Hana Pinknerová: Nakažlivost radosti

Seděla jsem za svým pracovním stolem s výhledem přímo na ulici a pokoušela jsem se pracovat. Měla bych dokončit databázi nahrávek, kterou jsem začala zpracovávat do přehledné tabulky. Je to sice takové mravenčí pachtění, ale až tabulku dodělám, bude mi velmi užitečná. Už zase se chvěju zimou, i když topení topí. Venku totiž pofukuje a prší. Lidé, co mi chodí před očima, se choulí do kabátů a bund, šermují marně deštníky proti větru, směšně si kryjí hlavy igelitovými taškami a tváří se značně mrzutě. Je mi zima s nimi.

Kolem se právě pomalu o holi belhala stará paní s nasupeným výrazem a hned za ní vezla mladá maminka kočárek a vypadala strašně utrápeně. Až po uši se halila do barevné šály, miminko v kočárku nebylo vůbec vidět. Skupinka tří řemeslníků v ušpiněném pracovním oblečení pochodovala po protějším chodníku, ruce zastrčené hluboko v kapsách, čepice hluboko do čela, vypadali jako bojová jednotka. Tak trochu z nich šel strach. Zachvěla jsem se chladem a sáhla po hrnku s čajem. Na dně zbývalo už jen trošku studené tekutiny. Otřásla jsem se odporem a odešla jsem vylít zbytek studeného čaje a uvařit si nový, čerstvý, horký.

Nepřeháním já to se svým jásotem za každého počasí? Vždycky proklamuju, že každé počasí je krásné, jen každé není vhodné ke všemu. Ale tohle mokré studené nevlídno, tohle asi přece jen nebude krásné. Všichni kolemjdoucí vypadají tak ztrápeně, promočeně a zmrzle, že je mi jich líto. Jako bych sama pociťovala vlhko u nohou, i když jsem tu v suchu. To jsem opravdu netušila, jak silně člověka ovlivní, když všichni, na něž se kouká, jsou tak neradostní. Je to nakažlivé. A to jsem si o sobě vždycky myslela, že od svých názorů jen tak neustoupím, když už je jednou zastávám. Teď jsem však na vážkách. Násilím jsem si narovnala záda, protože i já jsem se zimou choulila do sebe, stáhla jsem si rukávy přes zápěstí a třela si předloktí, abych rozehnala husí kůži. Tak mám ráda tohle počasí, nebo ne?

Vstala jsem od stolu a s horkým hrnkem v rukou jsem přistoupila k výkladu. Podpoří mě ještě někdo v mém názoru, že i studené deštivé počasí je krásné? Zůstanu jediná divná? A v tom procházela kolem skupinka mladých dívek v barevných bundách, zvláštních šálách a podivných čepicích, svými kramflíčky ťukaly do chodníku veselé taneční rytmy, brebentily a smály se, koukaly do výkladů a některé si všimly i mě, jak zádumčivě postávám a vyhlížím na ulici. Radostně mi zamávaly a hrnuly se dál svou cestou. Ulevilo se mi.

Nestihla jsem jim zamávat zpátky, polila bych se asi čajem, ale od té chvíle jsem vrhla úsměv už asi na tři zachmuřené tváře kolemjdoucích. Reagovali udiveným, váhavým, opatrným, ale přece úsměvem. Funguje to! Dobrá nálada je taky nakažlivá. A studené deštivo je krásné!

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi podílet?

Autorka je spisovatelka. Foto: Pixabay