svět (J 14:30; 1 J 5:19), respektive za nějakou jeho část? Je absurdní, pokud si někdo navzdory těmto Ježíšovým slovům myslí, že by něco takového bylo dovoleno.
Takže dopouští-li se někdo svévolného výkladu, pak jste to Vy. Vy se totiž neustále snažíte ospravedlnit zabíjení lidí svými krkolomnými spekulacemi, jen abyste nemusel uposlechnout prostá Ježíšova slova. Je očividné, že je ve vás bažení po mordu (Sk 9:1) zakořeněno stejně jako u apoštola Pavla před jeho obrácením. Kéž byste se jednou obrátil tak jako on.
Napsal jste:
„Je zcela nelogické, že když zabiji teroristu v sebeobraně, že jsem tím získal něco více, než jsem měl předtím.“
To už jsem vám vysvětloval v jednom předchozím příspěvku, ale vidím, že Vám činí potíž to pochopit. Tak ještě jednou. Kdybyste nezabil toho útočníka, tak byste už svůj život neměl. Tím, že jste ho zabil dříve než on Vás, tak jste svůj život zachránil, tudíž získal.
Napsal jste:
„Nelze ani říci, že když v sebeobraně zabiji nepřítele, že jsem vinen jeho smrtí. Vinu nese on, protože kdyby nevyprovokoval boj, jeho život by nebyl ohrožen.“
Píšete, že vinu nese útočník, poněvadž vyprovokoval boj. Samozřejmě že on nese vinu, ale stejně tak vinu nesete i Vy, neboť jste se nechal vyprovokovat, poněvadž jakožto křesťan se máte řídit Ježíšovými slovy, že nemáte odpírat zlému (Mt 5:39n). Takže svůj hřích vůči Ježíšovým slovům nemůžete omluvit hříchem toho útočníka. Na něčí hřích nemůžete reagovat jiným hříchem. To, že někdo něco vyprovokoval, tak nemůže být pro váš čin omluvou. Je to podobné, jako byste chtěl např. svůj hřích cizoložství omluvit tím, že Vás nějaká žena k němu vyprovokovala tím, že Vás úmyslně svedla. Svůj hřích cizoložství však nemůžete ospravedlnit iniciačním hříchem oné svůdkyně, který tomu vašemu hříchu předcházel.
Napsal jste:
„Zabití v sebeobraně není vraždou, o níž se zmiňuje 5. přikázání. Ježíš řekl, že se máme vzdát pomsty, nikde neřekl, že se máme nechat zavraždit.“
Zabití v sebeobraně nemusí být porušením 6. přikázání Dekalogu v židovském pojetí, ale je porušením tohoto přikázání v Ježíšově pojetí v Kázání na hoře (Mt 5:22). A to zcela stačí na to, aby Vám to uzavřelo vstup do Božího království (Mt 5:20), neboť zákonická spravedlnost (Fp 3:6) založená na Mojžíšově zákoně pro tento vstup nestačí.
Napsal jste:
„Ježíš řekl, že je ušlechtilé obětovat život za své přátele, ale nevydal přikázání obětovat život za nepřátele. Když o něčem řeknu, že je to ušlechtilé, není to ještě povinné.“
Milovat nepřátele máte ovšem podle Ježíše milovat úplně stejně jako milujete své přátele. Čili i život za ně položit. Ježíš totiž v Mt 5:43-45 zrušil rozdíl mezi přístupem k bližnímu a k nepříteli. To znamená, že k nepřátelům se máme chovat stejně jako ke svým bližním. Máme-li tedy položit život za své přátele, pak máme stejně tak položit život i za své nepřátele. Jinak by tato slova neměla smysl.
Milování přátel (bližních) je přirozenou samozřejmostí u všech lidí – celníků (Mt 5:46) i pohanů (Mt 5:47), avšak milování nepřátel není samozřejmostí. Proto to musel Ježíš svým převratným způsobem uvést na pravou míru tím, že je třeba milovat své nepřátele stejně jako své přátele.
A je to povinné. Poněvadž je řečeno: „abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích” (Mt 5:45). Jestliže svým odmítáním milovat nepřítele, nechcete být synem nebeského Otce. pak si nemůžete dělat naději na vstup do Božího království.
