Pokud jste jako většina lidí, chcete mít dokonalé Vánoce. Platí to samozřejmě i u jiných příležitostí nebo oslav: třeba u narozenin nebo svatby. Ve své hlavě si přehráváme, jak dokonalé musí věci být, aby nás uspokojily, nebo abychom udělali dobrý dojem na svou rodinu. Nebo třeba moment, kdy požádáme vysněnou dívku o ruku. Představujeme si, jak dokonalé to bude, na dokonalém místě, v dokonalém čase (a pod dojmy z romantických filmů dokonce i s podkladovou hudbou, se soundtrackem). Představujeme si, jak dokonale řekneme to, co jsme si nazkoušeli, a jak dokonale dívka našich snů zareaguje. Chceme to mít prostě perfektní. Vánoce nejsou jiné: Chceme mít dokonale uklizeno, dokonale napečeno, dokonale vyzdobeno, chceme mít dokonalý stromek, dokonalé dárky, dokonalou atmosféru, dokonale štěstí a dokonale nefalšovanou radost z dárků. Budou to přece dokonalé dárky, že?
Jenže pak nastane realita. Ne, řekněme to jinak. Naše vysněná dokonalost se srazí s realitou!Srážka je to přímo kolosální. Dokonale uklidit a napéct nestiháme, prostě některé věci jen zameteme tak, aby je nikdo neviděl a cukroví se přece dneska dá dobře nakoupit. Dokonalý stromek nedopadnul, ten náš je nějak nakřivo. A ta výzdoba! Vypadá to jen o trochu lépe, než naše dva soutěžní stromky. Místo dokonalého uměleckého výstupu máme tvrdou realitu. A dokonalé dárky? Nenechte se vysmát! Samozřejmě, někteří naši blízcí se trefí (dali jsme jim koneckonců více či méně nápadné seznamy, co chceme). Ale ty, které jsme neinformovali? Amatérsky zabalené trapné dárky, které jsme nechtěli. Už dvacátý pár vánočních fuseklí. Obrázek na zeď, který se hodí snad jen na odvracenou stranu Měsíce. Kdysi, když jsem byl dítě na Základní škole, naše učitelka měla skvělý nápad, že každý přinese na Vánoce jeden zabalený dárek, který pak dáme pod stromek a budeme losovat, co dostaneme. Já jsem s rodiči koupil nádherné fotoalbum, hezky jsme ho zabalili a celý natěšený jsem běžel do školy s očekáváním dokonalého protidárku. Víte, co jsem dostal? Staré použité ořezávátko na tužky! Vidíte, ještě dnes, po 30 letech, mám z toho trauma! Jak v takové situaci máte předvést pravou nefalšovanou a především dokonalou radost?!?
Když se naše vysněná dokonalost srazí s realitou, přináší to hodně smutku. Ale proč? Proč tak málo vycházejí naše dokonalé představy? Protože dokonalé představy vyžadují dokonalou souhru dokonalých činitelů. Samozřejmě, můžeme se dokonalým představám vyhnout, a stát se klasickými cyniky, kteří štěstím a radostí okázale pohrdají s tvrzením, že nic oslavovat nepotřebujeme. Ve skutečnosti však po dokonalosti toužíme. Dává nám totiž naději. Naději na získání ztraceného ráje. Na získání světa, kde vše bylo dokonalé. A tak po dokonalosti toužíme a stále znovu jsme zklamání, že se nám to dokonale nepovedlo. Do našich dokonalých představ totiž přicházíme my s celou svou nedokonalostí. My jsme důvodem, proč naše dokonale touhy přemůže naše nedokonalost. A kdybychom byli k sobě opravdu upřímní, museli bychom si přiznat, že na nedokonalém stavu našich Vánoc neseme velký kus viny: Nechali jsme všechno na poslední chvíli. Nechali jsme se unést materialismem. Nedbali jsme na přání a touhy druhých. Nestíháme a nezvládáme. Jako by ani Vánoce nebyly svátky pro nás. Otravuje nás, když nám někdo přeje klidné svátky, protože možná právě teď procházíme bouří a jsme zmítání neklidnou hladinou. Cítil ses tak někdy? Cítíš se tak právě teď? Pokud ano, mám pro tebe velmi dobrou zprávu. Vánoce jsou ve skutečnosti svátkem přesně pro tebe!
