Rozhovor s Danem Drápalem o pokrytectví, o tom, co to znamená chodit ve světle a jak se vypořádat s hříchem ve sboru.
Křesťanská média přinesla v těchto dnech informace o hříchu jednoho známého vedoucího, a proto s Danem Drápalem budu mluvit o tom, jak předcházet pokrytectví v našich životech a jak chodit transparentně před Bohem. Moje první otázka je, zda dnešní církev má problém s pokrytectvím?
Myslím si, že to byl základní problém církve ve všech dobách. Ty jsi na začátku řekl, že padla jedna církevní celebrita, ale za mého života jich padla už spousta. Myslím, že v každém desetiletí vypukl nějaký skandál. Takže si nemyslím, že by to teď bylo horší než kdy jindy. Samozřejmě ty velké skandály nechodí s nějakou přesnou pravidelností jako každé tři roky, ale každé desetiletí jich pár je.
Související – Drápal: Nakonec se každý rozhodne sám
A jak tomu předcházet? Myslím, že ta rada je velmi jednoduchá. Druhá věc je, jak je aplikována. Každý člověk, každý křesťan potřebuje nějakého důvěrníka, komu může říct o svých pádech a o svých bojích. Čím více má lidí na starost – teď mluvím o pastorech a vedoucích – tím více je nutné, aby takovou osobu měl.
Pokušení obejít toto základní pravidlo, s kterým většina křesťanů souhlasí, je velmi velké. Případně si pastor důvěrníka najde, ale neřekne mu o svém životě všechno a jen si hraje na takovou tu otevřenost. Takže to pokušení je velké, je potřebné být vykazatelný, s čímž souhlasí všichni, ale jak to aplikují v praxi, to je už je druhá věc.
Zřejmě je rozdíl v tom, zda se jedná o křesťana, který něco vybudoval a něco vede. Existuje nějaká větší náchylnost k hříchu v spojitosti s vlivem nebo slávou?
To je těžko říct. To může být i trošku optický klam. Když padne křesťanská celebrita, tak je kolem toho větší haló, než když padne nějaký řadový křesťan, o kterého se nikdo moc nezajímá. Neřekl bych, že pro ty vedoucí je pokušení větší – je stejné, ale důsledky jsou mnohem závažnější, protože je veřejně známý.
V Starém zákoně je příběh krále Davida, který se po letech bojů v první linii ocitl v situaci, kdy ostatní šli do války, on zůstal v paláci. Při procházkách po hradbách spatřil Batšebu a celá situace skončila hříchem smilstva, ale také smrtí jejího manžela Uriáše. Je to nějaká forma duchovní ležérnosti, která hrozí duchovně dospělým křesťanům?
Samozřejmě, že hrozí. Kdyby tam byl nějaký jiný mocný muž, tak by se mu to také mohlo stát, ale u toho Davida nás to překvapuje, zaráží nebo varuje.
Teď prásknu na sebe jednu věc, která do toho přinese možná trochu světla. Organizovalo se setkání spolužáků z gymnázia, kam jsem pravidelně chodil. My jsme se setkávali docela často, ale měla přijít spolužačka, kterou jsem měl rád. Nikdy jsme spolu nechodili, ale měl jsem o ni zájem. Pak jsem ji dlouho neviděl, protože na rozdíl ode mne, na ty školské „sleziny“ nechodila.
A když jsem se dozvěděl, že tam bude, tak jsem pocítil takové zvláštní vzrušení. Říkal jsem si, že to je zvláštní, to může být potenciální nebezpečí a že s tím něco musím dělat, abych nepodlehl pokušení. Měl jsem skupinku, ale říkal jsem si, že tam to říci by bylo takové trapné. Tak jsem se rozhodl, že to řeknu Milošovi Poborskému, který byl tehda mým pastorem a dnes je ředitelem ETS, a jedné sestře, která nebydlí v Praze, ale se kterou se pravidelně modlím. Zajímavé bylo, že jakmile jsem to řekl, té sestře, tak jsem už neměl potřebu to říkat Miloši Poborskému, i když jsem mu to později také řekl. Jakmile jsem to řekl té sestře, tak padla zábrana o tom mluvit také na skupince.