Vy však zůstáváte se svou nenávistí vůči nepříteli na půdě Starého zákona, jako by vůbec žádný Ježíš tuto lidské přirozenosti vlastní nenávist nezrušil. Protože co jiného je zabíjet nepřátele, než je nenávidět? Z lásky je asi zabíjet nebudete. Zkrátka projevujete se v tomto jako člověk Ježíšem nedotčený.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Co je nové a odporuje zažitým představám, je obvykle považováno za bláznovství. U Ježíšova učení tomu nebylo jinak. Ježíš například učil, že urozenost je nesmysl, že před Bohem jsou si lidé rovni, ba dokonce chudí lidé jsou mu milejší než boháči. Židé si Mesiáše představovali jako vojevůdce, který je zbaví okupantů a přivede ke slávě. Proto se jim Ježíšova oběť zdála být bláznovstvím.“
Ano, a Vám se zrovna tak, jako se těm Židům jevila bláznovstvím představa trpícího Mesiáše, jeví bláznovstvím Ježíšovo učení o milování nepřátel (Mt 5:44) a o neodpírání zlému (Mt 5:39n), jak nám ve svých nenávistných příspěvcích, zpochybňujících tato Ježíšova slova, ustavičně dokazujete. Takže v čem se lišíte od těch Židů, když považujete Ježíšovo učení také za bláznovství, akorát každý v jiném ohledu?
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Píšete, že sekularizovaný svět napodobuje Ježíšovy příkazy (zrušení otroctví a trestu smrti) a že takový humanismus slouží satanovi. Připomínáte mi farizeje, kteří vyčítali Ježíšovi, že koná dobro ve jménu Belzebula.“
Oni ho však obviňovali, že to činí ve jménu Belzebula, pro jeho ryze „náboženskou“ činnost vymítání démonů, kterou navíc prováděli i oni sami (Mt 12:27). Takže tímto nařčením, že tak činí ve jménu Belzebula, chtěli jen zdiskreditovat svou konkurenci. Když ale já tvrdím, že světští politici „ve jménu Belzebula“ chtějí napodobovat sekularizovanými výpůjčkami z evangelia Boží království, musel bych i já sám politicky působit v tomto směru a špinit tím takto svou konkurenci, aby Vaše přirovnání bylo adekvátní. Já však v politice nepůsobím, jsem naopak striktně proti politické činnosti křesťanů. Takže jste zase se svým přirovnáním úplně mimo.
Napsal jste:
„Nemusíte mít obavy, že vaše obsese zlým světem bere za své. Na světě jsou stále říše zla (Rusko, Čína, Írán), které dělají svým lidem peklo ze života a šíří toto peklo do světa.“
Kdybyste se namísto Reagana řídil Novým zákonem, pak by Vám bylo jasné, že na světě nejsou jen nějaké dílčí říše zla jakožto jednotlivé státy, ale že celý svět je jednou jedinou velkou říší zla (1 J 5:19)
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Lavrov říká, že Západ páchá sebevraždu (když pomáhá Ukrajině zbraněmi). To je typická zvrhlá logika, kdy je jako viník označen ten, kdo se brání. Rusové útočí a přitom předstírají, že jsou pacifisté. Jaká nestoudnost!“
Zase ta nutná dávka politického školení mužstva? Američané snad nepředstírali, že jsou pacifisté, když útočili na jiné státy? Proč máte neustále nutkavou potřebu tahat sem světské spory? Proto, abyste je zatáhl do církve a postavil tak křesťany proti sobě? Komu tím svým raskolnictvím sloužíte? Víte to?
Napsal jste:
„Nepochybuji, že pacifisté na celém světě odsusuzují Ukrajince v domnění, že jako správní křesťané by se měli vzdát a ukončit krveprolévání.“
Ukrajinci jako národ jsou křesťané? A já byl v naivním domnění, že křesťanem může být vždy pouze jednotlivec na základě svého osobního rozhodnutí, ne národ, dokonce ani rodina ne.
Napsal jste:
„Otázka viny je těmto lidem zcela lhostejná. Podle nich vinu mají obě strany, protože obě zaɓíjejí. Že trpí ukrajinští civilisté? Nevadí, je to Boží úmysl.“
Kdo křesťany ustanovil soudci nebo rozhodčími (L 12:14) nad otázkou viny jednotlivých národů, jejichž konflikty mají často staleté kořeny, které nelze jednoznačně rozplést ani celoživotním usilovným bádáním v tom kterém případě?
