V nedělní škole děti slýchají příběhy z Genesis – o stvoření v šesti dnech, o prvních lidech v edenské zahradě. Na obrázcích vidí, jak se zvířata všech druhů a velikostí způsobně řadí před Noemovou archou. Některé dítě přitom žmoulá v ruce svou oblíbenou hračku – dinosaura. Kde je jeho místo v příběhu? Na základní škole pak slyší jiný příběh o počátcích světa a lidstva. Ne šest dní stvoření, ale geologické epochy. Ne Adam s Evou v zahradě, ale pračlověk, podobou a chováním někde mezi opicí dnešním člověkem, se kdesi ve východní Africe staví na zadní, zhotovuje jednoduché nástroje, rozdělává oheň, a v tlupách se vydává osídlovat další kontinenty.
Nejen školou povinné děti, ale i dospělí čtenáři Bible se chtě nechtě musejí vyrovnat s konfliktem mezi obrazem nejstarších dějin světa v první knize Bible a v současných přírodních vědách. Přitom ten druhý obraz je obecně přijímán, zatímco biblické vyprávění o stvoření bývá v učebnicích přírodopisu odbyto jako mýtus, tedy starověké vysvětlení původu světa a člověka, jež neobstojí ve světle moderní vědy.
Reakce křesťanů na nástup moderní přírodovědy je dvojí: (1) Hodnota Bible tkví v něčem jiném. Svědčí o Bohu a jeho cestách s člověkem. Připustíme-li, že svědectví o Stvořiteli k nám přichází ve formě, která odráží dobu svého vzniku, závažnost poselství celé Bible tím neutrpí. (2) Bible má pravdu ve všem. Také Gn 1-11 je třeba přiznat historickou spolehlivost. Pokud ne, celá Bible se nám rozsype pod rukama. Dnes postavíš otazník ke Gn 1-11, co zpochybníš příště?
Mikuláš Koperník
Novodobý konflikt křesťanství s přírodovědou, jehož počátek můžeme datovat prvním vydáním Darwinovy knihy O původu druhů (1859), není bez precedentu. Když Mikuláš Koperník (1473-1543) argumentoval ve prospěch heliocentrické teorie, křesťany to vesměs znervóznilo. Že by Země obíhala kolem Slunce? O tom Písmo nic neříká. Naopak, z Bible nabýváme dojmu, že středem Božího zájmu je člověk. Vše se točí kolem člověka. Kvůli němu přišel Boží Syn na svět.
Pro středověkou církev bylo pravé poznání uloženo v knihách – v Písmu a jeho komentářích, ve výnosech církevních koncilů a přehledech křesťanského učení z pera předních teologů, kteří také vstupovali do rozhovoru s řeckou filozofií. Poznání světa a člověka bylo především duchovního rázu. Bylo zjevené, zapsané, předávané a vykládané.
Koperník patřil k těm, kdo se nespokojili s tradovaným poznáním, ale odpovědi na otázky stran místa Země ve vesmíru hledali v pozorování, měření a výpočtech. Dějiny mu daly za pravdu proti učitelskému úřadu katolické církve i proti obecnému mínění. Rovněž teologům německé reformace se Koperníkova teorie jevila absurdní.
Biblický a dnešní obraz světa
Mezi čtenáři těchto řádků se patrně nenajde jediný, kdo by popíral, že Země má tvar zploštělé koule, která jednak rotuje kolem vlastní osy, jednak obíhá kolem Slunce. Výpočty astronomů se potvrdily mnoha způsoby. Zemi lze obeplout po moři, obíhají kolem ní družice. Víme o sondách vyslaných do vesmíru, o přistání člověka na Měsíci. Obrazu světa, který dnes pokládáme za zcela samozřejmý, však nic v Bibli nenasvědčuje. V perspektivě první kapitoly Genesis jsou slunce a měsíc svítilny, které Hospodin zavěsil na nebeskou klenbu. Pisatelé Bible nevěděli o Americe, Austrálii, ale i větší díl Evropy, Asie a Afriky se rozprostíral za jejich obzorem. Země se jim jevila jako disk plavoucí na oceánu, s horami jako sloupy podpírajícími nebesa, zatímco dnešní děti vyrůstají s pohledem na schéma sluneční soustavy ve školním atlase a mapu světa znázorňující rozmístění kontinentů. Z pohledu na ně je zřejmé, že Jižní Amerika s Afrikou vypadají jako díly puzzle, které do sebe zapadají, takže není těžké uvěřit, že kdysi tvořily jeden světadíl.
Stejně tak Bible nezná a ani nepředpovídá využití elektrické energie, objev mikroorganismů, antibiotik, štěpení jádra, bezdrátovou komunikaci apod. Za tyto objevy a jejich využití vděčíme rozhodnutí, k němuž se evropská civilizace dopracovala v novověku: Přírodu lze zkoumat nezávisle na učení církve. Právě toto vyčlenění přírodních věd jako samostatné sféry poznání vedlo k ekonomické a vojenské dominanci Západu – v soutěži se světem islámu, který zůstal vázán na svůj posvátný text ze 7. století, o němž soudí, že zahrnuje vše, co má člověk vědět.
