Křesťanům obhajujícím rodinu se často vytýká, že Ježíš měl na rodinu úplně jiný názor. Že ji neobhajoval, nepřikládal jí důležitost, nýbrž naopak – radil ji opustit pro Boží království. Svou matku oslovoval „ženo“, jako by pro něj byla cizí (J 2: 4, J 19: 26). Když za ním přišla spolu s jeho bratry, neznal se k nim a vyjádřil se: „Kdokoli plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr, má sestra, má matka.“ (Mt 12; 50)
Jak to tedy vlastně je? Je podpora rodiny v souladu s křesťanstvím a s Ježíšovým učením nebo ne?
SOUVISEJÍCÍ – Vyšší spravedlnost
V období Staré smlouvy byla rodina, která byla ovšem pojímána poněkud šířeji než dnes, základem společenství a středobodem lidského života. Tehdejší rodina stála na patriarchátu. Komenský v knížce Unum necessarium (Jedno nezbytné) poznamenal, že otcové rodin v době před potopou „řídili lidstvo“. Ale patriarchální rodina (dokonce s více manželkami) trvala i u Židů mnohem déle. Trvala v době soudců i v době králů.
Ve starých dobách se lidé velmi obávali neplodnosti. Abraham chápal svou bezdětnost jako kletbu. I Sára velmi litovala, že neporodila svému muži dítě. Rebeka byla po určitou dobu neplodná. Také Ráchel mrzelo, když dlouhou dobu nemohla počít. Ve třetí kapitole Genesis vidíme, že Ráchel s Leou se dokonce přou o to, se kterou z nich bude Jákob přednostně spát (Gn 30; 15). Tak silná byla touha po tom, přivést na svět potomka. I ta „jablíčka lásky“, jejichž účelem bylo vzbuzovat milostnou touhu, měla sloužit především k účelům plození. Mít z lásky potěšení se ovšem nezavrhovalo. Manželé se měli spolu radovat. V Dt 24; 5 se píše, že novomanžel bude na rok „uvolněn pro svůj dům, aby se radoval se svou ženou, kterou si vzal.“ Čili bude po tu dobu zproštěn vojenské či jiné služby. Přesto se v prvé řadě jednalo o to, zplodit potomstvo.
Mít potomky znamenalo v jistém smyslu žít navždy. Žít ve svých potomcích. Zanechat na zemi svou nesmazatelnou stopu. Nemít je znamenalo potupu. Chana, ač byla milována, pro svou neplodnost musela snášet urážky ze strany druhé manželky svého muže. Těm všem – Abrahamovi, Sáře, Ráchel i Chaně (a také mnohým jiným) se dostalo Boží pomoci. Vytoužené dítě nakonec přišlo. Abrahamovi bylo slíbeno, že z něj jednou bude velký národ, což znamenalo, že jeho potomstvo bude v budoucnu nadmíru četné. Vždyť Hospodin byl ten, kdo pozvedá nuzné z prachu a z neplodných dělá šťastné matky, jak je psáno v žalmu 113. Ten, kdo dokáže změnit úděl nešťastných.
Aby dobře fungovala rodina, to bylo v dobách Staré smlouvy mimořádně důležité. Proto přikázání „cti otce svého a matku svou“ následuje v Desateru hned po několika prvních přikázáních určujících vztah k Bohu. Je vlastně první z těch přikázání, která stanovují, jak se chovat k bližnímu.
Toto platilo po staletí, ale časem to, jak už se tak stává, podlehlo formálnosti. A do toho vstoupí Ježíš se svým „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden.“ (Mt 10; 37) Radí opustit bratry, sestry, matku i otce pro evangelium (Mk 10; 29) a sám to praktikuje. Když s hloučkem svých učedníků obchází galilejská města a obce a oslovuje zástupy, vyhledají ho jeho příbuzní (jeho bratři a jeho matka, jak je psáno v evangeliích), snad proto, aby ho přiměli k návratu domů, jak se sluší a patří. Prorok však nemůže zůstávat doma, kde v něm nikdo proroka nevidí, protože ho tam znají od dětství, jak je psáno v evangeliích (Mk 6; 3).
SOUVISEJÍCÍ – Pomíjivost
Ježíš svým výrokem (Mt 12; 50) ukazuje, že pokrevní příbuzenství samo o sobě neznamená pro něj nic. Evangelista Lukáš navíc ukazuje, že i opuštění manželky pro Boží království je možné: „On jim řekl: „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný.“(L 18; 29-30) Čili proti Božímu království ani manželská smlouva neznamená nic. Podobně v Mt 19;10-12 mluví o zřeknutí se manželství pro Boží království.
Přišel tedy Ježíš rodinu zrušit?
To určitě ne. Neuznává žádný jiný důvod k opuštění manželky než pro Boží království. Naopak zpřísňuje dosavadní praxi tím, že jednoznačně zapovídá rozlukové lístky: „Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství; a jestliže manželka propustí svého muže a vezme si jiného, dopouští se cizoložství.“ (Mk 10; 11)
Ani otce a matku nelze jen tak opustit a ponechat bez pomoci. „Vždyť Bůh řekl: ‚Cti otce i matku‘ a ‚kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.‘ Vy však učíte: Kdo řekne otci nebo matce: ‚To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar,‘ ten již to nemusí dát svému otci nebo matce. A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží.“ (Mt 15; 4-6)
Vůbec to není tak, že by Ježíš znevažoval či zpochybňoval rodičovství a manželství. Ani jeho humánní postoj vůči ženě, která porušila manželskou věrnost (J 8; 7), neznamená „vždyť se nic tak hrozného nestalo“. Naopak, nabádá ji k tomu, aby už svou nevěru neopakovala a neptá se přitom ani na to, jak se k ní choval její muž.
A jaký byl postoj apoštola Pavla, pokud jde o vztah k rodičům a k manželství? Pavel několikrát nabádá děti, aby poslouchaly své rodiče. Zdůrazňuje přikázání „cti otce svého a matku svou“ – v Ef 6; 2 říká, že je to jediné přikázání, které má zaslíbení (abys dlouho byl živ a dobře ti bylo na zemi).
Důležitost přímých příbuzenských vztahů (a z nich plynoucích povinností) podtrhává v 1 Tim 5; 4: „Má-li však některá vdova děti nebo vnuky, ti ať se učí mít péči především o své příbuzné a odplácet svým rodičům. To je totiž milé Bohu.“ Rozhodně je nepřípustné ponechat rodiče v nouzi.
Pokud jde o manželství, Pavel je, jak známo, nedoporučoval, protože si myslel, že pro ně není vhodná doba. Lidé totiž žili v očekávání konce časů. Ale stávající manželství bylo pro Pavla prakticky nezrušitelné. Manžele poučuje, jak se k sobě vzájemně chovat. Káže křesťanům neodcházet od ženy ani od muže. Ani od nevěřících. Leda by to chtěli oni sami.
Opustit svou rodinu kvůli jiným záležitostem než pro Boží království není tedy podle Ježíše ani podle Pavla přípustné, pokud neopustí ona nás. Ani kvůli Bohu není bezpodmínečně nutné opustit rodinu. Opuštění domu, majetku, rodičů, které Ježíš navrhuje těm, kteří touží po nebeském království, možná spíš než fyzický odchod symbolizuje opuštění dosavadních jistot, starých zvyků a jednoduchého, zažitého způsobu života. Dnes je v módě mluvit o opuštění „komfortní zóny“.
Rodina, i když pro většinu dnešních lidí znamená užší okruh než v biblických dobách, je důležitá, i když není nezbytná. Člověk není zrozen k tomu, aby žil sám, ale aby svůj život sdílel se společenstvím jiných lidí. Rodina je tím nejpřirozenějším prostředím. Rodina – to jsou ti nejbližší, kteří nám byli dáni. I když partnery jsme si třeba vybrali sami.
Dnešní lidé obvykle neopouštějí rodinu pro Boží království, ale daleko spíš z individualistických důvodů. Přibývá osaměle žijících „singlů“. Přibývá psychických stavů, které se projevují osamocením, vzdalováním se od sebe sama, své identity, svého prostředí a svých bližních, nudou, zoufalstvím a bezmocností, pocity ztráty kontroly nad realitou. Tyto problémy se v biblických dobách patrně nevyskytovaly. Jsou typickým znakem moderní doby.
