Shaune, přijel jsi do Albánie hned na počátku 90. let. Jaká tam tehdy byla náboženská situace?
Shaun: Neexistovala tam podzemní církev. Většina země byla tradičně muslimská, byla zde katolická a pravoslavná menšina. Před začátkem komunismu byl v Albánii pouze jeden protestantský sbor v Korči a z něj zůstali pouze tři nebo čtyři věřící. Kromě těchto mužů neexistoval žádný sbor, se kterým by se dal navázat kontakt. Začínalo se od nuly. Pořádaly se pouliční evangelizace, rozdávala se literatura, na ulicích se zpívalo. Do nově vytvořených křesťanských skupin, společenství a sborů, které se scházely po domácnostech, veřejných knihovnách či společenských místnostech, přicházelo hodně mladých lidí.
Vyznávali svou víru, nechávali se pokřtít, byly to tisíce lidí. Musíme si ale uvědomit, že v tom bylo také dost lidského. Země byla dlouho izolovaná, obyvatelé nikdy nemluvili s cizincem, nikdy nehovořili o náboženství, a najednou už tyto věci nebyly tabu. Lidé jsou přirozeně zvídaví. Nicméně tisíce mladých lidí, kteří uvěřili začátkem 90. let, zažily skutečný Boží dotyk a dodnes jsou křesťany.
Jaká je situace dnes?
Jen: Lidé už nejsou tolik zvědaví. Když jsem přijela do Gjirokastry poprvé v roce 1999, a možná ještě v roce 2005, či dokonce v roce 2010, lidé když mě viděli na ulici, hned se ptali, proč tam jsem. Byla to příležitost jim říct, že jsem tu proto, abych s nimi sdílela svoji víru. Teď jsme už čtyři roky v hlavním městě Tiraně a nikdo se nás neptá, lidé jsou na setkání s cizinci zvyklí.
Shaun: Tirana je velké město, život je rychlý, lidé nejsou tak osobní. Ale i v menších městech jsou lidé méně zvědaví. V Albánii pracovalo mnoho různých náboženských skupin – mormoni, svědkové Jehovovi, také islámské skupiny. Albánie není příliš velká. Myslím, že lidé jsou lehce unavení z náboženských organizací, které se je pokoušejí konvertovat. Většina nově obrácených lidí se k víře dostane díky osobním vztahům, přátelství s křesťanem, kolegou v práci, příbuzným. Snažíme se o budování mostů, děláme věci, které pomáhají celé komunitě, příkladem mohou být English kempy nebo dětské tábory.
Jen: Na ně pak během celého roku navazujeme dětskými kluby. V Albánii je velmi málo aktivit pro děti a mládež.
Nevadí jim přijít do sborové budovy?
Jen: Sborová budova byla v Gjirokastře jen pronajatý obchod u cesty, takže pro děti bylo lehké přijít.
Shaun: Téměř všechny děti, se kterými pracujeme, nikdy předtím v žádném sboru nebyly, ale díky kempům začnou chodit na naše kluby. Ve městě Tepelena, kde jsme také pracovali, jsme hned po letním kempu s asi 20 teenagery založili mládež, která se dále rozrostla. V Ballshi, což bylo další město, kde neexistoval sbor a které je nominálně muslimské, jsme začali pracovat během Velikonoc. Šli jsme do všech škol a rozdávali jsme všem dětem dárky v krabicích od bot.
V krabicích od bot?
Jen: Jde o projekt Operation Christmas Child (Vánoční dítě). Lidé v USA, Německu či Velké Británii dají do krabice od bot hračky, kartáček na zuby, pastu, mýdla, školní potřeby, zabalí ji do vánočního papíru a pošlou ji do chudých zemí. Dostanou je místní sbory a jiné organizace a rozdávají je tam, kde je potřeba. Dárky někdy přicházely se zpožděním, v únoru, březnu, proto jsme je rozdávali až na Velikonoce.
Shaun: V Ballshi jsou tři základní školy, kde jsme rozdali všechny krabice. Školský systém je sekulární, ale úřady nám daly povolení. Řekli jsme, že dárky jsou vyjádřením křesťanské lásky. Spolu s dárky jsme všechny také pozvali do místního paláce kultury na velikonoční představení. Přišlo asi 400 dětí. S některými jsme pak začali dětský klub.