Orientace na vědecké poznání ovšem také pro mnoho Evropanů znamenala rozchod s náboženstvím, protože si je zařadili do kategorie „pověra“. Věda byla racionální a přinášela hmatatelné výsledky, zatímco náboženství se jevilo jako brzda pokroku a zdroj konfliktů. Jiní však nahlédli, že víra se s vědou nemusí vylučovat. Představují různé sféry poznání.
Alternativa k babylonské ideologii
Rozpor mezi biblickou a evoluční verzí nejstarších dějin světa je očividný. Nemá smysl snažit se obojí smířit. Takovým pokusem je snaha prodloužit dny, během nichž byl podle Gn 1 stvořen svět, tak, aby obsáhly libovolně dlouhá období – třeba geologické epochy. Ovšem biblický text mluví o běžných dnech, když každý z nich ohraničuje večerem a jitrem. Ustanovuje týden o sedmi dnech, který vrcholí dnem odpočinku. Tím se dostáváme k jedné z funkcí, jež měl daný oddíl plnit: zdůvodňuje členění času, které mělo význam pro duchovní identitu židovského národa.
První kapitoly hebrejské Bible zahajují narativní oblouk, který se klene do konce 2. knihy Královské, tj. do pádu Jeruzaléma a babylonského zajetí Judejců. Národní dějiny jsou pomocí Gen 1-11 zasazeny do kontextu světových dějin – s důležitou pointou: Bůh Judejců není pouze lokální božstvo. Je stvořitelem a vládcem celého světa. To bylo třeba zdůraznit tváří v tvář světovládným nárokům Babylonské říše a jejího božského patrona.
Babylonská říše se mohla pyšnit bohatou historií a literaturou zaznamenanou klínovým písmem na hliněných tabulkách. Díky této technologii a suchému klimatu se mnohé dochovalo. V překladu Jiřího Proseckého je nám k dispozici, mj., slavná babylonská trilogie Enúma eliš, Atrachasís, Gilgameš. První dvě skladby najdeme v knize Slova do hlíny vepsaná, v jiném svazku Epos o Gilgamešovi. Pro většinu křesťanů představuje Bible jedinou literaturu starověkého Blízkého východu, s níž se setkali. Tím se komplikuje naše porozumění tomu, s jakými představami se bibličtí pisatelé potýkali. Vyrovnávali se s mýty o stvoření světa (Enúma eliš), člověka (Atrachasís), a lidském údělu či touze po nesmrtelnosti (Gilgameš).
V mezopotamské literatuře se čtenář Starého zákona setká s motivy, jež jsou mu povědomé: vítězství božstva nad personifikovaným vodním živlem, stvoření člověka z hlíny, záchrana vyvoleného jednotlivce před potopou, rostlina, jež má člověku zajistit nesmrtelnost, ale uzme ji had. Tyto příběhy byly v oběhu dlouhá staletí před vznikem Bible. Autoři knihy Genesis si však předsevzali vyprávět příběh stvoření a potopy nově a jinak – ve světle víry v Hospodina.
Mýtus?
Babylonské texty i hebrejská Bible jsou literaturou starých Semitů. Píší-li „dějiny“, pak tím nutně nemyslí totéž, co moderní historik, který si klade otázku „jak to bylo doopravdy“. V některých ohledech může být mezi starověkým a dnešním historikem shoda. Zaznamená třeba, že ten a ten panovník porazil jiného, kdy a kde se bitva konala, kam až potom sahalo panství vítězného mocnáře. Vyprávění o stvoření je však nutně jiného rázu. Kdo může vědět, jak se věci seběhly před stvořením člověka? V těchto souvislostech se používá termín „mýtus“.
Pokud bychom ale pokládali mýtus pouze za pohádku, podcenili bychom jeho funkci v tehdejší společnosti. Pro starověkého člověka byl mýtus nějakým způsobem reálný, ustavoval svět, jak jej znal – včetně institucí, jimž podléhal. Když babylonští kněží při novoroční slavnosti předčítali Enúma eliš, znovu vyhlašovali prvenství hlavního města říše a jeho božského patrona, Marduka, vítěze nad vodní příšerou Tiamat. Podobně Žalm 89 nejprve vzpomíná na Hospodinovo dávné vítězství nad vodním živlem, nad Netvorem, odtud však pokračuje k politické realitě. Hospodin ustanovuje svého pozemského zástupce, krále v Davidově linii, a dává mu autoritu nad živly.
Příběhy z Gn 1-11 bývají v odborné literatuře označovány jako „mýtus“, pro křesťany jsou však zároveň součástí Písma svatého, čímž je jim přiznána trvalá hodnota. Zjevují Boží charakter a jeho vztah k lidem. Především to, že je jediný Bůh, který stvořil svět ze svého rozhodnutí a člověku svěřuje vládu nad světem. Svět tedy není – vzdor své porušenosti – dílem nižšího boha, jak hlásaly některé sekty v počátcích křesťanské éry. Stvořených věcí není třeba se štítit. Můžeme je přijímat s díky (1 Tm 4,3). První kapitoly Genesis tedy uchovávají významná sdělení. K potírání evoluční teorie se však nehodí. Jejich původní domovinou je soutěž s babylonským náboženstvím.
