Vztah mezi Martinem Lutherem a Jednotou bratrskou je obsáhlé téma. Během let procházel různými stupni poznávání, přibližování i oddalování, a to oboustranně. Martin Luther samozřejmě věděl o české reformaci, o Janu Husovi i Jednotě bratrské. Vůbec netušil, že se s nimi v mnohém shoduje a jakémukoli spojování s „českým kacířstvím“ se bránil. Říkal, že „vždy Čechy nenáviděl pro jejich rozkol“ a srovnání s Husem či Jednotou bratrskou se děsil. Během slyšení v Lipsku roku 1519 se ale podrobně seznámil s Husovými postoji a českého mučedníka se zastal. Nato se nechal slyšet, že „chce, přeje si, modlí se, děkuje a těší se, že se jeho učení líbí Čechům.“ S Husem tedy našel shodu. S bratřími to bylo trochu složitější.
Související – Jednota bratrská – cesta k jistému spasení
Jednání první
Martin Luther některé bratrské spisy znal, s něčím se ztotožnil, ale zůstával obezřetný, valnou měrou kvůli pomluvám, které tehdy o Jednotě kolovaly. Jednota bratrská zase bedlivě sledovala celou jeho činnost. V roce 1522 byl mezi oběma stranami navázán kontakt, především korespondenční s biskupem Lukášem Pražským. Došlo k osvětlování různých nejasností, k nastolení přátelského tónu, ale i přes vzájemný respekt a částečný souhlas se ukázalo, že se názory rozcházejí. Konflikt panoval třeba v pojetí Večeře Páně, křtu, svátostí nebo postoji k celibátu kněží. Lukáš Pražský v důsledku těchto polemik napsal Apologii, ucelený souhrn bratrské dogmatiky, kterou Luther vzal na vědomí. Současně se Lukáš, tehdejší hlava církve, jasně rozhodl Jednotu s německou reformací nepropojit.
Jednání druhé
Mladší biskupové Jan Roh a Jan Augusta viděli věc jinak. Oba s Martinem Lutherem udržovali korespondenční i osobní kontakty, vybízeli bratrské duchovní ke studiu ve Wittenbergu a celkově učení Jednoty přibližovali k luterství. Důvody tkvěly v souvislostech doby, která Jednotu stále vnímala jako kacíře, zatímco reformace se stávala nezanedbatelným živlem, který měnil dějiny okolních států. Bratři usilovali o kladný Lutherův posudek pro svou konfesi a o její vydání v němčině a latině. Obojí se zdařilo, ovšem za tu cenu, že Jednota během let a četných rozhovorů s reformátory upravila nejeden svůj dřívější postoj. Některé rozdíly přetrvaly, ovšem podle historika Josefa Čihuly je patrné, že se bratři snažili Lutherovi přiblížit. Zvláště Jan Augusta si velmi přál, aby jeho církev byla více vtažena do reformačního proudu a setřásla pozici pronásledované sekty. Paradoxně právě to se potom jemu i bratřím stalo osudným.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Uzavření prvého a druhého
V Jednotě samotné narůstalo kvůli proluterské orientaci vnitřní pnutí. Někteří dokonce církev opustili s tím, že ji Augusta odvedl od Lukášova učení. I tak se ukazovalo, že jeho představa o sblížení s luterstvím je nereálná. Česká církev podobojí (lutersky orientovaná) si Jednotu ošklivila kvůli jejímu přístupu ke kázni, němečtí luteráni zase stále upozorňovali na věroučné neshody. Postupně docházelo k prozření, které bylo stvrzeno na synodu v roce 1546. Klíčovou roli zde sehrál překvapivě Jan Roh, který se veřejně zřekl svých dřívějších nekritických sympatií k luterství a znovu se přihlásil k učení Lukáše Pražského. Podle synodního zápisu v slzách litoval, že bloudil a „klamně neuznával přednosti církve své, velebě církve cizí,“ a vyznával, že „nikde jinde nenalezl tak celého a gruntovního učení při všem Bohem zřízeném spasení jako v Jednotě bratrské.“ Roh následujícího roku zemřel a byl tak ušetřen kruté odplaty krále Ferdinanda I., která na Jednotu dopadla právě kvůli wittenberským kontaktům, podpoře protestantů ve šmalkaldské válce a účasti na českém stavovském povstání v roce 1547. Král Jednotu zapudil, bratři utíkali ze země a sám Jan Augusta byl uvězněn pro podezření ze spolčování proti králi.
