Zažil jsem to osobně několikrát. Mluvil jsem s někým o víře, a můj společník v rozhovoru mi řekl, že nepotřebuje nic moc dalšího slyšet, protože přece dodržuje Desatero, takže to má s Bohem v pořádku. Je to zvláštní, ale skutečně i v naší ateistické zemi hodně lidí slyšelo o Desateru, i když vlastně zpravidla netuší, co to přesně je, či co obsahuje. Nicméně, dokonce i ti, kteří všech deset přikázání nedokážou vyjmenovat, tvrdí, že žijí víceméně podle Desatera. Mají víceméně pravdu. Aniž by si to uvědomili – Desatero je totiž tak pevně vetkáno do etiky západního světa, kam se řadíme, že mnoho jeho prvků přejímáme automaticky. Což je trochu paradox. Mnoho lidí si dnes tvrdí, že jejich etika je sekulárního nebo nenáboženského původu – něco, co se prostě intuitivně vyvine, když máme správné podmínky. Zajímavé však je, že při bližším pohledu na obsah takové etiky zjistíme, že se jedná o mírné přepracování Mojžíšova Desatera s trochou Ježíše Nazaretského. Dokonce i lidé jako politický filozof a ateista Jurgen Habermas uznávají monumentální vliv Mojžíše a Ježíše – Západ byl podle nich formován spravedlností judaismu a soucitem křesťanství. „Rovnostářský universalismus, ze kterého prýští myšlenky svobody, lidských práv a demokracie, jsou přímým dědicem židovské etiky spravedlnosti a křesťanské etiky lásky. Do dnešního dne k tomu neexistuje alternativa.“ Navíc je důležitou historickou pravdou to, že se Desatero do naší kultury dostalo v křesťanské podobě. Myslím tím, že židovství Západ neobrátilo, to udělalo křesťanství. A kamkoliv se křesťané dostali, židovská písmo s učením Mojžíše, je následovalo. Židovské pozadí křesťanského světonázoru je nezbytné pro porozumění historie, ale mnohem více nás zajímá dopad Desatera na morální rozhodování.

O tom je totiž celá studie Desatera. Odpovídá na (zvlášť v dnešní době životně důležitou) otázku: Proč se snažit být dobrým? Jinými slovy, co je naše motivace pro volbu toho a ne onoho směru? Mnoho skeptických kritiků křesťanství odsuzuje náboženství, že jejich motivem pro konání dobra je uniknout věčnému trestu a/nebo získat věčné zisky. Jinými slovy, základem pro etiku je nebe a peklo. Samozřejmě, takový pohled je neúplný, je karikaturou náboženské motivace obecně a znevažuje křesťanskou motivaci konkrétně. Samozřejmě, že Bible skutečně vyhrožuje trestem za zlé chování a slibuje odměnu za chování dobré. Ale co je na tom vlastně špatného? Naše společnost přece tyto motivátory používá neustále. Například tím, že vyžaduje maximální povolenou rychlost třeba ve městě a trestá porušení tohoto pravidla. Obava z pokuty je přece důležitým faktorem pro dodržování rychlosti. Pamatujete si, když u nás zavedli bodový systém za prohřešky? Než lidem zhruba po dvou týdnech otrnulo a přestali mít strach ze zabavení řidičáku, po dva týdny všichni – a myslím tím doslova všechny – dodržovali přesně všechna pravidla. Bylo to neskutečné! Ale zamysleli jste se nad dodržováním pravidel někdy hlouběji? Většina z nás dodržuje rychlost a další pravidla (jako třeba přednost v jízdě) ne kvůli strachu z pokuty, ale z ohleduplnosti k ostatním řidičům, chodcům a dokonce i k cyklistům! Proto nás přece tolik rozčílí, když je někdo bezohledný a jezdí jako prase! (Omlouvám se čuníkům, kteří se obvykle za volantem chovají pěkně.) Většina z nás má v sobě zakořeněnou ohleduplnost – kde se ale vzala? Co je jejím etickým základem? A přesto – značky nemáme v podobě nápisu: „Prosím zpomalte, jinak zraníte další lidskou bytost!“ Ne. Jednoduché číslo na značce evokuje hrozbu trestu a je stručnou připomínkou správného chování ve společnosti.

