Nedávno se v internetových diskusích rozhořela polemika na téma: Papež chce změnit text modlitby „Otčenáš“ – modlitby, již Ježíš v evangeliu doporučil svým učedníkům. Jak už to bývá, část křesťanů (ať katolíků či nekatolíků) je víceméně pro, zatímco druhá část je proti této papežově iniciativě, popřípadě má proti změně závažné námitky. Lze to chápat jako vnitřní záležitost římskokatolické církve. Ale lze také papeže pojímat jako člověka, jehož aktivity mají širší dopad, překračující rámec římskokatolické církve, tedy že je určitou náboženskou autoritou, víceméně světovou. Pak může stran modlitby ovlivnit mnoho lidí.
Nemám ponětí, kolik lidí na Zeměkouli se tu modlitbu modlí. Já to občas dělám také. Nicméně, když už se jedná o naučené modlitby, mnohem raději mám modlitbu zvanou nicejsko-konstaninopolské Krédo. Líbí se mi, jak se tam říká „Bůh z Boha, světlo ze světla…“ Nebo také „Jeho království bude bez konce“. U apoštolského Kréda se mi zase líbí, že v něm stojí, jak Ježíš „sestoupil do pekel“.
Jistě se dá namítnout, že texty formálních modliteb svádějí k mechanickému opakování, což můžeme částečně přirovnat k modlitebním mlýnkům, popsaným buddhistickými symboly, které se otáčejí a „vysílají“ modlitby do celého světa. Modlitba se tak uskutečňuje bez sebemenší pozornosti modlícího se člověka. Ten se vlastně při „modlení“ může věnovat úplně jiné činnosti.
Moji rodiče se narodili na počátku dvacátého století. V té době byla většina obyvatel českých zemí katolíky. Možná ani neřešili, proč. Prostě to tak bylo, převzali to od rodičů. Člověk, který chtěl být už za Rakouska-Uherska bez náboženského vyznání, to vůbec neměl jednoduché. Tehdy to nebylo obvyklé a on narážel na každém kroku na nepochopení – ať lidí, úřadů či jiných institucí.
Dá se říct, že v době, kdy bylo náboženství povinné, bylo poměrně dost vlažných věřících. Proto někteří rodiče nebyli schopni víru předat svým dětem, takže příští generace se už postaraly o to, aby náboženství povinné nebylo. Moji rodiče v dospělém věku z katolické církve vystoupili. Zpětně pak vzpomínali na formálnost, která tenkrát v církvi a v náboženství panovala. Tatínek si pamatoval různé poučky, jež mu pevně utkvěly v hlavě. Například: „Křesťansky věřiti znamená vše za pravdu míti, co církev katolická k věření předkládá“.
Rodiče tehdy dětem přikazovali modlit se, zejména večer před spaním, ale ne všichni se modlili s nimi. Spíš se jen zeptali: už jsi pomodlený/á? Ve skutečnosti děti modlitby, naučené v hodinách náboženství, jen odříkávaly. Tak můj tatínek konkrétně vzpomínal, že jeho mladší bratr se při apoštolském Krédu namísto „trpěl pod Pontským Pilátem“ modlil: „trpěl pod koňským Pilátem“. Moje maminka ve stejné modlitbě jako dítě odříkávala „trpěl pod polským Pilátem“. Nikdo z nich totiž nechápal význam slova Pontský. Takových „perliček“ uváděli oba víc. Nejkurióznější modlitbou, kterou tatínek ve svém příbuzenstvu slyšel od známých dětí, ještě v době první republiky, bylo „odpusť nám naše viny jako shimmy“ – namísto „jakož i my“. Shimmy byl módní tanec dvacátých let dvacátého století, považovaný tenkrát mnoha lidmi za poněkud obscénní.
Tyto i jiné skutečnosti později mé rodiče vedly k vystoupení z římskokatolické církve.
Já jsem se naučila některým modlitbám až v dospělém věku, a to už v době, kdy jsem ještě nevěřila. Prostě se mi zdály zajímavé, proto jsem si je zapamatovala. Také Žalm 23 – Hospodin je můj pastýř – jsem se naučila nazpaměť. Teprve před několika lety, kdy jsem pocítila potřebu hledat Boha, jsem se dověděla, že je možné mluvit k Němu vlastními slovy, a tak jsem to začala zkoušet.