Ježíš se vyjádřil, že nepřišel zrušit zákon ani Proroky, nýbrž naplnit (Mt 5; 17). Myslím si, že nepřišel zrušit ani rodinu. Daleko spíš ji chtěl také naplnit – svým Duchem. Jako veškeré Boží stvoření.
Autor: Eva Hájková Datum: 3. října 2024 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
31 Komentáře
Realtoltek
Přišel tedy Ježíš rodinu zrušit?… Nikoliv, prisel naplnit pravou rodinu pravdou. Je jediny Buh a vsichni jsme v jeho ocich rovni…jeho deti. Jsem rad ze pani Hajkova dosla k podobnemu zaveru 👍.
pavel v
Paní Evo,
individualismus není totéž co sobectví. Individualismus je opak kolektivismu, který v nadsázce hlásá, že člověk je pouhé kolečko ve stroji zvaném například třída, národ atd. Že kolektiv je vším a jedinec neznamená nic. Individualismus říká, že každý jedinec má právo na svůj vlastní názor, na svobodu projevu s výjimkou projevu potlačujícího svobodu. Individualismus je lékem proti totalitnímu systému. Individualismus pohrdá širokou, pohodlnou cestou, po níž táhnou davy. Místo ní se vydává úzkou, nevyšlapanou, vlastní cestou plnou nebezpečí.
Rodina má velký vliv na to, jaký člověk v ní vyroste. Pokud není batole přijímáno s láskou, může být nový člověk trvale poznamenán zlem. Některé adoptované děti propdly zlým sklonům navzdory tomu, že byly vychovávány s láskou. Na druhé straně působnost rodiny je omezená. Německé křesťanky zajisté vychovávaly své děti, jak nejlépe uměly. Ty se přesto dopouštěly fatálních zvráceností ve druhé světové válce, takže jejich „křesťanská“ výchova byla k ničemu. Proto Ježíš dával přednost společenské výchově (osvětě) před tou rodinnou. To je také důvod, proč se postavil proti glorifikaci rodiny.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„individualismus není totéž co sobectví. Individualismus je opak kolektivismu, který v nadsázce hlásá, že člověk je pouhé kolečko ve stroji zvaném například třída, národ atd.“
Prvotní církev měla na individualismus evidentně jiný názor než Vy:
„Všichni věřící byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svá zboží a majetky a dělili je mezi všechny, jak kdo potřeboval.” (Sk 2:44-45)
“A tak usilujme o to, co vede k pokoji, a o to, co slouží k společnému budování.” (Ř 14:19)
“My silní jsme povinni snášet slabosti těch, kteří nemají sílu, a nemít zalíbení sami v sobě. Každý z nás ať se snaží líbit bližnímu k jeho dobru, pro budování.” (Ř 15:1-2)
Všechno je dovoleno‘, ale ne všechno prospívá. ‚Všechno je dovoleno‘, ale ne všechno buduje. Ať nikdo nehledá vlastní zájmy, nýbrž zájmy toho druhého.” (1 K 10:23-24)
Napsal jste:
„Individualismus říká, že každý jedinec má právo na svůj vlastní názor, na svobodu projevu s výjimkou projevu potlačujícího svobodu.“
Takže nemá svobodu projevu. Je-li jeho svoboda omezena nějakými výjimkami, potom nelze hovořit o svobodě.
Napsal jste:
„Proto Ježíš dával přednost společenské výchově (osvětě) před tou rodinnou. To je také důvod, proč se postavil proti glorifikaci rodiny.“
Ježíš nepřišel dělat nějakou osvětu, nepřišel vychovávat svět, ale přišel kázat záchranu v Božím království (Mt 4:23; Mt 9:35; Mt 10:7; Mk 1:15 aj.). A proto dával přednost duchovní rodině před rodinou tělesnou:
„Ježíš říkal: „Amen, pravím vám, není nikdo, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole kvůli mně a kvůli evangeliu, aby nedostal nyní v tomto období stokrát více domů, bratrů a sester, matek a dětí a polí s pronásledováními a v přicházejícím věku život věčný.” (Mk 10:29-30)
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Napsala jste:
„Opuštění domu, majetku, rodičů, které Ježíš navrhuje těm, kteří touží po nebeském království, možná spíš než fyzický odchod symbolizuje opuštění dosavadních jistot, starých zvyků a jednoduchého, zažitého způsobu života.“
Nezdá se, že by to Ježíš pouze navrhoval. Spíše to vypadá tak, že je to nutná podmínka:
„Přichází-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i vlastní duši, nemůže být mým učedníkem.” (L 14:26)
Ježíšovým posluchačům musela jeho slova oprávněně připadat jako tvrdá (srov. J 6:60), když nařizuje nenávidět své nejbližší, ale přitom milovat své nepřátele (Mt 5:44-45), čímž dosavadní vžité způsoby fungování společnosti převrací naruby. Ale tak diametrálně se liší Boží království od tohoto světa, že je nutno jeho principy deklarovat takto ultimativně.
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Napsala jste:
„V Dt 24; 5 se píše, že novomanžel bude na rok „uvolněn pro svůj dům, aby se radoval se svou ženou, kterou si vzal.“ Čili bude po tu dobu zproštěn vojenské či jiné služby. Přesto se v prvé řadě jednalo o to, zplodit potomstvo. Mít potomky znamenalo v jistém smyslu žít navždy. Žít ve svých potomcích. Zanechat na zemi svou nesmazatelnou stopu. Nemít je znamenalo potupu.“
Ano, v době Staré smlouvy, v době pozemské naděje, bylo důležité plodit fyzické potomstvo. Nikoli však v době Nové smlouvy, kdy se Boží království již vlomilo do tohoto světa (Mt 12:28). Nyní je daleko důležitější plodit potomstvo duchovní:
„…aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, DĚTÍ i polí a v přicházejícím věku život věčný.” (Mk 10:30)
„Toto nepíšu, abych vás zahanboval, ale napomínám vás jako SVÉ MILOVANÉ DĚTI. Neboť i kdybyste měli deset tisíc vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte, NEBOŤ V KRISTU JEŽÍŠI JSEM VÁS JÁ ZPLODIL SKRZE EVANGELIUM.” (1 K 4:14-15)
„MÉ DĚTI, KTERÉ OPĚT V BOLESTECH RODÍM, dokud ve vás nebude zformován Kristus…” (Ga 4:19)
“… a jak také víte, jednoho každého z vás jsme napomínali, povzbuzovali a zavazovali JAKO OTEC VLASTNÍ DĚTI, abyste chodili, jak je důstojné Boha, který vás povolává do svého království a slávy.” (1 Te 2:11-12)
A v tomhle smyslu je třeba chápat výroky Ježíšovy i Pavlovy, které vyzývají k rezignaci na manželství (Mt 19:12; 1 K 7:1.7.28-35). Pokud Pavel manželství povoluje, pak jedině jakožto ústupek kvůli uchránění se od smilstev (1 K 7:2.5-6). Manželství není Ježíšem ani Pavlem glorifikováno. Plodit další fyzické děti není zapotřebí, poněvadž jich je na světě už tak habaděj, takže je třeba, aby se ti již fyzicky narození narodili znovu do Božího království (J 1:13; J 3:5). Toto je úkol Ježíšových následovníků: z těch stávajících tělesných nevěřících plodit děti duchovní tak, jak je plodil např. apoštol Pavel.
Pro Ježíšovy následovníky proto není důležité plodit děti tělesné. Tím by vlastně paradoxně jenom oddalovali Ježíšův druhý příchod. Je totiž psáno:
„Pán neotálí s naplněním svého zaslíbení, jak si někteří myslí, nýbrž je k vám shovívavý, nechtěje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.” (2 P 3:9)
Když se však stále rodí další a další děti, a to i přičiněním křesťanů, tak se tím zároveň neustále oddaluje termín Ježíšova příchodu, jelikož Bůh shovívavě vyčkává, zda ti nově narození nedospějí k pokání. Ježíšovi následovníci však mají příchod Božího dne urychlovat (2 P 3:12), ne oddalovat.
