Pavel Černý: Co se skrývá za sloupem rozdělení?

Změna je život a stagnace znamená smrt. Proto Kristovu církev v dějinách provází stálá změna. Církev se měnila v době apoštolů, jak vidíme již uvnitř biblického kánonu (Skutky sv. apoštolů a např. pastorální epištoly). Bylo to proto, že církev žila, rostla a překračovala ze svých jeruzalémských počátků směrem Judea, Samaří a všechny končiny země. Vstupovala do nových jazykových, národnostních, náboženských a kulturních prostředí jednotlivých historických epoch. Mnoho změn nastalo v době církevních otců a prvních ekumenických koncilů. Církev se rozvíjela, měnila a žila.

Ano, byly doby silné stagnace a úpadku, ale vždy se během doby objevovali proroci, buditelé, reformátoři a světci! Pokud církev petrifikovala, betonovala své mocenské pozice, docházelo k prohloubení úpadku. V církvi, která nebyla zaměřena na misii, zesílily vnitrocírkevní boje a křesťané bojovali jeden proti druhému. Tam, kde byla pravda potlačena a pošlapána, život vyrostl jinde, třeba i mimo církevní strukturu. Během dvou tisíc let své existence se církev mohla mnohé věci naučit, např. naprosto eliminovat násilí ve věcech víry.

Za použití násilí se zpravidla omlouváme a vyjadřujeme politování. Církev už měla tolik příležitostí se učit číst znamení doby. Žijeme v komplikované době, lámou se různá paradigmata tradičních hodnot, prošli jsme sekularizací, totalitou nacismu i komunismu. Dnes jsme opět na křižovatce a v nejvyšších patrech politiky se korumpuje a zároveň bojuje proti korupci, bojuje se o právní stát a zároveň jsme svědky neustálého obcházení zákonů.

Kritizuje se doba vazalství pod bývalým Sovětským svazem, a přitom se koketuje s ruskými vlivy. Probojovává se sounáležitost se Západní Evropou, a přitom se z ekonomických důvodů nadbíhá Číně. Evropa se těžce vyrovnává s migrační vlnou a vlivy etnickými, kulturními a politickými. Není toho málo. Je třeba číst znamení doby a hledat cestu jak dál.

Se zájmem jsem si přečetl otevřený dopis kardinála Dominika Duky, kterým reagoval na můj otevřený dopis ve věci obnovy Mariánského sloupu. Po přečtení jsem prožil jisté zklamání. Bratr kardinál se projevil jako horlivý zastánce obnovy Mariánského sloupu a ve své odpovědi nereaguje diskusním způsobem, ale spíše jako hierarcha, který pouze předkládá svou vizi obnovy sloupu. Šířeji dokládá vývoj stavby sloupu a je vidět, že je zakotven ve svém vlastním pojetí historického vývoje.

Dvě věci mě zvláště překvapily. Jednou z nich je připomenutí neblaze proslulé zásady „koho země, toho náboženství“ z Augšpurského sněmu v Německu. Jsem rád, že ji kardinál vidí kriticky. Ale v naší zemi po Bílé Hoře dokonce ani tato nechvalně proslulá zásada nebyla uplatněna. Bylo to daleko horší. Podle historika prof. Rudolfa Říčana, Ferdinand II. neznal křesťanství bez poddanosti římské církvi. Věřil, že dobyl vítězství nad Čechy nadpřirozenou pomocí Panny Marie. Chtěl mít raději království zpustošené nežli nekatolické a podle toho také jednal. Nevím, proč je v dopise bratra kardinála připomínána zásada „cuius regio eius religio“. To bylo uplatněno v Německu, ale nikoli u nás.

Říčan připomíná, že po Bílé Hoře nejdříve byli vypovězeni moravští novokřtěnci, potom evangeličtí kazatelé, po nich další obyvatelstvo. Evangelické šlechtě bylo rozkázáno, aby se buď přiznala ke katolictví, nebo opustila zemi. Obnovené zřízení zemské nedovolovalo obyvatelům Čech a Moravy jiné náboženství než katolické. Asi čtvrtina šlechty a měšťanů volila exil. Poddaný lid byl ke katolickému vyznání přinucen. Kněze a mnicha doprovázel voják, aby odpírající byli nuceni vstoupit do katolické církve. Přitom až do konce třicetileté války zůstávaly ještě stále dvě třetiny obyvatelstva při evangelictví.

V otevřeném dopise pražského arcibiskupa není nic o znameních dnešní doby, o potřebě hledání změn v životě církve uprostřed dnešní rozdělené a zmatené společnosti. Není tam snaha zaměřit se společně s ostatními křesťanskými církvemi na srozumitelné zvěstování evangelia v kontextu dnešní doby. Velmi tam postrádám snahu o inkulturaci evangelia. Pokud by to byl dopis kunsthistorika, tak bych se spokojil s jeho pohledem, i když by mi nebyl blízký. Pokud to je dopis předsedy České biskupské konference, tak mně to nejde dohromady se směřováním, které vidím u mnoha katolických bratrů a sester doma i v zahraničí a samozřejmě u papeže Františka.

