Charles Spurgeon věřil v peklo a ve svém kázání s názvem „Vzkříšení mrtvých” o něm mluvil ve značných detailech. „Viděli jste azbest, který sice leží horký v ohni, ale když ho vytáhnete, je stále celý? Tak i vaše tělo bude Bohem připraveno, aby navěky hořelo, aniž by bylo zničeno. Nebude se nacházet v metaforickém ohni, jak se domníváte, ale ve skutečném plameni,“ uvedl. Spurgeon. Kázal s velikou vášní, protože byl poháněn touhou zachránit lidi právě před takovým osudem. „Jestli jsou hříšníci zatraceni, aspoň je nechme skákat do pekla přes naše mrtvá těla,“ řekl při jiné příležitosti.
V dnešní době je těžké si představit, že by někdo kázal o pekle s takovým přesvědčením – tato doktrína je mnoha evangelikály považována za nepříjemnou či trapnou. Myšlenka, že nevěřící budou navěky trpět v pekle, je sice výchozím bodem evangelikálního učení, zároveň je ale čím dál víc zpochybňována samotnými evangelikálními teology.
Tématu pekla se v minulosti věnoval i článek National Geographic, který zmiňoval názory různých učenců. V textu byl citován například teolog Edward Fudge. V roce 1982 napsal knihu The Fire That Consumes (Oheň, který pohlcuje). Fudge argumentoval pro teorii „věčného zničení“ a „podmíněné nesmrtelnosti“, podle níž lidé, kteří nevěří v Krista, přestanou po smrti existovat. Rob Bell zase ve své knize Láska zvítězí tvrdí, že Bůh nakonec zachrání všechny lidi. Francis Chan v knize Vymazání pekla pro změnu říká, že Bible pro nevěřící učí doslovné peklo a věčné odsouzení.
John Piper se loučí s Robem Bellem po vydání knihy Láska zvítězí, ve které popřel existenci pekla
Profesor Denny Burk v knize Čtyři pohledy na peklo obhajoval tradicionalistické názory. „V celé dvoutisícileté historii křesťanské církve existovala shoda na věčném odsouzení. Nedávná změna tohoto názoru na Západě může jednoduše být znamením úpadku křesťanství na Západě,“ napsal. Dále také uvedl, že „západní“ křesťané, kteří opouštějí tradiční doktrínu o pekle, mají tendenci se vzdalovat i v jiných klíčových tématech.
Evangelikálů, kteří couvají, je stále víc a víc. „Moje předpověď je, že i v rámci konzervativních evangelikálních kruhů se bude pohled na peklo měnit, dominantním názorem se během patnácti až dvaceti let stane věčná neexistence hříšníků,“ prohlásil podle článku National Geographic profesor Preston Sprinkle.
Otázka pro evangelikály tedy zní: budou se stále držet doktríny, o které i její obhájci připouštějí, že je morálně problematická a zdánlivě Boha vykresluje jako sadistické monstrum? Je v této oblasti prostor pro diskuzi? Vztahy v křesťanském světě jsou už teď poškozené a téma pekla může způsobit další tlak na jednotu.
Autor: -mn- Zdroj: CT Foto: Wikimedia Commons
11 Komentáře
Karel Konečný
O pekle toho moc nevíme. Obraz pekla se vždy používal k tomu aby strachem, který vyvolával manipuloval lidi k cnostnému životu. Evangelium naproti tomu však chce přitahovat lidi láskou zjevenou v Ježíši Kristu.
Peter
Teda aj Ježiš Kristus manipuloval strachom?
Ale ukážem vám, koho sa máte báť: bojte sa toho, ktorý, keď zabije, má moc uvrhnúť do pekla (gehena). Áno, hovorím vám, toho sa bojte! (Luk 12:5)
Potom v pekle (hades), v mukách, pozdvihnul svoje oči a videl Abraháma zďaleka a Lazara v jeho lone. Vtedy zavolal boháč a povedal: Otče Abraháme, zmiluj sa nado mnou a pošli Lazara, aby omočil koniec svojho prsta vo vode a ovlažil môj jazyk, lebo sa mučím v tomto plameni. (Luk 16:23–24)
Karel Konečný
Primitivní náboženství používali strach z pekla k tomu aby donutili lidi věřit tomu čemu chtěli.
Luk 16:23-24 je podobenství.
