Portál Evangelical Focus přináší shrnutí přednášky konané v Římě na Istituto di Cultura Evangelica e Documentazione ze dne 12. června 2021 v rámci konference organizované k 100. výročí narození Johna Stotta, jednoho z nejvlivnějších osobností evangelikálního hnutí, který je také označován za „papeže evangelikálů.“
Mezinárodní postavení a vliv Johna Stotta na evangelikální hnutí ve 20. století přesahuje hranice evangelikálních denominací a kontinentů. Jeho postavení v současném evangelikalismu z něj činí významnou osobnost, s níž je třeba konzultovat také vztah mezi evangelikální vírou a římským katolicismem.
Tím, že Stott pomohl po druhé světové válce evangelikálům přeskupit se kolem biblického evangelia a vize světové mise, měl také roli (i když ne primární) při pohledu evangelikálů na římský katolicismus po Druhém vatikánském koncilu (1962- 1965).
Stott nenapsal žádnou knihu o katolicismu, a proto neměl příležitost do hloubky rozvinout svou analýzu. V jeho knihách a iniciativách, v nichž hrál zásadní roli, lze však dobře posoudit jeho chápání katolické tradice.
SOUVISEJÍCÍ – Evangelikálové by dnes odkaz Johna Stotta potřebovali více než kdy jindy
Tento článek se zaměří na tři momenty Stottova příspěvku k evangelikální analýze římského katolicismu. První vychází z jeho knihy Kontroverzní Kristus (1970), druhý z účasti na „Dialogu mezi evangelikály a katolíky o misi“ (ERCDOM 1977-1984) a třetí z toho, co je k tomuto tématu uvedeno v „Manilském manifestu“(1989).
Kontroverzní Kristus
V společenském klimatu z konce šedesátých let, který chtěl jemného a inkluzivního Ježíše (hlavně inspirativního přítele než Spasitele a Pána našich životů), napsal Stott na tu dobu odvážnou knihu: Kontroverzní Kristus: Studie o některých základech evangelikálního věrovyznání (Christ the Controversialist: A Study in Some Essentials of Evangelical Religion).
.
Biblický Kristus není milý chlapík, který by vycházel se všemi, ale ten, kdo spojuje, protože rozděloval, kdo zpochybňoval a demaskoval pokrytectví. Stott směřoval svá slova hlavně ke třem názorovým proudům: jedním je teologický liberalismus, který by chtěl „morálního“, nikoli však doktrinálního Ježíše; druhým je rozmělněný ekumenismus, který chce jednotu bez pravdy; a třetím (i když méně zřetelným než první dva) je římský katolicismus, který staví církev před Krista.
Stott v reakci na tyto proudy staví do kontrastu evangelikální víru, která pro něj není ničím jiným než biblickým křesťanstvím.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
V důsledku Druhého vatikánského koncilu si Stott uvědomuje, že římský katolicismus je ve fázi přerodu. Zvláštní pozornost věnuje skutečnosti, že Řím otevřel dveře k oběhu Bible mezi laiky a překonal letitý odpor vůči přímému přístupu věřících k Písmu. Toto „větší biblické vědomí“ může mít „nedozírné důsledky“ (str. 79).
Stott poukazuje na to, že katolicismus, přestože je zapojen do procesu „aktualizace“, v žádném případě nezměnil žádnou ze svých anti-protestantských pozic ze své dřívější či nedávné minulosti. Stott poukazoval na některé nebiblické praktiky využívané v životě církve (např. zpověď knězi). Obzvláště kritická je Stottova četba „Kréda Božího lidu“, kterou papež Pavel VI. vyhlásil na konci koncilu, aby zdůraznil katolickou věrnost svým konfesionálním zásadám: mariologii, papežství a mši. Pro Stotta to jsou „zcela nebiblické tradice“(str. 25).
Pro Stotta je Řím ve stavu zmatku, což je situace, kterou nelze z dlouhodobého hlediska udržet. Stott byl přesvědčen, že jediným přáním do budoucnosti je „důkladná biblická reformace“ (str. 23).
Tato „reformace“ má dekonstruktivní a konstruktivní část. Na jedné straně musí Řím opustit své nebiblické přesvědčení a praktiky, např. její dogmata o neposkvrněném početí a tělesné nanebevzetí Panny Marie; na druhé straně musí římský katolicismus přijmout „doktrínu nadřazenosti Písma a svobodného ospravedlnění“. Jinými slovy, chce-li římský katolicismus skutečně jít cestou biblické obnovy, závazku dosvědčeného slovy II. vatikánského koncilu, který však svými skutky roky popírá, pak reformace, kterou Řím odmítl v 16. století, zůstává nezbytností vykonat ve století dvacátém.
John Stott ve svém díle Kontroverzní Kristus používá klasickou evangelikální kritiku římského katolicismu. Vnímá dynamiku vyplývající z II. Vatikánského koncilu, ale je rovněž pevně přesvědčen, že reformace je jedinou cestou pro skutečnou biblickou změnu Říma podle učení evangelia.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
-red- Datum: 17. srpna 2021 Foto: Wikimedia Commons – John Stott