Před více než pěti sty lety došlo v německém Lipsku k debatě mezi protestantským reformátorem Martinem Lutherem a katolickým profesorem Johannem Eckem . Debata probíhající v červnu a červenci roku 1519 byla přitom daleko důležitější než vydání slavných 95 tezí, poznamenává Evangelical Focus.
V Lipsku se totiž šlo ke kořenům Lutherova sporu s Římem: Jednalo se o autoritu papeže v církvi. Luther byl v roce 1517 při vydání svých 95 tezí ještě přívržencem papeže, ale o dva roky později se jeho postoj rázně změnil.
Debata byla proto mnohem radikálnější než teze v roce 1517. Portál Evangelical Focus to shrnul v pěti hlavních bodech.
Argument 1: Papež je hlavou Církve
Eck, jako věrný obhájce Říma, zahájil svou debatu s Lutherem tím, že papeže označil za hlavu univerzální církve. Luther však odpověděl: „Hlavou církve není člověk, ale sám Ježíš Kristus. Hájím to svědectvím Písma, které říká: ‚Kristus musí kralovat, dokud mu nejsou všichni nepřátelé položeni pod nohy‘“.
„To znamená, že nesmíme věnovat pozornost těm, kdo omezují Kristovu vládu na církev, která vítězí v nebi. Jeho království je královstvím víry. Nevidíme naši hlavu a přesto jednu máme.“
Argument 2: Autorita církevních otců
Zatímco Luther citoval Písmo, Eck se obrátil k církevním spisům připomínajícím jeho soupeři, že Cyprián vysvětlil, že jednota kněžství se vrátila do Říma a že Jeroným prohlásil, že „pokud by mimořádná a univerzální autorita nebyla dána papežovi, v církvi by bylo tolik schizmatů, kolik je pontifiků.“
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Luther se ostře ohradil a připomenul, že církev v Římě našla své kořeny v jeruzalemské církvi, pravé a skutečné matce všech církví Krista.
K citaci Jeronýma, Luther objasnil, že primát papeže nebyl božským právem, ale lidským a že pravoslavná církev neuznala papežskou autoritu. „Není v našich vlastních dnech pravda, že se pravoslavná církev odmítá podřídit Římu?“
Argument 3: Matouš 16,18
Eck se rozhodl citovat nejznámější biblický text, kterým Řím argumentoval pro autoritu papeže. Eck apeloval na Augustinův výklad, který označil apoštola Petra „skálou“ v daném textu. Bývalý augustiniánský mnich odpověděl, že „Augustín velmi často říkal, že tou skálou je Kristus, a jen jednou uvedl, že to byl Peter.“
Další Lutherův krok v disputaci měla obrovský dopad na vývoj jeho reformační teologie. Němec poukázal n klíčový princip Sola Scriptura.
„Ale i kdyby Augustin a všichni církevní otcové řekli, že apoštol je skála, o které se zmiňuje Kristus, jednoduše bych proti nim postavil autoritu Písma svatého. To učí, že nemůže být položen jiný základ než ten, který již byl dán, to jest Ježíš Kristus.“
Argument 4: Jste plný sebe samého!
Eck, který si uvědomil, že nemůže Luthera umlčet ani texty církevních otců, ani Biblí, zahájil útok proti reformátorovi a obvinil ho z pýchy, že se staví proti tolika otcům, papežům, koncilům, teologům a univerzitám.
Argument 5: Jste Čech a husita!
Eckovým posledním argumentem bylo označení Luthera za Čecha a žáka reformátora Jana Husa. O století dříve byl Hus upálen, když zpochybnil prvenství papeže.
Luther odpověděl, že mezi texty, které obhajoval Hus existuje několik důležitých křesťanských pravd. Například existence pouze jedné univerzální církev. To podle Luthera neznamená nutnost věřit v primát Říma aby byl člověk spasen.
„Ať už to byl Wycliffe nebo Hus, který to řekl, nezáleží na tom… Toto prohlášení je naprosto pravdivé,“ poznamenal Luther.
K protestantům se dnes hlásí evangelíci, anglikáni, baptisté, letniční či kalvinisté. Jejich počet se odhaduje od 600 milionů až k jedné miliardě.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
-mn- Datum: 15. červenece 2019 Foto: Wikipedie, WIkimedia Commons
17 Komentáře
Realtoltek
No jen škoda, že Luther neprokoukl i „trojici“ což je největší kámen úrazu.
