Lukáš Targosz: Aby manželství nebyla ponorka (1.díl)

Představte si, že ztroskotáte na pustém ostrově, který je tak malý, že když vylezete na jedinou horu, vidíte ho celý jako na dlani. Je mimo námořní cesty a vy nemáte žádnou vysílací techniku, takže víte, že budete objevení jen náhodou, pokud někdo popluje okolo. Frustrující, že? A teď se představte, že na tomto ostrově ztroskotáte se svou manželkou nebo manželem (a pokud jste svobodný, tak si představte, že se oženíte/vdáte s vysněným partnerem a ztroskotáte na tomto ostrově během líbánek). Jak se budete cítit? Ještě lépe, jak se cítíte právě teď ve svých představách? Jste nadšení? Nebo si říkáte: „…ale ne!“ To záleží, že? Záleží, jak na tom ve svém manželství jste… Pokud jste ztroskotali na líbánkách, pak si říkáte, že je to vlastně super, hlavně pokud je to tropický ostrov s hezkými plážemi. Znamená to totiž hodně dlouhé líbánky. Pokud ovšem charakterizujete své manželství jako ponorku, kde se dusíte a nemůžete z něj jen tak uniknout, pak takový ostrov je sice luxusní, ale stále pořád ponorka. Představa, že tam prostě musíte být spolu a navíc tam ani nebudou klasické úniky jako kamarádi v hospodě nebo na hokejovém zápase, nebo kamarádky na kávě v obchodním centru nebo na procházce; představa, že tam budete muset nejen být spolu, ale že na sobě budete muset záviset pro přežití; to je představa, která nás spíše děsí než těší.

„Ponorka“ je stav vztahu, kde máme pocit, že se dusíme, kde nemáme žádný prostor, kde není úniku, kde se trápíme. Je to těžko definovatelný pocit, který stojí za většinou rozpadů manželství. Nejčastějším důvodem pro rozpad manželství je totiž nevěra, ale co ne největším důvodem pro nevěru? Sexuální pudy? Asi ne… Pokud někdo má tak silný pud, že skáče na kohokoliv potká, většinou ho zavřeme do nějaké instituce (mívá mříže). Sexuální pudy máme všichni, ale většina z nás je dokáže ovládat, podobně jako další pudy, které máme. Možná máte třeba pudy se pomstít každému, kdo vám něco udělá: třeba máte chuť ho pořádně kopnout. Přesto to většina z nás nedělá, jinak bychom všichni chodili docela pokopaní. Představte si to: Jste v obchodě u pokladny a někdo vás předběhne. Kop! Pak vám někdo nedá přednost, když odjíždíte z parkoviště, tak vylezete, a kop! Pak dojedete domů a manželka vám řekne, že jste zapomněli nějakou věc. Kop! Jak dlouho byste chodili na svobodě, kdybyste se nechali unést svými pudy? Moc dlouho ne… Nic to nemění na to, že někdy máme obrovskou chuť někoho kopnout, ale přesto to neděláme. Víte, kdybychom to však udělali? V prostředí, kde víme, že se nám nemůže nic stát (proto například máme násilí na sportovních utkáních – je snazší se schovat v davu) nebo kdy jsme tak vynervovaní, že „vybuchneme“. Přesně tak je to se sexuálními pudy. V drtivé většině případů se jimi neřídíme, ale když jsme v prostředí, kdy víme, že se nám nic nestane (nikdo na to třeba nepřijde), nebo když jsme pod tlakem ponorky, pak „vybuchneme“.

Proto je tak důležité, abychom řešili svůj ponorkový stav ještě před tím, než se dostaneme do prostředí, kdy žijeme ve skrytu pokušení nebo kdy vybuchneme kvůli ponorkovému tlaku. Pak už někdy totiž bývá pozdě. Není to úplně ztracené, dokud dýcháme, vždy máme šanci něco pro svůj stav udělat, ale je to těžší. Skvělá manželství nevznikají náhodně nebo samo sebou, ale jsou ke skvělosti vedena, pěstována a rozvíjená. Nikdy není dost pozdě na to, abychom zlepšili své manželství. Pořád je šance ho udělat skvělým. Jen musím říct na začátek jedno varovné slovo. Pokud jsme v manželství, které zažívá ponorkovou nemoc, náprava bude těžká práce a bude nás to bolet. Jak to vím? Protože takové manželství bude vyžadovat změnu v chování a postojích a slovech obou manželů. Bez ohledu na to, čí je to vina. Ponorka je totiž negativní efekt jinak velmi pozitivního faktoru v manželství.

