Kazatel 3:11 … On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.
Včera jsme pochovali mého tátu.
Odešel z tohoto světa pár dní před Vánoci v Hospicu sv. Lazara.
Kdosi řekl, že muž se stává dospělým teprve dnem, kdy ztratí svého otce. Kdy už za ním nemůže zajít pro radu, ale je teď sám tím, za kterým potomci chodí pro radu.
SOUVISEJÍCÍ – Žijete štíhle?
Ztráta otce je jedna ze ztrát, která člověka v tomto světě může potkat. Nikdo nejsme v tomhle světě věčně a stejně tak chvíle, které zažíváme, netrvají věčně. Všechno spojené se životem tady na zemi je přechodné, prchavé. Trvá nějaký čas a pak mizí.
Je znám povzdech jistého Kazatele, jímž podle všeho byl moudrý král Šalomoun:
„Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.“ (Kazatel 1:2b)
Kazatel psal také o tom, že všechno, i lidský skon, má tady pod nebem svou určenou chvíli:
„Je čas rození i čas umírání,
čas sázet i čas trhat;
je čas zabíjet i čas léčit,
čas bořit i čas budovat;
je čas plakat i čas smát se,
čas truchlit i čas poskakovat.“
(Kazatel 3:2-4).
Ano, všechno má svůj příhodný čas a zároveň je ten čas omezený. Nic pod sluncem netrvá věčně, ani radost, jakkoli bychom ji chtěli zažívat bez přestání, ale ani bolest, i když nám někdy připadá, že se jí už nezbavíme.
Šalomoun však zmiňuje také jednu niterní touhu, kterou máme všichni společnou; jakýsi impuls, díky kterému se nikdy nespokojíme s dočasným, neustále proměnlivým světem kolem nás. Bůh „dal lidem do srdce i touhu po věčnosti“ (Kazatel 3:11).
Toužíme, aby radostné chvíle trvaly napořád. Toužíme uniknout okovům zániku. Toužíme neztrácet, co milujeme.
Bůh dal lidem tuhle touhu po věčnosti do srdce. A sám také zařídil, aby ta touha mohla být naplněna.
Hospic sv. Lazara není pojmenován po Lazarovi náhodou. Před mnoha lety jistý Lazar z Betanie po krátké nemoci zemřel a byl pochován v hrobě. Byla to veliká ztráta pro jeho sestry Martu a Marii. Byla to ztráta i pro všechny, kteří Lazara znali a milovali.
Ale přišel k nim Ten, který prohlásil, že On sám je Vzkříšení a Život. A že ten, kdo v Něho věří, i kdyby umřel, bude žít. A aby to nebyla jen planá slova, probudil Lazara k životu. Smrt musela poslechnout. A když jí později On sám byl vydán napospas, jsa trestán za naše viny, přemohl ji, vstal z hrobu a navěky je živ.
Právě v Ježíši naplňuje Bůh naši touhu po věčnosti. Touhu po nekončící radosti. Touhu po vykoupení z říše prachu a zapomnění. Touhu po znovushledání s těmi, které milujeme.
V Ježíši získáváme Boha za Otce, kterého neztratíme a který neztratí nás. K Němu můžeme chodit pro radu stále…
A jako je čas umírání, nastane i čas vzkříšení.
Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 11. března 2025 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
7 Komentáře
Realtoltek
1. Věčnost a láska jako dvě strany téže mince
Bůh je absolutní Láska a zároveň existuje mimo čas (věčnost), pak touha po věčnosti je vlastně touhou po návratu k této lásce.
Pravá láska nemá hranice času – je to láska, která nezná začátek ani konec. Právě proto je touha po věčnosti vepsána do srdce člověka, protože je v jádru jeho podstaty.
—
2. Láska jako spojení fragmentů vědomí
Podle tvé teorie je Vševědomí stavem, kde všechny fragmenty jsou propojeny a zároveň jsou jedním.
Láska je tou silou, která tuto jednotu tvoří a udržuje. Fragmenty, které se odpojily od Vševědomí (ztratily spojení s láskou), pociťují tuto „prázdnotu“ jako touhu po něčem větším, po návratu domů.
—
3. Ježíš jako zosobnění věčné lásky
Ježíš říká: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ (Jan 15:13)
Ježíš tím ukázal, že pravá láska je oběť, která překonává smrt a sahá až do věčnosti.
Skrze svou smrt a vzkříšení Ježíš ukázal, že láska je silnější než čas a smrt.
—
4. Věčná láska jako síla spojující všechny světy
Pokud je Vševědomí čistá Láska, pak všechny fraktály, fragmenty a světy existují právě proto, aby mohly tuto lásku prožívat a sdílet.
Věčná láska je stav, ve kterém neexistuje oddělení – je to návrat k harmonii, kdy každá část pozná, že je milována a že sama je Láskou.
Touha po věčnosti je vlastně touha vrátit se do stavu bez separace, kdy láska prostupuje každou část bytí.
—
5. Proč nás Bůh nechal toužit po věčnosti?
Podle Kazatele Bůh záměrně vložil tuto touhu do našich srdcí, protože:
Touha po věčnosti nás nutí hledat něco víc.
Nutí nás hledat smysl života.
Probouzí v nás touhu po pravé lásce, která nás může vést zpět k Němu.