Související – S Danem Drápalem o vzniku KS: Počítali jsme s tím, že budeme muset jít do ilegality
My když se máme přiznat k nějaké slabosti, tak nám to přijde jako úplně nemožné, ale když to uděláme, tak to pokušení ztratí veškerou moc. Já teď o tom mohu mluvit a spíše se tomu zasměju, než aby mě to ohrožovalo. Srandovní na tom celém je to, že ta paní tam nakonec ani nepřišla.
Moje další otázka měla být, jak Ty osobně kráčíš ve světle a transparentnosti před Bohem. Nevím, jestli k tomu chceš ještě něco dodat…
Je úžasné mít tak otevřený vztah. Já teď podobný vztah mám s Pavlem Kolegarem ze sboru KS Jeseník. My oba máme slabší místa a snažíme se je vzájemně identifikovat. Je to úžasné mít přítele, kterému se můžete svěřit s pokušeními a který se za vás modlí. Myslím, že je to pro nás užitečné pro oba a domnívám se, že pokud má člověk, takový vztah, tak je šance, že nějak padne nebo ulítne, mnohem menší. Nedá se říct, že ta možnost vůbec neexistuje, protože se dá švindlovat i ve dvou. Nepřítel Boží udělá všechno, abychom padli.
Během celé své služby jsem se snažil dát dohromady nějakou skupinku pastorů a společně se modlit. V Praze jsem to dělal už od 80. let a díky Bohu, že když jsem se přestěhoval do Jeseníku, tak to už tady kvetlo, protože s Pavlem Kolegarem jsme měli dobré důvěrné vztahy a mluvili jsme o touze, něco takového mít.
Samozřejmě míra otevřenosti je různá. Chození ve světle ale není nedosažitelné. Není to tak jednoduché, jak to vypadá na první pohled. Teorie je velmi jednoduchá, s teorií každý souhlasí, ale s praxí je to horší.
Moje poslední otázka se bude týkat toho, jak z hříchu konfrontovat někoho, kdo je ve vedení? Existují nějaké obecné postupy?
Je to jednoduché, na to máme návod v Matoušově evangeliu v 18. kapitole. Pokud vím, že někdo hřeší, tak mám jít a napomenout ho mezi čtyřma očima. Tu pozor, protože se může stát, že se pouze domnívám, že ta osoba hřeší. On mi to pak vysvětlí a já zjistím, že jsem měl jen zbytečné starosti. Ale když skutečně hřeší, ale nechce poslechnout, tak mu řeknu, že o tom povím ještě někomu jinému. Takže takto ho vlastně varuju. Někdo se napaprčí a začne se mnou bojovat, a někdo to uzná a činí pokání.
Ale když pak vidím, že v tom hříchu pokračuje, tak je napsáno, vezmi s sebou dvě nebo tři osoby a jděte za ním. Jde o to, aby se to nerozkřiklo všude po sboru. Toto je ten správný proces. Buď se nechá napomenout nebo ne. Pak se to poví vedení sboru nebo skupinky. Zažil jsem to mnohokrát, je to aplikovatelné, je to velmi praktický návod a domnívám se, že tímto postupem můžeme své sbory udržet v duchovní čistotě.
Autor: Michal Nosál Datum: 5. února 2021 Foto: Dan Drápal
22 Komentáře
Jiří Aron
S tím důvěrníkem to je v zásadě dobrá myšlenka. Člověk sám s hříchem bojoval nedokáže a navíc sám jej ani nevidí. Důvěrné vztahy jen s lidmi na skupince nestačí. Může vést slepý slepého? Kromě toho jsme i slabí. Potřebujeme proto pomoc zvenčí, od Boha. Jinak se pokrytectví jen zamaskuje, fasády získají jen novější nátěry.
Lékem na pokrytectví v církvi je evangelium Pána Ježíše Krista. On na rozdíl od nás nikdy ničím nezhřešil. Zemřel za všechny naše hříchy na kříži a byl Bohem vzkříšen z mrtvých. Je po pravici Boží a přimlouvá se za věřící, Ř 8,34. Otevírá oči slepým a hříšníkům dává svou milost. Pokrytcům je odpuštěno.