Samotná motivace strachem z trestu a touhou po odměně by tedy nebyla sama o sobě špatná. V Bibli je tomu ovšem zcela jinak! Tyto touhy tam nejsou motivací ke konání dobra. Biblickým poselstvím je přímý opak – konání dobra tam vyplývá z faktu, že už jsi milován a vykoupen Všemohoucím. Říkáme tomu doktrína milosti, a najdeme ji v Bibli všude, dokonce i na začátku Desatera. Co je to tedy Desatero? Je to sbírka zákonů, které dal Mojžíš Izraeli jako nově osvobozenému národu, když si budoval svou identitu. Izraelité byli potomky Abraháma, ale poslední léta byli zotročeni v Egyptě jako nevolníci tvrdě pracující pro nelítostného faraona. Mojžíš v úžasném příběhu vyzval faraona, aby nechal jeho lid odejít, ten odmítl, a pak po sérii ran a neštěstí Egypťané doslova požádali Mojžíše a Izraelity, aby odešli. Po dramatickém odchodu se dostali k hoře Sinaj, kde Bůh povolal Mojžíše nahoru a dal mu zákony a pravidla a principy pro národ, který si neuměl vládnout sám. Tyto zákony najdeme v knihách Exodus, Leviticus, Numeri, a Deuteronomium. První zákony pak tvořilo deset základních přikázání, které byly něco jako jádro celého Zákona. Nicméně, co je pro nás důležité, jsou okolnosti, za kterých tyto přikázání byla Izraeli dána. Jsou totiž připomínkou Boží milosti, který je osvobodil ještě předtím než stačili naplnit jakékoliv přikázání. Proto Desatero (jak mu v češtině říkáme) začíná ujištěním vztahu a až pak požadavkem poslušnosti. Možná teď je nejlepší čas si celou pasáž přečíst. Exodus 20:1-17

Bůh promluvil všechna tato slova: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví. Neměj žádné bohy kromě mne. Nevytvářej si modly v podobě čehokoli nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Neklaň se jim a nesluž jim, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Trestám nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, a prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají má přikázání. Neužívej jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, neboť toho, kdo by užil jeho jména nadarmo, Hospodin neponechá bez trestu. 

Pamatuj na sobotní den, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je dnem odpočinku, zasvěceným Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci – ty, tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá děvečka, tvé dobytče ani přistěhovalec ve tvých branách. V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil jej. 

Cti svého otce i matku, ať jsi dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nezabíjej.  Necizolož. Nekraď. Nelži o svém bližním. Nezáviď svému bližnímu jeho dům. Nezáviď svému bližnímu jeho manželku, jeho otroka, jeho děvečku, jeho býka ani osla – nezáviď svému bližnímu vůbec nic.“

Je opravdu důležité, abychom neminuli počáteční pointu. Bůh označuje sebe za jejich Boha, který je vysvobodil dříve než jim říká cokoliv o tom, jak mají žít. Jinými slovy, nezískávají si jeho lásku tím, že něco pro něj dělají. Dělají pro něj něco proto, že je má rád a začal s nimi vztah tím, že je vysvobodil. Tohle je jedno z hlavních témat Bible, které se opakuje u proroků a pak v NZ u Ježíše i u apoštolů. Spasení není odměnou za poslušnost, je inspirací k poslušnosti. Jsi milován. Teď poslouchej. Echo tohoto principu vidíme také v každé dobré rodině. Pokud potkáme dítě, které cítí lásku jen tehdy, když splní úkoly od svých rodičů, všichni víme, že jejich vztah je nezdravý. Ale také je nám jasné, že v láskyplném vztahu existuje ochota k poslušnosti. Navíc, v biblické teologii milosti milost přikrývá naše provinění žít dobře a dává nám sílu k dobrému životu. Naše skutky tak jsou vděčnou odpovědí na Boží jednání s námi. Dnes se tedy podíváme na tři klíče, jak chápat Desatero, zejména v jeho křesťanské interpretaci.