Eva Hájková
Panu Pavlovi
Já jsem rodinu neglorifikovala. Ani jsem netvrdila, že ji glorifikoval Ježíš. To, co je potřebné, není nutno glorifikovat. A rodina nebude potřebná, až budeme po vzkříšení žít jako nebeští andělé. (Mt 22, 30)
Wikipedie píše, že „individualismus je morální, politický nebo společenský názor a postoj, který na první místo klade jedince, jeho nezávislost a soběstačnost. Svobodu obvykle chápe jako co nejmenší omezování druhými a společností. Individualisté jsou přesvědčeni, že každý jednotlivec má právo prosazovat své individuální zájmy a cíle a starat se především sám o sebe.“
Tak nevím. Lidé, kteří volí ty různé populisty nebo diktátory, se přece také starají sami o sebe a o své zájmy, ne?
Každopádně, křesťan nemá být individualistou a prosazovat své zájmy. Ale individualitou ano, ve smyslu jedinečné lidské bytosti, kterou stvořil a utváří Bůh.
pavel v
Paní Evo,
pokud chápte individualisty jako lidi, kteří se starají j e n o svoje zájmy, pak souhlasím, že takový individualismus je nekřesťanský. Domnívám se, že by bylo účelnější používat v tomto případě výraz sobec. Jde o to rozlišovat mezi kolektivisty, pro něž je jedinec ničím a těmi ostatními, kteří neuznávají hesla jako: Účel světí prostředky, nebo: Když se kácí les, létají třísky. Žádný člověk nesmí být obětován „leoším zí
Člověk je společenský tvor a není myslitelné, že by byl absolutně nezávislý na ostatních. Přesto by se měl snažit o co nejvyšší nezávislost. Čím je soběstačnější, tím je pro diktátora těžší s ním manipulovat.
Eva Hájková
Panu Ašerovi
Ježíš to o bezpodmínečném opuštění rodiny vyslovil v dobách, kdy rodina měla úplně jiný charakter, než dnes. Rodina a kmen rozhodovaly v podstatě za jedince, co je správné a co by měl dělat. Čili nerozhodoval se vůbec on sám. V podstatě ani jedincem nebyl, ale byl členem své rodiny a kmene. A to potřeboval Ježíš změnit – proto ta silná rétorika. V dnešních rodinách je to většinou jinak. Jedinci v nich mají mnohem větší samostatnost. Aspoň tedy v některých rodinách. A některým ani to není dost, tak radši žijí sami. Jsem přesvědčena, že Ježíš by dnes mluvil o rodině jinak. Vždyť i pan Pavel poznamenal, že děti v raném věku potřebují lásku. Kde ji mají vzít jinde než v rodině?
A ještě – proč by měl Bůh vlastně vyčkávat, zda i ti nově narození dospějí k pokání? Vždyť Ježíš řekl, že právě jim – dětem patří Boží království: „Ježíš si je zavolal k sobě a řekl: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“ (L 18,16 )
Jestli ono to nakonec není tak, že děti se zkazí teprve od nás dospělých. A kdybychom my byli bez hříchu (a bylo to na nás vidět), byly by ony též a žádné pokání by nemusely dělat.
A navíc – Ježíš řekl farizeům (kteří se vyptávali, kdy přijde Boží království): „Vždyť království Boží je už mezi vámi!“ (Lk 17, 21)
Máme tomu rozumět tak, že na zemi bylo tehdy s Ježíšem a teď už tady není? Ale pokud zde nějakým způsobem přítomno je, jistě je možné do něj vejít (a pak už se nemusí na nic čekat). Vždyť i Ježíš vytýkal farizeům, že sami do Království nevcházejí a jiným to znemožňují. (Mt 23, 13) Znemožňovali to farizeové druhým tím, že plodili další a další děti a muselo se čekat, až i tyto dospějí k pokání? To si nemyslím.
Eva Hájková
Panu Pavlovi.
Proti individualismu jsou dokonce i křesťané, kteří píší do magazínu Proboha:
https://proboha.cz/magazin/spolecnost/martin-strasak/2022/12/individualismus-vede-k-izolovanosti-a-lhostejnosti/
Eva Hájková
Panu Ašerovi
Ježíš to o bezpodmínečném opuštění rodiny vyslovil v dobách, kdy rodina měla úplně jiný charakter, než dnes. Rodina a kmen rozhodovaly v podstatě za jedince, co je správné a co by měl dělat. Čili nerozhodoval se vůbec on sám. V podstatě ani jedincem nebyl, ale byl členem své rodiny a kmene. A to potřeboval Ježíš změnit – proto ta silná rétorika. V dnešních rodinách je to většinou jinak. Jedinci v nich mají mnohem větší samostatnost. Aspoň tedy v některých rodinách. A některým ani to není dost, tak radši žijí sami. Jsem přesvědčena, že Ježíš by dnes mluvil o rodině jinak. Vždyť i pan Pavel poznamenal, že děti v raném věku potřebují lásku. Kde ji mají vzít jinde než v rodině?
A ještě – proč by měl Bůh vlastně vyčkávat, zda i ti nově narození dospějí k pokání? Vždyť Ježíš řekl, že právě jim – dětem patří Boží království: „Ježíš si je zavolal k sobě a řekl: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“ (L 18,16 )
Jestli ono to nakonec není tak, že děti se zkazí teprve od nás dospělých. A kdybychom my byli bez hříchu (a bylo to na nás vidět), byly by ony též a žádné pokání by nemusely dělat.
A navíc – Ježíš řekl farizeům (kteří se vyptávali, kdy přijde Boží království): „Vždyť království Boží je už mezi vámi!“ (Lk 17, 21)
Máme tomu rozumět tak, že na zemi bylo tehdy s Ježíšem a teď už tady není? Ale pokud zde nějakým způsobem přítomno je, jistě je možné do něj vejít (a pak už se nemusí na nic čekat). Vždyť i Ježíš vytýkal farizeům, že sami do Království nevcházejí a jiným to znemožňují. (Mt 23, 13) Znemožňovali to farizeové druhým tím, že plodili další a další děti a muselo se čekat, až i tyto dospějí k pokání? To si nemyslím.
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Napsala jste:
„Mít potomky znamenalo v jistém smyslu žít navždy. Žít ve svých potomcích. Zanechat na zemi svou nesmazatelnou stopu.“
Přežívání ve svých potomcích, to je blud, kterým se utěšují dnes atheisté, ale který je naprosto nesmyslný, protože ti potomci zemřou stejně tak jako oni a žádný smysl jejich životu dát nemohou. A zda na světě někdo zanechal nějakou stopu, to mu jakožto mrtvému může být úplně jedno, poněvadž o tom po smrti stejně nebude nic vědět.
Ve starověku byla na Blízkém východě velice rozšířená praxe adopcí dětí bezdětnými osobami. Tyto adopce však nebyly motivovány nějakým soucitem s nezaopatřenými dětmi, ale byly motivovány ryze pragmaticky, aby si ten, kdo adoptoval, zajistil vykonavatele svého posmrtného kultu, jenž bude přinášet oběti jeho domněle přežívající duchovní složce, aby tak nezůstala v posmrtném životě takříkajíc o hladu.
Jiří Kouba
Díky kolektivismu jsme vůbec tady. Po tisíce let naši předkové přežívali díky tomu, že kmen byl důležitější než jedinec. z doby moderní: také hospodářské úspěchy jihovýchodní Asie, kde individualismus narazil na tradiční filosofie, ukazují, že je lze spojit s moderní technosférou.
Ale skutečnou odpovědí je kenósis, Fil 2, 5 – 11 . Ježíš nevyužil individuální postavení, ale obětoval se za nás. Proto mu náleží vládcovství, nám služebný duch.
P. Ašer
Proč měl Ježíš, tak přezíravý vztah ke své rodině (Mt 12:46-50)? Protože jeho rodina byla ze světa, zatímco on ne:
„Vás nemůže svět nenávidět, mne však nenávidí, protože já o něm svědčím, že jeho skutky jsou zlé.” (J 7:7)
Srov.:
„Jestliže vás svět nenávidí, vězte, že mne nenáviděl dříve než vás. Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co je jeho. Že však nejste ze světa, ale já jsem si vás ze světa vybral, proto vás svět nenávidí.” (J 15:18-19)
Jeho rodina v Ježíše totiž nevěřila (J 7:5). Dokonce ho považovala za blázna (Mk 3:21).
