Slovo exkomunikace odpovídá staročeskému slovu vyobcování. To znamená vyloučení ze společenství. Ačkoli se někdy mluví o „exkomunikaci“ z politické strany, skautského oddílu nebo sportovního klubu, původně znamená exkomunikace vyloučení z pospolitosti Božího lidu.
Poprvé se o ní dočítáme ve Starém zákoně. Když se Izraelita dopustil vážného provinění, mohl být „vyobcován ze svého lidu“ (3M 18,29). Ježíš na toto starozákonní ustanovení navazuje a dává učedníkům podrobný návod, jak postupovat, když se člen církve dopustí vážného hříchu a nejeví známky pokání (Mt 18,15–17). Nejprve má být soukromě pokárán. Potom má být napomenut před jedním či dvěma svědky, aby bylo jisté, že nejde o soukromý spor dvou lidí. Pokud se jeho postoj ani potom nezmění, převezme celou záležitost vedení církve a v krajním případě je pak nekající provinilec vyobcován.
Tyto Ježíšovy pokyny byly často nesprávně chápány v tom smyslu, že vyobcování je trest. Že je to hození špatného věřícího přes palubu. Vyobcování ale nemá dotyčnému ublížit nebo ho ponížit. Je to především výchovný nástroj. Děje se v zájmu toho, kdo je vyobcován. Má být vystaven „nepříznivým povětrnostním podmínkám“, zbaven ochranného zázemí ve společenství. Ne proto, aby trpěl jako zvíře, ani proto, aby se zalykal hanbou, ale proto, aby se v něm hnulo svědomí. Aby přestal brát Boží milost na lehkou váhu.
Hlavním smyslem vyobcování je opětovné přijetí. Vyobcování vlastně splňuje svůj účel tehdy, když je dočasné, když je to jen prostředek k nápravě. Pokud církev někoho vyobcuje, neznamená to, že si nad ním pohoršeně odplivne. Ani že ho posílá do pekla. Církev nerozhoduje o tom, kdo bude spasen a kdo ne.
Vyobcování ale není jen výchovný prostředek, má ještě další dvě funkce. Ta první spočívá v tom, že církev musí mít nástroj, aby se zřetelně distancovala od člověka, který svým životem dělá hanbu Ježíši Kristu. Nejde tady o chybujícího věřícího, ale člověka, který hřeší opakovaně, vědomě a nechce svůj hřích opustit. Církev musí mít možnost říci: Ne, tento člověk nemá s tím, v co věříme, nic společného. Především kvůli těm, kdo církev pozorují zvenku.
Další funkce vyobcování spočívá v ochraně věřících před nakažlivým zlem: Pokud někdo v církvi vesele krade, lže, podvádí a škodí, je třeba tomu učinit přítrž, aby se podobné postoje nešířily. V krajním případě to nejde jinak než dotyčného hříšníka vyloučit. Vždy s nadějí, že se nad sebou zamyslí a najde sílu k pokání.
Článek vyšel v rámci tématu „Když tvůj bratr zhřeší“ v dubnovém vydání časopisu Život víry (2019/4). Nad kázní v církvi se dále zamýšlí Lubomír Ondráček a další kazatelé různých denominací.
Číslo také přináší rozhovor s americkým misionářem v Japonsku Garym Baumanem. Japonci podle něj neznají slovo hřích a je potřeba s nimi evangelium sdílet tak trochu „naruby“. Rubrika „Křesťan a společnost“ nabízí přehled falešných argumentů a manipulativních prvků, které obsahuje mediální propagace tzv. „manželství pro všechny“. Lékař Vít Šmajstrla sdílí své zážitky z cesty do poválečného Jižního Súdánu a Tomáš Dittrich se zamýšlí nad Ježíšovým šokujícím příběhem o „bezdomovci v luxusním obleku“. Více na www.zivotviry.cz.
Foto: Život víry – Tomáš Coufal
16 Komentáře
Karel Konečný
Jistě toto je záležitost církve, a je to její rozhodnutí. Domnívám se však, že toto rozhodnutí předpokládá, že všichni mají stejnou soudnost, a vědí co je dobro a zlo.
Otakar Vožeh
Velmi jasně a stručně vyjádřeno, díky. To vše za předpokladu, že má místní společenství věřících společné, biblické, duchovní poznání v zásadních parametrech hříchu a biblickou teologii odpuštění a milosti.
