Zatímco děti si myslí, že velcí a staří lidé cítí bolest méně než ony, dospělí si dlouho mysleli, že bolest necítí malé děti. O dětské bolesti a jak dospělí mohou dětem pomoct ji zvládat, toho ví hodně pedagog, psycholog, vědec a křesťan, který tomuto tématu věnoval kus profesního života – prof. PhDr. Jiří Mareš, CSc.
Na co nejzajímavějšího jste při výzkumu traumat narazil?
Dítě může mít trauma související s chirurgickou záležitostí, ale i trauma související třeba s onkologickou léčbou. Několik měsíců prožije v nemocnici, pak část doma a pak se vrací do běžného života, byť opožděně. Ale málokdo si uvědomuje, a souvisí to s psychickou bolestí, že nemocné děti, které jsou opečovávány zdravotníky, rodiči, mají také sourozence, kteří úplně vypadávají ze hry. Výzkumy ukazují, že tyto děti mají daleko víc povinností než jejich vrstevníci. Rodina žije v provizoriu, ale nikdo si jich nevšímá, protože se všichni soustřeďují na dítě nemocné. A tento stav trvá léta. Zažívají psychickou bolest, kterou velmi špatně nesou. Může z toho vzniknout trauma, i když jsou z medicínského pohledu úplně zdraví.
SOUVISEJÍCÍ – Děti a bolest (část 2.)
Vzniká to tak vždycky, nebo existují varovné náznaky, při kterých ještě rodiče mohou traumatizující psychické bolesti jinak zdravého dítěte zabránit?
Rodiče to nenapadne, protože mají plnou hlavu jiných starostí a takové dítě si moc nestěžuje. Psal jsem o tom do Česko-slovenské pediatrie, protože výzkumy jsou, ale u nás se to nebralo jako problém. Nevšímají si toho ani učitelé ve škole. Jen se dítěti zhoršuje prospěch. Ten problém je velmi košatý.
Může mít negativní dopad toho, že rodiče soustředí veškerou pozornost na nemocné dítě, i na samotné nemocné dítě?
Může. Dítě velmi rychle zjistí, že rodiče ani lékař nemohou vědět, jak moc je to bolí, a že pokud bude říkat, že ho něco bolí, vzbuzuje tím pozornost, všichni mu pomáhají. Část dětí pak začne rodiči manipulovat. Předstíráním větší bolesti, než jakou skutečně prožívají, se vyhýbají nepopulárním činnostem bez toho, že by přišly o pozornost.
Mnoho let se setkáváte s trpícími dětmi. Položil jste někdy Bohu tu prastarou otázku: Proč?
Otázka „Proč?“ se podle mne snaží vyvinit ze vzniklého problému lidi a naznačit, ať to někdo udělá za nás. A to není dobrý přístup. Budu parafrázovat známou knihu Bylo nás pět, kde Petr Bajza říká, že je to „opovážlivé spoléhání na milost Boží“. V tomto případě by první měla být pomoc nejbližších.
Říkáte tím i to, že si za spoustu problémů můžeme sami…
Řada nemocí vzniká tím, jak se člověk nezdravě chová, sám si ničí zdraví pro chvilkové potěšení.
Ale pokud má rakovinu malé dítě, tak se toto těžko bere jako argument. Nikdy se neptáte „Proč“?
Naštěstí dětská onkologie pokročila natolik, že mnohá dětská onkologická onemocněn se dnes dají léčit a vyléčit, i když v některých případech s dlouhodobými následky. Nejsem lékař, ale myslím si, že v řadě případů může nemoc vzniknout chybou rodiny: buď ještě před narozením dítěte (kolik těhotných žen dál kouří nebo bere drogy), nebo po narození (nevhodný životní styl – viz dětská obezita). Teď mladí lidé umírají na covid – za to určitě nemůže Bůh, protože je mezi námi spousta lidí, kteří odmítají dodržovat jakákoli hygienická opatření, aby nebyla omezena jejich osobní svoboda.
S covidem souvisí další problém. Myslíte si, že i rok a půl distanční výuky založil dětem náběh na traumata?
