Kdykoli pomyslíme na Husa, v duchu vidíme toho velikána na hranici, jak svědčí o pravdě, nebo obklopeného biskupy a preláty, jak volá: „Vyvraťte to Písmem.“ Jako by to ostatní k Husovi ani nepatřilo. A přesto si musíme říct: Kde vidíme takový mravní charakter v takové ryzosti a síle, tam předpokládáme, že je tou mravní silou prodchnutý celý člověk. A skutečně, Hus je skrz naskrz muž, všechny stránky lid- ského života se v něm tak ladně snoubí v jeden celek, že člověka potěší i povzbudí jediný pohled na něj.
Sókratés byl jistě svým způsobem velikán a nelze mu upřít ani mravní charakter, ačkoli jeho mravnost nemá a ani nemůže mít jinou povahu než pohan- skou. Ale jaké jsou tu rozdíly! Když člověk sleduje Sókrata, jak se chystá na smrt skoro jako na nějakou hostinu, mohl by začít pochybovat, jestli se člověk rodí, aby žil, nebo aby mohl po sókratovsku zemřít. A žena, děti a všechno další, co člověka váže ke světu?
Sókratés je ve vězení, čeká na smrt a vedle něj sedí jeho žena s dítětem. Když vidí přicházet několik známých, dá se do pláče a zvolá: „Ach, Sókrate, už se s tebou jdou loučit.“ A Sókratés? Podívá se na Kritóna: „Kritóne, ať ji někdo odvede domů.“ A Kritón ji nechal odvést domů, i když křičela a bila se do prsou. Sókratés si zatím sedne na postel, ohne nohu, tře si ji rukou a povídá: „Milí přátelé, to, čemu lidé říkají sladkost, je opravdu zvláštní věc. Jak podivně je s tím srostlé to, co vypadá jako pravý opak, totiž bolest. Najednou se to člověku nepřihodí, ale žene- li se někdo za jedním a chytí to, brzy bývá nucen vzít zavděk i tím druhým. Jako by to bylo obojí svázáno za konečky.“
SOUVISEJÍCÍ – Velikán Hus jako člověk (část 2.)
Tak se loučil se životem, ženou a dítkem lozof Sókratés. Klidně ho označujte za velikého lozofa, ale toho přirozeného člověka, toho celého muže v něm nevidíme. Proti němu stojí náš velikán, který nemů- že a nechce zapřít. Je před soudem, ví, že jde o ži- vot a kacířskou smrt v plamenech, a pro Boha volá a pláče, aby ho vyslechli. Také jsme od něho samotného slyšeli, jak si s Pálčem ve vězení od srdce zaplakal. Ale když už stojí na hranici a přijde k němu říšský maršálek se zástupcem panovníka a žádá ho, aby odpřisáhl a odvolal své učení a zachránil si ži- vot, vzhlédne k nebi a hlasitě zvolá: „Bůh je svědek, že jsem nikdy neučil nic, co proti mně svědčí křiví svědkové, ale chci dnes radostně zemřít pro pravdu evangelia.“
Nebojí se smrti, ale život má lidsky a upřímně rád. Pak je tedy zcela přirozené, že se ve svém životě při vší vážnosti také rád zasmál. Na cestě do Kostnice se zastavil ve městě Biberachu, kde se Jan z Chlumu, který ho doprovázel, pustil do tak učeného rozhovoru s tamějším kněžstvem, že ho považovali za doktora teologie. Hus si z toho dělá legraci a nazývá pána z Chlumu „doktůrkem z Biberachu“. Do posledních dnů má při vší jistotě, že neujde smrti, i ryze lidskou naději, že to s ním může přece jen dobře dopadnout. A když se blíží smrt, je mu těžko. Ačkoli si může pomoci jediným slovem, je přesto rád, že může svou smrtí zpečetit pravdu evangelia o Boží moci, jež se dokonává ve slabosti. Nikde nevidíme ani stopu po nějaké rezignaci, té tupé odhodlanosti a odhodlané tuposti, za kterou se často skrývá bezmocný vztek a s níž se setkáváme více méně u všech mučedníků – s výjimkou těch, kteří položili svůj život jen za Kristovu pravdu a kteří si vlastně jako jediní zasluhují titul mučedníka.
