V noci pršelo. Teď je ale ráno jako vymalované. Vzduch voní svěžestí a květinami, nebe je zářivě modré, všechno vypadá jako osprchované. Já sedím na balkóně, a protože je neděle, zatím nikam nespěchám. Holčičky i manžel ještě spí nebo se tak alespoň tváří a já mohu v klidu ještě v županu popíjet svou ranní kávu a číst si žalmy na balkóně s výhledem do zahrady.
Někdo říkal, že my na zemi odrážíme Boží charakter. Tak jako ty listy stromů nebo stébla trávy. Někdy vypadáme úplně běžně: normální lidi s chybami. Jindy zasvítí sluníčko Božího Svatého Ducha a my to světlo odrazíme do očí nějakého pozorovatele. Házíme prasátka. Upozorňujeme: Hele, slunko! Totiž: Hele, Bůh!
Co s tím v životě? Ví ty listy, že odrážejí slunce? Mohou to nějak ovlivnit? Mohu já ovlivnit, že budu odrážet Boží podobu? Copak listy, ty si plandají na stromě a asi je jim to fuk. Ale mně by nemělo… Mně Bůh uložil, abych rostla do Kristovy podoby, a Ježíš byl jako Otec. Co já mohu pro dobrý odraz udělat?
Koukám na stromy a keře, lehký vánek mi čechrá vlasy a v paprscích hřejivého ranního sluníčka se mi dobře dumá. Vzpomínám, jak jsme si bráchou, když jsme byli malí, hráli se zrcátky. Soutěžili jsme, kdo hodí prasátko nejrychleji a nejpřesněji na cíl. Nejdůležitější bylo mít čisté zrcátko a přesně je zamířit na slunce. To by vlastně mohlo fungovat stejně. Udržovat zrcátko své duše v čistotě a zůstávat zaměřená na svůj Zdroj. Čistota by mi byla jasná, však jsem nějaká hospodyně! S rejžákem pokání, prachovkou Boží milosti a leštěnkou Božího odpuštění zacházím denně. A zaměření? Maně se probírám svou malou biblí. Začetla jsem se do začátku jedné kapitoly v dopise Židům a myslím, že to je ono. Je tam napsáno: „…vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.“
A tak uvažuju, jak bych teď mohla mým nejbližším hned zrána odrazit do očí trochu toho Božího světla. Co by jim chtěl Bůh takhle po ránu říct?
Trochu se protahuju a začíná mi být horko. Dneska bude opravdu krásný den. Už to ráno se Pánu povedlo znamenitě. Jakpak já bych to odrazila? Mne už dneska potěšil, trochu i poučil a teď mě ještě inspiruje. Koukám na to, co mám před sebou, a přemýšlím, co vidím a co budu reprodukovat své rodině. No, jasně, vidím zalitou zahradu, spokojené rostliny, nadšené ptactvo, dokonce jednu blaženou černou kočku. Snídaně! To bude to pravé. Připravím báječnou snídani jako projev Boží lásky. A tak kromě bábovky, kterou jsem upekla včera večer, chystám na stůl ještě misky na jogurt, loupu a krájím ovoce, vařím voňavou kávu. Všechno krásně upravuju.Těším se, jak budou jásat. Cinkání šálků a lžiček je spolehlivě vytahuje z postelí. Usmívám se na ně, že jsou všichni rozčepýření a teploučcí, jak se vykulili z peřin. Tulí se ke mně, chtějí ranní pusinku. Prohlížejí prostřený stůl a pak mne a manžel to komentuje: „Teda maminko, ty dneska záříš jako sluníčko.“
Dojal mě. Asi dostane nejvíc jogurtu, protože to uhodl.
Házet prasátka je krásné!
Autor: Hana Pinknerová Foto: Creative Common Search