A že trpí ukrajinští civilisté? Trpěli by, kdyby předtím nerozpoutali Majdan a nesvrhli autoritu od Boha (Ř 13:2)? To jsou zásadní otázky…
pavel v
„Vrať svůj meč na místo. Neboť všichni, kdo se chápou meče, mečem zahynou. Či myslíš, že nemohu poprosit svého Otce, a on mi hned pošle víc než dvanáct legií andělů? Jak by se však naplnila Písma, že se tak musí stát?”
——————————
Jak si máme vyložit tato Ježíšova slova? Znamenají, že kdo vezme do ruky zbraň, zemře pro nebeské království?
Písmo lze vykládat jen Písmem. Z Písma víme, že Bůh nařídil Izraelitům vybít Amálekovce včetně žen a dětí a zvířat jako (pro)klaté, protože bez milosti povraždili bezbranný izraelský zadní voj při cestě z egyptského otroctví. Král Saul Amálekovce porazil, ale ušetřil jejich krále Agaga. Když to zjistil prorok Samuel, vlastníma rukama zajatého Agaga rozsekal mečem. Agag ještě předtím než jej Samuel zabil, stihl zplodit syna, z jehož potomků vzešel Haman. Ten pak podle knihy Ester osnoval genocidu Židů v Persii.
Přišel Ježíš, aby zrušil Starý zákon? Přišel Bůh v podobě Ježíše, aby diametrálně „změnil pravidla hry“? Tedy to, co bylo dříve Bohem nařízeno – vymýtit temné zlo, které páchají lidé, kteří tím chtějí dokázat, že se Boha nebojí? Je Bůh konzistentní? Nebo je ten, kdo říká „odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil“?
Kdyby Ježíš zakázal člověku vzít do ruky zbraň, vydal by ho na milost a nemilost zločincům. Můžeme si myslet, že Ježíš zakázal použít zbraň jen svým učedníkům, ale lidem „tohoto světa“ nic takového nezakázal, protože jsou mu lhostejní? Hlásal Ježíš dvojí morálku? Hlásal, že udržovat řád (pomocí zbraní) mají pouze ateisté, zatímco věřícím může být světská spravedlnost naprosto lhostejná? Je principioálně nedokonalá světská spravedlnost Boží vůlí? Nebo je to tak, že žádná světská sporavedlnost ve skutečnosti neexistuje? Je Bohu lhostejné, že v některých zemích je více spravedlnosti a v jiných vládnou masoví vrazi? Považuje Bůh jedny i druhé za stejně zkažené?
Ježíš předpověděl zkázu Jeruzaléma. A řekl svým učedníkům, aby se ve vhodnou chvíli před ní skryli v horách. Židé, kteří se v první židovské válce postavili Římanům s mečem v ruce, mečem zahynuli. Když tedy Ježíš odmítá meč v Petrově ruce, varuje ho spíše před předem prohraným bojem.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Rozhodl se, že bude jako každý jiný člověk, že nebude využívat žádné legie andělů. Jeho život totiž měl být příkladem pro každého (prostého) člověka (bez speciálních schopností). Proto Ježíš nemohl pomoci obětem římské krutosti. Neměl k tomu žádné prostředky.“
Ježíš na zemi byl skutečně jako každý jiný člověk, poněvadž se pro svou pozemskou misi vyprázdnil ze svého Božské formy (Fp 2:7). Takže disponoval stejnými prostředky jako každý jiný člověk. Měl k dispozici zrovna takové prostředky, jako třeba měli zéloté. Ale ti se proti Římanům stavěli. Pokud se Ježíš proti Římanům nestavěl, tak to nebylo proto, že by k tomu neměl fyzické prostředky jako každý jiný člověk, ale proto, že to nepovažoval za podstatné. On totiž přišel vysvobodit lidi z otroctví hříchu (J 8:34.36), ne z otroctví Římanů. Kdyby lidi zorganizováním nějakého povstání osvobodil z otročení Římanům, ale oni by nadále zůstali v otroctví hříchu, tak by jim to sub specie aeternitatis nebylo k ničemu. Pořád by byli nejubožejšími lidmi (1 K 15:19).