David Brož
K námitce, že příběh o Lazarovi a boháči, je jen podobenstvím. I pokud ano (není to zde uvedeno) – co je ale tedy jeho sdělením? Všechna Ježíšova podobenství mají realistické kulisy a nikdy nejsou nesmyslná. Toto není výjimkou. Jádrem příběhu je samozřejmě ukázat (oproti zákonictví) význam milosrdenství/nemilosrdenství (a také narážku na své vzkříšení – „i kdyby někdo vstal z mrtvých, neuvěří mu“). Sekundárně ovšem obsahuje informace, které Ježíšovým současníkům nepřipadaly absurdní, ale v dnešní dezorientované době poskytují vodítka:
ráj a peklo jsou v reálném čase (jdou tam po smrti) – ne až po posledním soudu (boháč mluví o svých bratrech, kteří stále žijí). Lazar prožívá blaho, boháč trpí.
Bible konstatuje existenci pekla na desítkách míst , je však skoupá v jeho popisu. Užívá zřejmě pouze příměry (oheň, červi, tma, žizeň apod.), k vyjádření, že tato existence je extrémně nežádoucí (nepříjemná). Podobně i sám pojem Gehenna – původně jméno rokliny, kam se házely zdechliny a těla zločinců. Tedy hodně hnusná lokalita.
Lze se jistě dohadovat o podobě pekla a o způsobu soudu (tedy kdo tam půjde). Těžko o jeho existenci. Znamenalo by to v podstatě vyprázdnění pojmu „spása“ = záchrana. Před čím nás totiž jinak Kristus zachraňuje?
Sdílím (snad většinové) křesťanské přesvědčení, že člověk je „duše v těle“ – tedy, že je věčnou duchovní bytostí. Logicky, v tom případě, po tělesné smrti někde musí být. Buď u Boha nebo ne.
V judaismu je názor, že špatný člověk je po smrti trýzněn démony, které stvořil svými zlými činy. Mně se zdá, že hodně blízko bude C.S.Lewis (Velký rozvod nebe a pekla) – tedy, že do „pekla“ odsoudí člověk sám sebe, Po smrti prostě pokračuje po stejné bezbožné trajektorii, kterou sledoval za života (vybral si být bez Boha – jeho přání bude naplněno. Ovšem dobře mu nebude). Někdo Boha odmítal během života – po smrti tomu nebude jinak, Někdo se s ním nesetkal, ale vlastně po něm celý život toužil – ten snad má šanci. To však už jsou spekulace, ke kterým nemáme jasné zjevení, V epištole Římanům Pavel píše, že nevěřící budou souzeni podle svědomí (říká se tomu „soud podle světla“ – viz „komu bylo mnoho dáno, od toho bude mnoho požadováno“). Věříme, že Bůh je vševědoucí a spravedlivý. To jsou některá z vodítek
Spornou otázkou je – vztahuje-li se Kristova spása i na toho, kdo jej za svého spasitele za života nepřijal (třeba protože se nesetkal s jasným evangeliem – ale Bůh zároveň samozřejmě ví, jak by reagoval, pokud by se setkal). Dostane možnost rozhodnout se ještě i po tělesné smrti?
S jistotou víme jen to, že máme zvěstovat evangelium všemu stvoření.
Petr Adamec
Pokud odvrhnu peklo, zjevně to bude mít následky v tom, že pak odvrhnu i nebe…není totiž psychologicky a teologicky možné peklo odvrhnout a nebe zachovat. Z víry zůstane jen psychologie… takové saducejské náboženství jen pro časný život. Peklo je nedílnou součástí ortodoxního obrazu světa. A nebe je kotva naší víry (ep. židům).
Ve skutečnosti jsem již moc dlouho neslyšel kázání o nebi ani o pekle… Pomalu se v praxi a myšlenkách vzdáváme obojího. Není to již příliš živou a důležitou součástí ortodoxie a ortopraxe v evengelikálním světě.
Karel Konečný
Nemyslím, že kotva naší víry je nebe. Kotvou víry je Boží láska, kterou žijeme v každodením kontaktu s lidmi. Nebe a peklo jsou pro nás tajemstvím, které si lidé různě idealizují. Musíme se smířit s tím, že naše chápání má své limity.
Petr Adamec
Bible to ovšem vnímá jinak – žid.6/19. Ukotvení naší duše v naději na nebe je důležité. Pokud z té stavby odstraním jeden kámen, začne se celá hroutit. Boží láska se totiž projevila, abychom měli smělou naději pro den soudu… Pokud Boží lásku vnímám mimo kontext nebe a pekla, dostávám se někam jinam, než je ortodoxní historické křesťanství a také mimo biblický kontext. V bibli všechno souvisí se vším. Odstranění pekla například radikálně mění i chápání spásy a Spasitele… Myslím, že křesťanství bez posmrtného života je saducejský kvas – malinko se nám ho dostane do srdce a prokvasí ho a změní…
Karel Konečný
Já Vám rozumím. Je to touha vyjít z tohoto slzavého údolí do věčné blaženosti. Ježíš Kristus říká vezmi kříž svůj a následuj mne a k tomu máme ten odlesk Boží lásky, kterého se nám dostalo v milosti (metanoia) osvobození od závislostí a hříchu. Takže naše spása je v rukou Boha, který je milosrdný a dávající.
