Rok po prohrané bitvě na Bílé hoře, 13. prosince 1621, byl vydán první vypovídací dekret. Všichni pražští evangeličtí kazatelé byli vykázáni ze země. Odchází devatenáct kazatelů včetně administrátora konzistoře podobojí Jiřího Dikasta.
O pár měsíců později, před Velikonocemi roku 1622, zakázal pražský arcibiskup Jan III. Lohelius vysluhování kalicha na území Českého království. Univerzita přešla do rukou jezuitů. Koncem téhož roku vydal Karel z Lichtenštejna další dekret, jímž vypovídal z království všechny evangelické kněze. Stejné dekrety vyšly znovu o rok později i v roce následujícím. Evangelické bohoslužby byly zakázány a chrámy, kostely i fary byly předávány římské církvi. Vše bylo završeno novým zákoníkem, Obnoveným zřízením zemským, které bylo vydáno v roce 1627 pro Čechy a o rok později pro Moravu. Jím byl výslovně zrušen Rudolfův Majestát a bylo vyhlášeno, že v zemi nebude trpěn nikdo (dokonce ani z vyšších stavů), kdo nepřestoupí ke katolické víře, a kromě mnoha dalších věcí byl vedle šlechty a měšťanstva ustanoven nový stav, stav duchovní, který dostal přednost před ostatními stavy.
SOUVISEJÍCÍ – Poprava českých pánů na Staroměstském náměstí roku 1621 (část 2.)
Svobodní obyvatelé mohli odejít ze země. Většinou odcházeli ožebračení, protože jejich majetek nikdo nechtěl koupit za plnou cenu, a nakonec byli rádi, když zachránili život sobě a svým nejbližším. Krvavá mašinerie třicetileté války spolu s hladem a morem dokonaly dílo zkázy. Historikové odhadují, že po skončení třicetileté války počet obyvatel v českých zemích klesl o padesát až sedmdesát procent. Evangelíci nacházeli útočiště v blízkých protestantských zemích – v Sasku a Uhrách, mnozí členové jednoty bratrské odešli do Polska. Ti, kteří svobodně odejít nemohli, utíkali pouze s tím, co unesli, nebo byli nuceně obracení ke katolictví. Mnozí z nich si ale v tajnosti podrželi svou evangelickou víru a dokázali ji předávat po celé generace.
Mezi těmi, kteří pro víru opustili domov, bychom nalezli také autora této knihy, Jana Rosacia Hořovského. Dostalo se mu té výsady, že mohl posloužit více než polovině odsouzených Božím slovem i památkou Páně před popravou a mohl je doprovázet na popraviště.
Jan Rosacius studoval na školách v Berouně a v Jičíně, později pobyl také nějaký čas ve Wittenberku. V roce 1602 byl vysvěcen na kněze podobojí. V letech 1604–1610 byl správcem církve v Mníšku pod Brdy a v Litni na panství Vratislavů z Mitrovic. Od roku 1614 byl farářem u svatého Mikuláše na Malé Straně a současně asistentem administrátora konzistoře podobojí.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Jan Rosacius také zahajoval modlitbou a kázáním sněm českých stavů 21. května 1618, který o dva dny později vyústil v defenestraci královských místodržících. Po staroměstské exekuci byl i Rosacius, stejně jako ostatní pražští kněží podobojí, vypovězen a odešel se syny Samuelem a Janem do Pirny, kde zůstal devět let. Když v roce 1631 saské vojsko vpadlo do Čech a obsadilo Prahu, zasvítilo nakrátko Rosaciovi a mnoha dalším pobělohorským exulantům světlo naděje. Vrátil se do Prahy i na své místo u svatého Mikuláše. Vpád Sasů ale neměl dlouhého trvání a Rosacius se musel vrátit zpět do Pirny, kde v roce 1632 zemřel.
Díky Janu Rosaciovi se nám zachoval spis, který v naší literatuře nemá srovnání – blížit by se mu mohly snad dopisy Mistra Jana Husa z kostnického vězení. Jde o popis posledních hodin českých pánů, rytířů a měšťanů, kteří byli z Boží milosti vyvoleni k mučednické smrti na Staroměstském náměstí. Rosacius těmto evangelickým mučedníkům posloužil útěchou, Božím slovem a modlitbou. Z jeho knihy je zjevné, že odsouzení, jimž sloužil, přijímali svůj úděl z rukou svrchovaného Boha jako cenu, kterou měli zaplatit za následování Pána Ježíše Krista. Ačkoliv formální důvody jejich odsouzení byly politické, všichni popravení rozuměli tomu, že podstatnou věcí a hlavním důvodem jejich odsouzení byla jejich víra.
