Úplně jsi změnila podmínky svého života. Jaké to je, když zpěvačka z Prahy, hudební redaktorka z Brna dělá pěstounku na vesnici na severu Moravy?
Obyčejné, upatlané, vyčerpávající, nekreativní, stereotypní a přesto… smysluplné. Možná to zvenčí může vypadat jako: Měla našlápnuto, byla známá, umělecký založená a toto všechno vyměnila za malé dítě v malé díře. ☺️ To malé dítě je však obrovsky muzikální a začíná s ním být legrace. Velké město mi nechybí. Zajedu si tam kdykoliv chci, jsem mobilní. Nakonec, a zvláště teď v zimním období, se vracím za tmy ke starému domku, nad nímž svítí hvězdy. Usíná se tu moc dobře. Žádné zvuky tramvají, aut, továren.
Koncertovat, být nablízku lidem stejně smýšlejícím, užívat si i chvilky slávy, to všechno je opojné a hezké. Umět napsat scénář, natáčet rozhovory se zajímavými lidmi, ty možnosti prosazovat své názory a myšlenky jsou také určitým způsobem nabíjející. Pochvalu, potlesk, obdiv, kdo mi dá za pěstování dětí? Jsem asi divná, že jsem pódia a studio vyměnila za dítě. Jako kdybych zapomněla na to, že už jsem maminkou dvou, už dospělých dětí. Víš co, Hani? Byla jsem šťastná v jakékoli profesi, jedno břímě jsem si ale nesla po dobu asi 30 let. Po porodu svého prvního syna jsem brzy otěhotněla. Bylo mi 20. Lékaři mě vystrašili, že po tak náročném a komplikovaném porodu by další těhotenství mohlo mít zlé následky. Jeden z lékařů mi doporučil potrat a já ho podstoupila, přesto, že byly hlasy, které se mě snažily povzbudit. Strach byl jeden velký démon. Potom přišly další dva, už samovolné potraty, ale ten první mě trápil mnoho let. Po čtyřech letech se narodila dcera a já byla šťastná, že je zdravá. Měla jsem strach, že nebude. To jsem už byla věřící v Boha, který miluje a přesto.., někde v hloubi duše jsem stále cítila vinu za své rozhodnutí. Až za dalších pět let jsem teprve pocítila úlevu, když jsem o tom poprvé promluvila s přáteli.
Co Ti nejvíc chybí?
Muzikanti, přátelé, mikrofon, a paradoxně pódium. 😁
Co Tě nejpříjemněji překvapilo?
Neustále mě příjemně překvapí, když někdo udělá něco nezištně a rád. V poslední době to byli naši přátelé z Nového Jičína. Pomohli nám s rekonstrukcí domečku. Mám zase svoji kuchyň, po šesti měsících, kdy jsem vařila na jedné plotýnce. A další přátelé, kteří pomohli stěhovat, půjčovali nám nářadí atd…to je dnes moc vzácné.
Jak Tě napadlo stát se pěstounkou?
Moje přítelkyně, pěstounka, mě potřebovala, abych s ní jela pro prvního chlapečka. Byla jsem s ní v porodnici, přivezly jsme ho domů a já jí v prvních dnech trošku pomáhala. Jednu noc jsem si ho vzala do náručí a dívala se na něj. Hlavou mi proběhlo, že mám dvě děti, ale tři další už jsou v nebi. Jaké by byly? Kluci? Holky? Přepadl mě smutek. Co bude s tímto malým chlapcem? A s dalšími nechtěnými? A týranými? Mohla bych tuto profesi dělat? Já?
Byla jsem krátce provdaná a s Martinem jsme měli jasno. V našem věku už vlastní děti ne, ale kdyby bylo potřeba se postarat? To ano. Tak jsme si dali žádost, podstoupili testy a vyšlo to. Víš, jak Zacheus byl šťastný, že ho Ježíš navštívil a chtěl s ním povečeřet? Ta radost a vděčnost způsobila, že se rozhodl úplně změnit svůj život. Čteme v Lukášovi 19: Zacheus potom vstal a řekl Pánu: „Podívej se! Polovinu svého majetku teď dávám chudým, Pane, a kohokoli jsem nespravedlivě odíral na daních, vrátím mu to čtyřnásobně.“
Mám pocit, že jsem dlužníkem svému nenarozenému, jakkoliv to může znít nesrozumitelně.
Co je na této práci nejtěžší?
Na práci přechodného pěstouna je nejtěžší odevzdání dítěte. Když jde do adopce, máte radost, ale bolí to. Zvlášť, když jste dítě měli odmalička a třeba až rok. Když jde zpět do rodiny, z které byl vzat, je úzko. Co když to opět nevyjde a rodiče zklamou? Nebylo by mu u mě líp? Samozřejmě že bylo. Strašný pocit, toto předávání.
U dlouhodobé péče je nejtěžší to, když nevíte, jaké dítě má kořeny, jaká jsou zdravotní rizika, a tak jen děláte to nejlepší, co můžete.
Jaké děti u Tebe nalezly přechodný domov?
Kristián přišel ve třech a půl letech a byl u nás rok a půl. Jeho odchod mě bolí dodnes. Zvykla jsem si na něj, milovala jsem ho. Byl vrácen tetě a já nerozumím tomu, proč.
Adámek, miláček, strašně hodný. Byl u nás od narození až do osmi měsíců. Je v nové, úžasné a milující rodině a dokonce už má i mladšího brášku.
Filípek, usměvavý rošťák, od narození až do osmi měsíců. Je rovněž v adoptivní, milující rodině.
Verunka a Julek, dvojčata. Byla u nás jen dva měsíce, protože si o ně požádal jejich tatínek s přítelkyní. Mají se moc dobře.
Co ses od nich naučila?
Děti potřebují vědět, že je tu nablízku osoba, která jim dá nejen to, co je životně důležité (jídlo, pití), ale hlavně je tu někdo, kdo je bez podmínky miluje. I když zlobí, i když je protivné až otravné.
I já potřebuju vědět, že je tu někdo…
Poslední holčičku jste si s manželem rozhodli ponechat. Čím si vás získala?
Pampelišku máme z porodnice, a když jsme se dozvěděli, že pro ni hledají dlouhodobé pěstouny a do adopce nepůjde, řekli jsme si, proč bychom to nemohli být my. Byla to malá píšťalka, s dlouhými prstíky na rukách i nožičkách. Má nádherné, velké modré oči a má ráda to, co my. Hudbu a knížky. Je prostě naše. ❤️
Autor: Hana Pinknerová Foto: Facebook
Tento článek by nevznikl bez Vaší podpory.Pokračovat ve čtení Přidejte se k podporovatelům
