Podupávala jsem o přestávce konference u kávovaru. Nastavila jsem si knoflíky na silné a dvojité cappuccino a zmáčkla start. Přístroj mlel kávu, nahříval mléko, chrochtal, supěl a konečně spustil napěněné mléko do připravené sklenice. Káva pořád netekla. Netrpělivě jsem přešlapovala, zdálo se mi, že to hrozně dlouho trvá.
Paní, která stála ve frontě na kávu hned za mnou, mne oslovila: „Jak je ten čas relativní, že?“ Nechápavě jsem pozvedla obočí. „Kdybychom viděly, jak někdo pro nás tu kávu připravuje, chápaly bychom proč to tak trvá. Takhle máme dojem, že by to mělo být okamžitě po stisknutí knoflíku hotové, že?“ Souhlasně jsem přikývla. „Asi ano, nenapadlo mě tak uvažovat.“ Po očku jsem stále sledovala svou sklenici, která stále obsahovala jen bílou mléčnou pěnu. Cítila jsem se tak nějak zodpovědná za to, jak dlouho celý proces výroby cappuccina trvá. Fronta za mnou byla docela dlouhá a já jsem si začala dělat starosti, jestli všichni stihnou vypít svou kávu během přestávky, když to tak trvá. Snad jsem si nemusela zvolit kávu s pěnou, třeba by obyčejné espreso bylo hotové rychleji. Není to ode mne bezohledné? Ovšem dáma stojící za mnou se neklidná nezdála. Usmívala se a bylo na ní vidět, že by si se mnou ráda povídala.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
„Jsem trochu netrpělivá,“ přiznala jsem se, protože jsem měla dojem, že je to stejně vidět. Obhlédla jsem frontu za námi, abych svým pohledem dala najevo své obavy. „Na konferencích často bývají nejcennější a nejpřínosnější právě ty přestávkové rozhovory u kávovarů. Nebuďte nervózní, to je v pořádku,“ utěšovala mne. Byla mi čím dál sympatičtější. „Víte, já jsem obecně docela netrpělivá, ani nemusím mít pocit, že někoho zdržuju.“ Povzbudivě se na mne usmála a já jsem měla pocit, že ji opravdu zajímám. „Představte si, jak se to projevuje. My máme doma venkovní žaluzie na elektrický pohon. Zmáčknu knoflík a ono se to spustí nebo vytáhne. Když je žaluzie úplně spuštěná nebo úplně vytažená, musí se zmáčknout další knoflík, který celý spouštěcí mechanismus vypne. Já na to skoro vždycky zapomenu. Zmáčknu ovládací knoflík, ono to jede a já už běžím za nějakým jiným úkolem nebo prací. Nepostojím těch pár vteřin, abych to celé vypnula. Manžel mne za to pak kárá. Přitom jde skutečně jen o pár vteřin. Proč tak spěchám?“ Kroutila jsem hlavou sama nad sebou a nad svou netrpělivostí. Usměvavá dáma pokývala hlavou. „Taky se to učím. Snažím se nespěchat, když to není potřeba. Začala jsem u kávy, u té nespěchám nikdy. Dokonce ani ve frontě u kávovaru.“ Šibalsky na mne mrkla. Usmála jsem se na ni a souhlasila: „Dobrý nápad. Taky to zkusím.“
Temně hnědá horká káva se konečně začala spouštět do našlehaného mléka a já se s rozkoší nadechla té vůně. Kávovar signalizoval, že je hotovo. Odebrala jsem si svou sklenici a poodešla kousek bokem. Klidně si ji vypiju a nebudu spěchat. Začít nespěchat u kávy je rozhodně dobrý nápad.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autorka je spisovatelka Datum> 16. listopadu 2021 Foto: Wikimedia
3 Komentáře
Eva Urbanová
Děkuji moc.
Potěšilo mně to.
Pracuji v obchodě a nespěchat se učím.
Již 11 let za kasou se učím že 30 minutová pauza má být na jídlo a kávu.
Ale jak to udělat když se do ní musí vejít WC a hlavně přechod do jídelny a z jídelny přes celý krám a do druhého patra.
Eva Hájková
Také děkuji. Těší mě, když někdo přiznává, že je také netrpělivý, že tedy v tom nejsem sama.
A paní Urbanové bych se chtěla zeptat, pokud můžu, co by jí víc vyhovovalo? Delší přestávka nebo raději jiné zaměstnání?
Olga Nedbalová
Ano, svět pospíchá. Vždy pospíchal. Zajímavé je, že Ježíš nikdy nikam překotně nespěchal. Své dílo konal, neodkládal, ale žádný přehnaný spěch. A pro paní Urbanovou, majitelé řetězců by se měli zamyslet. Já bych raději byla, kdyby paní pokladní byla odpočatá, neuhoněná, měla čas se na mě mile usmát a třeba prohodit pár slov. Někdy mi přijde, že nebozí pokladníci mají snad časovou normu, za kterou musí nákup odbavit. Pravdou je, že pokud je člověk v zaměstnání, kde ho honí se stopkami v rukách, tak moc času na klidné zastavení nemá. Snad by pomohlo, kdyby manažeři prodejen si šli sami za sebe stoupnout za kasu. V minulém zaměstnání jsem pracovala na obchodním oddělení velkoobchodu s potravinami. Měla jsem pod sebou skladníky a také prodavačky. A ráda jsem chodila pomáhat do skladu i na prodejnu. A tím pádem jsem ztratila potřebu rozumovat, jak by měli podřízení zvýšit výkon, ale spíše jsem se snažila zamyslet, jak jim pomoci, aby se jim lépe pracovalo. Bohužel jsem se v tomto neshodovala s vedením, tak jsem raději odešla. Teď se alespoň vždy usmívám na prodavače a prodavačky. A také jim děkuji. Je to kapka v moři, ale snad aspoň trochu je potěším.