Portál Evangelical Focus přináší shrnutí přednášky konané v Římě na Istituto di Cultura Evangelica e Documentazione ze dne 12. června 2021 v rámci konference organizované k 100. výročí narození Johna Stotta, jednoho z nejvlivnějších osobností evangelikálního hnutí, který je také označován za „papeže evangelikálů.“
Mezinárodní postavení a vliv Johna Stotta na evangelikální hnutí ve 20. století přesahuje hranice evangelikálních denominací a kontinentů. Jeho postavení v současném evangelikalismu z něj činí významnou osobnost, s níž je třeba konzultovat také vztah mezi evangelikální vírou a římským katolicismem.
Tím, že Stott pomohl po druhé světové válce evangelikálům přeskupit se kolem biblického evangelia a vize světové mise, měl také roli (i když ne primární) při pohledu evangelikálů na římský katolicismus po Druhém vatikánském koncilu (1962- 1965).
Stott nenapsal žádnou knihu o katolicismu, a proto neměl příležitost do hloubky rozvinout svou analýzu. V jeho knihách a iniciativách, v nichž hrál zásadní roli, lze však dobře posoudit jeho chápání katolické tradice.
SOUVISEJÍCÍ – Evangelikálové by dnes odkaz Johna Stotta potřebovali více než kdy jindy
Tento článek se zaměří na tři momenty Stottova příspěvku k evangelikální analýze římského katolicismu. První vychází z jeho knihy Kontroverzní Kristus (1970), druhý z účasti na „Dialogu mezi evangelikály a katolíky o misi“ (ERCDOM 1977-1984) a třetí z toho, co je k tomuto tématu uvedeno v „Manilském manifestu“(1989).
Kontroverzní Kristus
V společenském klimatu z konce šedesátých let, který chtěl jemného a inkluzivního Ježíše (hlavně inspirativního přítele než Spasitele a Pána našich životů), napsal Stott na tu dobu odvážnou knihu: Kontroverzní Kristus: Studie o některých základech evangelikálního věrovyznání (Christ the Controversialist: A Study in Some Essentials of Evangelical Religion).
.
Biblický Kristus není milý chlapík, který by vycházel se všemi, ale ten, kdo spojuje, protože rozděloval, kdo zpochybňoval a demaskoval pokrytectví. Stott směřoval svá slova hlavně ke třem názorovým proudům: jedním je teologický liberalismus, který by chtěl „morálního“, nikoli však doktrinálního Ježíše; druhým je rozmělněný ekumenismus, který chce jednotu bez pravdy; a třetím (i když méně zřetelným než první dva) je římský katolicismus, který staví církev před Krista.
Stott v reakci na tyto proudy staví do kontrastu evangelikální víru, která pro něj není ničím jiným než biblickým křesťanstvím.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
V důsledku Druhého vatikánského koncilu si Stott uvědomuje, že římský katolicismus je ve fázi přerodu. Zvláštní pozornost věnuje skutečnosti, že Řím otevřel dveře k oběhu Bible mezi laiky a překonal letitý odpor vůči přímému přístupu věřících k Písmu. Toto „větší biblické vědomí“ může mít „nedozírné důsledky“ (str. 79).
Stott poukazuje na to, že katolicismus, přestože je zapojen do procesu „aktualizace“, v žádném případě nezměnil žádnou ze svých anti-protestantských pozic ze své dřívější či nedávné minulosti. Stott poukazoval na některé nebiblické praktiky využívané v životě církve (např. zpověď knězi). Obzvláště kritická je Stottova četba „Kréda Božího lidu“, kterou papež Pavel VI. vyhlásil na konci koncilu, aby zdůraznil katolickou věrnost svým konfesionálním zásadám: mariologii, papežství a mši. Pro Stotta to jsou „zcela nebiblické tradice“(str. 25).
Pro Stotta je Řím ve stavu zmatku, což je situace, kterou nelze z dlouhodobého hlediska udržet. Stott byl přesvědčen, že jediným přáním do budoucnosti je „důkladná biblická reformace“ (str. 23).