Smyslem Vánoc není vytvořit dokonalou zkušenost a dokonalý zážitek, ale setkat se s Dokonalým v našem nedokonalém světě. O Vánocích si připomínáme, že Bůh, který dává všechny dobré a dokonalé dary, přišel do zcela nedokonalého prostředí. To není vedlejším příběhem Vánoc. To je samotným smyslem Vánoc. Netuším, jak si Boha představujete, ale jsem si jist, že jsou mezi námi lidé, kteří ho považují za přísného Otce, nebo za věčně nespokojeného šéfa Vesmíru, nebo za Krále, který vyžaduje dokonalost. Jenže, co když je tento pohled od začátku spíše reflexí naší podvědomé touhy po dokonalosti, kdy je všechno ťipťop, na míru, na správném místě, dokonalé? Ano, příběh Bible nám popisuje svět, který byl stvořen jako dokonalý, a poničen zlem. Popisuje nám velmi barvitě trápení, které na zlém světě máme. Je ovšem obrovským projevem lásky, že když nakonec Bůh vstupuje na tento zlý svět, nepřichází s bičem dokonalosti, ale se zranitelnosti bezbranného dítěte. Ježíš, který přichází jako Bůh v těle, je tak plný soucitu a lásky, protože nás miloval, když jsme ještě byli hříšní. A počkejte, nemusíme se hádat o slovo „hřích“, které si dnes každý vysvětluje jinak. Když si totiž položíme ruku na srdce, víme moc dobře, že nám k dokonalosti ještě docela velký kus chybí. Je to ozvěna ztraceného ráje. Je to ozvěna toho, čím jsme mohli být, a čím jsme se nakonec stali. A přesně pro takové, jací jsme my, když si svou nedokonalost uvědomíme, přišel Ježíš na tuto zemi. Dovolte mi to vysvětlit.
Na ničem tento fakt nejde vidět lépe, než na samém začátku Ježíšova příběhu, kterému říkáme evangelium. Pokud pro tebe Ježíšův příběh je nový, a chceš se o něm dozvědět více, pravděpodobně otevřeš Nový Zákon hned v první knize, které se říká Matoušovo evangelium. Jak jste možná slyšeli, v Novém Zákoně máme celkem čtyři tyto evangelia, čtyři verze Ježíšova příběhu psané různými lidmi pro různé lidi. Matoušovo evangelium je psáno například pro Ježíšovy následovníky mezi Židy, obsahuje tedy mnoho narážek a vysvětlení ke Starému Zákonu. Lukášovo evangelium je pro změnu psané jistému Teofilovi, řecké postavě, a snaží se tedy soustředit na to, co bylo důležité pro pohanské zájemce o Ježíšův život. Markovo a Janovo evangelium začínají rovnou v Ježíšově dospělosti s jeho veřejnou službou, kdežto Matouše a Lukáš jeho narozením. Jenže hned první Matouš nezačíná samotným narozením, ale rodokmenem. Koho, pro všechny na světě, má zajímat nějaký rodokmen? Vždyť je to naprosto nezáživná pasáž!
Kdo jsou ti lidé? A proč to vůbec číst? Pro Matoušovy posluchače to bylo zcela zásadní. Rodokmen byl pro ně důležitý, protože odkazoval na Abraháma a Davida, dvě legendární postavy židovské víry. Otázka tedy zněla: Je Ježíš příbuzným Davida? Mesiáš měl být Davidovým potomkem. Proto Matouš na tuto otázku odpovídá. Ale pozor, zásadně odbočuje od zvyklostí historických záznamů a dělá něco neobvyklého: Do rodokmenu přidává celkem čtyři ženy a navíc k nim přidává detaily z jejich života, které byste měli spíše vynechat, pokud píšete oslavný příběh s cílem dokázat Ježíšův speciální a dokonalý původ. Ve starověku se totiž historie psala trochu jinak. Životopisy psali najatí historikové, kteří oslavovaným osobnostem zdůrazňovali jejich úspěchy a naopak vynechávali méně lichotivé části jejich příběhu. Díky tomu a navíc díky zvyklostem opomíjet dcery, starověké životopisy hýří informacemi o synech udatných hrdinů, ale skoro nic nepíšou o ženách, které považovali za bezvýznamné. Kromě toho si Matouš nevolí jen tak nějaké ženy. Většina zmíněných žen jsou nežidovského původu, což pro nás představuje skvělý námět pro myšlenku, že Ježíš nepřišel jen pro Židy, ale také pro pohany, pro celý svět. Jenže, Matouš píše především pro Židy, takže jim vlastně nahrává na smeč: Mesiáš podle Matouše není čistokrevný Žid, nemá dokonalý původ.