Dovolte mi to trochu vysvětlit. Manželství je velmi zvláštní vztah. Je jiný než jakýkoliv jiný vztah: máme rodinu (třeba sourozence) a máme s nimi nějaký vztah. Ten ale může být dobrý nebo zlý, přesto víme, že jsme se svou rodinou nějak spojeni a jsme vzájemně ovlivněni. Ať se děje cokoliv, vždycky to budou naši rodiče, vždycky to budou naše děti. Pak máme nějaké přátele, které jsme si svobodně zvolili, a povaha vztahu je jiná. Zatímco rodina nás může zranit, ale vždy se v nás bude ozývat volání po spojení, přátelství je láska svobodné vůle a proto, když nám začne dobrá vůle mizet,  můžeme také svobodně takové přátelství ukončit, nebo dokonce spálit mosty. S rodinou to nejde, ale v přátelství ano a někdy je to dokonce nutné. Pak máme nějaké spolupracovníky, se kterými máme společné cíle, ale jinak se spolu přátelit nemusíme. Manželství je zvláštní vztah, protože kombinuje rodinu (ovšem od počátečního bodu) a přátelství, přimíchává společné cíle, navíc do vztahu přináší sexuální dimenzi, která funguje jako zvláštní rozbuška vztahu (má tendenci vztah zapálit, ale může se stát také příčinou jeho selhání); zavádí sociální dimenzi – vytváří novou jednotku se společným cílem, společnými následovníky (myslím tím děti); a má dokonce také finanční dimenzi – platíme společné účty a dáváme dohromady společné peníze. Je to tak zvláštní povaha, že apoštol Pavel napsal že manželství je tajemství.

Efezským 5:31-33 Proto muž opouští otce i matku – aby přilnul ke své manželce, aby se ti dva stali jedním tělem. Toto je veliké tajemství; já však mluvím o Kristu a o církvi. Ať ovšem každý jednotlivý z vás miluje svou manželku jako sám sebe. A žena ať má svého manžela v úctě. Je tedy překvapení, že pokud se k manželství chováme podobně jako ke svým rodičům, nebo ke svým kámošům, nebo ke svým spolupracovníkům, že takové manželství nemá tendenci se spravit, ale spíše zkomplikovat? Někteří chlapi to už zkusili a řešili problémy s manželkou stejně jako konflikt s kamarádem v hospodě. Jenže okolnosti jsou jiné. Kamarád v hospodě se vám u toho aspoň nerozbrečel… Manželství je zvláštní. Když vzniká manželství, je to jako bychom se dobrovolně uzavřeli do malého prostoru, který zvýrazňuje cokoliv se v tom prostoru stane nebo změní. Co do toho prostoru vložíme, to má tendence získat mnohem větší dopad.

Manželství je tak zvláštní povaha vztahu, že mezi manželi vzniká zvláštní tajemné pouto, které neznáme z přirozené rodiny nebo z přátelství, a dokonce ani ze sexuálního vztahu jako takového. Je to společný závazek, společný slib budoucnosti, který působí, že ta dynamika dostane takovou moc nad našimi životy. Ne nadarmo Ježíš tvrdí (a Pavel opakovaně opakuje), že manželství vzniká tím, že dva lidé opustí své rodiče a přilnou k sobě tak, že se stanou jedním tělem. Od počátku stvoření `Bůh učinil člověka jako muže a ženu; proto opustí muž svého otce i matku a připojí se ke své manželce,  a budou ti dva jedno tělo´; takže již nejsou dva, ale jeden. Tento vztah je ale dynamický – neustále se pohybuje a mění. Nikdo z nás nežije ze stejným člověkem, kterého jsme si vzali. Měníme se my sami, a mění se také náš vztah díky vnitřním i vnějším vlivům, které na nás působí.