Nedávno jsem v knížce o staré židovské moudrosti našla příběh, který docela dobře vystihuje, co je u modlitby důležité. Jeden pastýř dobytka, takový prosťáček, neuměl žádné modlitby, a tak se k Bohu modlil tak, jak si to sám vymyslel: „Pane, kdybys měl dobytek, pásl bych ti ho úplně zadarmo, ačkoliv jiným pasu za mzdu. To proto, že tě mám rád“. Šel kolem učenec a řekl mu: „Ty hlupáku, jak se to modlíš?. A naučil pasáčka „šema“ a „modlitbu osmnácti proseb“, aby byl konečně schopen modlit se řádně. Jenže když odešel, pastýř modlitby zapomněl, protože měl děravou paměť, a potom nevěděl, co má dělat. Postaru modlit se bál, když mu to učenec zakázal. A tak se nemodlil vůbec
Tomu učenci se pak v noci zdálo, že k němu promluvil Bůh, který mu přikázal jít za pastýřem a říct mu, aby se modlil zase jako dřív. „Nepůjdeš-li, zle se ti povede, neboť jsi mne oloupil o jednoho člověka“. Učenec to tedy hned ráno spěchal napravit – říct pastýři, aby se modlil jako předtím. Závěr příběhu vyznívá tak, že Bůh nepotřebuje formální modlitby. Bůh hledá jen lidské srdce a zajímá ho, co je jeho záměrem.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
14 Komentáře
Karel Krejčí
No vidíte paní Hájková, Vy tady na konci komentáře uvádíte tak výstižný a krásný příklad, co to je skutečná modlitba, na kterou Bůh slyší a jakou od nás očekává. Když to porovnáme s papežovou korekturou, má vůbec nějaký smysl? Chápe papež, co je skutečná modlitba? Můžeme se divit (nebo vlastně on), že ti „jeho“ jednají za jeho zády? Kdy už konečně prozří?
Eva Hájková
Pane Krejčí, když já si pořád myslím, že papež to myslí dobře. Vy chcete, aby lidé dostali „hutnou stravu“ místo „mléka“, ale vždyť i apoštol Pavel řekl Korintským: „Mlékem jsem vás živil, hutný pokrm jsem vám jíst nedával, protože jste jej nemohli snést – ani teď ještě nemůžete, neboť dosud patříte světu“.
Většina lidí prostě ten „hutný pokrm“ zkrátka nesnese.
Karel Krejčí
Paní Hájková, tak jako Vy se opíráte o výrok apoštola Pavla, stejně i já jej použiji zase v opačném smyslu – Židům 5:12, kde jsou Židé naopak napomínáni, že místo aby byli duchovně mnohem dál, jsou stále na začátku. Chápu, že papež to v té obrovské „systémové rozbujelosti“ ŘKC nemá jednoduché, ale to nemůže být výmluva. Pokud chce být církev v současné době věrohodná a skutečně „funkční“, nemůže zůstávat na základech, které jsou již neobhajitelné, ale musí i ona duchovně pokročit dál, stejně jako vědecké poznávání světa. Soud, který se vznáší nad touto církví jistě nespočívá na nedostatku lásky a porozumění, ale přílišnému přizpůsobování se světu – a to je to podstatné !
Eva Hájková
Jistě, ale duchovně dál se může dostat jedině konkrétní člověk, nikoliv církev jako instituce. Dokonce si myslím, že ani to, že se někdo dostane duchovně dál, není dědičné. Čili církev, která by se chtěla skládat jen z lidí, kteří jsou duchovně dál, by se musela neustále zbavovat těch, kteří se duchovně dál nedostanou.
Karel Krejčí
Paní Hájková, úvaha, že nemohou být spolu lidé na duchovně různých úrovních, není na místě. Duchovní úroveň je niterní záležitost spolu s působením Ducha svatého a pokud se nějakým nevhodným nebo rušivým způsobem projevuje navenek, pak o její pravdivosti lze silně pochybovat. Co se týká mých názorů a vstupů do různých komentářů, reaguji většinou tak, jak v první řadě chápu Písmo a všudypřítomný Boží řád. Vnímám, že moje chápání reality se poněkud vymyká těm „spolehlivě“ zaběhnutým a bezkonfliktním názorům. Mé vidění světa není ohraničeno jedním životem, oproti tradičně předávanému a opečovávanému názoru z generace na generaci, že je nám dán život pouze jeden – a dost. I když je to v rozporu s Písmem, protože v něm je psáno, že naší současnosti předchází minulost. Z toho vyplývá i daleko větší vliv a zodpovědnost za náš život, opět zase v daleko větší míře, než jsme ochotni připustit. Je to na nás a můžeme si vybrat, jakou cestou se vydáme …
Eva Hájková
Já jsem vůbec netvrdila, že nemohou spolu být lidé, kteří jsou na duchovně různých úrovních. Chtěla jsem říct jen to, že celková duchovní úroveň církve je asi dána duchovní úrovní lidí, jací v ní převažují. Papež ani jiná autorita to nevytrhne. Netvrdila jsem, že je zapotřebí se jich zbavit, ani, že lidé by už měli být někde jinde než jsou (to jste naznačil vy). Oni jsou takoví, jací jsou. Oni jsou realita.
