Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: Bože, slituj se nade mnou hříšným.
L 18,13

Kolik dobrého chtěl Bůh prokázat svému lidu, jakou hojností chtěl své děti zahrnout, ale nemohl. Člověk by rád řekl, že toto prorocké povzdechnutí nad stavem starověkého Izraele je jednou provždy minulostí. Jenže ani dnes toto slovo neztrácí nic ze své platnosti a aktuálnosti. Kdykoli a kdekoli opouští člověk Boha, ztrácí úctu před Bohem a nechá rozhořet své sobecké vášně, stává se znovu umíněným a vzpurným. Není divu, že i dnes umíněnost a vzpurnost způsobují mnoho bolesti a prázdnoty. Neobelhávejme sami sebe. Naložme se všemi svými projevy umíněnosti a vzpurnosti stejně jako celník z Ježíšova podobenství. Pokořme se a volejme k Bohu stejně jako on. Nepřipravujme se o skutečné dobro svého života.
Bože, slituj se nade mnou hříšným.

Iz 26,1-6 * Nu 12,1-16