Proto upřednostňoval duchovní rodinu před rodinou tělesnou. Proto řekl: „Hle, má matka a moji bratři. Neboť každý, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“ (Mt 12:49-50)
Někdo by dokonce mohl říct, že Ježíšův výrok: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ (Mt 12:48) hraničí s porušením pátého přikázání: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ (Ex 20:12). Ježíš totiž jako by se tímto z dnešního hypersenzitivního hlediska neempatickým až bezohledným výrokem ke své matce neznal. Jako by ji tím v očích veřejnosti ponížil.
Olga Nedbalová
Nevím, zda uvažuji správně, ale zřejmě je nutné u jednotlivých výroků z Písma také brát v potaz, ke komu byly pronášeny a v jaké situaci byli dotyční lidé. Výrok z Mt 10; 37, tedy výzvu k opuštění rodiny, Ježíš pronáší zřejmě k mladým lidem, kteří mají opustit „bezpečný“ přístav rodiny a jít za ním. Tento výrok se samozřejmě může vztáhnout i na věkově starší, pokud jim jejich rodina například brání ve víře. Ale těžko tímto výrokem můžeme argumentovat, pokud například máme staré rodiče, kteří již nejsou schopni se sami o sebe postarat. Tam spíše platí výrok z Mt 15; 4-6. Křesťan ovšem nemá upřednostňovat svou rodinu ve smyslu, že by dával více lásky jen členům své rodiny. Což je v rozporu se světem, který velí prvně zabezpečit svou rodinu a pak se starat o ostatní. Myslím, že rozmýšlení nad Písmem a žití podle Písma nám velmi pomáhá i v řešení rodinných situací. Neměli bychom ovšem nikdy využívat výroky z Písma k tomu, abychom páchali zlé skutky. Tedy například ospravedlnit nezájem o staré rodiče tím, že Ježíš nám přikazuje opustit otce i matku. Tedy Písmo je opravdu nutné číst v Duchu svatém s živoucím srdcem.
pavel v
to P. Ašer
Prvotní církev se opravdu pokoušela jakoby o jakousi komunu (měli všechno společné), ale asi to nefungovalo, tak toho zanechala. Všechny pokusy o utopický systém zatím vždy skončily nezdarem. Proč? Představte si ovčinec, do něhož vpustíte vlky převlečené za ovce. Co myslíte, jak to dopadne?
Individualista je podle mého člověk, který programově odmítá dav a davovou psychózu. Ostatně již Starý zákon správně ukládá, že se člověk nemá přidávat k většině páchající bezpráví. To je jasném odmítnutí kolektivismu. Když čteme evangelia, vidíme, že Ježíš vedl své posluchače, aby neposlouchali různé znalce (slepý vede slepého, oba spadnou do jámy), ale aby používali vlastní rozum. Ježíš nechtěl, aby se jeho církev stala sektou lidí podřizujících své osobní mínění nějakému guru. I některé církve jsou, žel, sektou.
Eva Hájková
Panu Ašerovi
K tomu, co jste napsal 7. října 13.31 („Přežívání ve svých potomcích, to je blud…“)
V době starozákonní to ovšem bylo tak, že mít potomky znamenalo zároveň rozmnožovat Boží lid. A na trvání tohoto lidu byli jeho příslušníci zainteresováni, protože se s ním ztotožňovali (na rozdíl od dnešních lidí, kteří se neztotožňují skoro s ničím a nikým). Ztotožňovali se s ním, třebaže ten lid občas bloudil. Kult Abrahama sice jeho potomci neprovozovali (protože nic takového Bůh nedovoluje), ale pořád na něho vzpomínali a předávali to dalším generacím. Žil tak v paměti svého lidu. A nejen v paměti biologických potomků.
Lidé by měli spojovat minulost s přítomností a budoucností. Dnes to neumějí, zatímco kdysi to uměli.
My jsme své nezávislosti na druhých dosáhli přerušením vztahů se všemi a se vším. A proto nám „není dobře na zemi“.
Eva Hájková
Panu Pavlovi
Nejenom prvotní církev. Ale podívejte se třeba na Boží lid v období putování z Egypta do zaslíbené země. Když jim Bůh seslal manu (Ex 18, 16): „Ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek. Nasbírali tolik, kolik každý k jídlu potřeboval.“
To znamená, že ten, komu se podařilo nasbírat víc, se dělil s tím, komu se to nepodařilo. Nic si neměli schovávat na další den a pokud to udělali, zčervivělo to a páchlo. Bůh nechtěl, aby si něco škudlili pro sebe.
Není to také příklad kolektivismu?
Ale to se většinou děje, jenom když jsou lidé v nouzi. Bohužel.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
“Člověk je společenský tvor a není myslitelné, že by byl absolutně nezávislý na ostatních. Přesto by se měl snažit o co nejvyšší nezávislost. Čím je soběstačnější, tím je pro diktátora těžší s ním manipulovat.“
Kde v Novém zákoně něco takového čtete? Kde čtete o tom, že by jeho pisatelé řešili manipulovatelnost křesťanů nějakými světskými diktátory? Ježíš naopak zdůrazňuje naprostou nesoběstačnost svých následovníků:
„Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstává-li v révě, tak ani vy, jestliže nebudete zůstávat ve mně. Já jsem ta vinná réva, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; NEBOŤ BEZE MNE NEMŮŽETE ČINIT NIC. Jestliže někdo nezůstává ve mně, bude jako ta ratolest vyvržen ven a uschne; pak je shromažďují a házejí do ohně, a hoří.” (J 15:4-6)
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Napsala jste:
„Ježíš to o bezpodmínečném opuštění rodiny vyslovil v dobách, kdy rodina měla úplně jiný charakter, než dnes. Rodina a kmen rozhodovaly v podstatě za jedince, co je správné a co by měl dělat. Čili nerozhodoval se vůbec on sám. V podstatě ani jedincem nebyl, ale byl členem své rodiny a kmene. A to potřeboval Ježíš změnit – proto ta silná rétorika. V dnešních rodinách je to většinou jinak. Jedinci v nich mají mnohem větší samostatnost. Aspoň tedy v některých rodinách. A některým ani to není dost, tak radši žijí sami. Jsem přesvědčena, že Ježíš by dnes mluvil o rodině jinak.“
Jste-li přesvědčena, že by Ježíš dnes mluvil o rodině jinak, pak mu tím podsouváte své tomuto věku přizpůsobené (Ř 12:2) názory na rodinu, abyste nemusela respektovat názory jeho. Místo svého fantazírování o tom, že by Ježíš dnes mluvil o rodině jinak, se raději řiďte jeho zaznamenanými slovy. To je mnohem bezpečnější.
Vykládat si pro sebe některé těžko stravitelné Ježíšovy výroky jako kulturně podmíněné, to je cesta do pekel. To můžete kulturní podmíněností vykládat rovnou i Ježíšovo vzkříšení, protože v jeho době se ještě tu a tam věřilo ve zmrtvýchvstalá božstva (kenaanský Alijan Ba’al, bábelský Tammúz, egyptský Usirev, syrsko-řecký Adonis, fryžský Attis apod.). Proto bychom dnes měli vzkříšení také vykládat jenom jako nějaký kulturně podmíněný symbol personifikující původně umírající a znovu ožívající vegetaci?