3,14ranha
„Ale i kdyby Augustin a všichni církevní otcové řekli, že apoštol je skála, o které se zmiňuje Kristus, jednoduše bych proti nim postavil autoritu Písma svatého. To učí, že nemůže být položen jiný základ než ten, který již byl dán, to jest Ježíš Kristus“
Chudák Luther zamlčel, že autorita písma vychází z autority církve. Bible byla sepsána inspirovanými autory a jejich texty byly slavnostně vybrány inspirovanými účastníky koncilů.
Kromě toho, jestliže základ je Kristus a zároveň se v Bibli píše že ten sám Kristus chtěl za hlavu církve Petra a dokonce apoštolům svěřil moc „svazovat a rozvazovat“ – tak to přece autoritu církve jen posiluje (když jí sám Pán část své autority svěřil).
PS: chápu kritiku renesančního vatikánu (a pomíjím že sám Luther když se stal lokální celebritou se začal jako horší čuně než všichni papežové v tom století), ale tohle prostě po tridentském koncilu padá. Reforma církve začala ještě za Lutherova života (kdy z něho zbyla už jen vulgární, opilá a smilnící troska). A po tridentském koncilu bylo dokonáno. Tridentský koncil byla ta skutečná reformace. V itálii šlechta brečela že v římě už se nedá dělat kariéra – že prý se tam všichni už jen modlí a postí…
Jan Prostejovsky
„Bible byla sepsána inspirovanými autory a jejich texty byly slavnostně vybrány inspirovanými účastníky koncilů.“
Velice zavádějící tvrzení, protoze Pavlovi listy měly autoritu stejnou jako Stary Zakon uz za jeho zivota. Soustava 4 evangelii kolovala cirkvemi uz okolo roku 170. Na koncilech ve 4stoleti se resili uz jen: Zjevení sv. Jana, některé Janovy listy, list Judův, 2. list Petrův apod. Z knih, které dnes v Novém zákoně nenalezneme, se diskutovalo např. o Hermově Pastýři, listě Barnabášově, Didaché, Klementových listech a dalších. Skvele shrnuto zde: „Novozákonní kánon není dílem církve v tom smyslu, že by vznikl usnesením nějakého církevního grémia, ale je normou živé tradice, normou, kterou církev rozpoznala, která se jí vnutila svou vnitřní vahou, a která byla církví potvrzena, recipována a prakticky vymezena.“ Doporucuji precist tohle: http://etfuk.sweb.cz/kanon.pdf
3,14ranha
PS: Bůh je Bohem pokoje, ne zmatků. Lutherovo stanovisko „sola skriptura“ je neobhajitelné. Nebyli apoštolové povoláni Pánem ? Vždyť zvolením náhradníka za Jidáše už sami apoštolové ustanovili nějaký řád, mimo jiné předávaný vkládáním rukou.
Filip k němu přiběhl, a když uslyšel, že ten člověk čte proroka Izaiáše, zeptal se: „Rozumíš tomu, co čteš?“ On odpověděl: „Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží!“
Proto vám teď radím: Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu.“
„Zaklínáme vás Ježíšem, kterého káže Pavel.“ Tak to dělalo sedm synů Skévy, prý židovského velekněze. Ale zlý duch jim řekl: „Ježíše znám a o Pavlovi vím. Ale kdo jste vy ?“
Otakar Vožeh
1. Autorita Písma nevychází z autority Církve. Vzhledem k tomu, že Bůh je autorem celého Písma prostřednictvím působení svého Ducha v těch, kdo psali (a vybírali), autorita Písma stojí sama o sobě na svém Autorovi.
2. Církev nemá sama o sobě žádnou autoritu. Její autorita je dána její Hlavou, Kristem. Apoštolové měli zcela jedinečné a časově omezené dary.
3. Kristus nikdy neustanovil apoštola Petra hlavou Církve, protože Hlavou Církve je On sám.
Doporučuji vážné studium Písma, nejen církevní tradice a dějiny, milý pane 3,14ranha.