Tato „reformace“ má dekonstruktivní a konstruktivní část. Na jedné straně musí Řím opustit své nebiblické přesvědčení a praktiky, např. její dogmata o neposkvrněném početí a tělesné nanebevzetí Panny Marie; na druhé straně musí římský katolicismus přijmout „doktrínu nadřazenosti Písma a svobodného ospravedlnění“. Jinými slovy, chce-li římský katolicismus skutečně jít cestou biblické obnovy, závazku dosvědčeného slovy II. vatikánského koncilu, který však svými skutky roky popírá, pak reformace, kterou Řím odmítl v 16. století, zůstává nezbytností vykonat ve století dvacátém.
John Stott ve svém díle Kontroverzní Kristus používá klasickou evangelikální kritiku římského katolicismu. Vnímá dynamiku vyplývající z II. Vatikánského koncilu, ale je rovněž pevně přesvědčen, že reformace je jedinou cestou pro skutečnou biblickou změnu Říma podle učení evangelia.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
-red- Datum: 17. srpna 2021 Foto: Wikimedia Commons – John Stott
7 Komentáře
Realtoltek
Vše by se mělo obnovit aby to bylo tak jak v době apoštolů… tedy v době před koncily.
Eva Hájková
Obnovit znamená vrátit se do minulosti nebo vytvořit něco úplně nového?¨
18 „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte.
19 Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky.
5 Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“
21 On zůstane v nebi až do chvíle, kdy bude všechno nové, jak o tom Bůh od věků mluvil ústy svých svatých proroků.
Realtoltek
Obnovit tak jak je psáno ve Svatém písmu :
11On odpověděl: „Eliáš opravdu přichází a všechno obnoví. 12Avšak pravím vám: Eliáš již přišel, a nepoznali ho, ale udělali s ním, co chtěli; tak bude od nich trpět i Syn člověka.“ 13Tehdy učedníci pochopili, že jim to řekl o Janu Křtiteli.
Eliáš vždy přichází před příchodem Ježíše, jestli se blíží příchod Ježíše, přijde Eliáš a vše obnoví a nejenom on, dle mého poznání je on a ten druhý dva svědci, kteří nakonec umřou ale po jejich smrti přijde Ježíš.
pavel v
Jsem katolík, ale přesto bych v mnohém dal Johnovi Stottovi za pravdu. V čem mu zapravdu dát nemůžu, je tvrzení, že církev katolická propaguje „rozmělněný ekumenismus, který chce jednotu bez pravdy“. Stott říká, že katolická církev užívá „nebiblické praktiky“. Stott tím jemně říká, že katolíci jsou v rozporu s Biblí a že by se měli reformovat, tedy obnovit dle Bible. Podle mého soudu žádná křesťanská církev nemůže říci, že jen a jen ona má správný výklad Bible a tedy, že jen a jen ona má pravdu. Jedinou nezpochybnitelnou pravdou je Kristovo přikázání vzájemné lásky mezi křesťany. To neznamená, že by všichni křesťané museli mít nějaký unifikovaný teologický názor, že by mezi nimi nemohly být názorové rozdíly. To znamená, že si přes názorové rozdíly mají navzájem prokazovat vzájemnou úctu, že se žádný znich nebude považovat za výlučného majitele pravdy.
Olga Nedbalová
Myslím, že nejdůležitější je nezapomenout na víru, lásku a naději. Můžeme znát perfektně Písmo, ale pokud ho budeme číst bez Ducha Svatého – bude nám na nic. Tak si klidně protestant může stvořit svou falešnou modlu a modlit se k ní místo k pravému Bohu. Poznáte je po Ovoci – to je pravda. Křesťan, který je nemilosrdný, tvrdý, pomlouvá, požaduje po druhých dodržování pravidel a sám je nedodržuje, to není Kristův učedník. Asi nejlépe je si to každý večer probrat osobně s Ježíšem a ptát se Ho, zda jsme stále na Jeho cestě. A pokud mě sestra či bratr v Kristu v lásce napomenou, neurazit se, ale zamyslet se nad tím, zda náhodou nemá pravdu. A já si osobně říkám, že Ježíš netrvá na formalitách, ale na podstatných věcech. Tudíž pokud má moje sestra v Kristu katolička doma obrázek Madony, ale chápe, že jediná spása je v Kristu (což chápe), tak ji Ježíš neodepře život věčný. Ježíš bude soudit podle našich srdcí a ne podle vnějších znaků. A to si musí uvědomit každý křesťan, bez ohledu na příslušnost k denominaci.