Ještě bych dodal, že náprava nestojí na tom, jestli se hříšník na sebou zamyslí, ale na působení Božího Ducha v člověku, který sice zhřešil, ale zůstává Božím vlastnictvím. Je to Duch Svatý, který usvědčuje ze hříchu.
Eva Hájková
Já o tom dost pochybuji, že sbory poskytují nějaké „ochranné zázemí“, zatímco bez nich je člověk vystaven „nepříznivým povětrnostním podmínkám“.
Jiří Vrba
Tam kde se uplatňuje kázeň spolu s milostí, kde se napomíná i povzbuzuje, sbor určitě představuje „ochranné zázemí“, byť konečná zodpovědnost je vždy na konkrétním jedinci.
Eva Hájková
Pro ty, kdo v žádném sboru nejsou, a jsou tedy permanentně vystavení „nepříznivým povětrnostním podmínkám“, je obtížně pochopitelné, co znamená „kázeň a milost“.
Karel Konečný
Určitě kázeň je výraz nesympatický, zavánějící totalitou, a za to milost to je osvobození, a to je velmi příjemné.
Martin
Slovo kázeň zároveň znamená „mít pořádek v životě, dodržovat všeobecná pravidla, respektovat autority atd“. Když např. rodiče nekázní své děti, dopadá to všelijak….
Karel Konečný
Nevím co si představujete pod vyjádřením:“Mít pořádek v životě“, ale zřejmě kázeň vnímáte jako disciplínu, tedy vládnout, přikazovat a trestat.
Otakar Vožeh
Epištola Židům 12,11
Karel Konečný
Tedy použití zla k dosažení představovaného cíle.
Eva Hájková
Proč si pořád tolik lidí myslí, že člověka musí ukázňovat druzí? Že není schopen mít pořádek v životě, tedy kázeň sám od sebe (respektive na základě svého osobního vztahu k Bohu), aniž by na něj někdo další tlačil? Ať už zákon nebo nějaká komunita.
Pavel Figa
Karel Konečný
24. dubna 2019 18:04
Určitě kázeň je výraz nesympatický, zavánějící totalitou, a za to milost to je osvobození, a to je velmi příjemné.
Koloským 2.5
I když nejsem mezi vámi přítomen, přece jsem duchem s vámi a raduji se, když vidím vaši kázeň a pevnost vaší víry v Krista.
Matouš 7.21
Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.
Karel Konečný
Ve verši Koloským 2.5 apoštol Pavel oceňuje to, že se nedávají svést jiným učením. Vy tedy věříte, že Ježíš Kristus byl historická postava, a zároveň Bůh, který byl ukřižován, a vstal z mrtvých aby spasil lidi, a tedy zajistil jim život věčný.
To je Vaše přesvědčení. To jak žijete, zda jstě šťastní, a těšíte se ze života je však druhá záležitost, která může být velmi rozporuplná.
Ve verši Matouš 7.21 je užito oslovení Pane, které židé použili místo jména Boha. Toto oslovení Pane má však více negativních konotací, myslím tím souvislosti, jako pán a nevolník, pán a otrok, pán a harém, takže je to docela zavádějící. Nebeské království jsou jen lidské představy, a vůli Otce v nebesích si je schopen přivlastnit kde kdo, jak je známé z minulosti.
Eva Hájková
Nechápu jaké negativní konotace máte na mysli. V hebrejštině byl Bůh skutečně nazýván Pánem – Adonai. Ale tak učedníci Ježíšovi neříkali. Myslím, že mu říkali Mistře. Nebo Rabbi (učiteli). Pravděpodobně to bude mít stejný význam. Řecky Kyrie – Pane bylo také uctivé oslovení učitele žákem. Latinsky Domine. Později se začalo rozlišovat mezi Dominus a domnus. To první bylo vyhrazeno Bohu, to druhé lidem. Ale myslím, že se tak stalo až ve středověku.
A Boží (u Matouše nebeské) království není něco, do čeho se vchází až po smrti.
Karel Konečný
Pán je pro mě výraz neurčitý, mlhavý, protože se používá pro mnoho různých lidí, je to výraz obecný.
Eva Hájková
Jestliže sledujeme kontext, pojmy pro nás nejsou mlhavé a neurčité. Pro učedníky byl Ježíš Pán, Mistr, jehož vedení se podřídili, protože On si je vybral za učedníky.
Pro nás platí totéž, i když Ježíš vedle nás už nechodí po zemi. Podřizujeme se vedení našeho Pána, a proto se nemusíme podřizovat různým světským „pánům“. Pokud by si to Ježíš výslovně nepřál.