Čas od času se vracím ke knihám R. Rohra a to nejen kvůli jeho hluboké moudrosti, ale i proto, že v jeho knihách vnímám jakési světlo normálnosti v pohledu na mužskou spiritualitu a také v pohledu na výchovu kluků. Přiznám se, že když někdy čtu některé „současné zaručené názory” na to, jak vychovávat děti, potažmo kluky, nevěřím svým očím a uším.
Jako zásadní problém vidím, že mnoho chlapců se dlouhou dobu ve výchově setkává jen málo s mužským elementem. Školky, školy, a pokud jste v církvi tak nedělní besídky jsou většinou doménou žen. Stejně tak doma jsou chlapci častěji pod vlivem matek a to nejen kvůli práci, ale i kvůli rozvodům, kdy mnohem častěji s dětmi zůstává matka. Toto není chyba žen (většina to zvládá velmi dobře), ale jen a prostě realita. Chybou je, že chlapcům často chybí mužské vzory, se kterými by se identifikovali a kteří by jim předávali jisté mravní poselství či hodnoty. Chlapci pak obdivují nikoli vzory, ale idoly.
Proč potřebuje kluk (a nepochybně i dívka) ve výchově otce? V čem je jeho role nezastupitelná? Důvodů je jistě mnoho ale ukážeme si alepoň jednu oblast a otázku zároveň. Čím se vlastně liší mužská láska od ženské? R. Rohr píše o tom, že „mužská láska má tu povahu, že strukturuje ego. Je to tvrdá láska, ale přece je to láska taková, jakou muž uznává a ctí – pokud pochopitelně není krutá nebo ponižující. Rohr dále píše, že mnohé ženy, změkčilí muži a současná humanistická kultura tomu nerozumí. Jenže pro muže láska nefunguje, je-li rozdávání příliš laciné, rychlé nebo snadné. Dělá z něho líného manipulátoru, místo silného muže.“
Jako jednu z největších výchovných herezí nebo nesmyslů vidím myšlenku, že děti není třeba trestat a že je lepší s nimi o všem diskutovat. Od jistého věku jistě ano, ale… obecně platí, že každé dítě potřebuje posvátné ne, něco, nebo spíše někoho, koho respektuje, kdo ho usměrňuje, nastavuje hranice, a kdo mu vytváří mezní zkušenosti. A toto vždy nastavoval především (i když nikoli pouze) otec nebo muž. Ukážeme si to na malém příkladu. Rozezlený pětiletý Jeníček třískne sousedovic Mařenku nebo mamince vychrstne do obličeje vodu, která mu nechutná a místo trestu, přichází dlouhé vysvětlování, že to se přece nedělá, a nebo dokonce diskuse, zda by Pepíček nedal přednost limonádě… Pepíček se touto „výchovnou lekcí” učí jednak to, že jeho pocity jsou tím nejdůležitějším, čemu se musí druzí přizpůsobovat, jednak to, že hranice druhých nejsou důležité, protože středem vesmíru je přece ON. V konečném důsledku se ale jedná o selhání rodičů, kteří nejsou schopni nastavit a vyžadovat hranice. Ještě více pak o selhání otců, kteří by v tomto nastavování hranic měli být aktivní a synovi ukázat, že existuje ještě vyšší autorita, než je jeho okamžitý rozmar.
Někdy se dozvídáme absurdní teorie o tom, že Pepíčkova nervozita je vlastně selháním rodičů anebo jeho okolí, protože kdyby bylo okolí harmonické, Pepíček by reagoval správně – tedy klidně. Za jistých okolností může být, jenže obecně platí, že se nikdy v dějinách, stejně tak v Bibli nepředpokládalo, že by v mladém muži byla zvnitřněna disciplína a klíčové životní hodnoty, dokud nebyly vyučovány, trénovány, vyžadovány a zkoušeny. Důležité je, aby ten, kdo tyto hodnoty vyučuje, ukazuje a představuje, byl důvěryhodnou osobou. Když vidím některé mužské archetypy třeba v některých českých filmech nebo vychvalovaných seriálech (např. mnohými vychvalovaný seriál Most), je mi smutno. Nevidím muže, kteří jsou schopni něco předat, ale jen jejich karikatury.
Jenže kluci očekávají velikost, význam, oslovující vizi pro život. Místo toho se jim někdy nabízí to, čemu se říkává „smysl pro realitu”, což je ale jen synonymem pro cynismus, zklamání a frustraci. Ještě jednou Rohr: „Zářivá vize je ztracena, ničemu nebudu věřit, protože nechci být zklamán.” Jak říkával minulý prezident zdatně sekundován tím současným: „Láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí je jen falešná fráze.” Jak hluboký smysl pro realitu!!!