Kristus je soucitným veleknězem, přímluvcem. Důvěrníkem. Je úžasné mít takového přítele.
Žd 4:15-16: „Neboť nemáme takového velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž takového, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu. Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas.“
Olga Nedbalová
To je moc dobře řečeno.
Jiří Aron
Děkuji paní Nedbalová. Měl jsem na mysli popsat to, že postup nápravy tak, jak jej popisuje pan Drápal, je špatně, polovičatě, úplně chybí to hlavní. Myšlenka důvěrníka je sice dobrá, ale…
Chybí mu řešení. Nestačí lidský důvěrník: člověk, pastor, ředitel, jedna sestra či skupinka. Určitě je dobrá myšlenka spolu s lidmi navzájem mluvit, modlit se, být otevření atd. Řešení má jen Bůh, nejde to svépomocí. Ani vzájemnou výpomocí.
Lidé okolo nás ale vůbec nemají na to, aby nám jakkoliv pomohli kráčet ve světle před Bohem či bojovat duchovní boj. Jsme většinou stejně slepí k vnitřnímu hříchu pokrytectví a pýchy jak u sebe, tak u svých přátel. A pokud někdy něco uvidíme, raději nechceme urazit a tak ohrozit přátelství s lidmi.
V článku na duchovní téma boj s (neviditelným) hříchem úplně chybí to, jak to všechno vidí Bůh a jak a proč to musel vyřešit: smrtí a vzkříšením svého Syna. .
Olga Nedbalová
Ano, našim hlavním důvěrníkem je sám Ježíš. Ale někdy se v životě možná vyskytnout chvíle, kdy člověk nechce Ježíši naslouchat. Zavře oči a zacpe si uši. Pak snad pomůže mít nablízku sestru či bratra ve víře, který nám to období nenaslouchání pomůže překonat. Podepře nás ve víře, v lásce napomene. I to je jeden z důvodů, proč je lépe křesťanům ve společenství. I když zřejmě není vyloučeno, žít osamocený život víry. Už jsem to myslím někde psala, ale mě osobně třeba nikdo ze sboru nenapomenul slovy. Ale jak jsem postupně vrůstala do života sboru, měla jsem možnost pozorovat víru ostatních. A sama nad sebou se zastyděla. Já fňukám, že se musím starat o tři děti a dvě babičky. A najednou vidím sestru, která přišla o dítě, o manžela, o rodiče. Jak ráda by se o ně starala. Přitom si nestěžuje. Kdysi jsme měli debatu, co bude dál ohledně samofinancování, jak se uživíme, jestli nevymřeme. A ta sestra řekla: „Já nemám obavy. Vždyť Ježíš řekl, že máme být solí země. Té nemusí být moc. A věřím Ježíši, že má s námi svůj dokonalý záměr. Nevím, jak to přesně bude, ale prostě Mu věřím.“ Úžasná víra. Na biblických hodinách zase jiný bratr téměř nemluvil. Ale vždy, když se k něčemu vyjádřil, stálo to za to. Já jsem celou biblickou hodinu visela na jeho ústech, kdy zase promluví. Tichá, oddaná víra. Ve všem tom křiku světa kolem nás. Kdo je moudřejší, kdo má větší zásluhy. A tam ticho. A pokud se promluvilo, tak se ukáže na Ježíše. „Nebojte se, malověrní, jsem s vámi.“ Jakoby Ježíš mluvil i ústy těch bratří a sester. A tímto se omlouvám panu Vožehovi, že tu zase zaplétám osobní příběhy.
Olga Nedbalová
A ještě pane Arone přidávám píseň z Evangelického zpěvníku 690, Soudce všeho světa, Bože. Mám ji moc ráda. Slova té písně mě už několikráte napomenuly před hříchem pýchy.