3,14ranha
“ Apoštolové měli zcela jedinečné a časově omezené dary.“
Jistě měli víc darů, vždyť 3 roky chodili s Pánem, ale absolutně by to platilo jen v případě, že by slavnostně nezvolili náhradníka za zrádného Jidáše. V celých dějinách (už v době pronásledování) se církev na koncilech odvolávala na toto vkládání rukou – že se tak konalo od počátku a že toto vkládání nebylo nikdy přerušeno (!) – je to velmi dobré pro vzbuzení pokory – být si vědom že nějakou církevní obec vedl přede mnou třeba Petr, nebo jiný z apoštolů či mučedníků a že navíc skrze vkládání rukou přijímám nejen Pánovo požehnání, ale i přímluvu těchto svatých mučedníků.
Ano, čtyři evangelia mají svoji pevnou a vnitřní tradici (církev je skutečně jen potvrdila) a kolovala v církvích hned od 1. století, hned od sepsání. Ale stejně tak lze doložit Petrův stolec, stejně tak lze doložit oltáře na hrobech mučedníků, stejně tak lze doložit přinášení proměněné eucharistie nemocným a vězňům (u těch věznů tím dotyční riskovali i život).
Písmo je pouze část živé tradice. Církev je ta druhá část. Copak Pán neslíbil učedníkům Přímluvce, Ducha pravdy ? Nesvěřil jim moc svazovat a rozvazovat ?
„Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“
Eva Hájková
A co vlastně Petr pro církev udělal?
Daleko méně než Pavel.
Karel Krejčí
Ve velké míře máte pravdu. Ale, stejně jako apoštol Petr tak i Pavel naplnili pouze to, co od nich Bůh požadoval a k čemu si je použil. Nic víc si nemůžeme ze sebe přidat, jen to, co nám daruje Duch svatý. Apoštol Pavel měl dokonce obdarování v takové míře, že aby jej dokázal „unést,“ musel být srážen satanovým ostnem a stejně na tom stejném základu si však byl vědom povinnosti, toto obdarování předávat dál. Ze sebe nejsme schopni si nic přidat a pokud žijeme v domnění že ano, pak to jistě nebude z Ducha. Ale je velmi pravděpodobné, že i právě míra obdarování dary Ducha svatého má i jistou vypovídající hodnotu, k čemu nebo vlastně v principu komu, dát přednost. Apoštol Pavel si byl velice dobře vědom, jak lze prostřednictvím evangelia na základě řečnických schopností manipulovat s posluchači ve prospěch řečníka, na úkor Ježíše Krista – toho ukřižovaného. Věděl, že čím méně bude „teorie a jiných vlivů“ mezi Kristem a člověkem – tím lépe.
Dokonce se zmiňuje o moudrosti „moudrých“, pro které je evangelium skryto. Apoštol Pavel zažil neuvěřitelnou milost a proměnu, když se z nelítostného pronásledovatele křesťanů stal naopak nejhorlivější šiřitel evangelia. A stejně tak, tím pronásledovaným se naopak pro samotné evangelium, ve světě stal on. Jak by dopadl papežský stolec, pokud bychom jej hodnotili stejným pohledem? Hlásá Krista jako hlavu církve? A pokud ano, tak jakou si vlastně přisuzuje roli?
3,14ranha
Tak tu odpověď samozřejmě známe. Vždyť prvních deset papežů v řadě zemřelo pro víru rukou císařských biřiců.
A s postupujícím časem jejich role jen roste – bez tradice a bez Nového Zákona (což je sepsaná tradice) může přijít kdokoli a o Ježíši a víře tvrdit cokoli (stačí se podívat na spory pravověrných papežů s liberály a modernisty kteří postupně chtěli vymazat dokonce i Ježíšovu existenci).
PS: Všeobecně se má za to, že Pavel naráží na rané gnostiky (zřejmě duchovní bratrance esénců), nebo na sympatizanty z řad pohanských filosofů, kteří byli ochotní brát Ježíše za učitele moudrosti, ale už ne za vzkříšeného Syna Božího (ukřižovaného na golgotě za hříchy lidstva)
Olga Nedbalová
A co papež Alexandr VI. (1492-1503)? Ano, ve všech církvích se objevují falešní pastýři, ale právě proto je dobré mít před očima toho jediného pravého pastýře, Ježíše Krista. Tak, jak kázal Jan Hus. A pro nás církve je dobré, velmi dobré si neustále číst Janovo zjevení. Jak naše církev dopadne? Bude nás Ježíš chválit?