Karel Krejčí
Paní Hájková, Ježíš v první řadě nenáviděl hřích a hned po něm náboženství farizeů. To, jaká je realita, kterou Vy máte na mysli, tak na té mají právě největší podíl ti, kteří mají zodpovědnost za duchovní stav církve v tom smysl, který byl jádrem naší diskuse. Když se oni zbaví bariér tradičního náboženství, změní se i celkový stav církve. Tento současný stav je silně pokrytecký a největší podíl na něm mají právě ti, kteří se chovají podobně jako zmiňovaní farizeové před dvěma tisíci lety. A ta realita, o které se zmiňujete a používáte ji jako omluvu, vůbec nemusí být taková jak Vy jí vidíte, ale zcela jiná …
Eva Hájková
Mělo by se vždycky rozlišovat mezi realitou a možností. Když nějakým způsobem vidím realitu, neznamená to, že si myslím, že realita musí zůstat napořád taková, jaká právě je. Říkám jen, že teď taková je. To není omlouvání, ale konstatování stavu. Jistě, že realita se může změnit. Můžeme ale stav ŘKC ovlivnit my, co tam nejme (a třeba ani v jiné denominaci)?
Církev nemusí být nutně v hranicích katolické církve. Církev by asi vůbec neměla být v nějakých hranicích.
Karel Krejčí
Máte pravdu, církev by měla být v první řadě ta nejkrásnější a nejzamilovanější Kristova nevěsta 🙂
3,14ranha
To by chtělo trochu upřesnit. Farizejové vlastně byli v podstatě to nejlepší z hebrejského náboženství s čím se dalo v době Ježíšově pracovat (věřili v život věčný, příchod mesiáše, nezakládali si na majetku). Po porážce židovského povstání zůstali farizejové vlastně jediná životaschopná frakce na jejímž základě vzniklo „evropské“ židovství.
Ježíš farizeje kárá za vlažnost, pokrytectví a nedostatek víry v to co sami hlásají ! Tragédií mnoha farizejů bylo že nepoznali v Ježíši pravého mesiáše. (existovaly v té době směry které vůbec nevěřily v příchod mesiáše)
„Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní.“
„Nejsi daleko od Božího království“ (to veřejně před svědky řekl jednomu farizeji)
Svatý Pavel, Nikodém, Josef z Arimatie a Gamaliel byli farizejové. Svatý Pavel se několikrát odvolává na farizejský původ a věrouku (a nejméně jednou mu to u soudu zachrání život)
Karel Krejčí
Děkuji za reakci. Můžeme mít sebevětší teologické znalosti, můžeme být příkladní, bezúhonní, vážení, společensky i duchovně vysoce postavení a přesto – stále zůstaneme „Nikodémové“. První mohou být poslední a poslední první. Uvěřme, že Kristus je v nás a všude kolem nás ve všem …
Eva Hájková
Já si také nemyslím, že farizeové byli vždy špatní. Pan 3,14ranha má pravdu v tom, že se jim podařilo konsolidovat židovství tak, že toto bylo schopno přežít pád Jeruzaléma, nepřízeň doby, ztrátu moci, ztrátu vlasti, pronásledování atd. Proč se ale distancovali od křesťanů? Oni se k nim totiž také nechovali vždy nejlépe. Četla jsem knihu Marvina Wilsona Náš otec Abraham. Církev se brzy postavila proti synagóze, přičemž využila i některých pasáží Nového zákona (např. Ježíšovy výpady proti farizeům – pokrytcům, Pavel dosvědčuje, že byl bit holí od Židů, Jan píše sboru do Smyrny o Židech, kteří jsou „synagógou satanovou“ atd.) Bývalí pohané zpyšněli. Přestali respektovat slova Apoštola Pavla z listu Římanům: „Začneš-li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe!“ Jako by tehdy Pavel předvídal, co se v budoucnu stane! V církvi převládli bývalí pohané, kteří jeho slov nedbali. V průběhu dějin církev začala podléhat pýše. Začala se chovat, jako by Židé přestali být Božím lidem. Označení Boží lid vztáhla církev prostě jen na sebe. Křesťané, místo toho, aby trpělivě čekali, až Židé přijmou Krista, začali vytvářet atmosféru Židům naprosto nepřátelskou. Tím způsobili, že Židé se stali ještě více zatvrzelými a křesťanům se vyhýbali, jak jen mohli. Možnost, že by se při této nepřátelské atmosféře obrátili a přijali Ježíše, už byla naprosto ztracená. Celý křesťanský středověk byl výrazně antižidovský. Jak píše Marvin Wilson v knize „Náš otec Abraham“, „během období inkvizice tak moc křesťané chtěli, aby Židé přijali „lásku“, kterou nabízeli, že tisíce Židů byly usmrceny jenom proto, že tuto „lásku“ nepřijaly“.
Karel Krejčí
Paní Hájková, Vaše příspěvky jsou čtivé a poučné a stojí na velké znalosti historie i reality. Ale přesto, je to takové balancování mezi duchovnem a světem a snahou obojí nějak „skloubit“ dohromady, Pak ale vyvstává otázka …
Eva Hájková
No, myslím si, pane Krejčí, že Bůh nestvořil svět – nebo nazvěme ho raději zemí – proto, aby ho/ji zničil. To by pak Ježíš neřekl: Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
Proč by tedy člověk nemohl ve svém životě světské záležitosti skloubit s duchovnem, když se má jednou v budoucnu spojit nebe se zemí? A když má Ježíš přijít sem a být tady s námi?