Jen: V posledních pěti, možná osmi letech se rozšířil internet a děti chtějí méně aktivit. Chtějí být doma na svých telefonech nebo v internetové kavárně.
Shaun: To je dnes výzva všude.
Pomohlo vám nějak ve službě to, že vaše děti chodily do místní školy?
Jen: Myslím, že to pomohlo hodně. Lidé slyšeli o jiných misionářích, kteří své děti učili doma, a to v nich vzbuzovalo otázku, proč jejich školy nejsou pro děti misionářů dost dobré. Když jsme své děti dali do místní školy, vyslali jsme signál, že jsme ochotni se začlenit a že naše děti jsou stejné jako ty jejich. Pomohlo nám to se více včlenit do místní komunity. Znali jsme učitele, ředitele školy i vedoucího odboru školství. Když jsme od něj potřebovali získat povolení, abychom mohli ve škole rozdávat pozvánky na naše tábory, řekl jen: „Ano, moje dcera s vámi byla loni. Zavolám i svým kolegům v okolních okresech, aby vám pomohli…“
Byli jsme dobře přijímáni také proto, že Shaun měl přednášky na univerzitě a já jsem tři roky učila angličtinu. Když řeknete, že jste misionář, lidé se vás ptají, co celý den děláte. Ale když řeknete, že máte klub pro děti nebo že učíte angličtinu, má to větší váhu, děláte něco dobrého pro místní komunitu.
Říkali jste, že většina země je tradičně muslimská. Když se děti z muslimských rodin stanou křesťany, je to problém?
Shaun: Někdy ano, někdy ne. Hlavní problém je síla albánské rodiny. Typická albánská rodina je rozšířená rodina se silnými vazbami a silnou loajalitou mezi členy. Mládežník, který se stane součástí sboru, tuto loajalitu podrývá a členové rodiny proti tomu protestují. Některým rodinám hodně záleží na veřejném mínění, zvláště v místech, kde je muslimská tradice silnější. Nemusejí to být ani rodiče dítěte, ale třeba jeho strýc, který se ptá, proč jeho synovce nechají, aby opustil rodinnou tradici.
Jen: Jsou rádi, když se jejich děti účastní aktivit, které pro ně pořádáme. Ale když dosáhnou určitého věku, zvláště dívky kolem 13. roku, najednou jim rodina začne říkat: „Ne ne, teď už jsi velká a tyhle dětinské věci nebudeš dělat.“
Shaun: Řekl bych, že vytvořit si loajalitu k evangelikálnímu sboru je obvykle těžší pro někoho z pravoslavné rodiny. Průměrná albánská muslimská rodina je jen nominální, pravoslavná komunita svoji náboženskou identitu prožívá silněji. Většina z nich kromě Vánoc a Velikonoc ani nechodí do kostela, je to spíš silná kulturní identita. Na severu Albánie to můžeme říct o katolické komunitě, na jihu o pravoslavné.
Jen: Myslím, že pro ty, kdo pocházejí z pravoslavné rodiny, je těžké tuto tradici opustit. I když pravidelně chodí do evangelikálního sboru, stále chtějí při zvláštních příležitostech zapalovat svíčky nebo slavit svátky svatých. Mám dojem, že jsou možná trochu zmatenější, je pro ně těžší vidět rozdíly mezi pravoslavnou a evangelikální vírou, myslí si, že už křesťany jsou. Naproti tomu muslim ví, že je muslim a že křesťanství je něco jiného.
Autor: Jitka a Tomáš Evanovi
Jak se Jennifer a Shaun Thompsonovi seznámili a jak se dostali do Albánie? Jak prožili krizi v roce 1997, kdy se Albánie ocitla na pokraji občanské války? S čím albánští křesťané zápasí? Celý rozhovor najdete v dubnovém čísle mezidenominačního časopisu Život víry (www.zivotviry.cz).
Téma dubnového čísla tentokrát zní „Dary versus povolání“. Jak rozpoznat či přijmout a rozvíjet své dary – přirozené i duchovní? Jak v tom pomoci dalším lidem? Jak souvisí povolání s identitou? Co když se naše povolání a obdarování míjí? Může se povolání stát modlou?
Články, příběhy a ankety (nejen) na toto téma si můžete přečíst v papírové podobě, ale také elektronicky (PDF) nebo si je poslechnout (mp3). Více na www.zivotviry.cz.