Jaroslav Rada
Ježíš řekl Šimonovi:
A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. (Mat 16:18)
Rozumím tomu tak, že jde o změnu jména, která se váže na změnu charakteru. Nestálý, impulzivní, často vznětlivý až zbrklý Šimon je Kristem proměněn v člověka pevného jako skála (petra) a dostává nové jméno Petr.
Ježíš tím říká, že na této skálovitosti, čili na této proměně charakteru zbuduje svou církev. Nejde tedy o personifikaci Šimona, ale o to, že církev je (měla by být) místem proměny a shromážděním všech proměněných do Kristova charakteru. To zcela ruší celé papežství a osobu Šimona Petra jako jakéhosi Kristova náměstka pro církev.
Olga Nedbalová
Ano, to je dobrý výklad. Každý z nás musí být proměněn, aby byl pevný jako skála. Lidé nestálí, vrtkaví, pyšní do pravé neviditelné církve Kristovy nepatří. Ano, každý z nás má být tak jako Šimon proměněn na Petra. A Kristus – úhelný kámen celé stavby, jediný správný pastýř, pravda, cesta i život, nás může vést a naší pevné víře v Ježíše jako Božího syna a Spasitele, stavět svou neviditelnou pozemskou církev. Opravdu jen díky Kristu budeme spaseni a jen Bohu sláva!
Olga Nedbalová
Já mám čím dál větší obavy, že za hádkami v církvi stojí snaha toho zlého. Církev je pokoušena obdobně, tak jak je pokoušen Ježíš v poušti – úplně ty samé nabídky. 1) Hmotné zajištění – vyhladovělý Ježíš je pokoušen k proměna kamenů na chleba a má dát přednost chlebu před Božím slovem. Odmítne. 2) Vrhni se z vrcholku chrámu – andělé tě přece zachrání. Opět odmítá. 3) Nakonec nejtěžší kalibr, Satan přestane citovat Písmo (je psáno) a nabízí Ježíši moc a slávu světa. Stačí maličkost – poklonit se Satanovi. Ježíš, syn Boží, odmítá a vyhání Satana pryč. Důrazně říká: „Jdi mi z cesty, Satane!“
Z tohoto hlediska se spory o slovíčka z Písma náramně Satanovi hodí. Je přece psáno! Ano, ale my musíme brát Písmo komplexně a hlavně ho číst pod vedením Ducha Svatého. Necháme se unést a řešíme vznešeně znějící teologické spory. Jako farizejové – třeba ten o sobotě. Nebo se nám najednou nehodí některá část Písma. Tak si ji upravíme, odebereme, vykládáme si Písmo v náš prospěch. Žádná světská církev není v bezpečí. Lehce podlehne mamonu, pýše a nakonec sama ze sebe učiní boha – směšného bůžka ovšem v očích skutečného Boha. Jaká je pravá víra. To ví Ježíš, vidím každému do srdce. Prostá, čistá víra, která je schopna lásky, která je schopna obětovat sama sebe. Každý z nás jednou bude nakonec stát před Ježíšem. A každý z nás se mu bude zpovídat. Zda byl skutečně Jeho učedníkem nebo byl služebníkem někoho jiného. Členství v církvi nám v tomto směru bude zřejmě k ničemu – Ježíše stranické knížky nezajímají. Nebude se dívat, hle člen ŘKC nebo hle, člen ČCE, nebo hle, člen CB (a všech dalších, samozřejmě), ale bude se dívat přímo k srdci. A to si hlavně, milí bratři a sestry, musíme uvědomit a sami se pravdě podívat do očí. Co vidí Ježíš v našich srdcích?
pavel v
Jak smutná diskuze. Považme, že před nějakými 100 lety se drtivá většina lidí v našem státě hlásila k víře v Boha. Dnes je to podle průzkumu veřejného mínění Eurobarometr cca 19%. Bavme se raději, co je příčinou takového úpadku. Já se domnívám, že jednou z hlavních příčin je nejednota, čili neláska mezi křesťany. Dnešní papežové se dávno nepovyšují na své protestantské bratry a jsou iniciátory ekumenického hnutí. Křesťané, hledejme, co nás spojuje. Vždyť vzájemné spory jsou popřením samého základu našeho učení.