Rohr v této souvislosti píše o „hladu po otci, kdy se prý jedná o jednu z nejzranitelnejších složek muže, která je definována jako zoufalá touha po starším, moudřejším muži, který by chlapce vedl, ve kterého by mohl důvěřovat, který by ho ujišťoval, vyzýval a napravoval.“ Muži potřebují muže, aby jejich hrany zůstávaly ostré a čisté, zatímco ženy nám dávají teplo a měkkost. To jsou dvě různé potřeby.
Možná jste si všimli zbožňujích pohledů malých chlapců, když pozorují starší muže při práci, hře, boji nebo gestikulaci, jak se je rychle snaží napodobovat. Jenže když není koho napodobovat, nebo když jediné, co napodobuji, je otcova schopnost sjet černou sjezdovku nebo v horším případě otcův vztek a frustraci, vzniká v duši kluků hluboká prázdnota. A R. Rohr dodává, že do této prázdnoty přichází démoni… (v podobě závislostí, agresivity, machistického chování atd.)
V mnoha starobylých kulturách muži procházeli iniciačním rituálem, který podstupovali jen a pouze muži. Jen muži mohli sdělit chlapcům, že se z nich stali muži. Nikdy to nebyly ženy. Navíc každý iniciační rituál byl spojen s nějakým náročným úkolem. Proč asi? Protože mužská láska nějak souvisí s požadavky a zároveň muž resp. chlapec potřebuje jiného nebo jiné muže, který mu sdělí, že je muž. Pochopitelně ne tak, že mu řekne „a teď je z tebe chlap,” ale tak, že mu projeví respekt, úctu a uznání. Toto vyjádření respektu je jak nepodmíněné tak i podmíněné. Opět R. Rohr: „Muž z nějakých důvodů nerespektuje nic, co dostal zadarmo. Nakonec i Bůh přece od nás něco očekává, stejně jako milost nese ovoce.“
Jednou z oblastí, kterou může současná církev oslovit svět, je, když v ní bude zdravě nastavené prostředí pro chlapce a pro muže. Toto nemá absolutně nic společného s jakýmkoli upozaděním žen, ale jen a pouze s tím, že muži nejen pochopí, ale především budou naplno hrát svoje role a to i navzdory stále silnějšímu tlaku proti tomu, aby svoje role skutečně konali a aby byli… muži.
Autor je předseda Církve bratrské Zdroj: Blog Davida Nováka Foto: Wikimedia Commons, ilustračńí
32 Komentáře
Jiří Aron
Určitě souhlasím s tím, že otcova role ve výchově je důležitá. Máme milovat své syny a správně je vést.
Otázkou však je, kam své syny chceme vést a z jakých zdrojů budeme, jako otcové a církev, čerpat. Autor komentáře podle všeho vřele doporučuje autoritu římskokatolického kněze a mystika, aktivně zapojeného v hnutí New Age. Tento Richard Rohr učí a je populární jak mezi příznivci onoho hnutí, tak i v evangelikálních kruzích. New Age je pokusem vytvořit nové univerzální náboženství, kde Kristus není jediný možný, Bohem určený, prostředník mezi svatým Bohem a hříšným člověkem.
Např. z biblického pohledu je zhola nemožné, aby jakákoliv otcova aktivita vůči synovi, přestože může být vedená těmi nejlepšími úmysly, zaplnila hlubokou prázdnotu v duši kluků. Podobně je to s navrhovanými iniciačními rituály, projevováním respektu, úcty. Tyto jsou přece rozšířené v různých náboženstvích a přesto jdou takto, otci obdarovaní synové, bez Krista do věčného zahynutí.
Je smutné, že člověk, stojící ve vedení druhé největší české evangelikální církve, nedovede (nebo nechce?) pojmenovat skutečné teologické pozadí R. Rohra. Opravdu takový autor současné církvi pomůže mít „zdravě nastavené prostředí pro chlapce a pro muže“?
Gnosticismus v 1. století a současné New Age, obojí mají společné to, že stojí v opozici vůči biblickému křesťanství.
Co o zdravě nastaveném prostředí říká Písmo v 2. Tm 3. kapitole? „Ty však zůstávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi byl plně přesvědčen, věda, od koho ses to naučil; od dětství přece znáš svatá Písma, jež ti mohou dát moudrost k záchraně skrze víru, která je v Kristu Ježíši. „
Eva Hájková
Hospodin řekl Abrahamovi: „Najdu-li v Sodomě, v tom městě, padesát spravedlivých, prominu kvůli nim celému městu.“
Proč by lidé jiných náboženství nebo ateisté museli do věčného zatracení, pokud nejsou zlí?
