Dne 4.8.2011 to bylo šest let, co z tohoto světa odešel můj tatínek. Několik měsíců jsem se trápila a hledala viníka. S Pánem Bohem jsem nějaký čas nemluvila vůbec, přestože věřím, že je Bohem stvoření, života i smrti. On dává, On bere, ať už to respektuji nebo ne. Byla jsem smutná i naštvaná, viníka jsem nenašla. Dneska jsem si připomněla, jak se to celé událo.

Bylo to 29. července, v pátek ráno. Sedím na zápraží chalupy, kterou mi půjčili rodiče kamarádky z Valašska. Nádherné počasí, samota, ticho, jen já a Bůh.

Odjela jsem na to místo, abych ho víc poznala, četla si z Bible, modlila se, skládala písně. Takové týdenní načerpání stojí za to a každému vřele doporučuju. Tento pátý den, kdy si tak tiše sedím a pozoruju mravence, se v mém srdci ozve neklid. Ten neklid, u něhož zbystříte a víte, že je to vážné. Vstanu, chodím sem tam a čím dál víc vnímám, že musím odjet k rodičům. Všechny věci jsem dala do auta, zamkla a jela. Toto celé se událo během jedné hodiny. Cesta do Bystřice nad Pernštejnem trvala něco přes tři hodiny. V autě jsem se modlila a vlastně ani nevěděla za co.. stalo se něco doma? Když jsem volala mamince, všechno bylo v pořádku. Tatínek šel hrát tenis, ona vařila a oba se těšili, že přijedu.

Připadala jsem si trochu bláznivě. Proč ten podivný neklid, který se mísil se slovy: Neboj se?Přijela jsem domů, rodiče už byli doma, všechno tak jak má být…a přece… tatínek mě drží u stolu za ruku. Pak jde v jinou chvíli okolo mě a pohladí mě. Byla jsem v rozpacích. Nevzpomínám si, kdy naposledy to udělal… vlastně už hodně dávno. V nemocnicí, když jsem přestala na půl roku chodit. Měl mě rád, ale city projevoval jinak. Například něco koupil nebo mi dal do kabelky peníze. Nebo mě před někým pochválil. Teď však v jediný večer tolik pozornosti?

Necítil se dobře. Cestou z tenisu zmokl a v noci dostal zimnici. V sobotu polehával, s maminkou jsme mu vařily čaj a seděly střídavě u postele. V neděli na tom byl lépe. Měly jsme radost a já se pustila do vaření oběda. Večer jsem už byla připravená odjet do Brna. U vaření mě napadlo, že na Valašsku to sice bylo skvělé, ale s rodiči to má taky svoje kouzlo.

Prostřela jsem, tatínek ke stolu usedl rovněž a jedli jsme. Dělala jsem si o něho starost. Málo mluvil, lehce se usmíval a moc nejedl. Řekl, že hlad nemá a že si půjde lehnout. Vstal od stolu, ušel asi dva kroky a upadl do bezvědomí. Pak to šlo rychle. Sanitka, nemocnice, pláč, telefonáty, zrušení odjezdu do Brna. O čtyři dny později zemřel.Dnes, po šesti letech přemýšlím jinak. Jsem nesmírně šťastná, že jsem v posledních chvílích jeho života byla nablízku. Bylo mi dovoleno se s ním rozloučit.

Věřím, že stejně tak jako v ten den, opět poznám, když půjde o něco vážného. Bible je plná slov o posledních časech a o tom, že stejně tak, jako Ježíš Kristus odešel ze země, znovu přijde. V den, kdy to lidé nebudou čekat, natož tušit. Jako zloděj v noci, popisuje např apoštol Pavel v prvním listu Tesalonickým 5.2.

Někdy říkáme, toto je klid před bouří. Asi jako, když já seděla na tom zápraží a užívala všeho dobrého a krásného a vtom jsem to pocítila bušení srdce.Jak poznám Kristův den? Nasloucháním slov proroctví, vyhlížením, bděním, hledáním souvislostí atd… Dřív jsem se bála, kdykoliv jsem si četla v Bibli o tom, jak se co stane. Měla jsem v sobě otázku: Opravdu budu zachráněná? Co když ne? Vím…znám verše o tom, kdo může být zachráněn. Ale co když nebudu?Jak řekl jeden moudrý muž, když se ho kdosi zeptal: Kdo bude v nebi? Odpověděl: Ten, kdo chce s Ježíšem být, ten tam bude.
To mě znovu utvrzuje v tom, že jde o vztah. O lásku mezi Bohem a člověkem. O milování.
Věřím, že Písmo je pravdivé a když už se toho tolik z něj naplnilo, proč by se neměla naplnit i poslední biblická kniha, Zjevení?
Ježíš přijde znovu, pro své milé. Do té doby budu žít, poctivě pracovat, milovat, odpouštět a prosit za odpuštění. A hlavně… BDÍT.