Napsala jste:
“A ještě – proč by měl Bůh vlastně vyčkávat, zda i ti nově narození dospějí k pokání? Vždyť Ježíš řekl, že právě jim – dětem patří Boží království…“
Protože ty děti nezůstávají zamrzlé ve stádiu nějaké dětské „nevinnosti“, ale dospívají a pokání a znovuzrození potřebují tak jako každý jiný člověk (J 3:3.5), mají-li vstoupit do Božího království. Ani děti se neobejdou bez znovuzrození. Děti nejsou žádnou výjimkou, jak se dostat do Božího království nějakou speciální cestou, neboť všichni zhřešili a jsou daleko od slávy Boží (Ř 3:23), včetně dětí, které zasáhla kvůli hříchu smrt stejně jako všechny ostatní lidi (Ř 5:12). Říká-li Ježíš, že dětem patří Boží království, pak tím míní, že děti ho daleko snáze přijmou než různě spekulující dospělí:
„Amen, pravím vám, KDO BY NEPŘIJAL království Boží jako dítě, jistě do něho nevstoupí.“ (L 18:17)
Nejsou totiž ještě tak pyšné, jsou obvykle do jistého věku pokorné:
„Kdo se tedy pokoří jako toto dítě, ten je největší v království Nebes.” (Mt 18:4)
Ale děti Boží království musí přijmout tak jako i dospělí. Nepatří jim automaticky.
Napsala jste:
“A kdybychom my byli bez hříchu (a bylo to na nás vidět), byly by ony též a žádné pokání by nemusely dělat.“
To by nebylo možné, poněvadž hřích a jeho důsledek smrt zasáhla všechny, včetně dětí:
„Proto jako skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt, tak se také smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili.” (Ř 5:12)
Kdyby se hřích netýkal dětí hned od jejich fyzického narození, pak by děti nemohly umírat. Avšak denně vidíme, že umírají.
Napsala jste:
„A navíc – Ježíš řekl farizeům (kteří se vyptávali, kdy přijde Boží království): „Vždyť království Boží je už mezi vámi!“ (Lk 17, 21) Máme tomu rozumět tak, že na zemi bylo tehdy s Ježíšem a teď už tady není? Ale pokud zde nějakým způsobem přítomno je, jistě je možné do něj vejít (a pak už se nemusí na nic čekat).“
Správnější překlad by byl zřejmě „uvnitř vás“. Předložka ἐντὸς je jako adverbium užita ještě na jednom místě NZ, kde označuje vnitřek poháru (Mt 23:26). Ale o to nejde, království Boží samozřejmě na světě již nějakým způsobem existuje v Ježíšových učednících od jeho dob dodnes, o čemž svědčí jeho slova, že jeho učedníci nejsou z tohoto světa (J 15:19). Do Božího království tak lze vstoupit kdykoliv a není třeba opravdu na nic čekat. Já jsem však nepsal, že my máme na něco čekat, ale že Bůh shovívavě vyčkává, poněvadž chce, aby všichni dospěli k pokání:
„Pán neotálí s naplněním svého zaslíbení, jak si někteří myslí, NÝBRŽ JE K VÁM SHOVÍVAVÝ, nechtěje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.” (2 P 3:9)
Napsala jste:
“Znemožňovali to farizeové druhým tím, že plodili další a další děti a muselo se čekat, až i tyto dospějí k pokání?“
Plozením dětí vstup do Božího království druhým farizeové neznemožňovali a ani dnes lidé plozením fyzických dětí jiným neznemožňují vstup do Božího království, avšak plozením dalších a dalších dětí se rozmnožují řady adeptů na pokání a tím se oddaluje příchod Božího dne (2 Pt 3:12), kdy současný svět zanikne a bude už POUZE Boží království (2 Pt 3:13). Zatím Božího království jako nějaký chudý příbuzný (vzhledem k počtu) jen KOEXISTUJE s tímto světem.
Podstatou mého příspěvku však bylo, že křesťané mají plodit duchovní děti, ne děti fyzické.
Ježíš totiž nikde neříká: „Roďte mi tělesné děti“, aby rostl počet takzvaných křesťanských rodin. To vůbec ne, ale říká: „Jděte tedy a učiňte mými učedníky všechny národy…” (Mt 28:19) – čili: „Roďte mi duchovní děti“.
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Napsala jste:
„K tomu, co jste napsal 7. října 13.31 („Přežívání ve svých potomcích, to je blud…“)
V době starozákonní to ovšem bylo tak, že mít potomky znamenalo zároveň rozmnožovat Boží lid. A na trvání tohoto lidu byli jeho příslušníci zainteresováni, protože se s ním ztotožňovali (na rozdíl od dnešních lidí, kteří se neztotožňují skoro s ničím a nikým).“
Proč zde zase argumentujete starozákonní pozemskou nadějí? Kdybyste pořádně četla, co jsem napsal 6. října 2024 0:05, tak jste si opakování pro křesťany již neaktuální argumentace mohla ušetřit:
„Ano, v době Staré smlouvy, v době pozemské naděje, bylo důležité plodit fyzické potomstvo. Nikoli však v době Nové smlouvy, kdy se Boží království již vlomilo do tohoto světa (Mt 12:28). Nyní je daleko důležitější plodit potomstvo duchovní…“
Co se týče plození dětí, které bylo implicitně nařízeno starým v SZ (např. Dt 25:9 aj.), a explicitně později nařízeno v Mišně:
„Nikdo nesmí zanedbávat [náboženskou povinnost] plození a množení, jedině když má děti. [A kolik?] Dům Šamajův říká: „Dvě mužského pohlaví.“ Ale dům Hilelův říká: „Jedno mužského pohlaví a jedno ženského pohlaví, neboť je psáno: Samce a samici je stvořil.“ (Talmud bavli, Jevamot 62a),
tak i ono je jako jiné starozákonní příkazy (Mt 5:22.28.32.34.39.43) převýšeno oním Ježíšovým „Já však pravím vám…“ Takže starozákonní povinnost fyzickým plozením rozmnožovat Boží lid je podobně jako zmíněné starozákonní příkazy v Kázání na hoře přebita Ježíšovým principem rezignace na manželství, a tedy na plození dětí, ve prospěch Božího království (Mt 19:12). Kdo by pak poslechl Ježíšovu pobídku stát se eunuchem pro Boží království, porušil by Mojžíšův zákon a byl by znevažujícím způsobem nazván „domem vyzutého“ (Dt 25:10) Nelze se tedy v tomto ohledu zároveň řídit Mojžíšovým zákonem nařizujícím zachování rodu a zároveň Ježíšovou pobídkou k tomu stát se eunuchem pro Boží království. Pro následovníka Ježíše však musí mít větší váhu Ježíšova slova než slova Mojžíšova.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Prvotní církev se opravdu pokoušela jakoby o jakousi komunu (měli všechno společné), ale asi to nefungovalo, tak toho zanechala.“
Z dikce Skutku apoštolů:
„Všichni věřící byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svá zboží a majetky a dělili je mezi všechny, jak kdo potřeboval.”(Sk 2:44-45)
„Chválili Boha a byli oblíbeni u všeho lidu. A PÁN DENNĚ PŘIDÁVAL K JEJICH SPOLEČENSTVÍ TY, KTEŘÍ BYLI ZACHRAŇOVÁNI.” (Sk 2:47)
se nezdá, že by se prvotní církev v marné lidské snaze o sociální reformu pokoušela o nějakou komunu, ale je z ní zřejmé, že to tak chtěl Pán, který toto komunistické uspořádání církve potvrzoval jako správné, když k takto organizovanému společenství přidával další a další lidi. A přidával je právě do společenství, kde měli všechno společné (řec. κοινὰ, lat. communia). Takže to nebyl nějaký jejich výmysl, nějaký pokus o ideální organizaci společnosti, nýbrž vůle Páně. A jak čteme na jiném místě, tak právě na členech takového dobrovolného komunistického zřízení (Sk 4:32) spočívala veliká Boží milost (Sk 4:33).
Napsal jste:
„Všechny pokusy o utopický systém zatím vždy skončily nezdarem.“
Jak už jsem uvedl, nešlo v prvotní církvi o utopický systém, o nějakou lidskou snahu, dejme tomu v pythagorejském či platónském smyslu, ale o vůli Boží. A ve Skutcích apoštolů nikde není napsáno, že by tento raný křesťanský komunismus skončil nezdarem.
Napsal jste:
„Individualista je podle mého člověk, který programově odmítá dav a davovou psychózu.“
Individualista by musel odmítat coby davovou psychózu i apoštolovo pojetí církve jakožto těla, v němž spolu jednotlivé údy úzce kooperují a jeden bez druhého se neobejdou.
