Vím, že ses prala s přejatými církevními principy a hodnotami. Proč jsi měla potřebu revidovat mantinely, ve kterých tě rodiče a církev učili žít? Už je ten proces u konce?
Už je u konce. V prváku na výšce jsem začala dělat slam poetry (žánr úderné performativní poezie) a záhy jsem skončila druhá na mistrovství republiky. Všichni mě pak začali všude zvát, žila jsem tím a kašlala jsem na školu. Hodně mi to dalo, jsem díky tomu teď na United a můžu tu účinkovat, ale vím, že to bylo na úkor něčeho jiného.
Dost jsem se bavila se slamery (tj. s lidmi, kteří se věnují slam poetry – pozn. red.). K jednomu z nich jsem měla blízko, on ke mně taky, stál o vztah se mnou. Byl to rok, kdy bylo všechno takové otevřené, pro spoustu lidí jsem byla cool, zábavná, přitažlivá. A oni pro mě taky. Dodnes je mám ráda, jsou to dobří lidé, ale spousta z nich je rozvolněných a otevřených skoro ke všemu: kouří, berou lehčí drogy, mají mezi sebou volné vztahy, jezdí po akcích, někdy spí na nádraží, mají takový punkový životní styl. Ale jsou inteligentní a vzdělaní, mají přehled. Měli mě rádi a bylo mi s nimi dobře.
A tihle lidé tě nalomili?
Hrozně se to ve mně pralo. Jak to, že tak dobří, inteligentní lidé, kteří pomáhají druhým, zároveň berou drogy? Vždycky jsem si drogy spojovala se zlými a hloupými lidmi. ,Hulíš trávu, tak jsi vypatlanej,‘ myslela jsem si. A najednou potkám profesora z univerzity, který moderuje a organizuje slamy a hulí trávu každý den. Škatulky najednou nefungovaly. Často jsem měla pocit, že jsou uvnitř dokonce lepšími lidmi než já. A tak jsem se ptala sama sebe: ,Proč tyhle věci nemám dělat? Co je na nich špatného? Vždyť nevidím žádné špatné ovoce…’ Nabízeli mi trávu, cigarety a alkohol, odmítala jsem je, ale uvědomovala jsem si, že moje zásady stojí na písku. Ptali se mě, proč je to špatné, ale nevěděla jsem, co jim mám říct.
Jak jsi nakonec zjistila, co a proč je špatné?
Začala jsem k tomu přistupovat experimentálně. Třeba i co se týče chození s nevěřícím. Řešila jsem vztah s tím jedním slamerem a říkala jsem si: ,Proč bych s ním vlastně nemohla chodit? Vždyť je to citlivý, přemýšlivý člověk. Říká se, že my jsme ti dobří a nevěřící jsou ti zlí, ale on není zlý…‘ Žádný křesťan mi nedokázal dát uspokojivou odpověď. Říkali třeba: „Odejdeš od Boha, když budeš chodit s nevěřícím.“ – ,Ale kámo, neodejdu,‘ věděla jsem naprosto jistě. ,Já se nikam nehnu.‘
Postupně jsem tedy posouvala různé hranice a překračovala své zásady a u všeho jsem přemýšlela. Něco málo jsem s tím slamerem měla, ale vůbec jsem si to neužívala, v hlavě mi to neustále šrotovalo, zkoumala jsem každý svůj pohyb.
Jaké hranice jsi překračovala?
Někdy jsem s nimi šla pít, někdy jsem zkusila kouřit, jednou jsem si se slamerem lehla do jedné postele. Dopředu jsme si vyjasnili, že jsme kamarádi, a povídali jsme si. Někdy jsem se s někým objímala, některého jsem políbila. U všeho jsem ale přemýšlela a zkoumala, co to se mnou dělá a co to dělá s tím druhým. Vím, že to teď zní hrozně hříšně, ale takových věcí se stalo jen pár, a to během roku a půl. Vždycky jsem šla jenom do šedých zón – v Bibli se např. nepíše nic o líbání nebo kouření… Naopak cizoložství, krádež nebo lhaní, tam jsem věděla, že nepůjdu. Že z toho, kdo jsem a za kým jdu, nikdy neslevím.
Nicméně, do sboru jsem ten rok chodila jen málo, byla jsem na akcích nebo jsem třeba o zkouškovém zůstávala v Olomouci. Nechtělo se mi pak už ani na mládež, protože jsem měla spoustu otázek, a nikdo mi na ně nedokázal dát odpověď. Probíraly se tam základní věci, které člověk, který je dvacet let v církvi, už neřeší. Tak jsem tam už ani nechodila, jen jsem hodně přemýšlela a poslouchala jsem Nový zákon. Vždycky, když něco řeším, poslouchám Nový zákon a dívám se na Ježíše. Mnoho otázek si tak zodpovím.
Jak nakonec dopadl tvůj vztah s tím nevěřícím klukem?
Vystupovala jsem na jednom katolickém setkání a tam byla noční hra, která končila v kostele, kde se při mši zpíval gregoriánský chorál. Velmi se mě to dotklo, cítila jsem, jak je Bůh absolutně svatý a nesnese na sobě žádnou nečistotu. V tu chvíli jsem věděla, že nemůžu být s nevěřícím klukem. Hluboce jsem prožila, že se toho musím vzdát. Že pokud chci být u Boha a chci být svatá, nemůžu být jedno tělo s nevěřícím.
Našla jsi nakonec v církvi svoje místo?
Našla. Začala jsem si hledat společenství v Olomouci, protože jsem s naší metodistickou církví dost bojovala a nechtěla jsem v ní být. Měla jsem v sobě různé křivdy. Duch svatý mi ukázal, že řešením není útěk, ale konfrontace, odpuštění a láska. A že pokud chci věci změnit, tak nemůžu odejít, ale musím se tam vrátit, milovat ty lidi, komunikovat s nimi a působit změnu. Ukázal mi, že metodistický sbor v Jihlavě je společenství, kde mě chce mít. Musela jsem činit pokání a vrátit se zpátky. Bůh mi otevřel srdce. Začala jsem tam fungovat jako proměněný člověk, který chce lidi milovat, chce se s nimi bavit a chce se od nich i učit. Mají toho spoustu, co mohou předávat, zároveň jsou oblasti, kde tou změnou můžu být já. Považuji je teď za rodinu. Někteří radikální lidé ze sboru odešli, s některými Bůh pracoval a změnili se. Je tam jiná atmosféra a moc si to užívám, je mi tam dobře.
**************************
Autor: Lucie Vlasáková
Foto: Lucie Vlasáková
Ukázka z rozhovoru, který vyšel v plném znění v říjnovém čísle časopisu Život víry (2018/10). Jedním z témat čísla je také vztah víry a ekologie: Je ekologie nutně spjatá s new age? A kolik toho vlastně potřebujeme? Může mít second hand něco společného s vírou?
Časopis dále přináší reportáž z festivalu United, ohlédnutí Dana Drápala za 100 lety Československa nebo zamyšlení Jiřího Bukovského nad tím, proč věříme v trojjediného Boha a co to pro nás znamená. Také např. příběhy čtenářů, recenze, zprávy nebo oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Více informací na www.zivotviry.cz.
