Proč křesťanství v Koreji přestává růst

Jižní Korea dnes patří k popředním ekonomickým gigantům s množstvím křesťanských sborů, které navštěvují desítky tisíc věřících. Kdo by neznal značky jako Samsung, Kia nebo LG? V Soulu stojí Yoido Full Gospel Church založený pastorem Davidem Yonggi Cho, který bývá označován jako největší sbor na světě s několika sty tisíc členů.

Sarah Eekhoff Zylstra se pro portál The Gospel Coalition podívala do minulosti a připomíná jedinečný křesťanský boom, který paradoxně začal v dnešní Severní Koreji. Ekonomický a duchovní růst však přinesl i některé nezdravé prvky, což způsobilo stagnaci. V reformě a v návratu k jádru evangelia je naděje na opětovnou obnovu v této jedinečné zemi.

Počátky křesťanství

Po korejské válce se země konečně vymanila z područí svých nejbližších příbuzných, kterými jsou Japonsko a Čína. V té době byla Jižní Korea jednou z nejchudších zemí na světě, přičemž příjem na obyvatele byl nižší než na Haiti nebo v Etiopii. Díky tvrdé práci, americké podpoře a ekonomicky zdatných vlád, Jižní Korea vyměnila své hadry za plesové šaty. Dnes je 12. největší ekonomikou na světě.

Popularita křesťanství v Jižní Koreji následovala hospodářskou trajektorii. Prvním misionářům byl umožněn přístup na poloostrov v roce 1884, ale křesťanský boom nastal až po válce.

Podle statistik Centra pro studium globálního křesťanství bylo v roce 1970 18 procent populace křesťané; do roku 2000 to bylo 31 procent. (protestanti a katolíci.) V roce 2006 vyslala Jižní Korea více misionářů než kterákoliv jiná země, s výjimkou mnohem větších Spojených států. Do roku 2015 předběhl Soul v počtu megasborů jen Houston a Dallas. (Ve Spojených státech se označuje megasborem sbor s více než 2 tisíci lidmi. V Jižní Koreji je to 5 tisíc lidí.)

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

50 tisíc sborů pro 50 milionů lidí, „vyvolalo přesvědčení, že církev nasytila ​​obyvatelstvo,“ napsal Jae Kyeong Lee, předseda Rady pro zahraniční baptistickou misi Korejské baptistické unie. Protože počet jihokorejských misionářů vyskočil z 1200 v roce 1991 na 13 tisíc v roce 2006, cíl vyslání 100 tisíc misionářů na plný úvazek do roku 2030 vypadal jako odvážný, ale ne bláznivý.

A pak se věci zastavily. Růst se zpomalil a návštěvnost kostelů se začala zmenšovat.

Není těžké vidět, co se děje – „mladší generace opouští církev,“ řekl Steven Chang, profesor Nového zákona v Soulu. Důvody jsou složité, od západní sekularizace, materialismus až po korupční kauzy v církvi.

Tito mladí lidé jsou však také zdrojem naděje. „Existují náznaky, že mladí křesťanští vůdci, kteří opouštějí megasbory, evangelium prosperity, modely orientované na dávaní, se navracejí k čistému evangeliu,“ řekl Chang.

Asi 600 pastorů a vůdců přišlo na první veřejnou konferenci v roce 2017. V loňském roce přišlo více než 2 tisíc lidí na konferenci s Timothy Kellerem.

„Během své doby v Koreji jsem byl korejskou církví tak ohromen,“ řekl Keller. „Je to pravděpodobně nejplodnější evangelijní hnutí v celé Asii za posledních sto let, ale je ochotné pokořit se, činit pokání a hledat nové způsoby, jak sloužit svým lidem a světu ve 21. století,“ řekl americký presbyteriánský pastor.

Presbyteriáni v Pchjongjangu

Prvním protestantským misionářem v Koreji byl presbyteriánský lékař jménem Horace Allen v roce 1884. Následoval ho Horace Underwood, ordinovaný presbyteriánský misionář, který usiloval o překlad celé Bible do běžné korejštiny.

Korea byla pro křesťanství neobvykle úrodnou půdou – za pouhých 15 let už bylo v Pchjongjangu dostatek členů, aby vznikl seminář. Jeden z pradědů severokorejského diktátora Kim Čong-una navštěvoval misionářskou školu jako člen presbyteriánské církve, další byl presbyteriánský duchovní.

Několik věcí pomohlo křesťanství se na poloostrově udržet. Jedním z nich byla domorodá víra v nejvyšší bytí, která se dala snadno přemostit k víře v křesťanského Boha. Další byla snaha, aby se církve staly finančně nezávislými na zahraniční pomoci a co nejdříve získaly domácí vedení. Za třetí: misionáři s sebou přivezli lékařskou péči a vzdělání. Jejich nemocnice a školy či univerzity – a americké křesťanské hodnoty, které zastupovaly – byly zvláště atraktivní pro mladé Korejce.

V roce 1907 vypuklo obrovské duchovní probuzení (stejně jako ve Welsu, Jihoafrické republice, Indii a USA) – často nazývané jako „korejské letnice“ nebo „obrození Pchjongjangu“. provázené kázáním a veřejným vyznáváním hříchů – jak korejskými pastory, tak americkými misionáři – došlo k obnovení víry tisíců. V roce 1910 bylo z celkového počtu 13 milionů obyvatel více než 200 tisíc křesťanů. Z nich 60 tisíc žilo v oblasti Pchjongjangu a město se nazývalo „Jeruzalémem východu“.