V dopise kardinála se nachází více problematických vyjádření. Např. podle něj odpor proti sloupu nastartovalo „dívčí trio“ Tonzarová, Procházková, Semelová. Jednak to není pravda a potom takové vyjádření mi zavání klerikální nadřazeností. Jedná se o dámy, některé již ve zralých letech, manželky a matky. Dr. Hana Tonzarová je duchovní CČSH a v současné době vede odbor pro ekumenu a vnější vztahy. Lenka Procházková je spisovatelka a paní Marta Semelová je, žel, komunistka. Všechny tyto ženy jsou Božím stvořením a mají právo vyjádřit svůj názor. Každá z nich přistoupila ke kauze sloupu z jiného pohledu a jejich přístupy se protnuly v jasném odmítnutí umístění panem Váňou vytvořeného artefaktu. Takové věci se běžně v politických, náboženských a kulturních kauzách stávají a člověk se může dostat na stranu těch, se kterými v jiných věcech nesouhlasí.

Otevřený dopis, který jsem v červnu zveřejnil mě ujistil o tom, že někteří představitelé křesťanských církví mají problémy s obnovou sloupu v dnešní době, stejně jako já. V této věci zde naprosto není žádný ekumenický koncensus. Dostal jsem řadu pozitivních reakcí. Je zde mnoho lidí, napříč ekumenickým spektrem, včetně římskokatolické církve, kteří berou snahu o obnovu sloupu jako anachronismus a přehlížení vývoje společnosti v posledních sto letech a silně ji kritizují. Symbolika tohoto sloupu obsahuje příliš mnoho politicko-mocenských konotací, o kterých si přejeme, aby se už nikdy nevrátily. Kardinál přehlíží připomenutí, že již před více než 22 lety tehdejší předseda Ekumenické rady církví – synodní senior ČCE Pavel Smetana byl zásadně proti obnově sloupu. Tento pohled v ekumeně s různými výkyvy přetrvává až dodnes. Historik Martin Vaňáč kdysi připomněl podivné okolnosti domnělého získání souhlasu pro obnovu sloupu („Podvodem ke smíření?“)

K odmítnutí sloupu se připojilo 26 osobností z akademických kruhů historie a umění. Také jim pan kardinál adresoval jeden svůj otevřený dopis, který vyšel pod názvem: „Skutečně chcete uzavřít českou kotlinu před kulturními, spirituálními a náboženskými vlivy z Evropy?“

Této argumentaci nerozumím, protože v dopise akademických kruhů vůbec nejde o odmítnutí evropských vlivů. V naší zemi se může objevit klidně dalších sto mariánských sloupů, pokud si někteří budou myslet, že tímto způsobem je dnes nejvhodnější uctít blahoslavenou Ježíšovu matku. Problémem je pouze jeden konkrétní sloup, který symbolizuje spojení trůnu a oltáře, tragického sepětí habsburské bigotnosti a církevní inkvizice. Proč to dnes oslavovat?

Druhá věc je otázkou obnovy. Sloup připravený panem Váňou je novým artefaktem. Není to ani kopie bývalého sloupu. Jeho dílo neprošlo kritikou umělecké obce. Podle odborníků se části původního sloupu nedochovaly, a proto je neznáme. To, že byly zatím vypuštěni andělé propichující heretiky, je potvrzením toho, že na symbolice zabíjení tehdejších evangelíků – heretiků, něco je a kardinál Duka o tom ví! Připravený sloup není kopií, ale je novým dílem. Proč mu dávat tak snadno a bez veřejné soutěže prominentní místo na Staroměstském náměstí? Proč pražský arcibiskup přirovnává dopis umělecké veřejnosti k peticím a prohlášením z doby totality před třiceti lety? To je velmi nevhodné a dehonestující.

Na Christnetu se nedávno objevilo kázání Davida Beni, které bylo proneseno v Litomyšli při ekumenickém shromáždění při letošní vzpomínce na M. Jana Husa. Připomínám z něj: „Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: ‚Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.‘ Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kdo zabíjeli proroky.“ A David Beňa dodává: „Kristus míří na ty, kteří vědí, co proroci předkům vytýkali; kteří s jejich kritikou souhlasí (ve slušné společnost nelze jinak); kteří o ní umí zahovořit (jako já teď); sejdou se k památce jejich mučednictví (jako my), ozdobí hrobku, položí věnec… A mají úkol za splněný!“

Prof. Pavel Hošek se ve své knize „Je to náš příběh“ pokusil zdokumentovat a položit vedle sebe všechny významné duchovní tradice českého národa. Všechny nám mají co povědět. Ano, je to náš příběh! Příběh komplikovaný, ve kterém můžeme připomínat a analyzovat tradici cyrilometodějskou, svatováclavskou, husitsko-bratrskou, barokní, obrozenecko-masarykovskou, tradici vztahu k pohanství a vztahu k židovství. Tak pestrý příběh nelze osekat a semlít, protože bychom mohli ulomit něco důležitého, co k našemu prostředí a vývoji patří. S minulostí již nic neuděláme. Můžeme ale udělat něco v naší přítomnosti. Můžeme se snažit být ohleduplní, nevytahovat kostlivce ze skříní, nezraňovat zbytečně druhé a snažit se číst znamení naší komplikované doby.

