Hana Pinknerová zůstává věrná svému osobitému stylu. A to je dobře. V její nové knížce Jak poznám, že mě miluje? najde čtenář všechno, co už důvěrně zná z jejích předchozích svazečků. Všechno, co patří k nezaměnitelné umělecké optice této brněnské spisovatelky. I v tomto dílku autorka pozoruje svět kolem sebe, všímá si ohromných maličkostí a zázraků všedního dne. Mapuje svět každodennosti, přemýšlí nad vařením, uklízením a nakupováním. Vždy s pobaveným nadhledem, ve kterém se pojí citlivost pro kouzlo okamžiku s živelným přitakáním životu, občas okořeněným špetkou vlídné ironie. Barvy a květiny, sousedky a zákazníci, manžel a dcerušky, oslavy a výlety, zážitky a vzpomínky.
Pinknerová šetří velkými slovy. Nepoučuje, nemoralizuje, a přece dává v nejobyčejnějších situacích všedních dnů zahlédnout paprsky Světla, přicházející shůry. Její úvahy zvou čtenáře k pohledu na svět jejíma očima, k procházce její vnitřní krajinou.
Hana Pinknerová má srdce na dlani. Dělí se s čtenáři o všechno, co vděčně přijala z Božích rukou. V jejím autorském stylu se prolíná velkorysá moudrost laskavé spisovatelky s bezprostředností dítěte, hledícího na svět kolem sebe doširoka otevřenýma očima.
Ano, Hana Pinknerová ve svých knížkách hledá a nalézá způsob, jak mluvit a přemýšlet o každodenních situacích a neztrácet ze zorného pole Světlo, které přichází z nebe. Nehýří biblickými veršíky, neškolí čtenáře v katechismu, necituje věroučné formule. A přece jsou její fejetony hledáním ryzí řeči o víře, lásce a naději. Ne ve zvláštním, náboženském prostředí, ne v kostele, na bohoslužbě nebo na biblické hodině, ale uprostřed všedních starostí a radostí.
Hanka Pinknerová mluví o své duchovní zkušenosti bezprostředně, bez patosu, bez náboženské pózy, bez pachuti umělé hmoty. Nabízí čtenáři způsob, jak pozvedat oči k Nebesům i nad flekem od špenátu, pod průhledným deštníkem, při vybalování vánočních ozdob nebo při zakopnutí na chodníku. Ať už svítí slunce na modré obloze bez mráčku nebo celý víkend prší.
Hana Pinknerová tak čtenáře zve na cestu, po které sama jde. Zve ho na návštěvu do svého světa. A nechává jen na něm, jestli se tak jako ona pokusí žít před Boží tváří uprostřed obyčejných dnů. Učí ho vnímat navštívení svaté Přítomnosti, která se občas rozhostí nad náhodným setkáním dvou lidí nebo nad zdánlivě bezvýznamným rozhovorem. Učí ho nepřehlížet paprsky Slávy, které vnášejí radost a naději do běžných životních okolností. Učí ho citlivosti vůči nečekaným setkáním s krásou, která ukazují k věčnému, nebeskému Zdroji vší pozemské krásy.
Hana Pinknerová, Jak poznám, že mě miluje? Karmelitánské nakladatelství, Praha, 2021
Autor: Pavel Hošek Datum: 3. prosince 2021
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