Napsal jste:
„Mohl by proti Římanům veřejně vystoupit. Výsledkem by asi byla vzpoura těch, kteří by se k němu přidali. Římané by ji utopili v krvi, ale asi by se pokusili vymýtit i víru v Boha. Ve výsledku by veřejný protest proti Římanům přinesl jen zhoršení situace jeho národa. Byla by to jen prázdná póza bez jakéhokoliv dobrého ovoce.“
Ježíš proti Římanům nevystoupil ne proto, že by to byla jen prázdná póza a že by to přineslo zhoršení politické situace jeho národa (což se tak jako tak po povstání zélótů mělo stát L 19:43-44), nýbrž proto, že nepřišel řešit světské politické uspořádání svého národa, ale spasení světa (J 3:17) v Božím království, které není z tohoto světa (J 18:36). Když Ježíšovo království není z tohoto světa, proč by měl řešit světské poměry? Římské císařství tudíž pro něho neznamenalo žádnou konkurenci, s níž by měl zapotřebí bojovat. Boží království a římské císařství se naprosto míjely, poněvadž se nacházely na zcela odlišných úrovních, které spolu nekolidovaly.
Napsal jste:
„Ježíš nebyl lhostejný k utrpení, dělal jen to, co bylo v jeho možnostech.“
Ježíš k utrpení lhostejný nebyl, davu mu bylo líto, že jsou jako ovce bez pastýře (Mk 6:34). Ale nikde není napsáno, že by mu bylo davu líto proto, že jsou pod římskou knutou. Čili litoval je pro jejich tristní duchovní stav, ne pro jejich bezútěšnou politickou situaci. Je-li člověk spasen, pak už neřeší jakkoli tíživou politickou situaci tohoto světa (Kol 3:1-2), ale snáší ji s radostí (1 P 4:13), poněvadž v něm žije Kristus (Ga 2:20) a svět je pro něj ukřižován (Ga 6:14).
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„všiml jsem si, že vidíte rozdíl mezi jakýmsi sekulárním pacifismem a pacifismem Božího království, přičemž ten druhý není určen pro tento svět. Čím se ty dva pacifismy liší? Proč je sekulární pacifismus špatný a Boží pacifismus správný?
Není to nakonec tak, že si hrajete se slovíčky, protože jste až po krk v argumentační nouzi?“
V jaképak argumentační nouzi? Ten rozdíl mezi sekulárním pacifismem a pacifismem Božího království přece činí samotný Ježíš. Domníváte se proto, že si také pouze hrál se slovíčky?
„Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako svět dává, já vám dávám. Ať se vaše srdce neznepokojuje a není bázlivé.” (J 14:27)
Kdybyste pozorně četl mé příspěvky, tak nebudete klást takové nesmyslné otázky. Čtěte namísto politické propagandy raději Nový zákon, abyste pochopil, proč je sekulární pacifismus špatný a Boží pacifismus správný. Proč asi je svět špatný a Boží království dobré? To Vám také není jasné? Takové otázky může pokládat jedině neznaboh.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Pacifisté mají dobrý úmysl – „chtějí mír“. Není však důležité, co chceme, ale jaké ovoce naše stanovisko přinese. Například pacifisté navrhují, aby stát nezbrojil.“
Ale Ježíš nekázal, že svět má přestat zbrojit a nastolit nějaký sekulární mír, ale nabízí svůj mír, tj. mír Božího království (J 14:27). Ježíš realisticky počítá s tím, že skutečný mír v tomto padlém světě není možný (Mt 24:6-7). Proto nechce donkichotsky vylepšovat tento svět, ale chce, aby se lidé z něj nechali zachránit (Sk 2:40) přenesením do Božího království (Kol 1:13). To, že svět zbrojí, to přece akceptuje i apoštol Pavel, který píše, že ne nadarmo vládní moc nese meč (Ř 13:4). Ten meč, tedy participace v ozbrojených silách, však nemůže být věcí křesťanů (Mt 26:52).
