Otu a Katajama Jumi jsou, jak se zdá, držiteli rekordu v nemístném mlčení. Podle zprávy žil Oto v Japonsku ve společném domě se svými třemi dětmi a manželkou Jumi, s níž ale nikdy nemluvil. Jumi k manželovi nikdy mluvit nepřestala, jeho odpovědí však bylo více než dvacet let jedině přikývnutí nebo zavrčení. Otu později vykládal, že s manželkou takto mlčky jednal proto, že žárlil na její pozornost vůči dětem.
„Tys, Jumi, zakusila dosud hodně tvrdosti. Chci, abys věděla, že jsem ti za vše vděčen,“ řekl a dodal: „Myslím, že cesta zpět není možná.“
Tento bizarní a smutný případ Otua a Jumi je krajním případem zneužívání. Jasně však ukazuje, že existují dva základní způsoby nesprávné manželské komunikace: hlasitý a tichý.
Škodu, jakou působí vzájemný řev a hrubosti, většina lidí zná, méně je však těch, kteří si uvědomují ničivý účinek „tichého jednání“, kdy jeden druhého schválně ignoruje nebo s ním odmítá mluvit, což má být forma trestu nebo způsob vyjádření nelibosti či hněvu. Někteří křesťané si dokonce myslí, že když s druhým nesouhlasím, musím se pouze vyhýbat přílišné agresivitě. A že když na druhého neřvu ani se neuchyluji k násilí, reaguji určitě správně – a snad dokonce způsobem, který se Bohu líbí.
SOUVISEJÍCÍ – Když má pastorova manželka chuť odejít z církve
Možná takový přístup vypadá jako menší zlo, ale s tím, co Bible požaduje v zájmu řešení konfliktů a podpory zdravého manželského vztahu, se to nesrovnává. Partner, který si jako způsob jednání zvolil mlčení, se podle všeho zařazuje do širšího – teprve za druhé světové války prvně pojmenovaného – spektra obdobně hříšného chování.
Pasivita jako trest
Ve čtyřicátých letech minulého století se v americké armádě objevil problém s vojáky, jejichž chování se dalo těžko vměstnat do nějaké kategorie. Ne že by otevřeně vzdorovali, dávali však agresivitu nebo odpor najevo nepřímo: neplněním rozkazu, drzostí a úmyslně nedostatečným výkonem. Nadřízení v takovém chování – na rozdíl od „aktivních“ podob revolty – spatřovali „pasivní“ způsob vyjádření nepřátelství či agresivity.
V roce 1945 popsal plukovník William Menninger, psychiatr a ředitel zdravotního odboru armády, tato chování v jednom technickém bulletinu jako „pasivně agresivní“. Tímto termínem označil typ osobnosti vojáků, kteří nevypovídali podřízenost otevřeně, avšak stavěli se proti plnění rozkazů nebo vykonávání úkolů cestou „pasivní resistence“.
Po válce vešel termín „pasivně agresivní“ do širšího užívání u odborníků na duševní zdraví jako prostředek popisu jedinců, kteří vyjadřují negativní emoce nepřímo. V roce 1952 byl v první Diagnostické a statistické příručce duševních poruch uveden jako porucha osobnosti.
Časem se užívání tohoto termínu rozšířilo do běžného jazyka jako popis chování, které nepřímo a jemně vyjadřuje odpor nebo nepřátelství. Z někdejšího striktně diagnostického psychiatrického termínu se stalo populární označení takového typu chování v různých interpersonálních kontextech: v příbuzenstvu, na pracovišti i v jiných společenských situacích.
Dnes se tohoto termínu užívá až nadměrně, stále však pomáhá při popisu hříšných typů chování včetně tichého jednání – s nimiž se často střetáváme u manželských vztahů. Pasivně agresivní chování je vyjádření emoci nepřímo: časté je odtahování se, mrzutost nebo neústupnost, s cílem dotyčného vytrestat a dosáhnout tak toho, co požadujeme. Toto chování poškozuje jakékoli vztahy, zvláště však vztah s partnerem, neboť je zvráceností vůči povaze a cíli manželství.
