Zhřešili jsme už se svými otci, provinili jsme se, svévolně si vedli.
Ž 106,6
Vysvoboď nás od zlého.
Mt 6,13
Hebrejština vnímá čas po svém. Minulost? Budoucnost? Vše je přítomné. Zvláštní společenství v čase – otcové, synové, vnuci jsou tu nastoupeni jakoby naráz. Co ale hebrejština vnímá velmi ostře, je, zda někdo řekne: „Hřešíme,“ nebo „Zhřešili jsme.“ Dokonavost je klíčová! „Zhřešili jsme“ je totiž výraz obratu: Už nechceme dál hřešit! Provinili jsme se. Víme o svých vinách. Vedli jsme si svévolně. Víme to opravdu? Jsme ochotni si připustit, že i my, ty a já?
Žalm jde vždycky až na kost. Žalmista kost hříchu vyběluje jako horké pouštní slunce. Zve nás přiznat si vinu a říct nahlas: „Chci s tím skončit.“ To je stav člověka, který se vyrovnává se svou nelichotivou situací. Právě v ní ale smíme říct: „Dost, nenechám se ovládat hříchem, vinou, svévolí“ a otevřít se něčemu úplně jinému.
Hospodine, vysvoboď nás, vyznáváme a na tvé slovo čekáme.
Gn 37,3–4.12–14.23–36 * J 11,1–16
Zdroj: Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Denní čtení