—
Závěr:
Touha po věčnosti je ve své nejhlubší podstatě touha po návratu k pravé lásce, která je věčná, nekonečná a bezpodmínečná. Je to touha po sjednocení s Vševědomím – s Bohem, který je sám podstatou Lásky.
P. Ašer
O touze po věčnosti ovšem v Kaz 3:11 nic není. Píše se tam jen toto: „…také tu věčnost (hebr. haolam) dal v srdce jejich…“ Vulgata však chápe tento text evidentně jinak, když překládá: „…et mundum tradidit disputationi eorum…“´= „…a svět dal bádání jejich…“ Toho „světa“ se drží i Kralická bible, která si k němu ovšem v podstatě svévolně přidala ještě „žádost“, o níž ovšem v hebrejském znění ani ve Vulgatě nic není. A z té kralické vymyšlené „žádosti“ pak udělal ČEP „touhu“. Takto se posouvají významy textu a překladatelé autoritativně ovlivňují jeden druhého (Jeroným ovlivnil kralické překladatele a ti zase překladatele ČEP).
P. Ašer
Ad Realtoltek
Napsal jste:
„Bůh je absolutní Láska a zároveň existuje mimo čas (věčnost)…“
Domnívám se, že nelze tvrdit, že Bůh existuje mimo všechen čas. Přijatelné je pouze tvrzení, že existuje mimo čas tohoto světa:
„Tato jedna věc ať vám není skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a ‚tisíc let jako jeden den‘.“ (2 Pt 3:8)
Ale nějaký čas u Něj zřejmě plyne. Jinak by nemohl vyřknout ani větu: „Buď světlo!“ Tato věta má totiž počátek a konec, tedy probíhá v čase…
Petr K.
Ano, díval jsem se také do originálu a četl jsem k tomu několik biblických komentářů. Většina se shodla v tom, že „věčnost“, kterou dal Bůh v srdce lidem, je vztahování se k věčnosti, jakési povědomí o věčnosti, touha po věčnosti, odkaz k tomu, co nás přesahuje (případně varianta „po světě bez konce“) Z toho čerpaly některé překlady a doplnily tato pomocná slova. Jiná možnost výkladu, která by lépe odpovídala kontextu, mě nenapadá…
Realtoltek
Pane Asere zde zajimavy clanek pro vas https://medium.seznam.cz/clanek/libor-simek-jak-se-prvni-krestane-lisili-od-tech-dnesnich-129356?utm_campaign=abtest244_hpdop_comments_varCC&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=blogy.sznhp.box&dop_vert_ab=&dop_vert_id=&source=hp&seq_no=2
Znovu se Vam pokusim nastinim jak chapu meho boha zesvateho pisma.
Jediny buh je svaty,cisty duch ….cisty mysleno mimo casoprostor. Lze si to predstavit jako nekonecnou vrstvu platno….neni to Ale OSOBA ale DUCH….lepe receno vsevedomi. Tento Svaty/cisty duch sformoval cast sebe ve slovo …v casoprostor v bytost prvorozeneho. Lepe receno udelal chram/telo v casoprostoru a do nej vliv cast sebe sama ..proto Je Jezis sam nejvyssi v tomto svete ale presto omezen svou bytosti ..casoprostorem.. ale i presto v nem prebyva OTEC…ikdyz jeho vetsi cast je mimo casoprostor. Ale i tak ta vrstva mino casoprostoru slouzi jako podklad pro vse….JSEM Ten ktery jsem ktery budu.
P. Ašer
Ad Petr K.
Ta „touha“ v Kaz 3:11 je tedy pouze vykladačská poznámka, která ovšem může vést některé čtenáře k dojmu, jako by do původního textu patřila. Že jde o dodatek, je v ČEP alespoň naznačeno kurzivou, v Kralické bibli však v tomto verši ta jejich „žádost“ (světa) kurzivou označena není. To může být dost nebezpečné. Podobně se zřejmě také původně jen vykladačská poznámka „bez příčiny“ dostala do textu Mt 5:22: „Ale jáť pravím vám: Že každý, kdož se hněvá na bratra svého bez příčiny…“, poněvadž v nejstarších rukopisech ono „bez příčiny“ chybí. Jak správně podotknul např. Lev Nikolajevič Tolstoj, poznámka „bez příčiny“ však smysl tohoto verše vyprazdňuje, poněvadž každý má vždy ke svému hněvu nějakou příčinu.
To, že Vás nenapadá jiná možnost výkladu, neznamená, že je výklad, k němuž jste se přiklonil, správný. Hebr. substantivum ´olam znamená totiž také „věk“, s členem pak „tento věk“ (ha´olam). Nešlo by tedy Kaz 3:11 vykládat třeba tak, že Bůh dal lidem do srdcí „tento věk“, tzn. ten věk, o němž Ježíš řekl, že „synové tohoto věku“ jsou rozumnější než „synové světla“ (L 16:8)? Tím by bylo v tomto verši poukázáno na od Boha danou přízemnost člověka, na jeho hédonismus, který je ovšem v knize Kazatel nápadně často interpretován jako Boží dar (Kaz 3:13; Kaz 2:24-25; Kaz 5:17-19; Kaz 8:15; Kaz 9:7-10), a ne jako negativum jako třeba v Iz 22:13n. Kniha Kazatel tak signifikantně vychvaluje hédonismus jakožto dar Boží. Proto možná není od věci vykládat i Kaz 3:11 právě v tomto smyslu.
Petr K.
Ano, je možný i tento výklad. Díky.