Petr Dvořáček: Je učednictví přežitek?

Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. Mt 28,19-20.

O čem je ono notoricky známé učednictví bych ponechal pro tuto chvíli stranou. Šíře pojetí učednictví je jistě veliká. Jde mi o podstatu. Je učednictví přežitek? Týká se učednictví jen para-církevních organizací? Co s tím v dnešní církvi? Proč dnešní evangelikální církve v drtivé většině nenásledují Ježíšovo povolání „čiňte učedníky“ (Mt 28,19)? Nemyslíme si přece, že nedělní bohoslužby jsou učednictvím. Máme nějaký koncept učednictví ve sborech? Činíme učedníky cíleně?

Celý Ježíšův koncept by se dal shrnout do jednoho slova – učednictví. Mk3,14: Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním. Jde o vztah – být s Ježíšem. Ve vztahu učedníci rostou, učí se, kladou otázky (podobenství o semeni), řeší své postavení (L 22,24: kdo je z nich největší), mluví s ním o svých obavách a strachu (L 12,4), mluví spolu o nadějích a víře učedníků (Mt 16,16), Ježíš mluvil s učedníky o jejich starostech, praktickém životě, prioritách a dával jim životní rady (L12, 22n), jsou vysláni do neznámého (L10,1)…

Ježíš trávil čas mezi lidmi, neměl jen svou kancelář a bohoslužby. Většinu svého času tráví přímo mezi lidmi, na cestě, se zástupy, s nemocnými,… Byl mezi lidmi, byl s nimi v jejich prostředí, v jejich problémech, u jejich otázek… Učednictví se spíše děje než učí.

Nepředával jen informaci, ale předával sám sebe. Jak něčeho takové lze dnes dosáhnout? Jak se to dělá? Byl příkladem, byl Mistrem, byl Mesiášem a učedníci to pochopili a dotklo se to jejich srdce tak hluboko, že pro to byli ochotni zemřít mučednickou smrtí. Byli ochotni pro Ježíše změnit životní styl a to zásadním způsobem, opustili své domovy, žili a umírali pro něj. Proč?

Ježíš byl ochoten přijmout lidi do svého života, i když to byli lidi opovrhovaní (celník) nebo se jich lidé štítili (malomocní). Latinsky to lze vyjádřit slovem „hospitalitas“. Měl k nim postoj milosrdné služby, pomáhal jim a staral se o ně. Pokud chceme být učedníky Ježíše, bude třeba se začít starat o druhé lidi a to nejen o své přátele, ale i své nepřátele Mt 5,46: Jestliže si zamilujete ty, kteří vás milují, jakou máte odměnu? Což i celníci nečiní totéž? Když budeme chtít následovat Ježíše Krista podle jeho slov, může to vyznít až radikálně!

Řešíme ve sborech často nepodstatné věci – jaké písně zpívat, jak vymalovat a zařídit sborovou kuchyň. Ale méně nás trápí, že ze skutečně nevěřícího prostředí do sboru za posledních 5-10 let přišlo lidí, že prsty jedné ruky na to stačí. Církev potřebuje pravdu, pravdu o sobě, aby viděla pravdivě, kam ji Pán posílá. Poznání pravdy bude možná bolet, ale pomůže vidět. A pravdou zřejmě je o mnohých sborech, že místo společenství na cestě do tohoto světa (vyslaná svým Pánem) se staly pevnostmi uzavřenými světu. Z živého hnutí se stala pouhá instituce. Z odstředivého společenství se stalo sebestředná skupina (starající se o své potřeby, o své děti, o své staré osoby, o svůj růst, o svou spokojenost a pocit naděje…). Z prostě žitého evangelia a radosti ze spásy se stala teologie a vyznání víry. Z církve následovníků Krista se stalo často společenství s pouhou křesťanskou kulturou. Z církve modlící se a naslouchající svému Pastýři se stala spíše servisní organizace pro přicházející konzumenty duchovna.

Někdy si můžeme klást otázku, čím jsme jiní? Tím, čemu věříme někde uvnitř? Funguje to, co žijeme? Žijeme skutečně to, co si myslíme, že žijeme? Obávám se, že jsme uvěřili lži o tom, že „obrácení“ je to stejné jako „následování“ Ježíše Krista. (Mt 7,21n: Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů? A tehdy jim prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal). Následování Ježíše je úzká cesta; je to konání nejen věření; je to umírání sobě a svým snům pro ten Jeho sen; je to pohřbení svého království kvůli Jeho království a je to činění učedníků, kteří činí učedníky, protože nás k tomu On vyslal! Vyjděme ze zacyklenosti a najděme jednoho člověka, kterému otevřeme život. Podle Grega Ogdena se učednictví děje tam, kde sdílíme život. A to se děje tam, kde lze vytvořit prostor pro důvěrný vztah, kde lidé přebírají zodpovědnost, kde lidé mohou růst svým tempem a kde jsme někomu vykazatelní.

Jakým způsobem jsme učedníky Ježíše Krista? Proč a kam bychom měli duchovně růst? Co tento pojem prakticky znamená v naší představě? Kdy jsme naposledy vedli někoho k Bohu? Vedli jsme vůbec někdy někoho? Jak lze duchovně růst a následovat Ježíše Krista, když jsme nezakusili nebo nezakoušíme, co je to činit učedníky (Mt 28,19)? Kde jsou lidé vedeni ve svém životě, v jejich osobních otázkách, na kterých se láme to, zda půjdou nebo nepůjdou „úzkou“ cestou. Kde jsou v milosrdném prostředí vedeni, konfrontováni se svým hříchem, povzbuzeni ve svém selhání, kde pláčeme s plačícími a kde se radujeme s radosti druhého? To vše na úrovni běžných vztahů v církvi, nikoli profesionalizovaných služeb.

Učednictví je běh na dlouhou trať. Pokud by se v osmdesáti členném sboru věnovalo systematicky pět lidí každý dvěma jiným po dobu např. tří let a oni by pak měli chuť se věnovat opět pouhým dalším dvěma lidem v následných třech letech, projde touto zkušeností během šesti let kolem 40 lidí, mezi kterými nemusí být jen lidé z daného sboru, ale i lidé, kteří měli otázky ohledně křesťanství. Nebyl by při takovém přístupu daný osmdesáti členný sbor dál, než když šest let  koná své biblické hodiny a nejrůznější setkání hromadnějšího typu? Ze začátku se tento přístup zdá jako nevlivný a jako ztráta smysluplných církevních aktivit. Nakonec ale plodí proměněné lidi a to v mnohem větším měřítku než zaběhlé způsoby. Je to běh na dlouhou trať, ale „voní po Bohu“.

Pojďme na základě Ježíšova povolání změnit církev v České republice. Kdyby jen 10% lidí v každém sboru vstoupilo do učednických vztahů ať s lidmi ze sboru nebo hledajícími lidmi. Během příštích 20-30 let změní Ježíš Kristus náš národ! Je to blíž než si myslíme. Tohle není teorie, je to poslání!

Autor: Petr Dvořáček
Foto: Flickr a archiv autora