Již před sedmi lety napsal evangelický farář Tomáš Trusina v časopise Protestant silná slova (2/2012): „Až ten sloup bude stát, doplní jen mozaiku dalších esteticky bezpochyby velice kvalitních výtvorů symbolicky a triumfálně vzkazujících, že se lid země české vrátil pod jediné správné pravověří. O ničem jiném totiž nevypovídají ani sochy starocírkevních bijců kacířů pod barokní kopulí mikulášského malostranského chrámu. Restaurace symbolu barokního triumfalismu dvacet let po převratu v sobě ovšem nese i významy nepěkné: Stane se dalším příznakem, že jistý okruh zdejších křesťanů nepřestává pošilhávat po éře, kdy jedna konfese futrovaná politicky i materiálně mohla diktovat své jediné správné spirituální, dogmatické a koneckonců i politické postoje. Sloup bude vztyčen v době, jíž leckdo dává nálepku „neonormalizace“, znechucen pořádky, jež se po dvacetiletém nabývání majetků pokouší nastolit postbolševický establishment. A v neposlední řadě v době, která možná rozhodne, že se z církví (zejména z té jedné) stane bezprecedentním majetkovým přesunem privilegovaný hráč na zdejším společenském hřišti.“

Pro informaci je třeba sdělit, že Valné shromáždění Ekumenické rady církví v roce 2011 se jednoznačně postavilo proti stavbě sloupu a nové usnesení z Valného shromáždění Ekumenické rady církví z 20. 11. 2018 zní: „Vzhledem k blížícímu se výročí poprav 27 představitelů stavovského odboje na Staroměstském náměstí a v návaznosti na bohoslužbu smíření k 600. výročí smrti Mistra Jan Husa navrhuje Valné shromáždění ERC, aby na místě bývalého …mariánského sloupu na Staroměstském náměstí vznikl symbolický památník smíření.“

Nelíbí se mi zatahování matky našeho Spasitele do politických přemetů a přehmatů Třicetileté války. Blíží se 400. výročí bitvy na Bílé Hoře a rok po něm 400. výročí popravy elity našeho národa. Pokud by Švédové tehdy prolomili obranu a Prahu obsadili, měla by snad být na sloupě místo Panny Marie Vítězné, Panna Maria poražená? Proč nevypsat mezinárodní soutěž na symbolický památník smíření pro Staroměstské náměstí? Nebo raději znovu vytahovat kostlivce ze skříně?

V současné době jsem ve funkci předsedy Kostnické jednoty – spolku českých evangelíků. Toto sdružení vydává Evangelický týdeník – Kostnické jiskry. Kostnická jednota je nejstarší ekumenickou organizací v naší zemi, která byla založena již v roce 1905 na obranu a šíření hodnot České reformace pod útlakem rakousko-uherské monarchie a dominantní římskokatolické církve. V poslední době jsme několikrát mluvili o tom, že již vydávání Evangelického týdeníku zastavíme a patrně zrušíme i tento spolek, protože jeho existence již vzhledem k náboženské svobodě a ekumenické situaci není třeba.

Poté, co jsem si přečetl otevřené dopisy bratra kardinála Duky, dospěl jsem k přesvědčení, že úkol patrně ještě není naplněn a že dědictví české reformace je dosud třeba střežit a připomínat. Také z hlediska pojetí dějin je třeba připomínat významné duchovní kořeny husitsko-bratrské. V přívalu ód na dobu baroka nesmí zmizet památka těch, kteří reformovali církev a vedli náš národ duchovně dobrým směrem a za svá slova a činy často trpěli.

Zdá se, že dosud u nás existuje skupina křesťanů, které se velmi stýská po barokní pompě, moci a triumfalismu. Svědectvím o těchto snahách je i snaha po obnovení sloupu rozdělení. Za touto kauzou se skrývá daleko více než pouze návrat uměleckého díla. Je za nimi skrytá touha po „starých dobrých zlatých časech“, kdy církev byla sebevědomá, bohatá, mocná a málo kritizovatelná. Pevně věřím, že takové „zlaté časy“ se již nikdy nevátí a že v současném světě skutečný ekumenismus ponese ovoce vzájemné pomoci a spolupráce.

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi. 

Autor je kazatel Církve bratrské a bývalý předseda Ekumenické rady církví v ČR  Foto: Wikipedie