Těžko to označit přímo za trauma. Z pohledu dětí platí, že si to nezavinily a nejsou v tom samy. Horší je, když rodiny nemají možnost, aby se dítě vzdělávalo – a jsou jich desítky tisíc. Ještě před érou počítačů jsem se zabýval programovaným učením. Předpokládalo se, že stroje mohou převzít funkci učitele. Ale ukázalo se, že distanční výuka nestačí, pokud je přenesena z běžného do virtuálního prostoru. Děti doma by potřebovaly, aby část výuky byla individualizovaná – stylem učení, zpětnou vazbou, adaptací výkladu a úloh zvláštnostem dítěte –, a učitelé současně zkoušejí testovat, jestli způsob učení není jen zvyk a jestli by se učení nezlepšilo jiným způsobem.
SOUVISEJÍCÍ – Děti a bolest (část 1.)
Tématem traumat i bolesti, ať už fyzické, nebo psychické, prochází jak červená linka fenomén strachu. Existuje nějaký ověřený způsob, jak se strachem bojovat?
Existuje trojí druh obav: úzkost, strach a fóbie. Úzkost je stav, kdy se dítě bojí něčeho, ale neví, co to je, kdy to přijde ani jak to bude hrozné. Má jen neurčité obavy a pro okolí je těžké mu pomoct. U strachu je to jednodušší – strach má předmět. Dítě se bojí injekce, posměchu, vyvolání… Vždy je možné důvod obav rozebrat. Fóbie je konkrétní, velmi intenzivní, ale přehnaný strach, nevysvětlitelný racionálním důvodem – strach z pavouků, myší, z uzavřeného prostoru… Člověk v té chvíli neovládá své chování a není možné mu to vymluvit argumenty – že ho ten pavouk nesežere. Lze to trochu ovlivnit tréninkem.
U strachu samotného – něco se dá dítěti předem říct, aby tím nebylo zaskočeno. Naše malinká dcera šla na očkování; připravili jsme ji na to, že to bude bolet. Při očkování ani nepípla, tak jsme si oddychli, že není ostuda. Ale než jsme se rozkoukali, dítko vzalo onu injekci a zabodlo ji do paní doktorky. (smích) Takže někdy ani příprava nefunguje stoprocentně. Ale platí, že dítě se učí zkušeností – vyzkoušelo to a nebylo to tak hrozné. Další je navazování situací, kdy se bude srovnávat s těmi, co to vydrželi. Dnes už je možné bolest tlumit preventivně – třeba u zubaře injekcí. Hodně záleží na tom, jak se dítě v rodině vede.
V Bibli je víc jak 300krát napsáno „nebojte se“. Máme my jako křesťanští rodiče širší možnosti, co se týká zvládání strachu dětí, než rodiče nevěřící?
Na to se těžko odpovídá, protože to by se musel udělat výzkum fungování věřících a nevěřících rodin a srovnat to. Jako rodič si ale myslím, že rozhoduje způsob, jakým dítě vidí, že rodina tyto situace zvládá. Rodič může být vzorem, pokud možno pozitivním. Někdy si dospělí neuvědomují, že je dítě poslouchá, když popisují své vlastní zážitky z nemocnice.
Nejsou někdy právě děti příkladem důvěry v Boží pomoc?
Myslím, že ano.
Dítě si ve své bolesti přichází pro útěchu k rodičům – a bolest se zmenšuje. Je to paralela toho, když člověk ve své bolesti přichází v modlitbě k nebeskému Otci?
Neplatí to paušálně. Lišíme se mezi sebou tím, jak dalece a v jakých situacích je pro nás osobně modlitba pomocí. Jsou různé typy lidí a tohle je individuální záležitost – u každého člověka trochu jiná.
ptala se Eva Čejchanová Celý rozhovor najdete také na http://brana.cb.cz.
Prof. PhDr. Jiří Mareš, CSc. (1942) vystudoval Pedagogickou fakultu UK v Praze, poté nastoupil do oddělení pedagogické psychologie Pedagogického ústavu J. A. Komenského ČSAV v Praze. Obhájil kandidátskou práci a v říjnu 1976 nastoupil na Lékařskou fakultu UK v Hradci Králové jako vědecký pracovník. Po roce 1989 přešel do Ústavu sociálního lékařství LF UK. Šestnáct let tento ústav vedl. V roce 2000 získal titul profesor pro obor pedagogická psychologie. Je ženatý a má tři dospělé dět
