Myslím (ale nemám to přesně spočítané, proto jen myslím, nikoli vím), že jedním z údů našeho těla, před kterým Pán Bůh ve svém slově nejvíce varuje, je jazyk a jeho používání. Jinými slovy to popsal L. Feuchtwanger: „Člověku je třeba dvou let, aby se naučil mluvit a šedesáti let, aby se naučil držet jazyk za zuby.“
Stále více si uvědomuji, jeho pozitivní, ale zároveň i ničící sílu. Jazyk nám totiž vykresluje to, kdo jsme. Jinými slovy slyšíme-li o sobě, že jsme tlustí, hubení, pyšní, hloupí, pak tak sami sebe s největší pravděpodobností budeme vnímat. Pokud o druhých slyšíme, že jsou… dosaďte si, co chcete, pak je tak budete vnímat. A to platí jak pozitivně, tak negativně.
Nakonec i staročeské dobrořečit nebo zlořečit v sobě spojuje požehnání nebo prokletí s řečí. Stejné je to v latině (bene-dictuc, male-dictus). V tomto případě prokletím nemusí být jen přímo vyřčené „proklínám tě“, ale i zlá, „maligní“ slova o někom. Naopak požehnání není jen vyslovené slovní spojení „žehnám ti“, ale i když o někom nebo s někým dobře mluvím.
Prostě slova mají obrovskou moc a někdy tuto realitu bereme na lehkou váhu, anebo to naopak dobře víme a proto jazyk používáme jako kladivo. Když nikoho nemůžeme „sejmout“ skutečným kladivem, použijeme jazyk. A dodejme… ono to funguje.
Problém je v tom, že hříchy jazyka bývají v našich společenstvích trpěny. Ukážu to na příkladu. Představte si, že by na bohoslužby někdo ze známých členů sboru nepřišel do sboru, ale připotácel se, protože by byl opilý. Asi bychom ho, až by se probral, napomenuli. Nebo že by vám matka od tří dětí oznámila, že čeká dítě s jiným mužem, než je její manžel nebo že by někdo sdělil, že Tesco je fajn obchod, protože se tam nejlépe krade… K těmto a dalším věcem jsme nesmlouvaví mnohem více, než k pomluvám nebo tvrdým a zraňujícím slovům. Nechci zde psát o alkoholu, krádežím nebo mimomanželskému sexu a srovnávat co je horší. Chci napsat, že ke špatnému používání jazyka jsme na rozdíl od jiných přestupků či hříchů někdy hodně „velkorysí“. Jenže jeho špatné používání je stejně a někdy i vice devastující. Jakub to shrnuje slovy: „Je to svět zla mezi našimi údy“.
V minulých dvou letech jsem se s několika dalšími kolegy zabýval otázkou duchovní obnovy sborů. Jedná se o zajímavý projekt, který se mj. pomocí několika ukazatelů snaží postihnout jak moc je sbor zdravý a kde potřebuje pomoc. Jedna z oblastí, kterou bych mezi ukazatele (ne)zdravého přidal, zároveň oblast těžko podchytitelná, je „kultura jazyka“ toho kterého sboru. Pokud jsou totiž ve sboru tolerovány pomluvy, tvrdá slova při sborových schůzích, odsuzování, vyřizování si účtů z kazatelny atd. pak se obávám, že sbor je odsouzený k postupnému umírání. Je to podobné jako chtít vypěstovat zdravou květinu v kontaminované půdě.
Co se vlastně v takto kontaminovaném sboru děje? Ztrácí se spontaneita, odvaha, radost, spontánnost, otevřenost a chuť ke službě. Převládá strach, nejistota a pocit, že se z toho nelze vyhrabat.
Oproti tomu tam, kde je slyšet povzbuzení, slova o naději, kde chyba neznamená zdrcující kritiku, se dýchá a slouží úplně jinak.
Protože Písmo bere jazyk tak vážně, je třeba, abychom jeho sílu nepodceňovali ani my. Jedním ze způsobů je nastavení kultury používání jazyka, což konkrétně znamená, že se zdržuji pomluv, že nehodnotím motivy druhých, že bolestivé věci se učím řešit tváří v tvář, nikoli přes druhé, že dokážu udržet tajemství a že dokážu ty, kdy s jazykem nakládají špatně, zarazit. Když už se mi stane, že na někoho vyletím, pak se dokážu omluvit. Dále že dokážu odpustit a danou věc nepřipomínat.
Jak jsem psal, pokud ve sboru (ale i v rodině a vlastně v jakémkoli společenství) neovládáme jazyk, v podstatě není moc šance se posouvat nikam dál. Stejné ale platí i opačně. Tam, kde se dobře mluví, tam je potenciál k dobrým věcem. Proto berme jazyk vážně a učme sebe i druhé, aby se stával, řečeno s Jakubem, zřídlem života, nikoli smrti.
Autor: David Novák, je předseda Rady Církve bratrské, Zdroj: Blog Foto:
