Úvahy o spáse

Louis Pasteur byl vědec a věřící katolík, který se rozhodným způsobem stavěl proti ateismu a jeho šíření. Nepociťoval žádný rozpor mezi vědou a vírou. Známý je jeho výrok: „Protože jsem hodně studoval, mám víru jak bretoňský sedlák. Kdybych byl studoval ještě víc, měl bych víru jak bretoňská selka“. Myslím, že Pasteur se nikdy nezabýval teologií, a právě proto měl pevnou víru a zřejmě také jistotu spasení. Tím, co se dělo ve světě kolem něj, se zviklat nenechal a v církvi jeho jistotu nikdo nezpochybňoval. Jak by také mohl, když se římskokatolická církev považovala za samospasitelnou?

Římskokatolická církev jeho časů měla období nejistoty za sebou, teologii měla vyřešenou, diskusi nepřipouštěla, a tak nikdo nemohl být zmaten. Dnes papež František teologickou diskusi připouští, dokonce i mezicírkevní. Ale představuje si patrně, že to bude převážně záležitost intelektuálů, k těm „bretoňským sedlákům“ že to nepronikne, a tak nebudou zmateni. Papež má totiž především strach, aby nebyli zmateni „maličcí“, kteří hledají v církvi životní oporu. Spása Božího lidu bývala kdysi společná.

Od Luthera je pro část věřících spása individuální záležitostí, kterou si „řeší“ sami s Bohem. Teologové tu většinou nejsou od toho, aby lidem se spásou pomáhali, ale aby jim to svými úvahami, pokud možno, co nejvíce komplikovali a tak je „protříbili jako pšenici“. A tak, díky nim, se všichni stáváme novými Luthery, kteří, když zjistí, že už nemohou jinak, cítí, že jsou spaseni. Jak by nás nespasil milosrdný Bůh, když ví, že nemůžeme jinak? Že opravdu nemůžeme být jiní, než jsme? Vždyť i solidní nepřítel ušetří nepřátelského vojáka, který zahodí vlastní zbraň a s rukama zdviženýma se vzdá do zajetí. Vidí tak přece jasně jeho záměr. Podobně, jako Bůh vidí záměr našeho srdce i to, že ho před ním neskrýváme.

Jenže člověk je tvor, kterému nestačí, že je spasen. On chce navíc, aby se to o něm vědělo. Chce být, takříkajíc, uznán za spaseného. Někteří křesťané jdou tak daleko, že chtějí, aby byli za spasené uznáni i jiní lidé. Nemohou se totiž od nich vnitřně oddělit. I dnes se někdy pokládá za předpoklad spásy oddělit se vnitřně (nebo i navenek) od všech ostatních, zejména od těch, na nichž je vidět, že spaseni nejsou. Lidé, kteří se takto nedokáží oddělit od jiných, buď sami spaseni nejsou, nebo automaticky přisuzují spásu všem.

V roce 1391 prý jeden dominikánský mnich – později známý jako svatý Vincenc Ferrerský – pronesl kázání, v němž připomněl Jidášovu lítost nad zradou Ježíše Krista. Jidáš chtěl podle Vincence požádat o odpuštění samotného Ježíše, chtěl jít ještě před ukřižováním za ním, ale nepodařilo se mu k němu skrz davy protlačit, a tak ho prý o odpuštění poprosil aspoň v duchu, těsně předtím, než se oběsil, poté, co se od něj a od jeho problému s třiceti stříbrnými „oddělila“ židovská velerada. Jidášova duše prý ještě zastihla Ježíše na Golgotě, vyprosila si tam od něj úplné odpuštění a vstoupila spolu s ním na nebesa. Bratr Vincenc svým kázáním vyvolal v církvi skandál. Vždyť Jidáš byl považován většinou křesťanů za největšího vyvrhele všech dob. Papežské schizma a s ním spojený zmatek zřejmě Vincence zachránily ze spárů inkvizice.

Primo Mazzolari farář v italském Bozzolu, přišel v roce 1958 s něčím podobným. Sepsal kázání s názvem „Náš bratr Jidáš“, v němž vyzývá ke slitování s „naším ubohým bratrem a zrádcem Jidášem“. Říká: „Já se za něj nestydím, protože vím, kolikrát jsem Pána zradil… Mám rád Jidáše, je to můj bratr. Také dnes večer se za něj budu modlit, protože nesoudím a neodsuzuji – měl bych totiž soudit a odsuzovat sám sebe.“ Mazzolari byl pevně přesvědčen, že oslovení „příteli“, kterým se k Jidášovi obrací Ježíš, když ho tento zrazuje svým políbením, proniklo do Jidášova srdce a umožnilo vstup Božího milosrdenství do něj. A že je tedy Jidáš v nebi.

Sám papež František v jednom rozhovoru pro „Die Zeit“ popsal reportérovi listu, co ho kdysi hluboce zasáhlo: „V burgundském Vézelay, kde začíná Svatojakubská cesta, stojí bazilika sv. Marie Magdalské. Na jednom sloupku je tam vytesán oběšený Jidáš a z druhé strany Dobrý Pastýř, který ho nese na svých ramenou. Takto středověcí mniši vyučovali teologii. Bůh odpouští až do poslední chvíle.“

Na druhé straně je pravda, že spása by na člověku měla být nějakým způsobem viditelná už na tomto světě. Podle některých křesťanů sice není důležitá morálka osob, které hlásají evangelium, ale já se domnívám, že to není tak úplně pravda. Pokud by měli vážné morální nedostatky, jak mohou tito lidé někoho přesvědčit o účinnosti Boží spásy na svůj život? Měli by naopak žít viditelně morálně. Ale vedle toho na nich má být viditelná i radost, kterou spása přináší. Připomeňme si, co kdysi řekl Friedrich Nietzsche: „Jak ti mám věřit, že máš Spasitele, když se tváříš jako mučedník? Až bude tvoje tvář zářit štěstím, uvěřím ti, že jsi spasen“.

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi. 

Autor: Eva Hájková  Datum: 31. července 2019  Foto: Pixabay – ilustrační