Místo rezignace tichá oddanost Boží vůli. Sto chutí do života, a člověk je přesto ochoten zemřít, právě tak, jak se to píše u proroka: „Půjdou a přitom budou plakat“ (Jeremjáš 50,4), nerad, a přece rád. Kdo to zná, ten to chápe, a jen ten dovede také posoudit, co se asi dělo v hluboké Husově duši, než se zřekla milého života. To by nebyl celý muž, kdyby mu nebylo úzko a kdyby po přestátých úzkostech nepsal k nám do Čech: „Dnes mi dal Hospodin všemohoucí srdce statečné a silné.“ V těch slovech je mnohem víc, než je vidět. I v Husově srdci se toho dělo mnohem víc, než psal. Ty myšlenky: „Copak musím zahynout? Nemohu odvolat, aniž bych tím zapřel Krista? Tolik lidí přede mnou odvolalo!“, ho jistě trápily a jeho srdce mu jako každé jiné srdce radilo: „Hleď si živo- ta, máš jen jeden.“ Jen Hospodin, jenž ho nenechá- val nikdy o samotě, neboť s ním byl spojen vírou, jen on a nikdo jiný mu dal srdce statečné a silné.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Na mírnost Husovy hluboké duše jsme poukázali již výše. S ní je spojena také svatá prostota. Po prv- ním slyšení před shromážděnými kardinály, když už se všichni rozešli, za ním přišel jeden bratr mnich, aby ho pokoušel. „Ctihodný mistře, já jsem jen prostý mnich a slyším tu o vás, že jste napsal mnoho scestných věcí. A tak jsem za vámi přišel, abych zjistil, jest- li to tak opravdu je. Prý tvrdíte, že při oltářní svátosti po posvěcení zůstane chléb chlebem?“ – Hus ještě nedospěl k biblickému pohledu na svátosti a odpovídá zcela prostě: „Ne, to netvrdím.“ – A mnich: „Netvrdíte?“ A on zas: „Netvrdím,“ aniž by se ta holubice z holubičího národa jakkoli urážela. Teprve když mnich ještě jednou pochybuje, osopí se na něj též přítomný pan Jan z Chlumu: „Kdo vůbec jsi? Když mi někdo na něco jednou řekne ne nebo ano, já mu věřím. On ti už dvakrát řekl: ‚To netvrdím,‘ a tobě to ještě nestačí?“ – Mnich se vymlouvá na svoji prostotu a ptá se ještě na to či ono, až si Hus uvědomí, že je to jako u výslechu. Jeho přímé duši se taková neupřímná prostota hlubo- ce oškliví, a tak mnicha v krátkosti odbývá. Když se později dozví, že to byl jeden z nejváženějších profesorů, lituje, že ho mnohem víc neusvědčoval Písmem.
Hus je ve všem tak opravdový, že se mu z duše protiví, když se ve slovech nebo skutcích vyskytne něco nepravdivého. A to je něco ohromného, když člověk začne mít svatou úctu před pravdou – a roz- hodně to nezůstane bez ovoce. Z této svaté úcty se rodí hrdinská síla, která dovede připravovat cestu pravdě, i kdyby při tom měl zahynout vlastní život.
Autor: Mistr Jan Hus – Didasko Datum: 9. srpna 2021 Foto: Wikimedia Commons – Jan Hus
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
8 Komentáře
Olga Nedbalová
Děkuji za uveřejnění celé série o Janu Husovi. Oddanost Boží vůli se jistě hodí i do dnešních dnů a je stále aktuální.
Realtoltek
Jan Hus o bludech …
1. Blud o stvoření
Blud o stvoření je tento: že blázniví kněží říkají, že mohou kolik krát jen chtějí, tělo Boží stvořit, a že jsou stvořitelé svého stvořitele, a proto také dále říkají, že každý kněz je důstojnější než panna Maria, matka Boží, což dokazují takto: Ona porodila Boha Ježíše Krista jednou, ale každý kněz to samé může dělat často. A tak se ti ubožáci pozdvihují v důstojnosti nad pannu Marii, i nad Krista, pravého Boha a člověka, když říkají, že jsou jeho stvořitelé. Tímto povyšováním se prokazují jako pravý antikrist, o němž svatý Pavel říká, že se povýší nad všechno, co má jméno Boží, tedy na Krista, který je v pravdě člověkem i Bohem.
Olga Nedbalová
Jan Hus měl velmi zajímavé myšlenky. Škoda je nechat zapadnout. Kdepak, Jan Hus nebyl přísný a studený reformátor, jak jsem si dříve myslela. Jan Hus byl velmi prozíravý křesťan, od něhož se můžeme přiučit i v dnešní době. Kdo máš uši k slyšení slyš a kdož nechceš, tak si je zacpi.