„Velké obrození změnilo protestantismus z cizího náboženství na nové národní náboženství,“ napsal profesor Kirsteen Kim pro Christianity Today. Ačkoliv se jednalo primárně o náboženské obrození, bylo také nasáklé nacionalismem. Protože Korea pomalu prohrávala bitvu s Japonskem, které zemi v roce 1910 připojilo k sobě.

Pronásledování

Američtí křesťané okamžitě podpořili Koreu v jejím úsilí o opětovné získání nezávislosti. Misionáři a korejští křesťané podporovali Deklaraci nezávislosti země (16 z 33 signatářů byli protestanti), řídili její prozatímní vládu ze Šanghaje a odmítli uctívat japonského císaře.

Být křesťanem v Koreji nebylo snadné – všichni studenti a vládní zaměstnanci se museli podrobit nařízení, aby se poklonili císařským předkům v šintoistických svatyních; všechny protestantské církve byly nuceny se sloučit, tak aby Japonsko mohlo kontrolovat jejich záležitosti; a přibližně 50 křesťanů bylo uvězněno, mučeno a zabito.

Pro mnoho Korejců se křesťanství nejevilo jako imperialistické nebo koloniální, jak se jevil čínsky buddhismus či japonský šintoismus. Když bylo v roce 1945 Japonsko poraženo, tři procenta korejské populace byla protestantská.

Konec druhé světové války však pro Koreu neznamenal šťastný konec. Od roku 1945 do roku 1953 Rusko / Čína a Spojené státy bojovaly o ideologickou budoucnost země, což ji nakonec rozdělilo na dvě poloviny.

Na severu Sověty podporovaný Kim Ir-sen zuřivě napadal veškerou politickou a náboženskou opozici. Křesťané byli vězněni, mučeni a zabíjeni; tisíce uprchly na jih. Odhaduje se, že 900 tisíc obyvatel Severní Koreje se mezi lety 1945 a 1953 přesunulo pod 38. rovnoběžku.

„Severokorejská snaha vymýtit křesťanství v Pchjongjangu a kdekoli jinde na jeho území byla tak bezohledná a systematická, že dnes jen málo kdo z Koreje ví, že tam bylo,“ napsal historik Robert Kim. „Bylo to snad nejdůkladnější odstranění křesťanství, k němuž kdy v dějinách došlo, celkem určitě ve 20.století,“ uvedl profesor.

Prosperita

Křesťanství v Jižní Koreji bylo na vzestupu. V roce 1950 měla země 1,6 milionu křesťanů, pak se to ztrojnásobilo na 5,7 milionu v roce 1970, poté to bylo 14,7 milionu v roce 2000.

Následně jihokorejští křesťané začali s budováním megasborů. Dnes můžete v Soulu nalézt největší baptistické, presbyteriánské a metodistické sbory na světě.

Pak korejská církev začala vysílat mise: v roce 1991 poslala 1200 misionářů, 13 tisíc v roce 2006 a 27 tisíc v roce 2017.

„Nárůst církve a hospodářský růst se odehrávaly ve stejnou dobu,“ uvedl Stephen Ro. Tato korelace dává smysl: křesťané, kteří jsou usilovní a disciplinovaní, obětují se pro druhé a mají dobrou pracovní morálku, představují produktivní zaměstnance. Ale toto spojení přineslo také evangelium prosperity.

Důvody pro stagnaci jsou specifické pro Koreu. Veřejné selhání vedení církve, které se děje všude, způsobené přehnanou úctou k vedení. Jeden pastor byl uvězněn za znásilnění osmi stoupenkyň, další byl odsouzen za zpronevěření 12 milionů dolarů, jiný za to, že se pokoušel předat svou církev svému synovi za 100 000 dolarů.

Starší generace, ovlivněné konfuciánskou úctou k vedení, mohou být také téměř slepě loajální vůči padlému pastorovi, poznamenal Julius Kim, profesor na Westminster Seminary v Kalifornii.

Bohatství nebylo pro Koreu dobrým spasitelem. Děti tráví až 16 hodin denně ve školních a doučovacích programech. Zaměstnance přivedly dlouhé pracovní hodiny pod obrovský tlak. Z 34 členských zemí OECD má Jižní Korea druhou nejvyšší míru sebevražd a její mládež je nejméně šťastná.

„Ale teď se nemusíte starat o to, jestli budete mít co jíst, nebo jestli budete zabiti pro svou víru,“ řekl Kim.

„Máme tady ‚jedinečný kulturní hřích Koreji‘, pastory ‚polobohy‘, kteří se snaží prosazovat svou moc a postavení místo pravdy evangelia,“ řekl Kim.

„Podobně jako mladí lidé v Americe, i mladí lidé v Koreji hledají autentičtější křesťanství. Jsou unavení z křesťanství svých rodičů, které někdy není více než skořápka.“

Hnutí obnovy je v Koreji malé, ale roste. „Mnoho Korejců se modlí,“ řekl Park. V našem sboru „se scházíme každé ráno, abychom se modlili, a každou středu večer a každý pátek večer. Takže ano, modlíme se. A doufáme.“

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi. 

-mn-  Foto: Wikipedie – Yoido Full Gospel Church