Do svých 57 let jsem byl zdravý a nikdy jsem nemusel ležet v nemocnici. Rok 1998 byl pro mne kritický. Byl jsem na dvou operacích a byl to div, že jsem ještě naživu a mohu zvěstovat Boží slovo.
Mé onemocnění začalo pozvolna. Lékaři zprvu nevěděli stanovit moji diagnózu. Začal jsem mít potíže s polykáním a kousáním stravy. Pak se přidaly problémy s mluvením. Snažil jsem se tyto potíže překonat. Ale nemoc byla silnější a překonala mne.
Službu faráře jsem vykonával ve sboru v Komorní Lhotce. Práci jsem vykonával s mnohými problémy a s velkým sebezapřením. Nevěděl jsem, co bude dál. Obracel jsem se v modlitbách k Pánu Bohu, protože jsem věděl, co je řečeno v Žalmu 46: „Bůh je naše útočiště i síla, ve všelikém soužení pomoc vždycky hotová“.
Vzpomínám si na biblický výklad jednoho bratra z naší diakonie, který na shromáždění mluvil o uzdravení ochrnutého. Poukázal na lásku, víru a odvahu přátel ochrnutého, kteří ho přinesli k Pánu Ježíši a výsledkem byl div uzdravení. Nechal jsem se vést tímto slovem během celé nemoci. Odevzdal jsem se zcela do rukou Božích. Díky Pánu a vedení naší církve jsem ve sboru mohl spolupracovat s bratrem vikářem a uskutečnit pobyt v nemocnici, neboť můj zdravotní stav to vyžadoval. Nemohl jsem udržet hlavu a dvojité vidění mi znemožňovalo jízdu autem. Nacházel jsem se v žalostném tělesném stavu. Lékaři byli bezradní, ale po několika měsících různých vyšetření stanovili diagnózu – „myastenia gravis“ – těžké ochabnutí svalstva, což mohlo skončit ochrnutím. Toto onemocnění způsobilo obnovení činnosti brzlíku /Thymus/ a svalstvo přestalo fungovat. Byl jsem přijat do nemocnice v Třinci – Podlesí, kde po krátkém pobytu jsem byl přijat do Fakultní nemocnice v Ostravě – Porubě (na neurologické oddělení). Užíval jsem léky, byl jsem na plasmaferézach, ale byla nutná operace brzlíku. Protože jsem během čtyř měsíců shodil 24 kg na váze a nemohl jsem se najíst, začali mě lékaři léčit a připravovat na operaci. Strávil jsem v nemocnici 3 měsíce a prožil jsem chvíle úzkosti a depresí, když se zdálo, že již bude lépe, přišla zase změna.
Kdybych neměl víru, že jsem v Božích rukou a že u Pána Boha není nic nemožné a že mne Pán uzdraví, těžko bych celou situaci zvládnul. Poznal jsem sílu modlitby, že ona mění noc na den, jak praví nábožný pěvec.
V nemocnici se o mne vzorně starali lékaři i personál a pomáhali mi, co bylo v jejich silách. Tomu, že jsem se mohl ke konci roku 1998 vrátit ke své rodině a později i do svého sboru, vděčím modlitbám a péči své manželky a pak celé řady sborovníků v Komorní Lhotce, Smilovicích, Albrechticích, v Bystřici i z jiných sborů i z jiných církví. Potvrdilo se slovo Písma svatého: „Mnoho může modlitba spravedlivého opravdová.“ A což teprve modlitební řetěz celé řady bratří a sester.
Pán bůh vyslyšel tyto modlitby a po půlročním pobytu doma na nemocenské jsem mohl nastoupit znovu do služby v Komorní Lhotce, kde jsem ještě krátce působil do svého odchodu do důchodu.
[adrotate banner=“20″]
Mnozí měli své představy, jak bych měl vypadat po svém uzdravení. Protože se ještě vyskytovaly potíže po delším mluvení, někteří měli pochybnosti, že jsem byl uzdraven. I já jsem si to představoval trochu jinak, že to bude jako dříve. Většina lidí, kteří mě navštěvovali během mé nemoci a viděli mne v zuboženém stavu, kdy jsem nemohl mluvit, když jsem nic nemohl; chválili Pána za div, který se mnou učinil. Takový je člověky nevyjímaje i mnohé křesťany, že zapomíná Pánu Bohu děkovat a chválit Ho. I já velebím Pána a chci mu sloužit, že z roku na rok se můj zdravotní stav zlepšuje, že jsem schopen vykonat i dvojí bohoslužby za neděli. Únava se sice projevuje, ale s díky vyznávám s apoštolem Pavlem: „Dán mi je osten do těla…“, abych se stále na Něho obracel a byl s Ním ve stálém spojení. Prorok Izajáš praví: „Kteří očekávají na Hospodina , nabývají nové síly“…Iz. 40,13.
A tak vybízím všechny nemocné, aby se v nemoci na prvním místě obrátili v modlitbě na Pána Ježíše Krista, který uzdravuje všechny nemoci i nevyléčitelné. Pán činí divy i dnes. Jemu je totiž dána všeliká moc na nebi i na zemi. Pán si užívá za své nástroje lékaře a nemocniční personál, kteří léčí, ale On uzdravuje.
V mé nemoci jsem pochopil hloubku a pravdivost slov introitu užívaného při bohoslužbách: „Pomoc naše budiž ve jménu Páně“. Jsem nesmírně vděčný Pánu Bohu, že když jsem prosil: „Pane, rty moje ráč otevřít!“, že moje rty, moje ústa skutečně otevřel a mojí odpovědí bylo: „I budou ústa moje zvěstovati chválu Tvou!“
V nemoci jsem poznal, jak je to vzácný dar, že můžeme mluvit. Kéž by Pán Bůh otevřel ústa mnohých duchovně němých ke chvále našeho Pána. On, jedině On je toho hoden.
Mgr. Kaleta Jaroslav