1. Soudce všeho světa, Bože, před trůnem tvým nepomůže žádnému krása, moc jeho, byť měl slávu světa všeho.
2. Jediné může pomoci uniknout pekla zlé moci, být v srdci pokorný tichý, své vyznávat Bohu hříchy.
3. Kdo se před tváří tvou sklání, smí doufat v tvé smilování, v lásce že hříšné přijímáš, svým slovem duši těšit znáš.
4. Slituj se, Pane, nade mnou, dávej vždy duši pokornou, ať tvoje milost, láska tvá v mém srdci navždy zůstává.
Jiří Aron
To jsem ale nechtěl napsat, že křesťanům není lépe ve společenství. Určitě je. Pán Ježíš opravdu může mluvit a mluví ústy a chováním bratří a sester, tak jak to píšete. Doufám, že můj článek takto nevyzněl. A ta píseň ze zpěvníku je krásná, děkuji.
Jiří Aron
oprava – můj komentář…
Realtoltek
No papež to moc dobře mezi čtyřma očima ve Vatikánu nevyřešil když tu pedofílii tak dlouho kryl…
Olga Nedbalová
Postup nápravy, jak ho popisuje pan Drápal, je správný. Ale týká se samozřejmě primárně hříšného chování, které není v rozporu s trestním řádem. Což je právě zmíněné provinění – myslet na cizí ženu. Svět toto považuje za normální, dokonce si hodně mužů myslí, jak je in komentovat vzhled ženy a na ulici se za ní otáčet. Zneužívání dětí samozřejmě nelze řešit přesouváním viníků na jiné farnosti a předstíráním, že se nic neděje. To je opravdu pokrytectví a krytí trestného činu.
Otakar Vožeh
Problém je v tom, že věřící možná ještě víc než nevěřící redukují hříšné chování na některé hříchy, zatímco především nevěřící vidí pokrytectví věřících víc celoplošně. Pokrytectví se vyhnu především tím, že budu autentický, hříšník spasený milostí. Obvinění z pokrytectví nám nabízí úžasnou příležitost mluvit o Boží milosti.
Také je potřeba říct, že pokrytectví věřících je velmi často pouhou výmluvou pro nevěřící, aby se nedali konfrontovat Božím slovem, evangeliem.
Eva Hájková
To je pravda, pane Vožehu. Tuhle jsem to někde četla, že křesťané považují za hřích především sexuální přestupky, tedy hříchy těla, zatímco hříchy spojené s egem, jako je hamižnost a kariérismus, považuji dokonce za ctnosti.
Je pravda i to, že křesťan se má chovat auzenticky čili spontánně, to znamená, nemá si hrát na něco, co není, kupříkladu na ctnostného člověka. Pokud má opravdu nějaké viditelné ctnosti, je to Boží zásluha a ne jeho.
Konečný Fr.
Pokušením kazatelů jsou – peníze, ženy a za třetí – nevíte někdo? Alkohol ne. Pýcha?
Pokrytectví je hodně v politice. Úspěšný politik někdy bývá pokrytec. Obviňuje druhé a o sobě vytváří krásný obraz, často za pomoci médií, přitom jeho motivací je dostat se k moci. Mnozí lidé to neprohlédnou.
Myslím, že hradní Zeman není pokrytec, spíše ti, co na něho útočí.
Olga Nedbalová
Pane Konečný, asi nelze globálně říci, které hříchy nejvíce ohrožují kazatele, ať jsou to muži nebo ženy. Každý z nás by měl s pomocí Ducha Svatého poznat, jaké hříchy má. Mně osobně nejvíce pokoušela lenost a pýcha. A také jsem měla tvrdé srdce. Jako příznivce Jana Hellera si tak jako on myslím, že musíme poznat ošklivost svých hříchů. Až z toho budeme na dně, zjistíme, že sami s tím nic neuděláme, v ten okamžik přichází Ježíš. Jediný On to může napravit.
Otakar Vožeh
Jinak mám zato, že ten rozhovor není ani tak o pokrytectví, jako spíš o zatajovaném hříchu věřícího. Tam této problematice silně nahrávají velké sbory, kde se lidé málo osobně znají a kde se z vedoucích sboru dělají celebrity, které si nikdo neodváží konfrontovat.
Olga Nedbalová
Pane Vožehu, já už delší dobu uvažuji nad jednou věcí. Proč vlastně křesťané své hříchy tají? Vždyť Ježíš o nich přeci ví. Zná nás až do poslední buňky našeho těla. Tak jaký význam má něco skrývat? Jakmile si člověk uvědomí svoji hříšnost, tak změní pohled na hříchy druhých. Začne se dívat více do svého oka, zda náhodou tam není poleno. A teprve s čistým okem může vyndat třísku z oka bližního. Mít v blízkosti bratra nebo sestru s čistým zrakem je veliké požehnání.