Na individualismus se zkrátka v Novém zákoně nehraje:
„Oko však nemůže říci ruce: ‚Nepotřebuji tě,‘ ani hlava nemůže říci nohám: ‚Nepotřebuji vás.’” (1 K 12:21)
Napsal jste:
“Ostatně již Starý zákon správně ukládá, že se člověk nemá přidávat k většině páchající bezpráví. To je jasném odmítnutí kolektivismu.“
A právě proto je biblické poselství (Ex 23:2) neslučitelné s demokracií, která staví na většině bez ohledu na to, jaké tato většina zastává názory. Vox populi se prostě nerovná vox Dei.
Napsal jste:
„Když čteme evangelia, vidíme, že Ježíš vedl své posluchače, aby neposlouchali různé znalce (slepý vede slepého, oba spadnou do jámy), ale aby používali vlastní rozum.“
Používat svůj vlastní rozum je ošidné a člověka často vede na scestí. Místo svého vlastního rozumu máme poslouchat Ježíše (Mk 9:7).
Již ve Starém zákoně přece čteme:
„Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej.“ (Př 3:5)
Napsal jste:
„Ježíš nechtěl, aby se jeho církev stala sektou lidí podřizujících své osobní mínění nějakému guru. I některé církve jsou, žel, sektou.“
Církev ovšem není nic jiného než lidé podřizující svá osobní mínění jedinému „guru“ – a to Ježíši Kristu. On je totiž její hlavou, vůči níž jsou osobní mínění podružná. Církev není parlament. A světem byla (Sk 24:5.14; Sk 28:22) a je vnímána jako sekta. To je naprosto v pořádku, protože svět Ježíšovy učedníky, kteří nejsou z tohoto světa (J 15:19), musí nenávidět a všemožně je dehonestovat (Mt 5:11; L 6:22; 1 Pt 4:4).
Eva Hájková
Panu Ašerovi
Napsal jste: „Podstatou mého příspěvku však bylo, že křesťané mají plodit duchovní děti, ne děti fyzické.“
Zeptala bych se vás: A kolik duchovních dětí jste už zplodil vy?
Ale vím už dopředu, co byste mi odpověděl: Že mi do toho nic není. Tak se radši neptám.
pavel v
Církev je tělem Kristovým a Ježíš je její hlavou. Cílem tohoto symbolického vyjádření je přání, aby všichni členové církve byli jednotní. To ale neznamená, že křesťané mají být zcela identičtí jako nějaké klony. Každá „ratolest na vinném kmeni“ má autonomii (svobodu limitovanou odpovědností). Tím se církev liší od sekty, kde její členové rezignují na používání vlastního mozku. Ježíš se nechoval jako nějaký guru. Vedoucí sekty nesnáší sebemenší odpor a vyžaduje absolutní poslušnost. Neposlušné trestá. Ježíš nikomu nebral jeho svobodu myšlení, nemanipuloval. Vše bylo absolutně dobrovolné. Ježíš se snažil vychovat své učedníky, aby se z nich staly individuality.Proto svá podobenství nechával s otevřeným koncem a žádal učedníky, aby je dopověděli. Jindy kázal v jinotajích, aby donutil své posluchače samostatně přemýšlet. Řekl také:
„Ještě vám mám mnoho co říci, ale teď to nemůžete unést. Až ale přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy. Nebude totiž mluvit sám od sebe, ale řekne vše, co uslyší – oznámí vám i věci budoucí. On mě oslaví, neboť vám oznámí, co přijme ode mě. Všechno, co má Otec, je mé. Proto jsem řekl, že vám oznámí, co přijme ode mě.“
Je zřejmé, že Bible není uzavřená, že se křesťanská nauka vedena Duchem svatým stále vyvíjí. Plodem tohoto vývoje je například zrušení otroctví. Ježíš si byl vědom, že v jeho době by požadavek zrušit otroctví byl absolutně neprůchodný. Některé předsudečné tradice byly nesmírně hluboce zakořeněné. Úkolem křesťanů bylo a je tyto odporné tradice postupně bourat tak, jak je začal bourat Ježíš.
Křesťané nejsou lidem knihy, ale lidem Krista. Bible není zdrojem, ale plodem křesťanského společenství. Křesťané nesmí ustrnout kdesi ve starověku. Doba žádá, aby se s ní křesťané vyrovnali.
pavel v
to P. Ašer
První křesťané očekávali brzký druhý příchod Ježíše. To byl důvod proč žili v komunách. Domnívali se, že svět velmi brzy zanikne a systematické hospodaření tudíž nemělo smysl. Proto prodávali statky, které byly prostředkem jejich obživy.
pavel v
Co znamená Ježíšův výrok „beze mě nemůžete činit nic“?
Znamená to, že nelze utvořit „nebe na zemi“ bez Ježíše. Pokoušeli se o to komunisté. Hodně z nich mi říkalo: „My prakticky realizujeme Ježíšovy ideje. V komunismu jsou si všichni rovni a mají všechno společné. Nikdo se nepovyšuje nad druhého a nikdo nemá nouzi.“
Komunismus, stejně jako všechny utopie počínaje Platónem, byl satanovým pokusem dokázat Bohu, že on dokáže zorganizovat svět lépe. Aby dosáhl svých záměrů, potřeboval, aby lidé přestali používat vlastní mozek i smysly a uvěřili, že žijí v ideálním světě, byť tomu tak nebylo. Proto se satan uchýlil k takzvanému vymývání mozků s cílem vytvořit zcela uniformního člověka – robota bez vlastního já. Každá utopie končí hromadnými vraždami – celková bilance komunismu činí cca 100 milonů nevinných obětí. Proč tomu tak je? Na rozdíl od Ježíše, jehož církev je založena na osobní svobodě (na dobrovolnosti), pokouší se satan přinášet světu dobro násilím. A je rozdíl mezi vnucováním dobra násilím a potíráním zla (zločinu) násilím. To první je zhoubné. To druhé je nezbytné, jak píše apoštol Pavel, že vládní moc používá meč z Božího pověření, aby trestala zločin (pokud vládcové nejsou zločinci).
https://www.youtube.com/watch?v=hLMhjCGL-8I
Karel Krejčí
Pane Pavle v.,
tentokrát s Vámi souhlasím. Dobrá zpráva byla něco tak přelomového a úžasného, že racionální uvažování ustupovalo do pozadí. Ovšem, jak to vše ve skutečnosti probíhalo, to se nedozvíme, protože mimo „TADY A TEĎ“ je minulost doslovnou minulostí a není možné ji znovu prožít reálně prožít..
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Církev je tělem Kristovým a Ježíš je její hlavou. Cílem tohoto symbolického vyjádření je přání, aby všichni členové církve byli jednotní. To ale neznamená, že křesťané mají být zcela identičtí jako nějaké klony. Každá „ratolest na vinném kmeni“ má autonomii (svobodu limitovanou odpovědností). Tím se církev liší od sekty, kde její členové rezignují na používání vlastního mozku… Ježíš se snažil vychovat své učedníky, aby se z nich staly individuality.“
Klony tehdy nebyly známy, avšak to množství věřících v Ježíše bylo jednoznačně „jednoho srdce a duše“ (Sk 4:32: καρδία καὶ ψυχὴ μία) a podle ap. Petra mají být i pozdější křesťané „stejně myslící“ (1 P 3:8: ὁμόφρονες). Také apoštol Pavel filipským křesťanům píše, že mají stát v jednom duchu a jednou duší (Fp 1:27: ἐν ἑνὶ πνεύματι, μιᾷ ψυχῇ) zápasit vírou evangelia, římským křesťanům pak píše, že mají „stejnodušně“ či „stejnomyslně“ (Ř 15:6: ὁμοθυμαδὸν) jedněmi ústy oslavovat Boha. Římanům rovněž píše, že nemají být „rozumní podle sebe“ (Ř 12:16: μὴ γίνεσθε φρόνιμοι παρ᾽ ἑαυτοῖς) a prosí Boha, aby „to samé mysleli vespolek” (Ř 15:5: τὸ αὐτὸ φρονεῖν ἐν ἀλλήλοις) podle Ježíše Krista. Korintské zase napomíná, aby „všichni mluvili to samé“ (1 K 1:10: ἵνα τὸ αὐτὸ λέγητε πάντες) a aby “to samé mysleli” (2 K 13:11: τὸ αὐτὸ φρονεῖτε). Úplně stejně vyzývá filipské křesťany, aby „mysleli to samé“ (Fp 2:2: ἵνα τὸ αὐτὸ φρονῆτε, τὸ ἓν φρονοῦντες) a aby byli „soudušní“ čili „společné duše“ (Fp 2:2: σύμψυχοι), přičemž i konkrétně napomíná Euodii a Syntychu, aby „to samé myslely v Pánu“ (Fp 4:2: τὸ αὐτὸ φρονεῖν ἐν κυρίῳ). Kde v těchto textech vidíte prostor pro používání „vlastního mozku“, pro prosazování vlastních názorů? Kde v těchto textech vidíte nějakou výchovu k individualismu?