Související – Společný večer s Delawary – po více než století…aneb Setkání, které nikdo nečekal
Během jeho uvěznění Jednota opět posilovala svoji vlastní osobitou identitu. Na synodu v roce 1557 byla za normu ve věcech víry prohlášena bratrská konfese místo augsburského vyznání, které někteří prosazovali. Jan Augusta se po svém propuštění ještě pokoušel navázat na svou snahu o spojení Jednoty s luterstvím, tato cesta však byla přerovským synodem v roce 1567 definitivně odmítnuta. O tři roky později byla v polské Sandoměři podepsána dohoda mezi luterány, kalvinisty a Jednotou o vzájemném uznání svých konfesí a smrtí Jana Augusty v roce 1572 byla tato kapitola proluterské orientace v Jednotě víceméně uzavřena. Jednota bratrská nadále žila vedle ostatních reformačních církví ve vzájemném respektu a spolupráci, prospěšné třeba při sepsání české konfese v roce 1575, už si ale ujasnila svoji svébytnost a zachovávala si ji.
Jednání třetí
Ještě jedna kapitola koexistence s luterstvím musela být chtě nechtě otevřena, a to během obnovení Jednoty bratrské v Ochranově. Tehdejší potomci v Čechách už dávno zaniklé Jednoty našli své útočiště v Sasku, tudíž v převážně luterském prostředí. Hrabě Zinzendorf, který jim poskytl nový domov, byl také luterán a popravdě nepřemýšlel v souvislostech nějaké pradávné české církve. A i když dával prostor bratrské kázni a tradicím, protože byl člověkem upřímně oddaným Bohu, současně považoval za moudré udržet exulanty v luterské církvi, pod kterou oficiálně spadali. Ani sepsání statut pro ochranovskou komunitu, notně postavených na Komenského řádech, ba ani následné duchovní obnovení Jednoty v roce 1727 neznamenalo ještě obnovení Jednoty bratrské jako samostatné církve. V roce 1731 Zinzendorf dokonce přemýšlel o upuštění od stanov svébytného společenství a o úplném sloučení Ochranova s luterskou farností, protože svérázné městečko plné nelegálně příchozích obyvatel budilo negativní emoce. Hraběte zastavila Boží ruka v momentu losování mezi „pro a proti“. Obnovená Jednota, stále oficiálně spadající pod luterskou církev, si postupně hledala a ujasňovala svoji identitu i strukturu vedení. Od roku 1735 začala ordinovat vlastní biskupy, čímž už prakticky fungovala jako samostatná denominace, a svěcení přijala z rukou vnuka J. A. Komenského, čímž se přihlásila k původní Jednotě. Hrabě Zinzendorf, od roku 1737 sám biskup, stále považoval za nejlepší včlenit Jednotu do luterské církve, ale zachovat přitom její osobitost. Tohoto plánu se držel ještě ve čtyřicátých letech, a nebyl proto nadšen, když pruský král Fridrich Veliký v roce 1742 uznal Jednotu ve své zemi jako samostatnou církev, zcela nezávislou na luterské. Byl to však Bůh, kdo dal této malé církvi povstat a tedy i On, kdo s ní měl svoje úmysly. Vývoj obnovené Jednoty byl natolik za hranicemi lidské představivosti, že ho nešlo polapit do lidských plánů. A tak se Jednota bratrská dočkala. Během čtyřicátých a padesátých let byla postupně uznána v různých evropských zemích. Za všechny zmiňme třeba uznání anglické z roku 1748, v němž byla obnovená Jednota označena za starobylou protestantskou biskupskou církev, legitimní nástupkyni českých bratří, a to i s platností pro anglické kolonie.
Autor: Ester Brožová Datum: 20. března 2021 Foto: Wikimedia Commons – Martin Luther
Článek byl se svolením převzat z Jbulletinu, časopisu Jednoty bratrské, z čísla 3/2017: http://jbcr.cz/images/stories/jbulletin/jbulletin-3-2017-pdf.pdf
Další čísla časopisu Jbulletin najdete na této adrese: http://jbcr.cz/index.php/component/content/article/52-casopis/81-casopis
