Většinou dobře vím, když je něco poprvé. Například první polibek od milovaného kluka, ten si nesu ve vzpomínkách po celý život. To zvláštní rozechvění, zčervenalé tváře, srdce bušící tak, že hrozí vyskočením z hrudi, něha i dramatičnost té sladké i hrozné chvíle. Ten pocit zodpovědnosti a dospělosti, když jsem získala své první zaměstnání. Neochvějnost mladé pýchy smíchaná s lehkými obavami: Tak to už jsem opravdu velká? Tak takhle už to bude napořád?

Těžko zapomenout na ten strašlivý okamžik, kdy v žákovské knížce přistála první pětka z matematiky. Co tomu řeknou doma? Ta ostuda! Potrestají mě? Každý to na mně musí vidět, že já, vzorná žákyně se dvěma blonďatými culíky, jsem tak hrozně selhala.

Každoročně prožívám nevinné potěšení z odhodlání chutnat letošní první jahody. Budou už chutnat jako pravé jahody nebo se jedná pouze o barevný skleníkový produkt bez vůně a chuti? Každoročně svádím boj s vlastní netrpělivostí a rozumnou úvahou, že jíst čerstvé jahody v dubnu nebo v květnu ještě není moudré. Ty první, k nimž se odhodlám, si pak o to více vychutnávám a raduju se z nich. Jsou přece první…

Málokdy si ale můžeme uvědomit, že je něco naposled. Většinou to zjistíme, až potom. Až už víme, že nebude žádné příště, žádné ještě jednou. Poslední jahody někdy v půlce července si neuvědomuju. Bývají zastíněny chutěmi a vůněmi jiných lákavých pochoutek, nějak mi nepřijde, že další si dám až zase za rok. Poslední pětku si vážně nepamatuju. Nemám tušení, kdy jsem ji vyfasovala, ani z jakého předmětu. Nejspíš jsem ji neprožívala nijak tragicky. No – pětka, a co?

Poslední zaměstnání si asi uvědomím, protože už bude blízko k důchodu, ale nic osudového v něm nevidím. Poslední polibek si snad ani uvědomovat nechci. Chtěla bych vůbec vědět, že je poslední? Chovala bych se jinak, říkala bych jiná slova, dělala bych jiné věci, kdybych věděla? Nejspíš ano. Vědomí konečnosti dává člověku zároveň pokoru i křídla. Žít s tímto vědomím vyžaduje odvahu. Kéž bych ji měla.

Autor: Hana Pinknerová
Foto: Pixabay

[adrotate banner=“20″]