Napsal jste:
„Tím se církev liší od sekty, kde její členové rezignují na používání vlastního mozku.“
Sekta v Novém zákoně není definována psychologicky a sociologicky, jak to dnes činí svět, který činí distinkci mezi církví a sektou na základě absence či přítomnosti vůdcovského principu, samostatnosti či nesamostatnosti členů ap. Sekta je v Novém zákoně a především u raných církevních herezeologů (Eirenaios, Hippolytos, Epifanios aj.) definována především falešným učením, psychologické a sociologické aspekty jsou podružné.
Zde se opět ukazuje, že používáte kritéria tohoto světa, nikoliv kritéria Nového zákona a rané církve…
Napsal jste:
„Ježíš se nechoval jako nějaký guru. Vedoucí sekty nesnáší sebemenší odpor a vyžaduje absolutní poslušnost. Neposlušné trestá. Ježíš nikomu nebral jeho svobodu myšlení, nemanipuloval. Vše bylo absolutně dobrovolné. Ježíš se snažil vychovat své učedníky, aby se z nich staly individuality.“
Ježíš svým následovníkům neponechával „svobodu“ myslet si a dělat to, co by se jim zdálo vhodné. Řekl přece jasně, že pokud se člověk nerozloučí se vším, čím disponuje (tedy i s vlastními názory), nemůže být jeho učedníkem (L 14:33). Je proto cestou do záhuby hlásit se verbálně k Ježíši a nečinit to, co on říká čili dělat si své a Ježíše tím ignorovat:
„Proč mne oslovujete ‚Pane, Pane‘, a nečiníte, co říkám?” (L 6:46)
Buď je člověk otrokem Božím, anebo je otrokem hříchu (Ř 6:16-18). Žádná další alternativa není. Takže je třeba zříct se všeho, co se staví proti Bohu. (2 K 10:5), byť by to byly mé nejoblíbenější názory, byť by to byla má domnělá svoboda myšlení.
Napsal jste:
„Ještě vám mám mnoho co říci, ale teď to nemůžete unést. Až ale přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy…“
Uvedení do všeliké pravdy (J 16:13), nemůže být ovšem v rozporu s Písmem. „Ne nad to, co je psáno“, píše ap. Pavel (1 K 4:6). Jinde píše:
„Jak jsme řekli dříve, i nyní říkám znovu: Jestliže vám někdo zvěstuje jako evangelium něco mimo to, co jste přijali, budiž proklet!” (Ga 1:9)
Čili tím uváděním do vší pravdy (J 16:13) se míní uvádění do pravdy Božího království, ne do nějakých „pravd“ o vylepšování tohoto světa.
Jestliže Ježíš říká, že není z tohoto světa (J 8:23; J 17:14) ani jeho království není z tohoto světa (J 18:36) ani jeho učedníci nejsou z tohoto světa ((J 15:19; J 17:14), pročež se nemají starat o záležitosti tohoto světa (Mt 6:25.31-33), a ap. Pavel píše, že se máme věnovat věcem nebeským, ne pozemským (Kol 3:1-2), tak je nepředstavitelné, že by nás Duch po Ježíšově odchodu najednou měl uvádět do nějaké jiné pravdy (J 16:13), která by těmto výrokům odporovala, např. že se máme začít starat o tento svět a máme se ho snažit vylepšovat, ačkoli to Ježíš ani apoštolové nedělali. Ježíš sám přece říká, že Duch svatý, který přijde po jeho odchodu, učedníkům připomene všecko, co jim Ježíš řekl (J 14:26). Je tedy nad slunce jasné, že Duch svatý nemůže popírat to, co během svého pobytu na zemi kázal Ježíš. Vývoj křesťanské nauky se proto nemůže ubírat směrem k popírání Ježíšových slov a jeho praxe. A jestliže se takovým směrem v některých tzv. křesťanských kruzích ubírá, pak to není působením Ducha svatého, ale působením ducha tohoto světa (1 K 2:12) čili působením vládce tohoto světa (J 14:30), tzn. ďábla, který se snaží zaplést křesťany do svých her, aby si více zamilovali tento věk (2 Tm 4:10) s jeho politikařením než Boží království.
Napsal jste:
„Je zřejmé, že Bible není uzavřená, že se křesťanská nauka vedena Duchem svatým stále vyvíjí.“
Píšete, že se křesťanská nauka stále vyvíjí. Ale nemůže se vyvíjet tak, že by popírala základní principy konstituované Ježíšem a apoštoly, že jeho království není z tohoto světa (J 18:36) ani učedníci, že nejsou z tohoto světa (J 15:19). Ale najednou by se kvůli tomu Vašemu vývoji měli v rozporu s praxí Ježíše i apoštolů začít angažovat v nápravě tohoto světa? To je to samé, jako byste řekl, že poněvadž se křesťanská nauka vyvíjí, tak už dnes neplatí, že spasení je z milosti, ale že je ze skutků.
Jestliže se křesťanská nauka vyvíjí, tak proč apoštol Pavel proklíná ty, kteří zvěstují něco jiného, než co zvěstoval on, byť by to byl i sám anděl z nebe (Ga 1:8-9)? Proč nedovoluje učit odchylným naukám (1 Tm 1:3)?
Napsal jste:
„Plodem tohoto vývoje je například zrušení otroctví. Ježíš si byl vědom, že v jeho době by požadavek zrušit otroctví byl absolutně neprůchodný. Některé předsudečné tradice byly nesmírně hluboce zakořeněné. Úkolem křesťanů bylo a je tyto odporné tradice postupně bourat tak, jak je začal bourat Ježíš.“
Zrušení otrokářského systému ve světě evangeliu nijak neprospívá. To je jen vnější záležitost, kosmetická změna, která naopak odvádí pozornost od zrušení skutečného otroctví, tj. otroctví hříchu (J 8:34; Ř 6:16-18), nehledě na to, že systémovými otroky jsme ve světě všichni tak jako tak. Od antických či od amerických otroků do Lincolna nás tak odlišuje pouze délka řetězu, na němž jsme přivázáni. Všichni se totiž rodíme pod nějakou jurisdikci, kterou jsme si nevybrali, ale které se musíme podřizovat chtě nechtě (dodržovat cizí nařízení, s nimiž nesouhlasíme, platit daně a jiné poplatky, s nimiž nesouhlasíme, vojensky bránit zřízení, s nímž nesouhlasíme atd.).
Napsal jste:
„Křesťané nejsou lidem knihy, ale lidem Krista. Bible není zdrojem, ale plodem křesťanského společenství.“
Jenže pravého Krista znáte jedině prostřednictvím té knihy. A bible není plodem křesťanského společenství, nýbrž plodem Ducha Božího:
„Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti.” (2 Tm 3:16)
Vím, že nenávidíte Písmo, respektive jeho části, které se Vám nehodí do Vaši politrucké činnosti, ale taková tvrzení jsou skutečně přes čáru.