Jak řešit konflikt
Manželství symbolizuje Kristovu manželskou smlouvu s jeho nevěstou, církví (Ef 5,31-32). Když lidé vidí vaše manželství, ukazuje jim to k něčemu většímu a trvalejšímu. Pozemské manželství je živou ilustrací tohoto nebeského manželství. Stavíme je na scénu, aby je svět mohl pozorovat, a to tím, že v něm hrajeme nám určené role. Bůh tyto role stanovil slovy: „Manželi, ty budeš v této hře představovat Ježíše, a ty, manželko, budeš představovat církev“ (verš 23).
SOUVISEJÍCÍ – Jsme připraveni jít do shromáždění? Pět způsobů, jak tam být opravdu přítomen
Měli bychom si však položit otázku, zda je vůbec vhodné, aby církev vůči Kristu nebo Ježíš vůči své nevěstě jednali pasivně-agresivním způsobem. Pokud ne, proč bychom si měli myslet, že se takto mají chovat manželské dvojice?
Místo spoléhání na pasivně agresivní chování bychom se měli při řešení manželských konfliktů řídit jasnými zásadami Písma. Podle listu Efezským 4,15 si máme v lásce říkat pravdu. Správnou křesťanskou reakcí na manželský konflikt není mlčení, nýbrž poctivá a pokojná otevřenost. Jakub 1,19 radí, aby člověk byl „rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu“. Než tedy zareagujeme, měli bychom se snažit pochopit věc z partnerovy perspektivy. Oba manželé by měli mít možnost vyjádřit své náhledy bez přerušování a obranného postoje toho druhého.
List Koloským 3,13 nás nabádá, abychom odpouštěli, jako Pán odpustil nám, abychom zanechali mrzutostí a šířili milost. Musíme být ochotni uznat své chyby, v případě potřeby se omluvit a vždycky odpouštět. A konečně 1. list Korintským 13,4-5 nám připomíná, že láska je trpělivá a laskavá, že se nenechá vydráždit a rozčílit. Při zjitřených emocích může být potřebné rozhovor přerušit a vrátit se k němu později, ale to by se mělo jasně sdělit a nepoužívat to jako výmluvu odchodu. Přetrvávání nebo eskalace konfliktu by mohly být znamením, že je třeba vyhledat moudrou radu pastora, biblického poradce nebo zralé dvojice, která žije v manželství podle Božího plánu.
Tiché jednání je jako veškeré pasivně agresivní chování porušením těchto biblických principů, a to v několikerém smyslu. Za prvé se vyhýbá přímému a láskyplnému sdělování pravdy. Manželský partner nevyjadřuje otevřeně své myšlenky a pocity, nýbrž nepřímo dává najevo nepřátelství. Za druhé je tiché jednání odrazem zlosti a neochoty naslouchat a porozumět náhledu toho druhého. Za třetí se nesnaží odpustit a prodlužuje konflikt umlčováním komunikace. Za čtvrté takové jednání není trpělivé, laskavé ani láskyplné, nýbrž má naopak podobu odplaty a trestání.
Tiché jednání se může jevit jako méně ničivé řešení manželských neshod, nedosahuje však ani zdaleka biblického standardu komunikace a řešení konfliktů. V krajních případech se dokonce může stát nátlakem a zneužíváním. Ve všech situacích je třeba se mu vyhnout.
Tiché jednání není trpělivé, laskavé ani láskyplné.
Pasivně agresivní taktiky jsou bezbožné, protože dávají přednost rozdělení před jednotou, jsou spíše výrazem zlosti než porozumění a v zájmu převahy zadržují odpuštění a lásku. Jako křesťanští manželé jsme povolání zříci se takového chování a místo toho otevřeně komunikovat, pokorně naslouchat a v případě potřeby se snažit pomáhat.
Takto můžeme budovat pevnější vztahy, jejichž středem bude Kristus a které budou Bohu ke cti, našemu partnerovi k požehnání a budou lidem živě ukazovat na vztah mezi Ježíšem a jeho církví.
Joe Carter je členem organizace Koalice evangelia, autorem The Life and Faith Field Guide for Parents (Průvodce rodičů na poli života a víry), vydavatelem NIV Lifehacks Bible (Nová mezinárodní verze Bible, která pomáhá účinněji se chopit života) a spoluautorem příručky How to Argue Like Jesus: Learning Persuasion from History’s Greatest Communicator (Ježíšovská argumentace: osvojme si umění přesvědčovat – učme se od největšího mistra komunikace v dějinách). Slouží též jako pomocný pastor sboru McLean Bible Church ve virginském okrese Arlingtonu.
Překlad Ivana Kultová Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 18. dubna 2024 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
