Rozhovor o misii mezi Romy, narkomany a mafiány
Jste z Děčína, kde jste prožil bezproblémové dětství. Obrat nastal po přechodu na střední školu…
Po základce jsem se šel učit na střední školu kuchařem, vaření mě bavilo a baví pořád. V prváku jsem ve městě potkal partu pankáčů z jednoho místního pajzlu, který se jmenuje Sklípek. Tam se scházejí ti, kteří kouří trávu, berou hašiš, a stejné to bylo i před dvaceti lety. Znali mě od vidění a řekli mi, ať si zakouřím trávu. Nikdy předtím jsem ji neměl. Bylo to v roce 1998, drogy v Děčíně začínaly, a kdo měl trávu, byl frajer. Nechtěl jsem, ale přemluvili mě, ať si dám alespoň jednoho práska. Dal jsem si ho a opravdu to se mnou zamávalo, začal jsem se smát blbostem a ten stav se mi líbil.
Druhý den jsem je vyhledal znovu, třetí den taky a za měsíc jsem v tom lítal. Po osmi měsících jsem se dostal do stavu, kdy jsem bez trávy nemohl fungovat ani ve škole, ani doma. Když jsem trávu měl, všechno jsem zvládal, když jsem ji neměl, dělalo mi problém i jít nakoupit – dvě hodiny jsem koukal do jednoho regálu a hledal sůl.
Skončilo to jen u trávy?
Začal jsem s klukama ve Sklípku pít, přišly absence ve škole, zhoršily se mi známky a nakonec mě vyhodili. Zlom přišel, když mi už tráva nestačila. Ve Sklípku jsem vyhledal partu, kde brali pervitin. Po první dávce jsem nespal čtyři dny. S kamarády jsme řádili, měli potyčky s policajty, nemusel jsem jíst a necítil jsem únavu.
Perník trval asi půl roku, a to už doma bylo špatné. Hádal jsem se s mámou, byl nervózní, hnusnej na bráchy. Několikrát jsem ukradl peníze babičce, když v noci spala. Drogy jsem začal kombinovat, vzal jsem si perník a trávu najednou. To byly bomby. Pamatuju si, že mě jednou v lednu asi v pět hodin ráno vzbudil policajt v nějaké chodbě. Dal mi facku a vyhodil mě ven. Vůbec jsem nevěděl, jak jsem se tam dostal.
Vzpamatoval jste se?
Umřel mi táta a z života, který jsem vedl, jsem spadl do depresí. Byl jsem na úřadu práce, dělal jsem různé podvody, pomáhal jsem lidem z party okrádat jiné, protože jsem si musel na drogy nějak sehnat peníze. Poslední kapkou byl heroin; tráva a pervitin už mi nestačily. Koupil jsem si jednu dávku za pět set. Vzal jsem ho a šel do ulic. Houpal se se mnou chodník, všechno se vlnilo, lidské tváře vypadaly jako zvířecí, měl jsem halucinace. Vnitřně jsem byl klidný, i když mi zároveň připadalo, že jsem v nějakém hororu.
Byly tady dvě skupiny, které prodávaly drogy, a já jsem patřil do jedné z nich. Bojovali jsme o zákazníky. Nosil jsem u sebe vystřelovací nůž a pistoli. Věděl jsem, že jsem schopen někomu ublížit i ho zabít – nebo oni mě. Díky Bohu k ničemu takovému nedošlo.
Heroin jsem bral krátce. Došel jsem do bodu, kdy jsem chtěl spáchat sebevraždu. Teď bych řekl, že mě Satan zahnal do beznaděje. Bylo mi dvacet jedna a dozrálo ve mně rozhodnutí skončit se životem. Přemýšlel jsem, jak to udělám.
Pro co jste se rozhodl?
Chtěl jsem skočit pod vlak. Bydleli jsme kousek od trati do Hřenska, nad naším domem byl les a pod ním koleje, kudy jezdí rychlíky z Německa. U těch kolejí je obrovská kamenná zeď. Jednoho rána jsem se vzbudil, naobědval se a šel. Došel jsem tam, nikde nikdo, a čekal jsem na vlak, který za chvíli jel. Stál jsem vedle kolejí a říkal si, že skočím, až bude blízko, nestihne zastavit, napálí to do mě a bude konec. V poslední sekundě jsem uskočil na tu kamennou zeď, připlácl jsem se na ni obličejem, ruce roztažené. Vlak projížděl kousek za mnou, vítr byl tak silný, že jsem si myslel, že mě vlak smete. Když projel, brečel jsem nad tím, co jsem chtěl udělat. Pohlédl jsem do nebe a vyslovil svoji první vážnou modlitbu: „Bože, co mám dělat, jseš tam někde?“ A šel jsem domů.
Odpověděl vám?
Druhý den odpoledne, 14. června 2001, jsem šel do lékárny a z centra jsem slyšel nějaký hluk. Hudbu, písničky, bylo tam hodně lidí. Šel jsem blíž. Křesťani z Nového života z Ústí nad Labem pořádali evangelizační akci. Byli roztažení na celém náměstí, kolem postávalo asi tři sta diváků. Slyšel jsem svědectví lidí, jak jim Bůh změnil život. Z dějepisu ze základky jsem věděl, že tu byl Kristus. Církev, historii a teorii jsem trošku znal, ale když jsem to viděl a slyšel, rozbušilo se mi srdce.