Zjevné problémy v Gn 1-4
Snaha chápat příběhy z Genesis jako věrné zobrazení dějinné reality naráží na nepřekonatelné problémy. Zde jsou dva. (1) Podle Gn 1,29-30 poskytl Bůh veškeré zvěři i lidem pouze rostlinnou stravu. Kde jsou predátoři? Evidentně jde o obraz ideálního světa, v němž nemá místo utrpení. Takový svět vyhlížel Izajáš (Iz 11,6; 65,25).
(2) Ve chvíli, kdy byl podle vyprávění na světě pouze Kain a jeho rodiče, odešel do země Nód, kde založil rodinu (Gn 4,14-17). Kde vzal ženu? Ti, kdo se snaží za každou cenu zachránit integritu příběhu, tvrdí, že si vzal svou sestru, o níž se vyprávění nezmiňuje. Je to jediný způsob, jak udržet tvrzení, že Eva byla „matkou všech živých“ (Gn 3:20). Mám však za to, že příběh ukazuje jiným směrem. Jednak se Kain vydal do země Nód, tedy země, která už měla své jméno, jednak si dělá starost, že jej kdokoli může zabít. Hospodin mu jeho obavy nevyvrací. Genesis neříká, že si Kain vzal svou sestru, ačkoli jindy nepravidelnosti v intimních vztazích komentuje.
Adam
Představit čtenářům jediného otce celého lidstva se ukázalo jako teologicky potentní – tím spíše, že byl pojmenován Adam. V jeho jménu a příběhu se projeví slovní hříčka, v jakých si hebrejská Bible libuje. Adam byl vzat ze země (adámá) a do země se vrátí. Vlastní jméno prvního člověka tak reflektuje úděl člověka jako takového. Zároveň byl první, kdo zhřešil. Spojení obou motivů – smrtelník (křehká hliněná nádoba) a ještě k tomu hříšník, který svého Tvůrce popouzí k hněvu – se tak přímo nabízí (Ž 90).
Apoštol Pavel v Adamovi najde protějšek Krista, dokonalého Božího obrazu, který Adamovy nedostatky překonává. To je ovšem teologie, ne historie. Pavel načrtává panoramatický obraz dějin. Jiní Boží svědkové neměli potřebu začínat od Adama, ale mluvili přímo ke svým posluchačům. Ježíš ví o lidském sklonu ke zlému, ale nezdůvodňuje jej Adamovým selháním (Mt 7,11; 15,19).
Variabilita
Tím se dostáváme k určité variabilitě v rámci kánonu. Ačkoli v biblické řeči o Bohu, stvoření, a situaci člověka existují konstanty, pozorné studium Písma odhaluje také posuny v důrazech nebo alternativní zdůvodnění téhož. Podle Gn 2,2-3 je důvodem sabatu Boží odpočinutí po šesti pracovních dnech, Dt 5,15 zdůvodňuje den odpočinku vysvobozením z egyptského otroctví. Jób, Žalmy a Izajáš svědčí o Stvořiteli, ale nezabývají se počtem dnů, v nichž měl tvořit.
Jakým způsobem na Gn 1-11 odkazuje Ježíš? Ne jako badatel, jejž by zajímalo, jak to bylo doopravdy. Jako učitel Zákona vyzdvihuje Boží záměr ohledně manželství podle Gn 1-2. Jako prorok vyzývá k bdělosti s odkazem na nenadálost potopy. Dokazování historické spolehlivosti Gn 1-11 ze strany kreacionistů se ubírá jiným směrem.
Zatímco ve starozákonních textech o stvoření zaujímá významné místo spoutání vodního živlu, který je často personifikován jako drak, livjátan, evangelium vstupuje do světa prodchnutého řeckými představami. V tomto kontextu již mytologie starých Semitů neoslovuje. Řeč o počátcích světa se posouvá jinam – k silám, jež drží svět pohromadě, k zákonitostem, jimiž se běh světa řídí, a prvkům, z nichž se svět skládá. Je to řeč abstraktnější, skoro vědecká. Ovšem síly, o nichž je řeč, jsou vesměs duchovní povahy. V těchto souvislostech bylo nejdůležitější vyznávat, že Kristus drží prvenství před všemi mocnostmi. Není součástí stvoření, ale na stvoření světa se aktivně podílel (Kol 1,15-17).
Bůh vždy zůstává Stvořitelem, ale způsob, jakým se v Bibli mluví o stvoření, podléhá změnám. Tato skutečnost nám může pomoci přiznat platnost oběma verzím nejstarších dějin – biblickému příběhu o spáse i příběhu, který sestavují přírodní vědy.
Autor: Pavel Hejzlar Datum: 7. listopad 2024 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
