Obrazy Boha a Boží obraz

Jedno z přikázání, které Bůh na Sinaji předal Mojžíšovi, znělo – nezobrazovat si Boha: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí (Ex 20, 4). Tím přikázáním se Hebrejci ostře odlišovali od pohanů, pro něž bylo nepředstavitelné, že by si vůbec nesměli vytvářet obrazy či sochy svých božstev.

Neviditelný Bůh velmi dobře věděl, proč to požadoval. Vždyť lidská mysl tak snadno sklouzne od hledání Boží tváře k soše nebo k obrazu a začne se upínat namísto k Bohu ke hmotné věci. Udělá si modlu z figurky nebo z ikony a začne od ní očekávat to nebo ono.

Zmínila jsem se o Boží tváři. Proč vlastně Starý zákon mluví o Hospodinově tváři, o jeho očích, rukou, pravici, o jeho srdci, o přilbě jeho hlavy, o střevíci, který hodí na Edóm? Proč Bůh říká Mojžíšovi, který touží spatřit nebezpečnou věc – Boží slávu, „zakryji tě svou dlaní“ (Ex 33,22)? Má Bůh tvář? Má nějakou dlaň? Nejsou i toto částečné obrazy Boha, i když nehmotné?  Proč ten antropomorfismus?

SOUVISEJÍCÍ – Setkání v trolejbuse

Ottův slovník naučný praví, že „antropomorfismus jest způsob myšlení, kterým si Boha a božské působení po lidsku představujeme, Bohu lidské tělo, ústrojí a počínání připisujíce. Tak činí Písmo sv. a všichni lidé, ačkoli dobře víme, že nic z toho není v Bohu jako pouhém duchu. Ale člověk nemůže si jinak počínati; jest bytostí tělesnou a duchovou spolu, a nemůže bytosti i jenom duchovní jinak chápati, leč když oděje duchovní pojmy v tělesné formy; vždyť všechna slova, která věci nadsmyslné a nadzemské vyjadřují, jsou obraznými výrazy.“

Člověk si tedy od počátku „musel“ o Bohu vytvářet představy, chtěl-li o něm uvažovat. Protože to jinak neumí. Zároveň musel a musí dávat pozor, aby neztrácel ze zřetele, že jeho představy jsou nedokonalé, že tedy nejsou totožné se skutečností, že nejsou Bůh.

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Leave this field empty if you're human:

Někdo si možná pomyslí – jestliže Bůh nemá žádnou viditelnou podobu, proč je potom psáno: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil“ (Gn 1,27)? To, že je člověk Božím obrazem, že má Boží podobu, se netýká lidského těla, ale spíš lidské duše, lidských vlastností – jeho rozumu, jeho citů, jeho vůle, jeho schopnosti mluvit, plánovat a tvořit, jeho schopnosti fantazie – vytváření si představ o něčem, čili obrazů. V tom se člověk Bohu skutečně podobá. V tom je nad zvířaty.

SOUVISEJÍCÍ – Naděje na obnovení

V průběhu času, kdy se člověk snažil Boha poznávat, si ve své mysli vytvářel obrazy Boha – představy o Bohu. Bůh člověka zná dokonale, takže on si nemusí představovat, jak člověk vypadá, ani jaký je uvnitř. Ví to naprosto přesně. Na rozdíl od člověka, který Boha poznává jen nedokonale, částečně. (1 K 13, 12) Člověk víceméně jen tuší, kým Bůh je, a své nedokonalé poznání Boha nahrazuje představami.  

Ještě dříve než byl člověk stvořen, měl svou představu o něm také Bůh.  Měl představu, kým by člověk měl být; měl s ním svůj úmysl. Chtěl, aby byl vrcholem celého stvoření. Bůh měl svou představu o celém stvoření ještě před vznikem hmotného světa a člověka. Viděl ho jako svůj obraz ve hmotném světě.

Od věčnosti byl s Bohem také jeho vlastní duchovní obraz a tím obrazem byl Boží syn. Bůh není sám. Je s ním jeho obraz a mezi oběma, mezi Otcem a Synem je naprostá jednota a vzájemná láska. Otec miluje Syna a Syn miluje Otce. Pavel to potvrzuje, když o Kristu říká: „On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.“  (Koloským 1, 15-16)

Vše tedy bylo stvořeno skrze Božího syna, který je obrazem neviditelného Boha a zároveň slovem, jímž Bůh sděluje sám sebe. O stvoření skrze Slovo, které bylo na počátku u Boha a samo bylo Bohem, se můžeme dočíst v Janově evangeliu. Víme také, že Slovo se stalo tělem, a víme, o koho se jedná. Boží syn, Ježíš Kristus je Božím obrazem a zároveň Božím slovem.

