Rozhovor o naději, že i s duševní nemocí má život smysl
Část vašeho dětství poznamenalo hned několik složitých situací…
Když mi bylo asi 13 nebo 14 let, museli jsme se přestěhovat do Brna. To byl velký zásah do života naší rodiny i do mého zdraví. Začínal jsem poslední ročník základní školy a moje maminka vážně onemocněla, nikdo mi její nemoc neuměl vysvětlit. Zůstali jsme se sestrou na všechno sami. Do toho přišel na jaře 1986 výbuch jaderné elektrárny v Černobylu. Myslel jsem si, že jsem to způsobil já, a těžce jsem tím trpěl. Začal jsem se uzavírat do sebe, z aktivního kluka se stal zádumčivý uzavřený člověk. Ve škole si se mnou nevěděli rady spolužáci ani učitelé a rodiče už vůbec ne. Sestra byla mým jediným spojením se světem, odpovídal jsem jí jednoslovně „ano“, „ne“.
Jak na to reagovali rodiče?
Snažili se mě léčit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí; tatínek mi začal dělat skotské střiky a Priessnitzovy zábaly, ale nic z toho nepomáhalo. Díky jedné příbuzné jsem se poprvé dostal k psychiatrovi, který usoudil, že je potřeba hospitalizace. Dostal jsem se na dětské oddělení brněnské psychiatrie v Bohunicích.
Jak jste to prožíval?
Připadal jsem si tam jako v malém dětském pekle. S dětmi jsem si nerozuměl, každý jsme si žili ve svém světě. Asi po měsíci a půl mě propustili do domácího léčení a dostal jsem své první léky.
Jak váš život pokračoval po návratu domů?
Dokončil jsem základní školu, paradoxně s velmi dobrými výsledky. Dokonce jsem se dostal na gymnázium. Maminka se také úplně uzdravila a moje rodina začala žít, jako by se nic nestalo. Po prázdninách jsem nastoupil na novou školu, ale učení mi nešlo. V pololetí jsem měl čtyřky a vůbec jsem si s tím nevěděl rady. Maminka se se mnou začala učit a můj prospěch se začal zlepšovat. Tehdy jsme se zase stěhovali, tentokrát zpátky do Příbora. Začal jsem chodit na zdejší gymnázium a na to období vzpomínám rád. Žil jsem jako normální kluk, začaly první lásky… Ale dívky se mi nějak vyhýbaly. Později jsem zjistil, že všechny byly křesťanky, které nechtěly se světskými kluky nic mít. Bylo to po sametové revoluci a křesťanství se víc dostávalo do kurzu.
Projevovaly se v té době nějak duševní problémy?
Po maturitě jsme jeli s rodiči na dovolenou do Jugoslávie. Připadal jsem si jak v ráji. Dokončil jsem střední školu, chystal jsem se na práva… Zároveň jsem začal vnímat jakýsi druhý hlas, který mi říkal podivné negativní věci – jako by se v mé hlavě sešel Dr. Jekyll a pan Hyde. Procházel jsem po pláži a jeden hlas mi říkal, co mám dělat, a druhý, co dělat nemám. Nedokázal jsem jim vzdorovat, byly to první halucinace. Později jsem se dozvěděl, že se jedná o schizoafektivní psychózu. Začalo u mě sebepoškozování. Jeden hlas mě přesvědčoval, abych si ublížil, dokonce tak, že to bude definitivní…
Jak jsem se dostal na psychiatrii do Brna, už si ani nepamatuji. Jen vím, že to pro moji rodinu bylo vysvobození. Léčba byla důkladná, chtěli zjistit, jestli s takovým závažným onemocněním budu schopný čelit nárokům vysokoškolského studia.
Jak se vám dařilo na vysoké?
Měl jsem pocit, že mi patří svět. Začal jsem žít naplno a záhy jsem přestal užívat léky. S kamarády jsem chodil do hospod, popíjet. Brigádně jsem začal distribuovat časopisy – tehdy šel na odbyt NEIreport, LEO a Playboy. Přátelé je začali odebírat ve velkém počtu. Začal jsem mít první problémy se svědomím, jako by mi něco říkalo, že to, co dělám, není cesta, kterou bych měl jít. Vůbec jsem si s tím nevěděl rady. Nikdo mě v mé víře nevedl, bylo to pouze zmítání dobra a zla v mé hlavě.
