Hospodine, postav stráž k mým ústům, přede dveře mých rtů hlídku.
Ž 141,3
Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.
Ga 5,13
Řeč žalmu se nese v prorockoježíšovském duchu, neboť se v ní živě odehrává posun od krvavé oběti z dobytka, při níž hrozí hříšný automatismus, k nekrvavé „oběti rtů“, modlitbě (srov. Ž 141,2). Je-li tomu tak, je na naše ústa (obětní nástroj) i na naše mluvení (oběť) kladen velký nárok opravdovosti, což platí zejména pro modlitbu, avšak též pro mluvení vůbec.
Nový zákon situaci pěkně dokresluje – a že Pavel ví, o čem mluví (!): Křesťanu se díky Ježíši dostává skutečné svobody projevu (jak směle i familiárně smíme Boha oslovovat!), ovšem svoboda zavazuje a musí být odpovědná. Teologie sice dnes ví, že „každé mluvení o Bohu je i řečí o člověku (o mně)“, ovšem „o Bohu“ a „též o mně“, nejen o mně! Někdy však platí: „Mluviti stříbro, mlčeti (a konati) zlato!“
Pane, jenž nás máš rád, nauč nás, jak se k tobě v řeči máme znát.
Sk 18,1–11 * Žd 11,1–7
