VARŠAVA – Letos na jaře došlo k prvním krokům směřujícím ke svatořečení někdejšího polského primase, kardinála Augusta Hlonda (1881-1948). Zatímco některé polské katolíky těší naděje na dalšího národního světce, jiní upozorňují na jeho antisemitské postoje.
Návrh vzbuzuje nevoli i v židovských organizacích. Postava kardinála Hlonda v sobě spojuje aspekty vlastenectví a katolicismu. Snahy o jeho svatořečení přitom nejsou ničím novým: započaly krátce po pádu komunistického režimu – a pro řadu Poláků je světcem už dávno. Proti návrhu na Hlondovo svatořečení se postavily židovské organizace American Jewish Committee (AJC) nebo Centrum Simona Wiesenthala (SWC). Poukazují na některé jeho protižidovské výroky a Hlondovo potenciální svatořečení vnímají jako „schválení krajně negativního přístupu kardinála Hlonda k židovské komunitě“.
Kardinál Hlond se narodil roku 1881 do chudé rodiny v hornoslezských Brzęczkowicích. On i jeho bratři chodili do školy vedené salesiány Dona Bosca, řádu usilujícího o vzdělávání a výchovu dětí ze sociálně slabých rodin. V roce 1919 se stal provinciálem salesiánů ve Vídni, roku 1925 biskupem a 1927 kardinálem.
Jeho rychlá církevní kariéra je částečně přičítána osobnímu přátelství s papežem Piem XI., ale to je jen jedna stránka věci. Kardinál Hlond byl díky svým mimořádným schopnostem tím, kdo polským katolíkům – nacházejícím se tradičně mezi ruským pravoslavím a pruským prostestantstvím – zajistil, aby je v Římě i jinde brali jaksepatří vážně. O jeho zahraniční politice svědčí státní vyznamenání, která získal počátkem 30. let. Lze říci, že svým vlivem v kardinálském sboru otevřel cestu prvnímu polskému papeži Janu Pavlu II.
Ve své funkci vedl konzervativní politiku – brojil proti civilním sňatkům a rozvodům a snažil se podporovat katolickou víru u Poláků v zahraničí. Vystupoval proti „eskapismu“, tedy proti tomu, aby se katolická církev zříkala aktivního vystupování ve společnosti.
Po obsazení částí Polska v roce 1939, kdy se nacisté snažili oslabit zdejší římskokatolickou církev, přišla vlna zatýkání kněží a řeholníků. V napjaté situaci Polsko opustil papežský nuncius (podobně jako diplomaté dalších zemí) a Hlond se stal důležitým kanálem zahraniční politiky – a to nejen té církevní. V září téhož roku však na žádost polské vlády zemi opustil, aby ve Vatikánu (tedy uprostřed fašisty ovládaného Říma) podal zprávu o situaci v Polsku.
Chlapec z lidu
V roce 1940 podnikl pouť do Lurd a zůstal ve Francii i po obsazení země nacisty. Zde byl v únoru 1944 zatčen Gestapem, které po něm žádalo, aby se veřejně vyslovil pro vyhnání sovětských armád z Polska. Nacisté Hlondovi za tuto podporu údajně nabízeli funkci polského regenta. Ten však trval na tom, že podmínkou jakéhokoli jednání je stažení všech německých vojsk z polského území. Ustupující nacisté pak převezli Hlonda do německého kláštera Wiedenbrtick, kde se dočkal osvobození americkou armádou.
Po návratu do osvobozeného Polska se snažil o obnovu zdejší církve a obnovení kontaktů s Římem. Za situace, kdy přicházela nová perzekuce ze strany SSSR, to bylo životně nutné. Jeho smrt roku 1948 byla katolíky vnímána jako ztráta důležité spojnice mezi východoevropskými katolíky a Římem. Podezření, že v jeho smrti měli prsty komunisté, se vynořilo téměř okamžitě a trvá dodnes.
Pro současného papeže Františka I. je příkladem církevního hodnostáře, který začal jako chudý chlapec „z lidu“, věrně sloužil římskokatolické církvi, ovšem v jisté situaci se odvážil kritizovat samotného papeže (Pia XII.). V srpnu 1941 totiž řekl, že se polský lid cítí papežem „opuštěný“. Současný papež, který se snaží povzbudit zvláště křesťany ve třetím světě, ukazuje Hlonda v tomto smyslu za hrdinský příklad hodný následování.
Byl to antisemita?
Proti návrhu na Hlondovo svatořečení se nicméně postavily některé židovské organizace, jako American Jewish Committee (AJC) nebo Centrum Simona Wiesenthala (SWC). Poukazují na některé jeho protižidovské výroky a Hlondovo potenciální svatořečení vnímají jako „schválení krajně negativního přístupu kardinála Hlonda k židovské komunitě“(AJC). SWC v tom vidí podporu polského nacionalismu a snah současné polské pravicové vlády o „selektivní přepisování polských aktivit v době 2. světové války“.
Jedním z klíčových argumentů je Hlondův kontroverzní pastýřský list z roku 1936. V něm kardinál Hlond do jisté míry potvrdil tehdy běžné protižidovské postoje: „Je fakt, že Židé bojují proti katolické církvi, jsou volnomyšlenkáři, jsou v předních řadách bezbožnosti, bolševismu a podvratné činnosti. Je fakt, že vliv Židů na mravnost je zhoubný a že jejich vydavatelství propagují pornografii. (atd.)“.
Protiváhou těchto výroků je ovšem výzva (citovaná zastánci kardinálova svatořečení): „Buďme ale spravedliví. Ne všichni Židé jsou takoví. Mnozí Židé jsou lidé věřící, čestní, spravedliví, milosrdní, dobročinní…“ a varuje před protižidovským postojem, který označuje za„importovaný ze zahraničí“. Ten je podle kardinála Hlonda „(…) neslučitelný s katolickou etikou. Je dovoleno mít svůj národ raději; není však dovoleno kohokoli nenávidět. Ani Židy.“ Pokračuje, že z katolického hlediska není dovoleno „pustošit židovské hospody, ničit Židům zboží, házet petardy na jejich domy“ – jinými slovy, pastýřský list odsuzuje pogromy.
Pogrom v Kielcích a konspirační teorie
AJC upozorňuje, že v roce 1946 nezasáhl, ani se neozval vůči pogromu v Kielci, při němž bylo zavražděno minimálně 40 Židů. Když biskup Teodor Kubina kielecký pogrom jednoznačně odsoudil, setkal se údajně s Hlondovým nesouhlasem. Kardinál Hlond po válce odsuzoval jakékoli vraždění a zdůrazňoval zásluhy Poláků, kteří s nasazením života Židy zachraňovali. Za špatné vztahy Poláků vůči Židům obviňoval (v souladu se svými argumenty ze 20. a 30. let ) židovské komunisty. (V čemž připomíná některé poslance současné strany Právo a spravedlnost.)
Námitky vůči kanonizaci nejsou nové a ozývají se nejen z židovských kruhů, ale také od některých katolíků. Proces kanonizace ostatně nepředpokládá, že by světci byli lidé dokonalí, bez povahových chyb a názorových omezení.
Zdroj: ztis.cz Foto: Wikimedia Commons