Jindřich Jan Kimler
Pane či bratře (pavel v) – Říkáte, že „jedinou nezpochybnitelnou pravdou je Kristovo přikázání vzájemné lásky mezi křesťany.“
Dovolím si Vás malinko poopravit, není to jediná, ale první nezpochybnitelná pravda, kterou Ježíš vyslovil a Jan zaznamenal: ‚Nové přikázání vám dávám, abyste se milovali navzájem, jako já miloval jsem vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.‘ (Jan 13,34-35. ČEP) – To je imperativ sebeobětavé lásky!
Druhým Ježíšovým přáním je: ’17.Posvěť je pravdou; Tvoje Slovo je pravda‘ (…) ’21.Aby všichni byli jedno jako Ty, Otče, ve mně a já v Tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že Ty jsi mne poslal. 22.Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno. 23.Já v nich a Ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že Ty jsi mne poslal a zamiloval sis je tak jako mne. 24.Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jse já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mne miloval, již před ustanovením světa. 25.Spravedlivý Otče, svět Tě nepoznal, ale já jsem Tě poznal, a také oni poznali, že Jsi mne poslal. 26.Dal jsem jim poznat Tvé Jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich.‘ (Jan 17,17-26; Žalm 119,160; Micheáš,6,8. ČEP)
Text ze 17. kap. Jana nevylučuje rozmanitost společenství a našich kultur ke kterým my křesťané patříme. Mezi řádky však ani nepřipouští si vytvářet vlastní církevní svátosti, dogmata, nebo vytrhávat verše z kontextu Písma sv., které by postavily do stínu důvěru v plnou moc Jeho oběti a draze zaplacené krve Beránka Božího. – Podobně si počínali farizeové a zákoníci doby Kristovy: (Matouš 23,23nn)
Druhým Ježíšovým přáním je posvěcení v pravdě ‚Jeho věčného Evangelia = Dobré zprávy‘, která Boží znovuzrozené děti z Ducha svatého (Jan 3,3-7), má přivést k plné jednotě s ním i s Otcem! ‚3x Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže vejít do Království Božího!‘ Opět jasný imperativ, nutný k jednotě a k vejití!
To není o „náboženské ideologii“, kterých je tolik, kolik je Církví, církviček a denominací, ale o ‚Pravdě Písma svatého‘, kterou není dovoleno doplňovat a vylepšovat. Ba naopak je přísně zakázáno něco k Písmu sv. přidávat či ubírat, uvedu alespoň pět míst: (Deut 4,2; 13,1; Přísl 30,5-6; Kazl 3,14; Zjev Jan. 22,18-19. ČEP).
Dovolím si říct, že se s největší pravděpodobností nacházíme v době přicházející katarze, kterou předpověděl prorok Ageus 2,7-8; a připomíná jí ap. Pavel: Židům 12,26-29. – „Máme na hlavě máslo všichni“ jak katolíci tak i protestanté. Bude mnohem důležitější, se zabývat pokáním a vzájemným odpuštěním, abychom byli připraveni na II. příchod našeho Pána a Spasitele a setkání s Ním, než akademickými a teologickými půtkami.
Přeji Vám pěkný večer, dobrou noc – požehnané a krásné ráno!
Jindřich Jan Kimler
Křesťanství, nebo srozumitelněji Kristovectví, není nic nového než návrat k učení a praxi prvoapoštolské Kehily ze Židů, neboli Církve židovského Mesiáše Ješuah Ha’Mašíjah po řecku Ekklesie – ovšem bez řeckého humanismu, liberalismu a pohanství!
V Kristu Ježíši jsme se nyní my pohané, kdysi vzdálení, stali blízkými, skrze Ježíšovu prolitou krev (…) Nejsme již tedy cizinci a přistěhovalci, díky Jeho milosti máme právo Božího lidu svatých a patříme k Boží rodině. Jsme stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a Úhelným Kamenem sám svrchovaný Ježíš Kristus. V Něm je celá stavba pevně spojena a roste v Chrám, posvěcený v Pánu; v němž jsme i my společně budováni v duchovní příbytek Boží. (Jednota v rozmanitosti): Efezským 2,13-22