Otakar Vožeh
S tím utajováním hříchu to zkusil už Adam, že ? Pozoruhodné je, že když ho Bůh konfrontuje, Adam mluví o své nahotě, a nikoli o své neposlušnosti.
Ze sborové praxe bych viděl hlavní důvod k utajení hříchu to, že se lidé snaží vypadat lepší než jsou, nechtějí přijít o určitou pověst, případně postavení (ve společenství, ve společnosti). V tom je právě to pokrytectví. Původní význam toho slova má co dělat s herectvím, s hereckým výkonem, představením.
Ale když už nějaký slavnější věřící do hříchu spadne, možná je v tom utajování i určitý prvek vědomí, že když by jeho hřích vyšel najevo, byla by to před nevěřícími újma pro Církev ? Už proto ta správná připomínka toho, jak se má s věřícím, který zhřeší, nakládat, jak s ním jednat (Mt.18). Ne každý hřích musí být nutně zveřejněn . . .
Olga Nedbalová
Ano a také postup Mt. 18 lze velmi dobře aplikovat i v případě, že si dotyčný svůj hřích neuvědomuje. Třeba pýcha. Je velmi snadné jí podlehnout. Člověk si může začít myslet, že je lepší křesťan než ti druzí. Pak je požehnáním mít v blízkosti bratra, který umí otevřít oči. Na druhou stranu, někdy si můžeme myslet, že pácháme hřích a přitom to hřích vůbec není. Nebezpečí velkých sborů je anonymita a nebezpečí malých sborů je to, že možná až příliš o tom druhém víme. Pak může být i hříchem to, že někdo nedonese domácí pečivo na sborovou akci. Že se rodina faráře málo zapojuje do sborových akcí. Přitom tyto věci jsou čistě provozní. Nelze na ně pohlížet jako na hříšné chování. Aspoň si to tak myslím.
Olga Nedbalová
Napadla mě ještě jedna věc v souvislosti s tajením hříchů vedoucími sboru. Možná je příčinou tohoto jevu i tlak vnějšího světa. Snad si to ani neuvědomuje, ale jsme neustále vystaveni srovnávání. Kdo je úspěšnější, rychlejší, výkonnější. Ve sportu, v zaměstnání, v rodině. Vidím za tím usilovnou práci satana. Tabulky, grafy a dokonce i v případech, kdy nedává smysl měřit čísly, tak se to všechno snažíme nacpat do čísel. Jeden můj známý skončil s výukou angličtiny na vysoké škole. Už ho nebavilo neustále vytvářet vědecké práce a studie o ničem, jen aby splnil normu. Prostě chtěl jenom učit, aby studenti uměli co nejlépe mluvit cizím jazykem. Ale Ježíš říká, já tě nemiluji na základě tvé výkonnosti, ale na základě toho, že jsi boží stvoření. Miluji tě i přesto, že jsi narušený hříchem. Přišel jsem tě zachránit. Pokud vedoucí sboru podlehne tlaku, že musí být úspěšný dle vnějších měřítek světa, tedy nesmí přiznat žádné slabosti, dojde u něho k zatajování hříchu. I když paradoxně si je vědom, že před Ježíšem svůj hřích neskryje. Jak z toho ven? Myslím, že jediné řešení je neustále se obracet k Ježíši. Uvědomovat si svoji omezenost hříchem a zároveň obrovské Ježíšovo milosrdenství. A když si toto uvědomujeme, přejme to i ostatním bratřím a sestrám. Byť se nám mohou zdát málo výkonní, málo dokonalí. Nebuďme jako farizej, který v chrámu chválí sám sebe a poukazuje na špatnost celníka.
Jiří Aron
Zajímavý postřeh, doplnil bych jej tím, jak my sami ego vedoucích podporujeme.
Už dva měsíce probíhá jeden biblický kurs, kam vedoucí zve různé kazatele a faráře z různých měst a obcí. My řadoví účastníci jsme namíchaní také každý odjinud. Kazatelé k nám promluvu k textu, pak se diskutuje nad tím textem a nakonec mohou lidé pokládat různé otázky kazateli.