Přemýšlel jste o křesťanství?
Moje neúspěchy u děvčat se opakovaly i na vysoké škole. Jedna dívka, která se mi líbila, se taky stala křesťankou. To bylo už potřetí! Říkal jsem si, co na tom křesťanství mají, a rozhodl jsem se, že tomu přijdu na kloub.
Tatínek mi pár roků předtím daroval Bibli. Když jsem si ji četl, najednou jsem zjistil, kdo je Bůh, člověk, Ďábel a o co tady na světě vlastně jde. Zjistil jsem, že tady nejsem náhodou, že existuje boj mezi dobrem a zlem… Potom mi Pán Bůh začal posílat do cesty lidi, kteří byli věřící a pozvali mě na setkání hnutí Studenti pro Krista.
Jak jste se stal křesťanem?
Došel jsem do bodu, kdy jsem už nepochyboval o tom, že jsem hříšník, který by před Božím soudem neobstál. Tehdy už jsem věděl, co se svou vinou mám dělat – padnout na kolena a svůj pytel hříchů složit u kříže Pána Ježíše Krista, ale dlouhé tři dny u mě probíhal boj, zda se před Bohem pokořit, nebo jít životem pyšně dál sám.
Po půlnoci 6. února 1993 jsem však před Bohem kapituloval a dal mu svůj život k dispozici. Toho rána se z prodejce erotických časopisů stal prodejce křesťanské literatury. Lidé, kteří ode mě nakupovali erotickou literaturu, můj přesun ke křesťanské literatuře nekvitovali s nadšením, stal jsem se pro ně podivínem. Mně to ale vůbec nevadilo, protože do této kategorie mě řadila už má psychická nemoc.
Projevovala se nějak nemoc i po vašem obrácení?
Rok poté, co jsem Bohu uvěřil, se v mé hlavě znovu začalo něco dít. Tehdy přišla – jak tomu dnes říkám – brněnská „prorocká“ ataka. Jako starozákonní prorok jsem začal chodit po Brně a zvát lidi do Božího království, aby se zřekli svých hříchů a začali žít dobrým životem pro Pána Boha. Jednou večer jsem šel v Brně kolem Divadla Husa na provázku, viděl jsem, že je tam otevřeno, a nenapadlo mě nic lepšího než vejít dovnitř a všem zvěstovat Boží slovo. Nejdřív jsem ho prohlašoval ve sklepě, pak jsem šel výš a výš. Byli z toho tak konsternovaní, že si se mnou nevěděli rady, a jak jsem do divadla přišel, tak jsem zase odešel.
Bylo takových příhod víc?
Šel jsem kolem Armády spásy, která tehdy v Brně vznikla…
Autor: Anna Tichá a Kateřina Coufalová
Připraveno ve spolupráci s Rádiem 7.
Ukázka z rozhovoru, který v plném znění najdete v únorovém čísle časopisu Život víry (2023/2).
Martin Okáč v něm dále vypráví o tom, jak i s diagnostikovanou schizoafektivní poruchou lze žít smysluplný život a pomáhat ostatním nemocným. Svůj pohled přidává i jeho manželka Kateřina.
Tématu psychických nemocí se únorové číslo věnuje podrobněji v dalších článcích. Jde o fyziologickou poruchu, nebo o duchovní problém? Jak poznám, jestli potřebuji pastoraci, nebo terapii? Co neříkat člověku v depresi a co mu naopak pomůže? K tématu píšou Tereza Hejnicová, Pavel Raus a Ráchel Bícová; zkušenosti z pohledu matky líčí Ida Pencová.Osobní příběh vypráví Tony Kalmová a čtenáři, kresleným vtipem téma odlehčuje Pavel Bosman.
V časopise dále najdete vyprávění čínské misionářky v Severní Koreji, zamyšlení Petra Kučery o přípravě na Velikonoce, Martin Penc reflektuje výsledky průzkumu o sborových mládežích. O tom, jak se mají „nedobrovolně svobodní“ v církvi, píše Lenka Mikisková. Číslo doplňuje příběh o hrdinské oběti čtyř kaplanů za druhé světové války a rozhovor se současným vojenským kaplanem Miloslavem Kloubkem.
Nechybí ani zprávy o dění u nás i ve světě či oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a zvukové podobě.
Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.