Marek Ryšánek
Rohrova kniha Skryté věci – písmo jako spiritualita je podle mně jedna z nejlepších knih oi to, jak chápat bibli.
david Novák
To Jiří Aron: No to by pak ale Pavel nemohl na Aeropágu používat myšlenky světských filozofů, které přímo cituje. No a že by byl Rohr v New Age nevím a z jeho textů to nepociťuji. To, že se inspiruje jinými tradicemi je fakt, ale přece nemusíme brát všechno jak se říká i s chlupama.
Jiří Aron
O Rohrově zapojení se do hnutí New Age existuje na webu v angličtině řada pojednání, od konzervativně katolických až po evangelikální autory.
1/ Člověk to z R. textů nemusí pociťovat – New Age zahrnuje též novou verzi gnosticismu, jehož protagonisté hojně používají křesťanský slovník, stejně jako v antických dobách. Např. Rohrův „kosmický Kristus“ není totožný s Kristem, jak o něm učí Bible: https://www.facebook.com/exastrologer/posts/10154216012562108
2/ V češtině si můžete přečíst např. toto shrnutí Rohrovy knihy „Enneagram. Devět tváří duše“: https://knihy.heureka.cz/enneagram-devet-tvari-duse-richard-rohr-andreas-ebert_2/specifikace/#section,
cituji: „Objevíme zde očištěnou vášeň, očištěnou sílu, své lepší a pravé Já. “ Enneagram je založen na esoterickém, gnostickém poznání a Rohr vydal první knihu o Eneagramu už r. 1995 (wiki).
Pavel na Areopágu používal krátké myšlenky řeckých filosofů s cílem Řekům sdělit evangelium o Kristu.
Ve Vašem článku toto Pavlovo zaměření se na Krista chybí. Už v úvodu píšete, že se vracíte k Rohrovým knihám pro jeho hlubokou moudrost a pro světlo normálnosti v pohledu na mužskou spiritualitu a výchovu. Prázdnotu chlapcovy duše navrhujete, podle Rohra, naplnit jakousi lidskou aktivitou. Podobně v závěru, opět v souvislosti s Rohrem, píšete o iniciačních rituálech, o nastavení zdravého prostředí pro muže v církvi. A že muži mají naplno hrát své role, aby byli muži. Vypadá to pak, podle toho článku, že jste Rohra převzal, jak se říká, i s chlupama. 🙂
Přijde mi to celé Vaše pojednání jako mužská spiritualita svépomocí, bez Vykupitele. Což je koncept podle učení New Age.
Marek Ryšánek
Právě Rohr ve svých knihách uvádí církev zpět k biblickému pojetí vykoupení po té, kdy v církvi ve středověku zvítězilo „nebiblické “ pojetí vykoupení
Dan Drápal
Milý Davide, díky za další skvělý článek! Toto téma řeší i Jordan Peterson v knize „12 pravidel pro život“, kterou vřele doporučuji.
David Novák
Díky Dane, jinak se už na Petersona těším, až vyjde v dubnu v češtině.
Konečný Fr.
Pravda a láska je v pořádku, ale slova nesmí být v rozporu s činy. Pak jde o pokrytectví. K tématu o otci mi přišel na mysl jeden filmový otec, který v návalu vzteku škrtí syna Barta, což začíná slovy “ Ty jeden mrňavej „. Jde o Homera Simpsona, bezpečnostního technika ze springsfieldské jaderné elektrárny. Je křesťanského vyznání, ale do kostela chodí nerad. Inspirativní postava.
Eva Hájková
Já taky New Age nemusím. Ale občas se z něj dát něčím inspirovat vůbec neškodí, pokud to člověk bere trochu s rezervou. O Davidu Rohrovi a jeho čtyřech mužských archetypech (milovník, magik, bojovník a král) jsem četla už před lety:
http://ografologii.blogspot.com/2008/02/richard-rohr-musk-archetypy.html
Nepřipadá mi to jako něco, co by bylo zásadně nekřesťanské.
Karel Konečný
Ve svém příspěvku píšete o Davidu Rohrovi, který je absolventem studií náboženství na Bostonské univerzitě.
Odkaz je však na Richarda Rohra, který uvádí ty své čtyři archetypy. Je to jistě zajímavé, protože se v odkazu píše o tématech, které nejsou oblíbené v rozhovorech, ale smysl toho není celkem jasný.