Olga Nedbalová
A malá poznámka – Jan Hus skutečně netvrdí, že v oltářním chlebu není přítomen Ježíš. Varuje před zneužitím Večeře Páně. Ano, Večeře Páně je jistě velmi důležitá a máme ji vnímat jako odkaz Ježíše. A také si dávat pozor na to, abychom „nehodně jedli tělo a nehodně pili krev Páně.“ Ne, že bychom ohrozili Ježíše, ale pokud si někdo bláhově myslí, že může klidně přes týden činiti bližním peklo, pak si vezme u Stolu Páně chléb a víno a tímto očištěn opět vyrazí činiti peklo svým bližním, velmi se mýlí. Ano, pokud přistupujeme ke Svátostem skutečně Svátostně, pak Ježíš bude přítomen. Pokud přistupujeme se zaneřáděnou duší, kterou si nehodláme vyčistit a ještě si v bahně libujeme, pak jíme jen odpadky, jak ty prasata u koryta. Tak jako Ježíš bude přítomen jen tam, kde Mu skutečně chtějí naslouchat. A v našem vlastním zájmu je mít řádně otevřené uši a oči. Někdy nás může napomenout i bližní. Zrovna nás může upozornit, že zřejmě nehodně jíme a pijeme u Večeře Páně. A my mu máme být vděční, vždyť kdo by chtěl být jako to prase u koryta? Raději být jako učedníci Kristovi a účastnit se řádně Jeho večeře.
Realtoltek
Je smutné, že většina stále nepochopila, že ten „chléb“ je Svatý Duch.
Olga Nedbalová
Ano, je to smutné. A přiznám se, že přemýšlím, proč vlastně nám Ježíš zanechal odkaz ustanovení Večeře Páně, tak jak se píše v 1. Korintským 11:23-26
Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal:
Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“
Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.
V Českobratrské církvi evangelické se držíme této zásady (převzato z webu e-církev):
„Evangelická zbožnost buduje víru více na osobním vztahu k Bohu než na příslušnosti k církvi. Každý věřící je před Bohem zodpovědný sám za sebe. Nemůže se odvolávat na poslušnost církvi, ale pouze na Boží slovo dosvědčené Písmem. Pro evangelíky je jediný a postačující základ jejich víry Bible.“
Svátosti vysluhujeme pouze dvě a to křest a Večeři Páně. Přičemž nemáme „speciální“ křtící vodu, speciální víno nebo chleba. Voda je z kohoutku a víno s chlebem z blízkého obchodu. Před Večeří Páně konáme společné vyznání viny. Ovšem s tím, že nikdo nelustruje, zda to věřící myslí upřímně a skutečně se chce pod vedením Svatého Ducha nad sebou zamyslet. Evangelický farář není pojímám jako zástupce Ježíše Krista na zemi nebo služebník boží, ale jako člověk, který má vést kázání a administrovat spolu s kurátorem sbor. U křtu je to vlastně obdobné. Křtíme dítě a tím ho přijímáme do sboru, do víry. To neznamená, že polití vodou dítě spasí, ale že dítě bude seznamováno s Písmem. Přesto hodně rodičů křtí jen formálně – protože to babička chce, protože by dítě nepokřtili u katolíků a o seznamování se s Písmem ani nestojí. Křest Duchem Svatým je pak samozřejmě v kompetenci Ducha Svatého a ten si to vede sám. Jiné svátosti nemáme, jelikož žádné jiné než křest a Večeře Páně se v Písmu nevyskytují.
Lidé možná potřebují někdy „hmotné“ důkazy víry – a to je právě křest, Večeře Páně. Časem se to ovšem zvrhlo v to, že některým zůstane jen ta hmota bez Ducha Svatého. Církev je pojímána jako občanské sdružení, kde mi vystaví jízdenku do nebe. Ale jak jsem citovala výše (web ČCE), tak to není. Skutečnou jízdenku nám vystaví jen Duch Svatý a ta jízdenka se jmenuje Ježíš Kristus. Církevní sbor nám pomáhá víru utvrdit a také, což je důležité, žádný věřící sám o sobě nedisponuje všemi Dary Ducha Svatého. Tedy jsme údy (máme různá obdarování) a naší hlavou je Kristus. Tolik teorie, teď to ještě více zavést v praxi.
Olga Nedbalová
Asi má být správně nehodně nejedli a nehodně nepili, zamotala jsem se v používání logických výrazů (předložek ne) v jazyku. Omlouvám se. Což mi připomíná, že mistr Jan Hus také velmi dbal na čistotu řeči. To bych se od něho měla také naučit.
Karel Konečný
Jan z Chlumu a Václav z Dubé se po procesu s Husem otočili k Zikmundovi. Jean Charlie Gerson říkal Husovi : … jsme na zemi Huse.