Kamna hrála v mém dětství důležitou úlohu. Měli jsme je v kuchyni, v ložnici i v obývacím pokoji. Zatímco v kuchyni stál prachobyčejný bílý sporák na pevná paliva, jaký měl dříve kdekdo, v pokojích byla kamna onačejší. Vlastně šlo o jediná kachlová kamna vestavěná do zdi mezi obývacím pokojem a ložnicí. Přikládalo se jen v jedné místnosti, ale kachle zároveň hřály i v té druhé. Dvířka na přikládání zakrývala kovová mříž. Rodiče, nevím proč, říkali těm kamnům krb. Ale byla to kamna; v obývacím pokoji obložená hnědými kachli, v ložnici bílými.
V kamnech se topilo uhlím, koksem nebo briketami. Chodilo se pro ně do sklepa. Topivo přinášel v kovovém uhláku většinou tatínek. Často jsem ho při tom doprovázela. Jenom tak, abych se do sklepa, který vzbuzoval respekt tím, že v něm visely pavučiny a byla tam tma, také podívala. Kromě hromady uhlí na zimu, různého nářadí a špalku se sekerou na štípání dřeva, zde byly uskladněny také brambory a bedýnky s jablky. Rodiče je nakoupili na podzim do zásoby, protože to přišlo levněji. Každý den jsem při cestě do sklepa dostala jedno jablko. Víc ne. Snědla jsem je s velkou chutí.
Související – Sociální inženýři
V zimě se u praskajících kamen hezky poslouchalo rádio. Potmě, aby se ušetřilo. Jen rudá záře při tom osvětlovala podlahu před kamny, kam se občas přihodila lopatka uhlí nebo briket, až zasršely jiskry a plameny pohltily přiložené palivo. V kamnech v pokoji se zatápělo až pozdě odpoledne, když už západními okny dopadaly do bytu poslední paprsky slunce a když vyhaslo v kuchyňských kamnech.
V kuchyni se vařilo, jedlo, trávili jsme tam větší část dne. Protože okno bylo obrácené k východu, bývala kuchyň celé dopoledne plná veselého slunečního světla. Na kamnech se hřála voda na nádobí. Přímo na rozpálené plotně se daly krásně opékat brambory nakrájené na plátky. Tak dlouho, až na nich začaly praskat černé puchýře.
K zatápění v kamnech byly potřebné staré noviny. Dalo se ovšem použít leccos. Třeba kelímky od piva, vyrobené z tuhého voskovaného papíru. Chodila jsem pro ně na blízké nádraží, kde se vždycky nějaké odhozené našly. Spalovat kelímky asi nebylo právě ekologické. Ale v šedesátých letech minulého století se u nás o ekologii ještě nic nevědělo. V kamnech se tehdy pálil kdejaký odpad, o čemž, zejména v zimním období, svědčil hustý štiplavý kouř vycházející z domácích komínů.
Když v kamnech dohořelo a popel vychladl, vynášel se do popelnic stojících u branky vedoucí do ulice. Jednou jsem v popelnici našla broušené skleněné či křišťálové držátko z víčka rozbité dózy, kterou tam někdo vyhodil. Drobné šestiúhelníkové plošky duhově lámaly sluneční světlo. Všechno jsem přes ně viděla mnohonásobně. Taková nádhera nalezená v popelu! Dlouho jsem ten poklad opatrovala.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Když mi bylo deset let, podařilo se rodičům vyměnit náš starý byt za menší, zato modernější, vybavený radiátory dálkového topení, teplou vodou a plynovým sporákem. Ač nerada, musela jsem se s dosavadním domovem rozloučit. A samozřejmě také s kamny.
Nejen obyvatelé paneláků se zbavili domácích kamen. Časem i lidé v rodinných domcích začali přesouvat topeniště do sklepů (pokud ještě nevytápěli plynem) a odtud teplo rozvádět do obytných místností. Při zatápění v bytě se totiž občas nepříjemně vysypal popel na podlahu nebo vypadl nějaký ten žhavý uhlík. A kouř se usazoval na stěnách, takže bylo zapotřebí častěji malovat… Plynofikace usnadnila lidem život a udělala vzduch ve městech i na venkově mnohem dýchatelnějším.
Pohodlí je hezká věc. Získá se tím čas pro dělání něčeho jiného, daleko zajímavějšího. Ale zároveň s jeho nárůstem obvykle o něco přicházíme. Třeba o možnost dívat se do plamenů domácího ohně – toho věrného průvodce člověka od úsvitu dějin civilizace. Na které jsme čím dál tím závislejší.
Autor: Eva Hájková Datum: 26. dubna 2021 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