Jakkoli se nám zdají pojmy „slovo“ a „obraz“ těžko slučitelné, protože to první se nám v mysli spojuje se sluchem, zatímco to druhé se zrakem, nemusí to tak být. Vždyť víme, že i my můžeme slovy něco popsat, něco vykreslit, vyložit představu. Víme, že i Ježíš v době svého pozemského života „mluvil v obrazech“, tedy v podobenstvích, která byla moudrá („To vše jsem vám říkal v obrazech. Přichází hodina, kdy k vám už nebudu mluvit o Otci v obrazech, ale budu jej zvěstovat přímo.“ – Jan 16, 25)

SOUVISEJÍCÍ – Prostor ticha

V Bibli se vyskytují též personifikace, čili zosobnění Božích vlastností a jevů, které jsou s ním spojeny. Vezměme si Žalm 85, 10-14:

„Ano, jeho spása je blízko těm, kdo se ho bojí, v naší zemi bude přebývat sláva. Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení. Ze země vyraší pravda, z nebe bude shlížet spravedlnost. Hospodin dopřeje dobrých časů, svou úrodu vydá naše země. Před ním půjde spravedlnost a on bude kráčet její cestou.“ Boží sláva, popřípadě Boží spravedlnost shlížející z nebe, kráčející před Bohem a dávající si políbení s pokojem jsou takovými personifikacemi.

Starý i Nový zákon svědčí o tom, že Bůh je moudrý. V knize Přísloví, kterou podobně jako Žalmy řadíme k poetickým biblickým knihám, se o Boží moudrosti píše jako by byla samostatnou bytostí. O personifikované Moudrosti pojednávají kapitoly1 (20-23) a 8 (1-36) Je tato Moudrost zosobněním Boží vlastnosti, konkrétně jeho moudrosti, s níž vytvořil své moudré dílo? Nebo je něčím víc? Východní křesťané svého času postavili v Cařihradu chrám Svaté Sofie – personifikované Boží moudrosti. Východní křesťanství je mystičtější než západní, více si potrpí na symboly, alegorie, obrazy. Někdy se mluví o gnostických vlivech, o záhadné Sofii. (Postava Sofie je oblíbená také ve feministické teologii a různých ezoterických naukách, které ji chápou jako bohyni). Východní křesťané prý Sofii – Boží moudrost často ztotožňují s Bohorodičkou, někdy se samotným Kristem. Pozoruhodné je, že tato personifikace je ženského rodu. Ale to je vlastně i Duch svatý. V hebrejštině je totiž duch – ruach – ženského rodu.

Nemusíme ani zmiňovat východní teologii. I v McDonaldově Biblickém komentáři ke Starému zákonu je psáno, že v knize Přísloví promlouvá jakožto personifikovaná moudrost samotný Ježíš Kristus. Znamená to, že lidé už v době Starého zákona tušili něco o Kristu? Apoštol Pavel předpokládal, že řečtí filosofové vědí o Bohu jakožto původci rozumného řádu světa, že k vědomí Boha lze dospět pouhým přemýšlením (Sk 17, 28, Ř 1, 20). Ale že by věděli přímo o Kristu?

V knížce O Novém zákonu, jejímž autorem je americký teolog Merrill C. Tenney je k výkladu první kapitoly Janova evangelia napsáno:  „Slovo“ „logos“ je výraz čistě filosofický. Jan tímto výrazem učinil předmětem svého uvažování a vyprávění universální bytost, inkarnaci „Věčného rozumu“, bytost, která je Bohem, přichází od Boha a Boha zjevuje jako syn zjevuje otce.“

Pohanští filosofové také znali pojem logos. Jejich logos měl více významů – slovo, rozum, smysl, důkaz, záměr, rozumový princip, společný řád celého vesmíru. Nakolik v tomto svém logu spatřovali Boží obraz, je dnes těžké soudit. O inkarnaci logu v člověku Ježíši, který byl vrcholem Božího sebezjevení, však nevěděli. Ani o důvodech, pro něž Ježíš Kristus sestoupil na zem, vydal své svědectví, zemřel a vstal z mrtvých.

Bůh nás stvořil, abychom se podobali jeho duchovnímu obrazu – Kristu, kterého miluje, a je jím milován. My však přicházíme na svět nedokonalí. V důsledku jednání našich lidských předků jsme se vzdálili od Boha, stali jsme se jeho pokřiveným obrazem. O opilém člověku se někdy říká, že je „pod obraz“. Možná někteří z nás, když poznali Krista, pocítili lítost nad tím, jak jsme hluboko pod tímto našim vzorem, pod obrazem, jemuž bychom se měli podobat. Jak daleko jsme od něj, který představuje plné božství i plné lidství. Protože se lidé Božímu obrazu přestali podobat, byl duchovní Boží obraz – Ježíš Kristus – k jejich záchraně poslán na zem, aby tam přijal tělo. Abychom se znovu mohli stát Božím obrazem, který Bůh přijme jako vlastní. Obrazem, který Bůh miluje a přijímá tak, jako miluje a přijímá svého vlastního syna.

Autor: Eva Hájková Datum: 26. května 2022 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.