„Já mu nestačím,“ posteskla si mi Jana. Sešly jsme se na chvilku uprostřed dne. „Aspoň na jedno malý kafe,“ jak jsme si vždycky říkaly, když jsme něco nutně potřebovaly probrat a neměly jsme zrovna moc času. Seděly jsme na zahrádce v malé cukrárně, cucaly ledovou kávu se zmrzlinou a kochaly se pohledem na bujně kvetoucí růžové muškáty, jimiž ozdobili dřevěnou ohrádku kolem stolků na ulici.

„On je tak hrozně aktivní, že mu už nestačím,“ pokračovala Jana ve vyprávění o svém manželovi. „Představ si, že ho nezastavilo, jak si na tom maratónu úplně zničil nohy. Jen co si odpočinul, už mu otrnulo a zase trénuje. Každý den, jen co se vrátí z práce. Já s ním tedy denně běhat po parku odmítám.“ Jak bych svou kamarádku nechápala! Já bych taky nešla. Ale napadlo mne, že jejich tři synové jsou přece docela velcí. Dva jsou dospělí a i ten nejmladší by mohl s tátou občas potrénovat. „Co kluci? Ti by nemohli? Jsou to už silní chlapi, ne?“ „František na to běhání moc není. Víš přece, že je astmatik. Petr studuje v Praze, ten se ulejvá. Jedině Dominik je ochoten s tatínkem občas jít. Nejraději vedle něj jezdí na kole. Jenže má tolik svých zájmů, že skutečně nenachází čas. A manžel nerad běhá sám…“
„Tak to ti vážně nezávidím,“ zkusila jsem si představit, jak by bylo v takové situaci mně. V duchu jsem se otřásla. Běhání opravdu neprožívám. Ale hned mě taky napadlo, jak Janu potěšit. „Hele, víš co, pojď se mnou zítra do divadla. Můj muž večer nemůže a já mám dva lístky.“ Vím moc dobře, jak Janu těší pěkně se obléci a vyrazit někam do společnosti. „Šlo by to?“ zeptala jsem se pro jistotu, protože jsem si nebyla jistá, že jsem jejímu přikývnutí úplně dobře porozuměla.

„Jasně. Moc ráda. Děkuji,“ řekla honem Jana. „Jen jsem se tak zamyslela, že jsme vlastně s mým manželem spolu nikdy snad ani v divadle nebyli. Na koncerty chodíme často, to ano, ale divadlo on nemá rád.“ Se zasněným úsměvem dodala: „Na koncertě jsme se vlastně seznámili. Nemůžu uvěřit, že to bude dvacet let.“

Janin souhlas mě potěšil. S Janou mi bylo vždycky dobře. Je to milá holka, chytrá, obětavá, schopná a navíc ještě vtipná. Začala jsem se těšit na naši dámskou jízdu. „Tak zítra v sedm před divadlem?“ „Platí!“

Dopily jsme ledovou kávu a vstaly jsme k odchodu. „Dneska budeš muset běhat?“ zeptala jsem se ještě Jany soucitně. „Dnes naštěstí ne. Má přednášku v klubu nevidomých,“ zasmála se. Janin manžel je totiž od narození slepý.

Autor: Hana Pinknerová
Foto: Pixabay

[adrotate banner=“20″]