(1) Ježíš přetlumočil Mojžíše. Desatero se do světa dostalo především skrze Ježíšovo učení. Od počátku to byla křesťanská interpretace Desatera, která ho vtiskla do základů našeho světa. Mohli bychom říct, že Ježíš Mojžíše proslavil. Koneckonců, Ježíš nepřišel zrušit jedno náboženství a začít jiné. On je naplněním židovských Písem. Sám to řekl, a později to potvrdil apoštol Pavel, když napsal (Římanům 10:4): Kristus je totiž završením Zákona, aby byl ospravedlněn každý, kdo věří. Završení neimplikuje jen to, že se věci o Ježíši naplnily. Je to bohatší. Ježíš je závěrečnou scénou epického divadelního představení. Jeho život, učení, smrt a vzkříšení řeší napětí v příběhu, krystalizují příběh a směřují příběh k jeho zakončení. Aby spojení bylo ještě jasnější, Mojžíš sám předpověděl příchod proroka jako je on sám. Deuteronomium 18:15+18: Hospodin, tvůj Bůh, ti zprostřed tvých bratrů vzbudí proroka, jako jsem já – toho poslouchejte. (…) Zprostřed jejich bratrů jim vzbudím proroka, jako jsi ty. Vložím svá slova do jeho úst a on jim poví vše, co mu přikáži. Na konci, který byl napsán později, pravděpodobně v babylonském zajetí, pak editor připsal (34:10): V Izraeli už ale nepovstal prorok, jako byl Mojžíš, se kterým se Hospodin znal tváří v tvář. 

Tato zmínka samozřejmě vzbudila spekulace o tom, kdo to bude. V NZ je několik pasáží, kde první křesťané připisují tuto roli Ježíši. Mojžíš nám tedy nabídl melodii, a Ježíš je přetvořil v krásnou píseň, která zní dodnes. Ježíšovo tlumočení Mojžíše má pro nás ale také další zásadní momenty, jak chápat jednotlivá přikázání. Například instrukce druhého přikázání proti vytváření model se u Ježíše čte jako odmítnutí hromadění majetku jako formy uctívání bezpečí. Přikázání „nezabiješ“ Ježíš tlumočí v širším kontextu jako hněv a neochotu milovat bližního.

(2) Desatero má dvě strany. Druhý klíč spočívá v chápání, že Desatero zahrnuje dvě roviny – symbolicky bylo Desatero Mojžíšovi dáno na dvou deskách. První čtyři přikázání jsou zaměřeny na vztah s Bohem. Dalších šest (které jsou ovšem popsány v méně slovech než první čtyři) se týkají vztahu s lidmi. Struktura Desatera se tedy dá shrnout do jednoduché věty: Cti Všemohoucího a měj péči o svého bližního. Tento dvojí přístup tvořil základní etiku Západní kultury. A není vůbec překvapivé, že když se Ježíše ptali na nejdůležitější přikázání (ze všech 613 obsažených v celém Zákoně), on místo jednoho zvolil odpověď se dvěma částmi: Miluj Boha a miluj bližního. Tato odpověď je v plném souladu se základním rozdělením Desatera.

Zároveň nám říká, že pokud budeme dodržovat jen první část a ignorovat druhou, staneme se náboženskými pokrytci, kteří se snaží dělat radost Bohu, ale na lidi kašlou. Když ovšem budeme dodržovat jen druhou část a ignorovat první, budeme morálními agnostiky, kteří nevědí, na čem jejich základ stojí. Jinými slovy, když například tvrdíme, že každý člověk má stejnou vrozenou hodnotu a zaslouží si náš respekt, odkud toto tvrzení máme? V židovsko-křesťanském světonázoru je to jednoduché: Jsme stvoření k Božímu obrazu a odtud pramení naše hodnota. Ale když dáme Boha pryč, co je základem této myšlenky? Nevíme. Máme za to, že nás to instinktivně napadne, že to prostě ucítíme. Jenže, existuje hodně lidí, kteří to necítí (jak můžeme vidět v sérii různých teroristických a rasových útoků). Zkrátka chybí jim racionální základ etiky.

(3) Vyznání svobody. Desatero se nepředstavuje zdaleka jako seznam povinností, ale mnohem více jako (slovy Johna Dicksona) jako „Vyznání svobody“. Kontext Zákona ukazuje, že Desatero přináší radost, požehnání a opravdový život. Je to cesta svobody. Možná nás mate samotné slovo zákon. Židovské slovo „tóra“ mnohem více ukazuje na instrukce, na směr, kterým si Bůh přeje, abychom se ubírali. (Proto je také „hřích“ minutí se cíle, tedy minutí se správného směru.) Svoboda v tomto smyslu nespočívá v tom, že si dělám, co chci (to, jak víme, nás spíše většinou něčím zotročí). Svoboda je moc stát se tím, pro co jsem byl stvořen. Svoboda má přímé spojení s nalezením identity a smyslu života. Když žijeme Božím způsobem, jsme v harmonii s jeho světem a s jeho záměrem pro náš život. A to je dobrým důvodem, abychom Desatero důkladně prozkoumali!

Zdroj: Blog Lukáše Targosze
Foto: Wikimedia