V mé rodině nikdy víra nehrála roli, nebyl jsem v ní ani k ní vychováván, spíš naopak. Když se zpětně dívám na tu cestu, která vedla k tomu, že se ze mě stal nejen člověk věřící, ale i teolog a kněz, tak si uvědomuju několik klíčových raných prožitků, které mě v tomhle posouvaly vpřed.
Zajímavé na tom je, že to byly věci zdánlivě maličké, které se do mě ale hluboce otiskly.
Když jsem na Letné 26. listopadu 1989, kde jsem jako sedmiletý byl s tátou na demonstraci, slyšel Václava Malého modlit se Otčenáš a ten půlmilion lidí s ním, nerozuměl jsem tomu, ale vnímal jsem, že se děje něco hrozně silného.
Když mi o dva roky později děda, který jediný z rodiny chodil občas do kostela, dal dětskou Bibli, také mi nic moc neříkala a nebavila mě. Ale nechával jsem si ji, protože byla od něj a jeho jsem měl rád – a později to pak už byla vzpomínka na něj.
Pak zase o pár let později mi jednou před školou Gedeoni vrazili takový ten malý Nový zákon. Všichni jsme se jim hrozně smáli, ale všichni jsme si vzali. A já si pak řekl, že to je jako ta Bible od dědy, akorát ne pro prcky. Tak jsem si ji tajně četl večer s baterkou pod peřinou.
Proč to říkám… protože mi vlastně přijde hrozně důležité, že i maličké věci, které děláme z lásky k druhým a z lásky k Bohu, mohou úplně proměnit jejich život. Ne třeba hned, ale jako to semínko, které se zaseje a pak jednou vzklíčí.
Děkuju, dědo.
Autor je starokatolický kněz a generální sekretář ERC Datum: 25, května 2021 Foto: Facebook – Petr Jan Vinš – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.