Tento vztah má tedy tendence být uzavřený a zároveň viditelně zvýrazní, cokoliv do toho prostoru přilnutí vložíme. Každý konflikt i každý skutek lásky. Všimli jste si, že manželské konflikty patří k těm nejzavilejším, nejbolestivějším, a nejvíce zničujícím konfliktům, které vůbec někdy zažijeme? A zároveň, že i dobro má silnější a lepší dimenzi, než v „běžném“ vztahu? Jako by se cokoliv tam vložíme zvětšilo a zvýraznilo. Prostor přilnutí mezi manželi je totiž doslova svatým místem. Co tím myslím? Autor Židům píše, že manželské lože má zůstat bez poskvrny. Židům 13:4 Manželství ať si všichni váží a manželské lože ať je bez poskvrny, vždyť smilníky a cizoložníky čeká Boží soud. Slovo „bez poskvrny“ se může také přeložit jako „svaté“. Pozor, nemluvím o katolickém principu, že manželství je svátost. Ne, není. Ale je svaté. Co to znamená? Neznamená to, že existují nějaké posvěcené sexuální techniky. Být svatý znamená být oddělený (oddělený od něčeho a pro něco). Pavel tedy říká, že manželské lože, ten moment, kdy si jsou dva lidé intimně tak blízko, že mají odhalené těla i odhalené duše, tento moment má zůstat zcela oddělený od ostatních lidí, od okolního světa. Proto tento prostor je oddělený a uzavřený. A bez poskvrny. Je to doslova uzavřená laboratoř.

Uzavřenost je tedy dobrá a správná. Tato uzavřenost je ovšem možná pouze v manželství, které je z podstaty smluvním vztahem kombinujícím rodinnou dynamiku, přátelství, spolupráci za konkrétním cílem, a k tomu navíc sexuální, sociální a finanční dimenzi. Je to neuvěřitelné spojení, které nezažijeme nikde jinde. To je na manželství úžasné. To je na manželství strašné. Chápejte mě správně. Dynamika vztahu se svým manželským partnerem je natolik zvláštní, svatá, a jedinečná, že to nemůžeme nikde a nijak natrénovat. Což je komplikované… Zamyslete se, manželství s Ditou je moje jediná šance, jak mít manželství s Ditou! Neexistovala nějaká proto-Dita, nějaký prototyp, kde bych se to mohl naučit nanečisto a pak si vzal Ditu a byl s ní šťastný.

K tomu dvě poznámky: (1) Někteří lidé si myslí, že to natrénují tím, že budou spolu žít před svatbou. Chyba. Povaha vztahu na hromádce a v manželství je jiná. Říkají mi to i lidé, kteří mě požádali o svatbu poté, co žili léta na hromádce. Proč je to jiné? Pro veřejný a jedinečný smluvní závazek. V našem vyřčeném závazku je větší síla, než si většina z nás myslí. Ovlivňuje to naše chování, myšlení a nakonec i budoucnost. (2) Jiní si zase myslí, že to nacvičí v jednom manželství a použijí v druhém. Upřímně? Takový přístup pouze ukazuje na to, že nechápeme, co manželství je. Abych se připravil na manželství s Ditou, nemohl bych to udělat v předchozím manželství třeba s (imaginární) Luckou. Lucka by nebyla Dita, takže manželství s Luckou by mě připravilo pouze na manželství s Luckou. Ne na manželství s Ditou, protože Dita je jedinečná bytost, jiná v mnoha ohledech než Lucka. Co chci říct? Chci prostě říct, že každý jeden z nás máme pouze jeden pokus na vypěstování skvělého manželství se svým manželským partnerem. Tento vztah se nedá nacvičit dopředu. To vytváří z manželství uzavřenou a intimní jednotku, která nás tak fascinuje, pokud funguje, jak má.

Jenže tento princip taky vysvětluje bolest, když manželství nefunguje, jak má. Tento princip vysvětluje, že úžasná intimita, kterou prožíváme díky uzavřenosti a oddělení našeho manželství, se může tak lehce stát ponorkou, kde se dusíme a kde máme pocit, že jsme v něm jako v pasti. Možná se tak cítíme ohledně svého manželství. Ale stejný princip může fungovat i naopak. Stejná dynamika zodpovědná za to, že teď se cítíme jako v ponorce, se může stát také příležitostí obnovit úžasnou, intimní a doslova svatou intimitu ve svém manželství! Může vdechnout doslova nový život a novou romantiku. Jak? Jak toho docílíme? Jak můžeme změnit ponorku únavy ze sebe na ponorku lásky, kde jsme doslova jako v pelíšku? O tom zase příště.

Zdroj: Blog Lukáše Targosze
Foto: unsplash.com