Jana Vondrová – členka ČCE a její bývala tisková mluvčí. Vystudovala enviromentální studia a žurnalistiku, dokončuje Studia občanské společnosti na UK. Pracuje v Hnutí Duha, baví ji žonglování.
Kdy si nejvíc uvědomujete, že příroda je neskutečný Boží dar?
Když na jaře bosa stojím na nějaké louce, hřeje mě probouzející se sluníčko, studí mě rosa na chodidlech, ve vlasech si hraje vítr, slyším potůček, cítím vůni rozkvetlých kytek. To jsou ty okamžiky. Uvědomit si, že Bůh dal lidem Zemi do opatrování, může znít jako klišé, ale pro mě je v tom spousta pravdy.
Zažila jste v přírodě nějaký jiný nezapomenutelný Boží dotyk?
Na vysoké škole jsme jezdívali s kamarády na hory – do Bulharska, do Rumunska. Když je člověk v horách sám několik dní – tak si uvědomuje, že když začne pršet, je obtížné se někam schovat. Že když tam nebude studánka nebo řeka, nebude mít vodu, a když bude foukat vítr, tak mu odletí stan. To jsou okamžiky, kdy si hodně uvědomuji sounáležitost člověka s přírodou, a je to příroda, kdo udává režim. Jsou to okamžiky, kdy se vnitřně cítím svobodná, kdy je i duše svobodnější. A to je, myslím si, ten Boží dotek.
SOUVISEJÍCÍ – Jana Vondrová: Křesťanství i enviromentalistika v mém životě mají nezastupitelnou roli (část 3.)
Bůh dal lidem zemi – a to, co stvořil, bylo „velmi dobré“ – aby ji obdělávali a střežili. Není načase činit pokání a razantně změnit postoje?
Je to dvousečné. Když tohle budu říkat vám nebo sobě, tak neřeknu nic nového, ale lidé, kteří by opravdu měli a mohli něco zásadního změnit, se tomu vysmějí. Ano, měli bychom se o Zemi starat a vážit si jí, ale nejde to lidem nasypat do hlavy, každý si k tomu musí dojít sám.
Co to pro vás jako pro křesťana znamená, starat se o Zemi?
Být všímavá k tomu, co se děje kolem – k bezpráví nejen vůči přírodě, ale i vůči lidem. Ochota hledat řešení a jít za ním, i když to může znamenat nějaký nekomfort. To je hodně důležité – bez všímavosti nemůže člověk spravovat ten kousek světa, který je kolem něj.
Existují ekologické skupiny v rámci křesťanství?
V ČCE existuje ekologický odbor, nějakou dobu jsem byla jeho členkou, který vymýšlí a nabízí sborům aktivity – třeba, „do kostela na kole“, to je alternativa k jiné akci „do práce na kole“. Nebo před Velikonocemi „autopůst“. Období půstu dneska už není jen o jídle, ale spíš o tom, co lidi zasáhne a sami se to vědomě rozhodnou omezit. A nepoužívat auto 40 dní před Velikonocemi může být pro mnoho lidí alternativa půstu.
Dobrovolné uskrovňování je velmi cenné i v tom, že člověk začne víc rozumět sám sobě, a když se nepožene za tím, aby něco měl, možná bude žít spokojenější život. Neříkám, že lidi v bohatých zemích nemohou žít šťastný a naplněný život – mohou, ale je to těžší. Postavili jsme společnost na pokřivených hodnotách – hodně peněz, velký dům, dvě auta. Pokud jsou tohle naše hodnoty, tak nemůžeme být šťastní. Ale mám radost, že kolem sebe vidím dost lidí, kteří už od tohohle cíle upustili. To je fajn.
Mluvíte o mladých lidech, nebo to jde napříč generacemi? Je důvodem opuštění pokřivených hodnot obava z budoucnosti, nebo je to o moudrosti?
Jsou to hlavně mladí lidé, kdo mají tendenci přehodnocovat. Ale určitě nejen oni. Mladí přemýšlí o budoucnosti – jaká bude. Poválečná generace zažila nedostatek a je logické, že chce mít jistoty a hledá je ve věcech, které kolem sebe hromadí.
Nechybí jim Bůh?
Myslím, že v tom to není. I člověk, který není věřící, může dospět ke stejným hodnotám. Zodpovědnost, ohleduplnost, skromnost jsou hodnoty přirozené nejen pro věřící lidi, ale i pro mnoho nevěřících.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Vnímáte bolest Stvořitele nad tím, jak mu ničíme jeho dílo?
Nevnímám, možná spíš lítost. Bůh nám dal Zemi do opatrování, ale zároveň je to milující otec, který nás nechává, ať si na vlastních chybách vylámeme zuby. Spíš je důležité, abychom se z těch chyb uměli poučit.
A odlehčující otázka na závěr: Mezi vaše koníčky patří žonglování. Jak se to stalo?
Když mi bylo osmnáct, žila jsem v Brně. Chodili jsme si s kamarády povídat a na pikniky do jednoho parku. Jednou tam přišel kamarád se třemi žonglovacími míčky – párkrát si to přehodil, vlastně mu to moc nešlo. Ale bylo to tak efektní, že mě to zaujalo a rozhodla jsem se to naučit. On už se tomu pak nikdy dál nevěnoval, ale mě to chytlo tak, že dnes jezdím na mezinárodní setkání nebo čas od času vedu kurzy. Baví mě to, je to monotónní a zároveň kreativní činnost – člověk musí vypnout mozek a soustředit se jen na to. Hodně si u toho psychicky odpočinu.
ptala se Eva Čejchanová, foto Ben Skála Další články z časopisu Brána najdete také na webu https://brana.cb.cz/
