Je tu „sváteční období“ – a já se necítím. A nejsem sám. Mnozí mají problém vykouzlit zdánlivě očekávané štěstí. Pro nás je taková emoce v tomto ročním období nepolapitelná. Proto je na místě, že je tu advent, aby dal zaznít naší melancholii.
Období smutku
Tváří v tvář všem oslavám se stejně nakonec cítím sklíčeně. Chybí mi energie. Nechce se mi nakupovat dárky. A rozhodně se mi nechce být s lidmi. Ani množství barevných světel blikajících na tisíci domech nedokáže rozzářit takovou temnotu, jakou v tomto ročním období cítím.
Samozřejmě, jakkoli se cítím osamělý v chladné tmě na prahu zimy, zdaleka nejsem v tomto prožitku sám. Sdílí ji široký okruh lidí. Některým svátky připomínají ty, které ztratili. U jiných vyvolávají strach z rodinných konfliktů a sypou sůl na rány z minulosti. A proti některým, jako třeba proti mně, se v tomto ročním období obrací samotný mozek.
SOUVISEJÍCÍ – Truchlící lidé potřebují víc, než jen abyste na ně mysleli
Sezónní afektivní porucha mi v prosinci ztěžuje fungování. Vstát z postele je problém. Dát dohromady myšlenky vyžaduje značné úsilí. Trvalo mi dva týdny, než jsem dokončil tento článek. Právě v období, kdy se zvyšuje počet církevních aktivit a společenských akcí, jsem nejslabší. To není ideální pro nikoho, natož pro služebníka v církvi. Nic nemá smysl. Stejně jako král David se ptám: „Proč jsi skleslá, má duše? a proč se ve mně zmítáš?“ (Žalm 43,5)
Advent je pro zlomené
Nicméně nedostatek radosti v tomto čase poukazuje na naši vlastní zlomenost. Ať už je jeho zdrojem cokoli, připomíná nám, že tento svět není takový, jaký by měl být, a my zoufale toužíme po tom, aby se napravil.
Často mluvíme o adventu jako o vzpomínce na touhu Izraele po příchodu Mesiáše. Vánoce se tak stávají časem, kdy si připomínáme Kristovo narození. Advent však připomíná i jinou touhu – naši vlastní, mezi Kristovým nanebevstoupením a jeho druhým příchodem. Izrael toužil po spasiteli, který by ho vysvobodil z domnělých politických zajetí, ale my víme, co nás zotročuje mnohem víc než pozemská knížectví. Víme také, co všechno způsobil hřích: každý kousek stvoření byl poznamenán naším pádem, jehož důsledkem je utrpení, nemoci a smrt. Víme také, že Kristus snesl všechnu zkázu, kterou tento svět nabízí.
Když se Kristus narodil v Betlémě, přišel do chléva posetého slámou a hnojem. Od svého prvního nadechnutí vstoupil do špíny tohoto světa. Od jeslí až po kříž čelil kráse a ztroskotání lidstva. Při svém ukřižování a smrti „byl lidmi opovrhován a zavržen, stal se mužem bolestí a poznal zármutek… „(Izajáš 53,3a)
Advent nám připomíná, že žijeme v liminálním stavu – v čase mezi časy. Stále čekáme na den, který tu není, den, kdy už nebude utrpení a zármutek. Toto období církevního roku nám poskytuje možnost, abychom vyjádřili svou touhu po tomto dni.
Společník v zármutku
Adventní období nám dává příležitost vyslovit svůj nářek nad tím, že se nacházíme v rozbitém světě, který ještě není celý. V adventu s námi rezonuje odvěké, v Písmu často opakované volání: „Jak dlouho, Pane?“.
Advent je slavnostním, ale zároveň nadějným vyjádřením skutečnosti, že Kristovo dílo bylo dokončeno, ale není dovršeno. I když truchlíme, pláčeme a prožíváme aktuální životní bolest, advent vyjadřuje pravdu, že přijde den, kdy nám „setře každou slzu z jejich očí a smrti už nebude, ani nářku, ani pláče, ani bolesti už nebude, neboť dřívější věci pominuly“ (Zj 21,4). Utěšuje nás Kristovo ujištění: „Všechno tvořím nové“ (Zj 21,5).
Publikováno na portálu The True North, přeložil a upravil David Floryk
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.