Napsal jste:
„Pacifismus má velmi blízko k anarchismu, tedy bezvládí. Pokud totiž ve státě vládnou instituce (parlament, vláda, justice), používají k vládnutí násilí.“
Ale s organizovaným násilím státu nemá apoštol Pavel problém. On přece akceptuje násilí, které vláda používá, aby zabránila anarchii:
“Vždyť je Božím služebníkem pro tvé dobro. Jednáš-li však zle, boj se, neboť ne nadarmo nosí meč. Je Božím služebníkem, vykonavatelem hněvu nad tím, kdo činí zlo.” (Ř 13:4)
Ovšem to je pořád tento svět, ne Boží království, v němž platí jiné principy (Mt 5:39n aj).
Napsal jste:
„Ježíš jim řekl, že sobota je pro člověka nikoliv pro Boha. Stejné je s Ježíšovým přikázáním nemstít se. Neplatí absolutně podobně jako sobotní pracovní klid. Kdyby platilo absolutně, měli by zločinci volné pole působnosti.“
Ježíšův příkaz milovat neodpírat zlému (Mt 5:39) a milovat nepřátele (Mt 5:44), tedy nemstít se, platí pro jeho učedníky, ne pro tento svět, který bude fungovat pořád na základě odplaty zlého zlým (Ř 13:4). Je to však právě ďáblova sekulární humanistická imitace některých principů evangelia (např. restorativní justice, inkluze a podobně), která vede k tomu, že dnes zločinci začínají mít čím dál větší pole působnosti.
pavel v
Co znamenají v Písmu pojmy „tento svět“ a „Boží (nebeské) království“. Domnívám se, že „tento svět“ je to, co C. G. Jung nazývá kolektivní nevědomí. Jsou to tradice obsahující obrovské množství předsudků. Například, že urození lidé jsou určeni k tomu, aby vládli neurozeným, že pro urozené platí jiná pravidla než pro neurozené, že lidé si před zákonem nejsou rovni. Jiným předsudkem bylo, že rodiče si smějí se svými dětmi dělat, co se jim zlíbí, například prodat je do otroctví. Ve starověku bylo běžné, že narozené dítě, které rodiče nechtěli, ponechali v pustině a tam ho roztrhala divá zvěř. Jiným znakem „tohoto světa“ bylo právo silnějšího. Ženy často neměly větší hodnotu než dobytek. Starověk byl plný krutosti, násilí a bezohlednosti. Pojem „tento svět“ shrnuje typické vztahy mezi lidmi ve starověku.
Když se Ježíše jednou farizeové zeptali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Boží království nepřichází zjevně. Nebude možné říci: ‚Je tu!‘ anebo: ‚Je tam.‘ Boží království už je přece mezi vámi!“
Království Boží není z tohoto světa (nemá svůj původ v nějaké starověké filozofické škole), přesto již v tomto světě existuje. Občany Božího království jsou lidé, kteří považují Ježíše za svého krále – plní jeho vůli. Boží království není nějaké tajné společenství. Jeho občané jsou na svou příslušnost k Božímu království hrdí. Příslušnost k Božímu království se u nich projevuje činem – milosrdenstvím. Kdokoliv v tomto světě projevuje milosrdenství, je občanem Božího království. Kdo se chová sobecky (lhostejně k utrpení) je součástí „tohoto světa“ (jeho filosofie).
Když nějaká žena žádá, aby se s ní zacházelo jinak než s dobytkem, řeknou muži, že vyžadování rovnoprávnosti je politikou. Takto lze označit změnu společenských pravidel označit za pokleslou politiku a zabránit spravedlnosti. Velmi mnoho utrpení je zapříčiněno vadným politickým uspořádáním. Bez jeho změny nelze utrpení odstranit. Politika sama o sobě je pouze nástroj. Nožem lze zabít, ale nůž pak není vrahem. Tímtéž nožem lze udělat mnoho dobrého.
Politika, která má za cíl učinit dobro násilím, pochází od satana. Avšak politika, která používá násilí s cílem nastolit spravedlnost, je satanem nenáviděna. Spravedlnost není učinit člověka šťastným (materiálně). Spravedlnost je bránit zbytečnému utrpení.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Karl Popper na rozdíl od Karla Marxe neprosazoval „páchání“ dobra násilím. Hlásal „minimalizaci utrpení“, tj. snahu o mírnění konkrétních projevů chyb systému, čili „co nejmenší míru nepotřebného utrpení pro všechny“
Popper staví na fallibilitě člověka čili na jeho omylnosti, na jeho hříšnosti, kterou považuje za cestu, která může využitím metody pokusu a omylu vést k pokroku a ke snižování utrpení. Jeho krédem je „otevřená společnost“. „Otevřená společnost“ je však totéž jako organismus bez imunity, který pak rychle zaplaví paraziti, kteří ho zahubí. A právě to dnes pozorujeme v přímém přenosu, jak jsou ničeny západní společnosti, které jsou pod zhoubným vlivem Popperových myšlenek, šířených především jeho apoštolem Sorosem a celosvětovou sítí jeho neziskovek, zaplavovány cizorodými nepřátelskými náboženskými a kulturními elementy, které urychlují jejich zkázu. Tak dopadají organismy bez imunity, tak dopadají „otevřené společnosti“.