Pokaždé se přitom někdo kazatele zeptá, jak je velký jeho sbor, kolik mu tam chodí lidí a na sborové aktivity. Pokaždé. Nikdy se lidé nezeptají na jeho duchovní život, na jeho vztah s Kristem, to nikoho nezajímá.
Všechno to tam je, jak píšete, o srovnávání se. Kdo je úspěšnější, rychlejší, výkonnější. Tabulky, grafy. Smutné. Najde ještě Pán Ježíš na zemi víru, až přijde podruhé?
Olga Nedbalová
My teď ve sboru řešíme administrativní záležitosti. Z vedení po nás chtějí statistiky (to se dá ještě pochopit), ale dále chtějí vypracovat strategický plán. Zatím z toho máme legraci – jaký strategický plán, to je přece jasné, naším plánem je následovat Ježíše. Na to nemusím psát mnohostránkový dokument. V nejhorším to napíši, psala jsem bakalářskou i diplomovou práci na téma rozvojové dokumenty, ale opravdu, proč to psát? Další věc – placení saláru. Zatím každý platil, kolik chtěl. Nikdo to nijak nezveřejňoval, jen se to samozřejmě protáhlo účetnictvím. Najednou akce – každý 5 % z příjmu. Kdo nebude platit, nebude mít jako člen sboru hlasovací právo (třeba volit staršovstvo). Jsem ve staršovstvu a vůbec se nám to nelíbí. Každý dal, kolik chtěl a mohl dát. Já vždy říkám, když mám, tak dám. Kdybych řešila jídlo a bydlení, tak asi tolik dávat nebudu. Máme ve sboru ale i rodiny, které mají hodně malých dětí a prostě ani těch 5 % nemají. Přece je nevykážeme ze sboru. Ještě když nám u vchodu visí plaketa Mistra Jana Husa (odpustky). To by byla ironie. My věřící bohužel ke své škodě někdy přebíráme zvyky světské a dáváme si je do roviny s Písmem. Vzpomínám si, jak jsem se kdysi vždy při každé sborové akci stresovala, jestli budu mít dobře upečené koláčky. Nevím, co jsem si myslela. Že když donesu třeba obyčejnou bábovku nebo kupované oplatky, tak budu vykázána mečem plamenným ze sálu? A když nepřinesu nic, tak se propadnu do pekla? Pak jsem pochopila, že je úplně jedno, co máme na stole. Důležité je společenství. A tak se stresujeme zbytečně věcmi, které za to nestojí. A už nám nezbyde síla na věci, které za to stojí.
Eva Hájková
Představte si, paní Nedbalová, že se najdou i takové křesťanky, kterým by kupované buchty vadily. Jednou jsem byla na takovém menším shromáždění, kde mluvila jedna žena odjinud, kterou mnohé místní křesťanky obdivovaly pro její (prý dokonalý) život s Bohem. Já jsem ji neobdivovala. Nezdála se mi dokonalejší než jiné. Ta žena se však, mimo jiné, zmínila o tom, že pořádala setkání známých žen, kterým předem řekla: Děvčata, upečte něco dobrého, něco, co pečete v neděli doma. A ony přišly s kupovanými buchtami. To tu sestru velmi zklamalo, ba řekněme, že se na ně přímo naštvala. Pokládala to za lakomství (aniž uvažovala o tom, že někdo nemá dost peněz nebo dost času na pečení).
Paní Nedbalová, nevím, jak je to u vás v CČE, ale myslím, že chudé lidi křesťanství moc nepřitahuje.
Olga Nedbalová
Ježíš přišel pro všechny, chudé i bohaté. Jestli lidé mají obavy vstoupit do společenství z důvodu, že by byli odsuzování, pak je něco špatně. Ježíš ovšem na tuto situaci reaguje následovně, takový sbor opustí a jde za lidmi na ulici. Možná se na křesťanství za ty roky nabalilo i hodně balastu, který nám překáží. Aniž by nás k tomu Písmo opravňovalo, děláme si svoje pravidla. Snad nám Pán otevře oči a včas dá spatřit pravdu.