Olga Nedbalová
Ano a to se náramně hodí do krámu tomu zlému. Narušit hádkami církev, narušit hádkami rodiny, narušit hádkami sbory. Já, ač jsem evangelička, uznávám papeže Františka. Ne jako hlavu neviditelné církve (tou je vskutku Ježíš), ale jako duchovní autoritu, jako pastora, jako kazatele Božího slova. Papež František umí otevřít svoje srdce Ježíši. Umí být milosrdný, soucitný a umí říci i pravdu o zlu tohoto světa, když je třeba. Je zcela jistě inspirující osobností pro nás věřící, kteří hledáme Kristovu pravdu. To, že jde za Kristem ovšem budí zlobu některých lidí. A bohužel útoky na papeže Františka jsou i z vlastních řad katolické církve. Pak pozor na vlky v rouše beránčím. A papež František je sám umí důrazně varovat, tak prosím Krista, ať Ho ochraňuje. Může nám ještě toho hodně říci.
Olga Nedbalová
A ještě z Písma: Matouš 10:16 B21
„Posílám vás jako ovce mezi vlky, proto buďte chytří jako hadi a nevinní jako holubice.“
Rozhovor mezi Pastýřem a jeho ovečkou:
Ovečka: „A kde všude jsou vlci, Pane? Všude, i v pozemských církvích?“
Pastýř: „Ano, milá ovečko, ano. Vlci se snaží dostat všude a někdy si oblékají roucho beránčí.“
Ovečka: „Ale Pane, co mám já, malá ovečka dělat? Jak mám mezi těmi vlky prokličkovat? Bojím se.“
Pastýř (Jan 10:7-16): „Řekl jim tedy Ježíš znovu: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce.
Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly.
Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.
Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.
Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.
Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání.
Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží.
Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne,
tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.
Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.“
Ano, milé ovečky, nebojme se a buďme obezřetné. Kdo jde za správným pastýřem, zcela jistě dojde do ovčince.
Olga Nedbalová
Ano, my se někdy vysilujeme vzájemnými boji. Která církev je ta pravá, Ježíšova nevěsta? Kdo káže bludy a kdo se drží pravdy? Pak dochází až k absurdním situacím, soudíme toho druhé podle vnějších znaků. Zážitek ze včerejška – blíží se Památka zesnulých a tak samozřejmě obcházím hřbitovy. Na našem evangelickém hřbitově jsem potkala jednu mi velmi milou sestru ve víře. A dali jsme se do řeči. Evangelíci si nikdy příliš nepotrpěli na vznosné zdobení hrobů. Spíše se za člověkem má chodit, dokud žije a pomáhat mu, létáním za mrtvým na hřbitov už to, co jsme neudělali za života, nedoženeme. To si myslím, že je docela přínosná myšlenka. A pak třeba zapalování svíček. Dříve neexistovalo na evangelickém hřbitově zapálit svíčku. Byla to modloslužba, ohavnost. A to mi přišlo už popravdě trochu k smíchu. Kdyby si člověk měl myslet a pamatovat, co všechno může být modloslužba, tak se zblázní. Když jako evangelička vejdu do katolického kostela, nespadne na mě? Myslím, že spíše než na vnějškovost se máme zaměřit na naše srdce. Co když je některá katolická sestra ve své podstatě daleko milosrdnější než já? Bude jí Ježíš vyčítat, že měla doma na stěně pověšený obraz Madony? A proto ji odmítne? A já třeba nemilosrdně odmítnu pomoc bližnímu, ale spasí mě to, že doma nemám žádné obrázky svatých, tudíž mám „čistou“ víru?
Ježíši jde o zrno, ne o plevy. Nehledí na slupku, ale na srdce. Dřív než budeme vydělávat bližnímu z oka třísku, vylovme si ze svého oka poleno. A čtěme Písmo, probírejme ho se svými bratry a sestrami ve víře. Ne abychom se navzájem soudili, ale abychom se nakonec dobrali toho správného cíle, kterým je život ve společenství s Ježíšem Kristem.