Matouš 1:3 Juda zplodil Perese a Zeracha z Támar. Támar! Raději nemluvme o Támar. Všichni Židé znali její příběh, a při jeho vyprávění se museli červenat. V tom příběhu se děly takové věci, že ho raději nebudeme tady dneska ani psát (je ale popsaný se vší otevřeností ve Starém Zákoně). Matouš 1:5 Salmon zplodil Boáze z Rachab, Boáz zplodil Obéda z Rút. A co Rachab? Každý Žid okamžitě znal její přezdívku: Prostitutka Rachab. Proč tam vůbec její jméno dávat? Pak je tam Rút, což je hezký příběh. Tak hezký, že dokonce máme ve Starém Zákoně celou knihu o této zajímavé ženě. Jenže to nebyla Židovka. A navíc, způsob, jak se do rodokmenu dostala, byl trochu zvláštní. Chápete to? Matouš se pokouší svým evangeliem přesvědčit Židy o božském původu Ježíše, o jeho dokonalosti, a místo toho tam dává takové bomby. Nakonec se tedy dostává až k Davidovi (to bylo záměrem rodokmenu), ale hned tam přidává detaily o Davidově nevěře a vraždě. Dělá to tak, že dokonce vynechává jméno oné ženy, protože o ní přece v Davidově příběhu nebudeme ani mluvit… Všichni Židé tento příběh důvěrně znali. Matouš 1:6 David zplodil Šalomouna z manželky Uriášovy. Místo toho tam Matouš přidává jméno zavražděného manžela této nejmenované ženy.
Je to zvláštní. Proč Matouš přidává do Ježíšova rodokmenu odkazy na nejkomplikovanější příběhy židovských dějin, navíc nežidovky? Když už měl to nutkání psát o ženách, proč tam raději nenapsal skvělé příběhy o Sáře, Rebece a podobně? Proč místo toho zmiňuje tyto ženy? Víte, jsem si jist, že Matouš tam tyto jména se všemi jejich příběhy napsal do Ježíšova rodokmenu schválně. Matouš znal Ježíše velmi důvěrně, strávil s ním prakticky celou dobu jeho veřejné služby. Viděl a slyšel Ježíše kázat, sloužit, konverzovat. Viděl ho umřít na kříži a stál u jeho prázdného hrobu, a tak ví, že všechny tyto příběhy hanby, hříchu a nedokonalosti, byly přesně pointou Ježíšova příběhu a příchodu. Matouš ví, že je to příběh světla ve tmě. Je to příběh odpuštění ve světě, který zná jen odsouzení. Matouš také ví, že je to historie. Všechny tyto komplikované postavy jsou jako on. Byli to lidé takoví, jaký byl Matouš sám, když se setkal s Ježíšem sám.
Byl plný hanby a odsouzení. Byl nedokonalý. Matouš byl totiž celníkem. Řím prodával práva na výběr daňových poplatků ve všech zemích, které si podrobil. Římský občan si koupil licenční právo vybírat daně v určitém teritoriu, najal si místní lidi, a začal vybírat poplatky. Byli to ale lidé stejných národů, jako ti, od kterých vybírali. Stali se připomínkou vojenské poroby a byli považování za hnusné kolaboranty. Takže, pokud jsi jako Žid začal pracovat s Římany, stal ses vyvrhelem. Byl to hodně nešťastný život, který ti sice přinesl hodně peněz, ale žádnou lásku. Ježíš ho ale pozval k následování. Nechtěl po něm změnu, rituál, jen to, aby se zvedl, a šel za ním. Ježíš samozřejmě mohl vytáhnout celý seznam věcí, které Matouše nedělal správně, ve kterých hřešil, a proč si vůbec nezaslouží respekt a lásku. Ale Ježíš přišel do jeho nedokonalého světa, ve kterém obrátil vše vzhůru nohama. Myslím si, že se Matouš musel při psaní rodokmenu usmívat, protože věděl, že právě to je pointa příběhu, který bude vyprávět. Dokonalý Bůh přišel do naší dokonalosti, aby ji naplnil odpuštěním a smyslem. To je pointa Vánočního příběhu. Když budeš mít záchvěv, že vše není dokonalé, že ty jsi nedokonalý, věz, že Boha to nepřekvapilo. On ví, že tvůj život není dokonalý, on ví, že ty nejsi dokonalý, a přesto tě miluje.
Zdroj: Blog Lukáše Targosze
Foto: unsplash.com a archiv autora
