Měli jste tříletého syna, když se vám narodila druhorozená Pavlínka. Nedožila se ani dvou let. Co se stalo?
Ivana: Od narození byla motoricky zpomalená. Cvičila jsem s ní a všichni mě ujišťovali, že to bude v pořádku a že to doženeme. V roce a půl jsem si všimla, že přestává otáčet hlavičku do stran a je toporná. Během čtrnácti dnů byla vyslovena diagnóza – mozkový nádor v oblasti, která nebyla operovatelná. Řekli nám, že ji mohou léčit jen pomocí léků. Onkologie ještě nebyla na dnešní úrovni, takže dávkování bylo spíš „pokus–omyl“…
Jan: Na jednu stranu nás udržovali v naději, že léčba má šanci, ale zároveň jsme viděli, že jí chemoterapie ničila orgány: Selhávalo jí srdíčko, selhávalo jí dýchání. Nakonec jsme se už ani nemodlili, aby ji Pán Bůh uzdravil, ale aby jí pomohl. Museli jsme se vnitřně srovnat s tím, že ji bere k sobě.
Jak jste na Pavlínčinu smrt reagovali? Jak jste to vnitřně zpracovali?
Jan: Ptali jsme se Pána Boha, proč to dopustil, a trvalo hodně dlouho, než jsme to pochopili. Dnes vidím, že mě tím změnil. Z toho kamenného srdce, které říkalo „já, já, já“, mi udělal srdce masité, které se umí radovat s radujícími a plakat s plačícími. Mám připravené srdce i mysl, abych posloužil lidem, kteří umírají, nemají naději, nevěří ve stejného Boha. Kdyby se to nestalo, nemohli bychom v těch uplynulých 23 letech mnoha lidem posloužit.
Ivanko, ovlivnilo to nějak tvůj vztah s Bohem?
Ivana: Hodně. Když jsme se dozvěděli tu diagnózu, byla to pro mě nejen rána jako pro mámu, ale taky pořádná facka od Boha. Vnímala jsem to jako strašlivou křivdu z jeho strany. Nechápala jsem, proč mi to dělá. Ptala jsem se: „Bože, co jsem udělala? Za co mě trestáš?“ Honza mi tehdy řekl: „Tak se za to modli, ať ji Pán Bůh uzdraví…“ a já jsem mu vztekle odpověděla: „Já už se nemodlím! Pán Bůh mi bere dceru, kterou miluju, a já ho nechci znát.“ Opravdu jsem se nemodlila.
Jak se to změnilo?
Ivana: V té době jsme se scházeli jako manželská skupina a zrovna jsme měli setkání. Seděla jsem tam a bylo mi do breku. Pak si mě vzala jedna sestra stranou, seděly jsme spolu v koupelně a ona mě donutila, abych své pocity vyslovila nahlas. Do té doby jsem to v sobě dusila, nebyla jsem schopná to říct ani Honzovi. Řekla jsem, že Pána Boha za to, jak s naší rodinou jedná, fakt nenávidím. A ona mi řekla: „A proč mu to neřekneš, proč mu nevynadáš?“ Byla to asi nejlepší rada, jakou jsem v životě dostala.
V noci jsem se doma zavřela v pokoji a chrlila jsem na Pána Boha všechnu svoji bolest, frustraci, bezmoc… Brečela jsem u toho, ale v průběhu té modlitby jsem cítila, jak se začínám vnitřně uklidňovat, jak mě zaplavuje pokoj, vnímala jsem to až fyzicky, jako teplo, jako by na mě svítilo slunce. To pro mě byl bod zlomu, pak už jsem zase byla schopná se za tu záležitost modlit a věděla jsem, že to má Pán Bůh v ruce.
Jak jsi očekávala, že bude jednat?
Ivana: Představovala jsem si, že udělá zázrak. Že pak budu chodit po nemocnici a všem budu říkat: „Vidíte? Pán Bůh mi ji uzdravil!“ Ale s Pavlínkou to bylo čím dál horší. Pořád jsem o ni s Pánem Bohem bojovala, chtěla jsem ji pro sebe. Těch proplakaných nocí na kolenou bylo opravdu hodně.
A pak nastala chvíle, kdy jsem s ní byla v nemocnici, už měla kyslíkovou masku, nemohla jsem si ji ani pochovat, protože byla samá hadička, a ona se na mě dívala a zdálo se, že vidí někam dál, než vidím já, a já jsem v těch očích viděla, jako by mi říkala: „Mami, nech mě jít.“ Rozplakala jsem se u postýlky, hrozně jsem brečela, ale uvědomila jsem si, že bych už asi měla přestat bojovat. Tehdy jsem tam vyslovila: „Dobře, Pane Bože, vem si ji. Je tvoje, nemám na ni žádné právo. Věřím, že mi dáš sílu, abych to unesla.“ A za týden zemřela.
Jane, tys to neprožíval tak dramaticky?
Jan: Ještě než Pavlínka umřela, modlil jsem se pořád. Jednou jsem Pána Boha prosil, aby si vzal raději mě a ji tady nechal. Pak jsem se v noci probudil a někdo tam byl a řekl mi: „Tak pojď, já si tě vezmu a nechám tady tvoji dceru.“ Uvědomil jsem si, že to, co jsem řekl, bylo strašně laciné. V té době už jsem podnikal, měl jsem velké úvěry – a kdybych odešel, manželka by tu zůstala se všemi těmi dluhy, starostmi, firmou, zaměstnanci a vším ostatním a bylo by to hrozné. A tehdy jsem řekl: „Ne, nepůjdu.“ A moje dcera týden nato zemřela…
Přes všechen smutek a bolest v srdci jsem věděl, že mě Pán Bůh miluje a že nás i touhle situací provede, abychom mohli být užiteční pro jeho království.
V tu chvíli to tak ale člověk nevnímá – a asi ani nemůže…
Ivana: Nejsem na rozdíl od Honzy přesvědčená, že to bylo proto, aby mě změnil a abych měla soucit s druhými. Na otázku „proč“ nemám odpověď. Možná se ji nikdy nedozvím, ale už to neřeším. Ale po Pavlínčině smrti mi bylo opravdu těžko, chtěla jsem taky umřít. Bylo mi jedno, že mám manžela a malého syna. Byla jsem zlomená a pohled na každou cizí holčičku ve mně vyvolával smutek.
Jak ses s tím vyrovnala?
Ivana: Začala jsem vymýšlet různé aktivity, abych nějak zaměstnala mysl, začala jsem s Honzou pracovat ve firmě… Čas postupně obrousil hrany a Pán Bůh mi vrátil pokoj a radost – i díky tomu, že nám dal další holčičku…
*******************
Autor: Tomáš Coufal
Foto: Tomáš Coufal
Ukázka z rozhovoru, který vyšel v plném znění v prosincovém čísle časopisu Život víry. Viktorinovi v něm mluví mj. o podnikání, o štědrosti nebo o tom, jestli „mají být křesťané chudí“.
Hlavním tématem čísla je pokoj: Co se skrývá za často opakovanými slovy „pokoj vám“? Jakými slovy „budíme“ Ježíše uprostřed našich bouří? Proč máme Jeruzalému vyprošovat „šalom“? Zamýšlejí se Pavel Hošek, Jiří Unger nebo Johannes Gerloff.
Časopis dále přináší články k 100. výročí založení ČCE, reportáž o misii v rovníkové Africe, ohlédnutí českých manželů za adventem v Izraeli, osobní příběhy čtenářů, zprávy, kalendář chystaných akcí a mnoho dalšího.
Více informací na www.zivotviry.cz.