Autor spisu sám napsal, že chtěl zachovat pro další pokolení to, co odsouzení říkali, jak se připravovali na smrt a jak hrdinsky zemřeli. Chápal jejich smrt jako mučednickou. Říká, že nebyli popraveni kvůli svým zlým činům, ale pro slávu Boží, pro zastávání pravdy Božího zákona, a kvůli útlaku antikrista. Podobně zní mnohé výroky odsouzených zaznamenané v této knize. Když mluví o svých motivech, říkají, že nejednali ke svému prospěchu, ale nasazovali se pro svobodu náboženství a obhajovali výsady, které jim byly zaručeny v minulosti. Šlo jim o Boží věci, nechtěli vyvýšit ani oslavit sebe, ale Pána Boha. Ve svých rozhovorech se soustřeďují na Pána Ježíše Krista, na Boží slovo a na věčnost. Dobře rozumí tomu, že na popravišti jejich život nekončí, ale že se postaví před tvář živého Boha. A to jediné, na čem bude záležet, bude jejich víra ve Spasitele Ježíše Krista.
SOUVISEJÍCÍ – Poprava českých pánů na Staroměstském náměstí roku 1621 (část 1.)
V tomto ohledu má tato kniha takovou hloubku, že stojí za to ji číst opakovaně. Nejde jen o popis toho, co se stalo, ale o nahlédnutí do srdcí a duší nejpřednějších mužů své doby. Zde před námi vyvstává pevná víra v Ježíše Krista, spoléhání se na Boží milost, hluboké zakotvení v Božím slově. Když vidíme odvahu těchto mužů tváří v tvář smrti, musíme si klást otázku, jak bychom sami obstáli. Jaká je naše jistota? Na čem stavíme? Odkud čerpáme?
Porážka českých a moravských stavů na Bílé hoře a následná staroměstská exekuce jsou významné historické události, které měly obrovský dopad na další vývoj v naší zemi. Po celá staletí je různé strany vysvětlovaly rozdílnými způsoby. Pro římskou církev a pro Habsburky znamenaly tyto události vítězství. Pobělohorští exulanti je vždy chápali jako porážku. Jak jim porozumíme my? Jak jim budou rozumět naše děti?
V posledních letech se zdá, že se kyvadlo hodnocení vychyluje na stranu vítězů. Mezi zjevné projevy tohoto trendu můžeme zařadit například obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, který symbolizuje mimo jiné vítězství Panny Marie nad protestantskými „heretiky“, nebo ustanovení ekumenické komise, která má nově vysvětlit události spojené s povstáním českých stavů, bitvu na Bílé hoře a veškeré následné dění. Čtyřsté výročí bitvy na Bílé hoře bylo využito k ekumenické bohoslužbě a vztyčení smírčího kříže, který má symbolicky spojovat to, co Bílá hora rozdělila. Ale může k takovému spojení opravdu dojít? Můžeme skutečně zachovat pravdu evangelia o spasení z pouhé milosti jenom skrze víru v Pána Ježíše Krista a současně se přiklonit k bělohorským vítězům?
Tato pravda byla staroměstským mučedníkům natolik vzácná, že kvůli ní byli ochotni položit své životy. I proto má smysl začíst se do rozhovorů Jana Rosacia s odsouzenci. Proto má smysl vážit jejich slova, promýšlet jejich činy nejenom z politického, ale především z náboženského hlediska, proto je dobré prozkoumat jejich motivy a podívat se na tyto události jejich očima.
Modlím se za to, aby Rosaciova kniha pohnula srdcem každého čtenáře a dovedla ho na stejné místo, kam se upínalo očekávání popravených pánů – k věčné radosti v přítomnosti vzkříšeného Pána Ježíše Krista.
Autor: Jaroslav Kernal
Uvedený text je předmluvou ke knize Poprava českých pánů na Staroměstském náměstí roku 1621 (Didasko), která obsahuje dobové svědectví Jana Rosacia Hořovského v jazyce 21. století.