Napsal jste:
„Křesťané nesmí ustrnout kdesi ve starověku. Doba žádá, aby se s ní křesťané vyrovnali.“
Připomínáte mi v tomto ohledu Masaryka, který napsal:
„Musíme věřit v pokrok, že se život jednotlivce a celku lepší a že bude pořád lépe. Kdo věří v pokrok, nebude netrpělivý. Pokračovat znamená špatné překonávat. Špatné překonávat dobrým – to není tak těžké, ale těžko je překonávat dobré lepším. Člověk od přírody je slabý, ale není z gruntu zlý. Proto v součinnosti všech můžeme pokračovat.“ (TGM: Ideály humanitní, Praha 1919, s. 59)
Masarykovi tak jako Vám také nestačilo Ježíšovo učení:
„Mimo vyložené již odchylky od učení evangelií výslovně ještě zdůrazňuji, že nám nestačí učení Ježíšovo o zjevení. Evangelia podávají mythický aristokratický ideál, zázračného nadlidského dobrodince v jednotlivých neblahých situacích, naším ideálem je demokratický prozíravý pracovník a spolupracovník. Ježíš byl veliký myslitel, myslitel silný; ale nemáme v jeho učení přímé direktivy pro vědu a její význam pro život jednotlivce a společnosti. Tenkrát právě vědy nebylo. Nebylo vůbec kultury dnešní a jejích četných a důležitých složek; proto také není u Ježíše poučení o harmonickém vypěstění všech duševních sil. Církve, zejména církev katolická následujíc ho přepínala hodnotu náboženskou a tou svou jednostranností vývoj náboženský a kulturní poškodila. Náboženství je kulturní a prvotní silou centrální, není silou jedinou. Nestačí nám Ježíšovo učení o životě rodinném a jeho náběhy asketické; nestačí nám potěšovat se tím, abychom dávali císaři, co je císařovo, máme-li doopravdy dávat Bohu, co je božího — svědomí nám někdy velí neposlouchat světských a duchovních vrchností. Ježíš věřil, že chudé budeme mít vždycky s sebou, my usilujeme, aby chudých nebylo; Ježíšovi stačila filanthropie, my usilujeme o sociální zákony a o zamezení chudoby; Ježíš žádal po zbožném víru, my již nevěříme a věřit nemůžeme a nechceme, neboť jsme pochopili, že věřit v Boha a Bohu vždy znamená věřit člověku, jinému nebo sobě..“ (TGM: V boji o náboženství, Praha 1932, s. 42)
Masaryk tedy nebyl Ježíšovým učedníkem, nepovažoval ho za Spasitele, nýbrž za pouhého učitele, navíc dnes už v mnohém neaktuálního, jímž se sice nechal v některých směrech inspirovat ve své sekulární činnosti, ale nenásledoval ho. Pouhá inspirace Ježíšovým příkladem v některých oblastech Vás však pro život věčný zachránit nemůže…
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„První křesťané očekávali brzký druhý příchod Ježíše. To byl důvod proč žili v komunách.“
A Vy brzký druhý příchod Ježíše Krista už neočekáváte? Respektive, očekáváte ho vůbec? Z Vašich neježíšovských starostí (Mt 6:25.31) o vylepšování tohoto světa se totiž zdá, že se bez jeho druhého příchodu ve své kýžené „otevřené společnosti“ klidně obejdete.
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Napsala jste:
„Zeptala bych se vás: A kolik duchovních dětí jste už zplodil vy?“
No pár jich bylo. Alespoň těch, o kterých vím. Rozhodně mnohem víc než těch tělesných. Těch, o kterých nevím, však může být na základě rozsévání i více než těch, o kterých vím. O těch mohou vědět jen oni sami a Bůh.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Znamená to, že nelze utvořit „nebe na zemi“ bez Ježíše. Pokoušeli se o to komunisté.“
Pokoušel se o to i Popper a pokouší se o to prakticky i jeho apoštol Soros hlásající ideologii „otevřené společnosti“.
Napsal jste:
„Každá utopie končí hromadnými vraždami – celková bilance komunismu činí cca 100 milonů nevinných obětí.“
Nejen utopie končí miliony „nevinných“ obětí, ale i realistický demokratický kapitalismus.
Generálmajor Smedley D. Butler, dvojnásobný držitel nejvyššího amerického vojenského vyznamenání – čestné medaile Kongresu – napsal:
„Strávil jsem třiatřicet let a čtyři měsíce aktivní službou v nejagilnější složce našich ozbrojených sil, v námořní pěchotě. Prošel jsem všemi hodnostmi od podporučíka ke generálmajorovi. A během této doby jsem většinu času strávil jako pohůnek velkého kšeftu, Wall Street a bankéřů. Jako vyděrač jako gangster sloužící kapitalismu… A tak jsem v roce 1914 pomáhal zajistit pro zájmy amerických naftařů Mexiko a speciálně Tampico. Pomáhal jsem udělat z Haiti a z Kuby skvělé místo k nahrabání peněz chlapcům z National City Bank. V zájmu Wall Street jsem pomáhal při znásilnění půltuctu středoamerických republik. Seznam vyděračských podniků je dlouhý. V letech 1909-1912 jsem pomáhal vyčistit Nicaraguu ve prospěch banky Brown Brothers and Co. V roce 1916 jsem byl světlonošem v Dominikánské republice v zájmu cukerního podnikání. V roce 1903 jsem pomáhal dát Honduras „do pořádku“ pro americké ovocnářské společnosti. V roce 1927 jsem v Číně pomáhal dozírat na to, aby tu Standard Oil mohla jít nerušeně svou cestou.“ (D. Rothkopf: Supertřída, Praha, 2009 s. 164)
Americká invaze do Iráku r. 2003 se statisíci mrtvými v zájmu společnosti Halliburton za viceprezidenta Dicka Cheneyho, který dříve býval generálním ředitelem této společnosti, je jen zákonitým pokračováním ve stopách Smedleyho D. Butlera…
A 100 milionů obětí, tedy zhruba tolik jako obětí komunismu, má na svědomí i britský demokratický imperialismus pouze v Indii v letech 1881-1920:
https://www.aljazeera.com/opinions/2022/12/2/how-british-colonial-policy-killed-100-million-indians
To ovšem dnes už asi není v mainstreamu tak mediálně vděčné téma, které by se dennodenně omílalo jako ty oběti komunismu…
pavel v
Pane Ašere,
obviňuje mě ze snahy o vylepšování světa. Právem. Každý, kdo někomu odpustí křivdu proti sobě, přetrhne tím řetěz pomsty a vylepší celý svět. Stejně tak každý, kdo účinně zabrání zlu (zločinu), vylepší tím svět. Když nezabrání zlu, protože na to nemá dost síly, není to hřích. Pouhý verbální boj (žvanění) proti zlu bez konkrétního činu má nulový význam.
Smedley Darlington Butler byl široké veřejnosti známý válečný hrdina. Do konce svého života byl nejvýše dekorovaným mariňákem, mimo jiné mu byla dvakrát udělena Medal of Honor. Uniformu pověsil na hřebík v roce 1931 a na výložkách měl dvě stříbrné hvězdy generálmajora, což tehdy byla nejvyšší propůjčená hodnost v United States Marine Corps. U námořní pěchoty odsloužil čtyřiatřicet let, během nichž za vlast bojoval na Filipínách, v Číně za boxerského povstání, v Latinské Americe a Karibiku za takzvaných banánových válek o kontrolu nad dříve španělskými koloniemi, stejně jako ve Francii v zákopech první světové války. Butler se do všech armádních funkcí vehementně tlačil, aby po skončení vojenské kariéry kritizoval vše, co sám dělal. Proč? Nikdo ho v armádě nedržel? Lze říci, že byl hluboký rozpor mezi jeho slovy a činy a proto je pro mě Butler nedůvěryhodný člověk.
Američané vtrhli do Iráku, aby odstranili „malého Hitlera“, Daddáma Husajna od moci. Husajn měl na svědomí válku s Íránem, při níž zahynulo 800 tisíc lidí. Při genocidě al-Anfal povraždil pomocí zbraní hromadného ničení 50-100 tisíc civilistů. Po odstranění Husajna vypukla v Iráku občanská válka, která přinesla další oběti. Na těch USA nenesly vinu.
To, co píše Al-Džazíra o Indii, jsou pohádky. Indie je samostaný demokratický stát a je dodnes dobrovolně členem britského Commonwealthu. Pokud by tam Britové způsobili takové masové vraždění, sotva by s nimi Indie spolupracovala.