Petr Adamec
Přesně!Moderní době to ale připadá příliš zásvětné. Zajímá je spíš život tady a teď. Smrt je již jen okrajová skutečnost, kterou lidé vytěsňují. Uvědomte si, že dříve velká většina dětí umírala před 12 rokem, cca 10% porodů končilo smrtí ženy a smrt byla realita pro každého, úplně každý to zažíval.
A tak věčnost už není podstatná. Ovšem v bibli je to hlavní součást obrazu.
Magda Hejdánková
Popravdě, není se co divit, že se lidé zdráhají přijmout realitu zatracení a obzvláště pak v podobě nekonečného mučení v ohni. V posledních letech jsme měli naneštěstí možnost být po letech konfrontování s upalováním. Prováděl ho Islámský stát v Sýrii na lidech, jež považoval za hříšníky a odpůrce své víry. Pokud jste někdo video z takové vraždy viděli – já bohužel ano – uvažujete o zatracení ve věčném ohni už navždy jinak. To šílenství a agónie člověka, který nemůže uniknout z plamenů jsou opravdu děsivé. Pokud peklo existuje v podobě, jak se tradičně vykládá, Bůh nám buď milostiv. Ačkoliv jsem o slovech Písma nikdy nepochybovala, je pro mě těžké přijmout právě takové výklady. Jsou zločiny, nad kterými se svírá srdce a rozum zůstává stát (násilí na malých dětech apod.), kdy člověk jen stěží potlačuje touhu po kruté odplatě pachateli, kdy má pocit, že takový zločinec si nic než věčné utrpení nezaslouží. Ale v jiných případech, třeba v případě smrti mladých lidí, kteří se nestihli, nebo nedokázali včas smířit s Bohem je představa, že nyní věčně trpí v ohni opravdu trýznivá.
Pavla
Papež Benedikt ve svém komentáři k Apoštolskému vyznání víry připouští, že slova „sestoupil do pekel“ jsou problematická, matoucí a založená na mytologickém jazyce. Dospívá k závěru, že jestliže tma Ježíš skutečně šel, nemohl udělat nic jiného než to místo zrušit; skoncoval by s ním, tak jak skoncoval se směnárníky v chrámu, když zpřevracel jejich stoly. Jako by chtěl říct, že peklo a Kristus nemohou koexistovat. …
Vcelku se nám příliš nechtělo věnovat pozornost tomu, že Bůh se napříč Písmem stává stále nenásilnějším – a ani tomu, jak naprosto očividný je tento vývoj v Ježíši. Pro lidskou mysl je těžké byť si jen představit nekonečnou lásku, milosrdenství a odpuštění, a tak většina lidí, jak se zdá, potřebuje nějaký pojem pekla, aby si mohli udržet svou logiku odplaty, spravedlivého trestu a spravedlivého světa, jako sami chápou. Bůh peklo nepotřebuje, ale my podle všeho určitě ano. …
Když jsem před lety jako mladý kněz mluvil na Snídani s modlitbou pořádané Katolickými muzi v Cincinnati, řekl jsem: „Co když nám Evangelium vlastně nabízí scénář, jak mohou získat – zvítězit – všichni?“ O přestávce za mnou přišel dobře oblečený podnikatel a velmi povýšeným tónem, ještě zdůrazněným bubnováním prstů do pultíku, prohlásil: „Otče, Otče! Aby získali všichni? To by ani nebylo zajímavé!“ Možná jen chtěl být zásadový jako jeden z těch, jejichž světonázor byl formován výhradně sportem, obchodními transakcemi a americkou politikou, a ne Evangeliem. Postupem let jsem však poznal, že ten muž představuje normu. Systémy tohoto světa jsou bytostně svárlivé, soupeřivé, dualistické a opírají se o model vzácnosti Boha, slitování a milosti. Trest – který často není ničím jiným než primitivní mstou – zaměňují za představy uzdravování, odpuštění a Boží milosti rozvíjené v Bibli. …
Pouštní otcové a matky prvních století křesťanství měli prostou odpověď, jestliže lidé namítali, že Bůh navěky trestá své nepřátele, nebo předkládali možnost, že i když někteří z nich třeba budou moci zakusit blaženost v nebi, jiní, které znali a milovali, podstupují nepřetržitá muka v pekle. Na takové námitky někteří z nich odpovídali, aniž si libovali nějakých teologických veletočích: „Láska by něco takového nemohla snést.“ …
Z knihy Univerzální Kristus, autor Richard Rohr (františkánský kněz, kazatel a teolog)