U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón. Své citary jsme v té zemi zavěsili na topoly, když nás ti, kdo nás odvlekli, vybízeli tam ke zpěvu, trýznitelé k radovánkám: „Zazpívejte nám některý ze sijónských zpěvů!“ Jak bychom však mohli zpívat píseň Hospodinovu v té cizí zemi? Žalm 137,1-4
Po staletích svobodného života ve vlastní zemi, kdy všichni pravidelně přicházeli do velkolepého Šalomounova chrámu, se Izraelci v šestém století před Kristem ocitli v Babyloně. Cizí země, cizí kultura, bez truhly smlouvy, bez chrámu, bez bohoslužeb.
Jak se cítili? Copak mohli zpívat? Vždyť byli zajatci. Neměli důvod zpívat. Naše okolnosti nejsou úplně srovnatelné, ale před křesťanskou církví na Západě jsou stejné výzvy jako před těmi to židovskými zajatci.
Legalizace křesťanství v roce 313, nicejský koncil a skutečnost, že se křesťanství stalo státním náboženstvím (císař Theodosius v roce 380), to vše vedlo k tomu, že Západ a křesťanství se stalo téměř synonymem. Mnozí z těchto raných náboženských vůdců vidělo křesťanství jako pokračování Izraele, stavěli vznešené svatyně, oltáře, zřizovali kněžství, liturgie připomínající starou hebrejskou bohoslužbu.
Tato situace trvala dlouhá staletí. Byla teologicky problematická a přinesla mnoho bludů, což vedlo k potřebě reformace. Znamenalo to však také určité klady. Snad největší z nich je svobodné uctívání pravého Boha. Reformace umožnila svobodnou bohoslužbu zaměřenou na Boha a vycházející z Bible.
Avšak Boží lid se znovu dostal do zajetí. Tentokrát to nebylo způsobeno vpádem pohanského národa, ale sekulárními filozofy, zpochybňováním nadpřirozena a vkládáním důvěry do lidského rozumu. V osmnáctém století tato kultura ovládla Západ a vytlačila vliv křesťanské bohoslužby. Boží lid se znovu ocitl v cizí zemi. Tentokrát si toho mnozí ani nevšimli.
Tak vypadá dnešní doba. Křesťanství je mrtvé, nebiblické představy pronikly do západního myšlení a kultury. Jak má církev reagovat na tyto otřesy ve vztahu ke stále postkřesťanštější kultuře?
V poslední době se na tuto otázku reaguje různě. Některé církve pokračují ve svých bohoslužbách a zcela ignorují nevěřící svět kolem. Církve se uchlácholily tím, že přichází dost lidí – zvyklých chodit odjakživa – a nevidí, že umírají a jsou zcela neschopné, pokud jde o jejich poslání evangelizovat.
Jiné církve vidí potřebu oslovovat lidi evangeliem, ale podle způsobu zaběhlého v křesťanstvu očekávají, že nevěřící přijdou k nim. Bohoslužby se pak zaměřují na atraktivitu. To vyvolává různé námitky, například že jde o ignorování bohoslužby, že věřící nejsou vedeni k růstu nebo že evangelizace atraktivitou prostě nefunguje.
Během posledních dvaceti let vznikl postoj, že bohoslužbu a misii nelze od sebe oddělit. Církve si uvědomují jak smrt křesťanstva, tak biblickou potřebu evangelizace, a proto změnily postoj ke své kultuře obecně a také svůj slovník.
Mám za to, že hnutí misijních církví má pozitivní dopad na bohoslužbu v evangelikálních církvích. Vedlo k pečlivějším úvahám o tom, že metodologie bohoslužeb byla utvářena spíš kulturou než Písmem, a o tom, jak je možné vrátit se k bohoslužbě věřících, která se ztratila v evangelizační restrukturalizaci hnutí růstu církví, a to tak, aby bohoslužba byla přitom pro nevěřící srozumitelná.
Při své vznešené ambici obnovit skutečně misijní bohoslužbu však hnutí misijních církví nepostřehlo, nakolik jeho vlastní chápání bohoslužby i kultury bylo utvářeno křesťanskými, ale také osvíceneckými modely, které zavrhuje. Proto tvrdím, že náprava chyb ohledně bohoslužby a evangelizace vyžaduje daleko pečlivější studium kultury i bohoslužby a jejich vztahu k evangelizaci, a to z biblické perspektivy.
Osobně věřím, že místo abychom nechávali současnou kulturou utvářet bohoslužbu, která by měla oslovit kulturu, největší misijní dopad v postkřesťanském kontextu bude mít biblicky usměrněná, evangeliem utvářená společná bohoslužba, kde se předává Boží pravda prostřednictvím vhodných kulturních forem.
Článek je vyňat z knihy Scott Aniol: By the Waters of Babylon: Worship in a Post-Christian Culture (Kregel, 2015).
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi.
Překlad: Jan Vopalecký Foto: Wkimedia Commons, ilustrační
2 Komentáře
Eva Hájková
Co dělat v postkřesťanské době?
Bývalý papež Benedikt XVI. vzpomíná v jedné ze svých knih filosofa Heideggera s jeho známým výrokem „už jen nějaký bůh nás může zachránit“, přičemž si je dobře vědom, že Heidegger nebyl křesťan, takže kdo ví, jakého boha měl vlastně na mysli. Cituji z knížky Eschatologie, smrt a věčný život:
„Když Martin Heidegger říká v jednom interview, které je jakýmsi jeho odkazem, o situaci, do které se člověk dostal, že nás může zachránit už jen nějaký bůh, a když tedy vidí jako jedinou možnost, která nám zbývá, „nachystat se a být připraven pro zjevení boha“, pak můžeme vidět v tomto postkřesťansko-pohanském výroku něco z toho, oč ve skutečnosti jde: Již „připravenost očekávání“ je něčím, co proměňuje, a svět je jiný podle toho, zda je k tomu vnímavý, nebo tomu odpírá pozornost. Připravenost je ale něčím jiným, podle toho, zda její očekávání směřuje do prázdna nebo zda jde vstříc tomu, koho poznává v jeho znameních, takže si je jistá jeho blízkostí právě skrze rozpad svých vlastních možností.“
Otakar Vožeh
Zásadně nesouhlasím s pojmem „postřesťanská doba“. Žijeme prostě v době, v niž žijeme, je taková , jaká je. Věřící lidé nebyli ve skutečnosti nikdy vítáni společností, v níž se nacházeli, pokud byli důslední ve svém životě víry. Písmo je v tom jasné a zkušenost nám to potvrzuje. Můžeme žít v sebelepší demokracii nebo pod totalitou. Ježíš Kristus, kříž a evangelium vždycky byli, jsou a budou urážkou společnosti a kultury kolem nás. Evangelium sdílené pravdivě a důsledně (slovem i životem), je automaticky konfrontací kultury, která je od definice hříšná, protože je výplodem hříšného člověka, hříšného lidství. Starat se příliš o kulturu je ztráta času. Spíš bychom si měli klást otázku, jak je to s naším osobním sdílením evangelia tam, kde jsme, žijeme, pracujeme, v rodinách a mezi sousedy a spolupracovníky, apod. Evangelizace je především osobní záležitostí a děje se především mimo shromážděnou Církev.