Boží království je však ideji „otevřené společností“ na hony vzdáleno, poněvadž nemůže zahrnovat ty, kteří si dále chtějí žít podle svého a pokračovat ve svých hříších. Boží království proto není inkluzivní, ale exkluzivní. Mohou v něm být pouze ti, kdo se znovu narodili (Mt 22:11-14; J 3:5) a opustili své hříchy. Boží království nemůže inkludovat hříšníky (1 K 5:9-11; 1 K 6:9-10).
Ježíš nepřišel proto, aby snižoval celkové utrpení tohoto světa, jak to chce Popper, ale proto, aby lidé z tohoto trpícího světa mohli být zachráněni v Božím království. Takže Ježíšovy skutky, které ad hoc snižovaly utrpení jeho současníků (uzdravování, vymítání démonů, sycení hladových apod.) měly jen propagační charakter (Mt 12:28), aby lidé zatoužili po vstupu do Božího království, kde jim teprve bude trvale setřena každá slza a kde již nebude smrt (Zj 21:4; J 14:2-3). Neměly za cíl vylepšovat tento svět pro lidi, kteří by zůstávali nadále ve svých hříších a pouze na chvíli by se jimi ulehčilo. Ani Ježíš nepočítal s tím, že by se tento svět se zbavil svého utrpení, že by se polepšil. Říká přece, že chudí zde budou stále (J 12:8), takže chudí na tomto světě budou pořád trpět svou chudobou.
Napsal jste:
„Jak mohu milovat nepřítele, když ho v sebeobraně zabiji? Možná tím, že mu neumožním, aby trápil ještě mnohem více lidí. Možná si v okamžiku umírání uvědomí svou vinu a obrátí se. K obrácení často dochází vlivem silného emocionálního zážitku jako u lotra (vraha) po pravici.“
No jistě. Přesně tak jako Vy zřejmě uvažovali ti, kdo vydali Husa a mnohé jiné k upálení na hranici. Až je začnou olizovat plameny, tak si snad uvědomí svou vinu a v poslední chvíli se obrátí, takže jim jejich upálením vlastně učinili laskavost. Oni kacíře přece také upalovali v sebeobraně. Chtěli tak zabránit záhubě církve rozleptané bludy. Myslíte si vážně, že něco tak absurdního lze zahrnout do milování nepřátel, o němž hovořil Ježíš (Mt 5:44-45)? Pokud ano, pak máte smýšlení inkvizitora (srov. J 16:2).
Kromě toho, když zabijete nepřítele v sebeobraně, tak to znamená, že milujete sebe, respektive svůj život v tomto světě, více než toho nepřítele. Takže tím jen dokazujete, že jste jen obyčejný sobec jako celníci a pohané (Mt 5:46-47). Jak tedy toto své sobectví můžete vydávat za milování nepřítele? Nenapsal jste snad sám, že sobectví je největším hříchem?
Navíc tím, že bráníte svůj život v sebeobraně a zabijete kvůli tomu svého nepřítele, tak dokazujete, že milujete svou duší v tomto světě. Ale Ježíš říká, že ten, kdo miluje svou duši, ten ji ztratí (J 12:25). Takže zabitím nepřítele v sebeobraně ztrácíte věčný život, neboť jste ho zabil právě proto, že milujete svou duši. Ježíš také říká, že se nemáme bát těch, kdo zabíjejí tělo. Tak proč se bráníte proti nepříteli, který chce zabít Vaše tělo, ale duši zabít nemůže (Mt 10:28). Nevěříte Ježíši?
