Je konec března a začátek dubna. A to je období, kdy se začíná o slovo hlásit jaro. Nic na tom nemění skutečnost, že počasí je právě nevlídné a fičí chladný vítr. Možná ještě přijde desetistupňový mráz. Možná napadne metr sněhu, jako před několika lety o Velikonocích, ale jaro je stejně tady a nedá se ničím zastavit. Jen se musíme naučit je vnímat. Hledat stopy jara na zemi i na obloze, v zahradách, v lesích, v polích i ve městech, cítit vůni jara, slyšet jeho zvuky, vidět jeho podobu v nalévajících se pupenech a v rozvíjejících se květinách – a hlavně ve světle, jehož den co den přibývá na úkor tmy, i kdyby se vegetace ve svých stanovených časech zpozdila. Ne že by v zimě byla země bez života, ale přece jenom na jaře je probouzející se život nejvíce viditelný.
Onehdy ráno jsem měla cestu do blízkého města. Obvykle si to od zastávky autobusu namířím přes křižovatky, nejbližší trasou do centra. Tenhle pátek mě napadlo – co kdybych šla jinudy, třeba cestou vedoucí okolo budovy gymnázia a muzea, která pak pokračuje parkem?
SOUVISEJÍCÍ – Ráno
Tím parkem jsem šla už stokrát a možná ještě vícekrát. Co zajímavého by mě tam ještě mohlo upoutat?
Na kraji parku, hned naproti muzeu, stojí mohutný, prastarý platan, rozložité větve se rozprostírají na všechny strany, podobné chapadlům chobotnic. Listí mu zatím chybělo, ale vysoko nad korunou holých větví bylo živo. Vrány poletovaly od platanu ke střechám blízkých budov s úlomky suchých větviček v zobáku. Jejich krákání konkurovalo ruchu městské dopravy.
Jiní ptáci se procházeli sem tam po trávníku pod stromy. Tráva se už zelenala. Záhony narcisů a keře zlatého deště se staraly o přítomnost žluté barvy. Po chodnících vedoucích parkem procházeli lidé mířící do práce nebo do školy. Všude okolo mě byl viditelný nějaký pohyb, nějaké proudění. Všude jsem viděla život v různých podobách. Park se proměňoval před očima. Jen kamenné sochy zůstávaly beze změn.
Kvetoucí narcisy a ptáci budující si hnízda – to jistě není nic, co by dospělý člověk ještě neviděl. Zvlášť ne ten, kdo zažívá už více než šedesáté jaro. A přece se mi zdálo, jako by bylo něco „ve vzduchu“. Něco neuchopitelného, svěžího a jasného (i když nebe bylo trochu podmračené).
Vím sice, že Bůh je stále přítomen – nejen v nás, ale i okolo nás, a že celá země je plná jeho slávy, jak říká Izajáš. Ale ne vždycky si člověk jeho přítomnost uvědomuje. Až když zažije něco zvláštního. Nemusí to být zrovna v jarním parku. Může to být v úplně jinou roční dobu na úplně jiném místě. Potom většinou zůstaneme stát a díváme se kolem sebe, navzdory tomu, že nás míjejí davy lidí, kteří spěchají, protože „nemají čas“. Ani my ho nemáme, tedy nevlastníme ho. Jaro (se vším všudy) je nám darováno, aniž jsme tuto skutečnost mohli ovlivnit. Aniž bychom si to zasloužili. Právě proto bychom si měli víc vážit času, který nám byl dán a krásy, která byla pro nás stvořena.
Jeden známý herec, který už nežije, vyprávěl před lety o tom, jak „na stará kolena“ objevil krásu tulipánů všech barev, odstínů a tvarů, jaké jen se nabízejí. A tak začal chodit po výstavách a všude možně a dívat se na tulipány a žasnout. A říkal si přitom v duchu: „Jak to, že jsem si těch tulipánů nevšiml už dříve? Nedíval jsem se, ačkoliv jsem se mohl dívat. Mohl jsem si té krásy užívat mnohem dýl.“
Občas si na jeho slova vzpomenu, když se zadívám na nějakou krásu. Jako zrovna v ten předposlední březnový pátek v městském parku.
Autor: Eva Hájková Datum: 28. března 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.