Vždycky jsem si myslel, že nás Bůh trestá. U nás Romů to tak je – když se někomu něco stane, hned mu řeknou: „Vidíš, to tě Bůh potrestal.“ Ale já jsem ze svědectví lidí viděl, že mě Bůh láskyplně volá a má pro mě nový život. Na výzvu jsem okamžitě zvedl ruku. S jedním člověkem jsem se modlil modlitbu přijetí. Pořádně jsem nevěděl, co říkám, ale Bůh mi viděl do srdce. Řekl jsem amen a stalo se něco krásného, co nikdy nezapomenu. Bylo to jako proud Boží čisté radosti, nikdy v životě jsem to nezažil. Duch Boží vešel a naplnil mě, vyskočil jsem do vzduchu asi půl metru a říkal jsem: „Bůh je!“
Změnil se váš život hned?
Dostal jsem kontakt na společenství křesťanů, šel domů, radoval se a věděl, že mám před sebou dlouhý život. Naplnila mě naděje, temný mrak deprese a beznaděje odešel. Doma jsem otevřel dveře a máma se zeptala, co se se mnou stalo. Řekl jsem jí: „Mami, já jsem dneska uvěřil v Ježíše Krista.“
Bůh začal měnit můj život. Nepustil jsem Bibli z ruky, četl jsem ji všude – doma, v autobuse, venku. Jednou jsem šel po městě a narazil jsem kvůli tomu do lampy. Aniž jsem se za to modlil, špatné věci šly ode mě pryč: automaty, kouření, alkohol, drogy…
Co na to říkali kamarádi z party, když viděli tu změnu?
Tam jsem musel udělat radikální rozhodnutí. Chodili za mnou i k nám domů, snažil jsem se jim vysvětlit, že jsem uvěřil v Ježíše. Říkali mi, že jsem se zbláznil, a zvali mě, ať si jdu s nimi dát drogy. Sice jsem s nimi nikdy nešel, ale pořád jsem si s nimi telefonoval. Jeden den jsem v srdci vnímal tichý hlas Ducha svatého, že to s nimi mám ukončit a že mám říct, na čí straně jsem. Bylo to pro mě těžké, ale řekl jsem jim to. Chvilku se smáli, ale viděli, že to myslím vážně, a nechali mě být. Mnohokrát jsem jim pak kázal evangelium. Někdo z nich uvěřil, někteří už zemřeli kvůli drogám a někteří jsou v kriminále.
První rok by krásný, nebeský Otec mi jako malému dítěti prokazoval milosrdenství, nemusel jsem bojovat, vzal to ode mě sám.
Touha mluvit o Bohu s dalšími lidmi ve vás dál rostla…
Bůh mi postupně do srdce pokládal břemeno a lásku za ztracené lidi. Věděl jsem, že než jsem uvěřil, byl jsem na tom podobně jako oni. Bylo to jako první láska, která doteď trvá. Miluju Boha a službu, miluju ztracené lidi, i když mi na misijním poli šlo několikrát o život.
Jak to?
V Děčíně funguje místní mafie. Před dvaceti lety to bylo docela drsný, měli pod palcem i nějaké policajty. Kázal jsem jednomu chlapovi, který pro svůj gang vymáhal peníze. Uvěřil a začal chodit k nám do sboru.
Asi za měsíc mě potkali jeho kamarádi a jeden z nich na mě vytáhl nůž, když jsem seděl na lavičce v centru města. Sedl si ke mně a řekl, že mě zabije; že jsem mu vzal člověka a peníze. Byl na mě hodně naštvanej. Měl jsem strach, věděl jsem, že to myslí vážně, protože tady byl známej. Už někoho zabil, byl po kriminálech, drsnej člověk. Když mi vyhrožoval, cítil jsem špičku nože. Říkal mi: „Ty už tady nikdy…“
Ukázka z rozhovoru, který v plném znění najdete v lednovém čísle časopisu Život víry (2023/1). Marek Valda v něm dále vypráví o svých zážitcích při sdílení evangelia s lidmi na ulici, o čarodějnictví mezi Romy, o romských sborech nebo o setkání se svou budoucí manželkou.
Lednové číslo má ve svém hledáčku duchovní dary. Jak je moudře používat? Proč a jak mluvit jazyky? Mohou věřící, kteří usilují o duchovní dary, nějak ovlivnit vedení sboru? Na otázky v rozhovoru odpovídá britský pastor Peter Butt. Lubomír Ondráček se zamýšlí nad tím, jak se liší proroctví falešné a „mylné“. Kresleným vtipem téma doplňuje Pavel Bosman.
V časopise dále najdete zamyšlení Ondřeje Szturce o tom, proč vlastně chodit na bohoslužby, nebo článek o myšlenkových pastech, které číhají na nezadané.
Jak vzniká šikana a jak se jí bránit – rady vycházející z vlastních zkušeností přináší Daniel Suk.
Číslo doplňují zážitky českého medika z ugandské nemocnice, výsledky průzkumu mezi středoškoláky o jejich vztahu k víře nebo historický článek věnovaný postojům Martina Luthera či Erasma Rotterdamského k válce s Turky.
Nechybí ani příběhy čtenářů, recenze, zprávy o dění u nás i ve světě či oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a zvukové podobě.
Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.
Autor: Jitka Evanová
Foto: Josef Antoš