Napsal jste:
„Stokrát jsem vysvětloval, proč Ježíš nezasahoval proti římským okupantům, ale vy jste to ještě nedokázal pochopit. Tak znovu, ale už naposled. Kdyby proti Římanům protestoval, byl by okamžitě zatčen a popraven. Nemohl by předat lidem své učení.“
Důvodem Ježíšovy zdrženlivosti vůči Římanům bylo to, že jeho království není z tohoto světa (J 18:36), ne nějaká jeho politická prozíravost, kterou mu tak zarputile podsouváte. Čili můžete své scestné výklady Ježíšovy motivace v této záležitosti opakovat klidně dvěstěkrát, ale pořád mu přičítáte chybný motiv této zdrženlivosti. Musíte přece vycházet z toho, proč zde byl Ježíš vlastně poslán. A Ježíš zde nebyl poslán za účelem politických, sociálních, ekonomických či jiných reforem tohoto padlého světa, ale proto, aby lidi zachránil v Božím království (J 3:17), které se má k tomuto světu tak jako Noemova archa k předpotopnímu světu (1 P 3:20).
Židovské povstání Římané později stejně utopili v krvi a Ježíš věděl předem, že to nastane (L 19:43-44), takže jaký smysl by měla Ježíšova zdrženlivost v tomto směru? Pokud Ježíš proti Římanům nevystupoval, tak to nebylo proto, že by se bál politických důsledků, které by jeho vystoupení mělo, ale bylo to dáno jednoduše tím, že jeho království není z tohoto světa (J 18:36). Proto se ve světských věcech neangažoval, a to nejen v záležitosti Římanů, ale obecně (např. L 12:13-14).
A že by nestihl lidem předat své učení, pokud by proti Římanům vystoupil? Jo, to je rovněž chybná úvaha. Ježíš totiž nemohl být zabit předčasně, dokud nepřišel jeho čas, jak sám říká (J 2:4; J 17:1 – srov. J 7:30; J 8:20; J 13:1). Bůh by prostě nepřipustil, aby Ježíš zemřel předčasně před tím, než by lidem předal svoje dobré poselství. Takže pokud by měl zájem něco proti Římanům mluvit, tak by to řekl. A Římané by proti němu nic nezmohli, dokud by nenastala jeho hodina, dokud by lidem nepředal evangelium o Božím království. Ježíš se proto nemusel vůči Římanům držet zpátky, kdyby chtěl něco proti nim mluvit. Ale on proti nim mluvit nechtěl, poněvadž se nezabýval politickými záležitostmi tohoto světa.
Napsal jste:
„Odpověď vyzývala Židy k pasivní rezistenci, která byla za dané situace jediná rozumná.“
Ježíš žádné pasivní rezistenci vůči Římanům nevyzýval. V čem ji vidíte? V tom, že svou odpovědí podpořil financování římských okupační vojsk, takže se Římanům díky těmto slovům okupace ještě více vyplatila, že vybrali více daní? Výzvou k pasivní rezistenci by bylo, kdyby Ježíš odpověděl, že se daně platit nemají.
Napsal jste:
„Ctěte Boha – to vás sjednotí a dodá vám duševní sílu. Když se sjednotíte a nebudete mít mezi sebou kolaboranty, římskou moc nad vámi oslabíte.“
Máte příliš bujnou fantasii. Ježíši přece nešlo o žádné oslabování římské moci. Jemu šlo o to, aby lidé byli vysvobozeni z moci hříchu (J 8:34.36) a aby mohli vstoupit do Božího království (Mt 5:20; Mt 23:13), aby byli spaseni (J 3:17). Politická situace v jeho zemi mu vzhledem k těmto úkolům byla evidentně naprosto lhostejná. Do politických sporů se Ježíše snažili zaplést akorát jeho svůdci, kteří mu nachystali léčku. Ale Ježíš se od nich do cizího jha zaplést nenechal (2 K 6:14). Měl jiné poslání.
Napsal jste:
„Rusové by s námi v roce 1968 nic nespravili, kdybychom praktikovali pasivní rezistenci, kdyby v českém národě nebylo tolik kolaborantů. Vzorem by nám mohli být Finové, kteří se Rusům v zimní válce nepoddali a zachovali si rovnou páteř.“
A co to má společného s Ježíšem (2 K 6:14)? Co to má společného s evangeliem o Božím království? Pletete si nacionalismus s následováním Ježíše.