Petr Adamec
Jiřímu Aronovi vadí asi spíše to, že je ten Rohr tak silně nekristocentrický…což je fakt. Sám Rohr se prezentuje jako scotista. Katolický kněz je, ovšem jeho práce byla katolickou církví odmítnuta. Kristus není součástí jeho antropologie, jistě ne ústřední. Opravdu, moc křesťanské to není. Není to tak nemoudré, není to tak úplně nepravdivé…ovšem křesťanské to není. Sám Rohra čtu s užitkem, ovšem vyžaduje silnou kontrolu. Samozřejmě se můžeme naučit mnoho i od nevěřících autorů.
Snad že Kristus byl zakořeněný v židovské kultuře… a to zahrnovalo velkou a vymezenou roli mužů.
Eva Hájková
Ovšem v Kristu už není rozdíl mezi mužem a ženou, jak řekl apoštol Pavel. Mezi mužským a ženským tělem samozřejmě rozdíl je a vždycky bude. Protože se pohybujeme v rovině biologické. Rovina psychická s tím tělem jistě do značné míry souvisí, i když ne tak úplně. Avšak Duch, ten není zvlášť mužský nebo ženský. To právě si myslím, že měl Pavel na mysli, když napsal, že „není už rozdílu…“
Duch v tom Rohrově pojetí možná tak nějak chybí, to máte pravdu. Má tam nějaké mužské archetypy, jako by šlo o jakési psychické vlastnosti. Proč by se to vlastně nemělo vztahovat i na ženy?
Píše tam třeba, že M. L. King byl „králem“, protože dovedl propojovat různé lidi. Proč by téhož nebyla schopna žena?
Petr Adamec
Věřím, že pohlaví není jen biologická záležitost. Jde hlouběji…jde i o duchovní záležitost. Jinak by homosexualita nebyla nijak hříšná. Prostě jen biologie. A když někomu nevyhovuje, dá se to přeoperovat jako třeba tvar nosu… Takové myšlení ovšem odděluje ducha a tělo. A popírá, že stvoření je nějak Boží duchovní myšlenkou.
Ve vztahu s Bohem není mezi ženou a mužem rozdílu (v židovství rozdíl byl veliký), podobně není rozdílu mezi židem a řekem. Ovšem apoštol Pavel psal dost zřetelně, že rozdíl mezi židem a řekem v něčem je. A samozřejmě je i duchovní rozdíl mezi mužem a ženou. Jinak by značná část naší identity byla neduchovní, jen biologická… Bůh ovšem vzkřísí naše těla…Nejsme jen duchovní bytosti.
Eva Hájková
Ale Ježíš také řekl, že po vzkříšení se lidé nežení a nevdávají, nýbrž jsou jako andělé v nebi. To znamená, že po vzkříšení už nebude pohlavní život, i když těla mohou vypadat stejně jako ta naše dnešní. Nebude tedy existovat ani rodina za účelem plození dětí. Všichni budeme jedna společná rodina. Proto i homosexuálům může Bůh odpustit jejich dnešní hřích . Po vzkříšení prostě žádný sex nebude.
Otakar Vožeh
Bůh odpouští hřích na podkladě víry v Ježíše Krista – Božího Syna a Spasitele – a Jeho zástupnou oběť na kříži. Takže věřícímu homosexuálovi je odpuštěno, a zároveň je mu dána osvobozující moc/síla k tomu, aby opustil svůj hříšný způsob života . . . stejně jako nám všem odpuštěným hříšníkům.
Co se týče našich těl po vzkříšení, budou zřejmě podobná tělu Pána Ježíe Krista po Jeho vzkříšení.
Eva Hájková
A jak vy tedy poznáte, pane Vožehu, že je danému člověku odpuštěno? Tak, že dotyčný o své víře v Krista mluví? Nebo podle toho, jak žije?
Jiří Aron
Děkuji za Vaše porozumění. David Novák v článku navrhuje církvi, aby oslovila chlapce a muže „zdravě nastaveným prostředím“, ale jeho pojednání vychází z myšlenek jednoho z guruů Nového věku. Což je další jen lidské náboženství bez Krista jako Vykupitele.
Co bude člověku platné získat svět, když sám sebe ztratí, zmaří, zahubí, poškodí? Luk 9,25 podle různých překladů.
Hned další verš říká, že ten, kdo se stydí za Krista a za jeho slova, neobstojí při Jeho druhém příchodu.
David Novák
Pokud jste poctivě knihy RR četl, pak budete mít jiný názor. Čtěte více Rohra a méně o Rohrovi. Najděte v mém článku jedinou myšlenku, která jde proti duchu Písma. S obrovským užitkem čtu nejen Bibli, ale i sekulární literaturu a s užitkem z ní čerpám a očekávám to i od kazatelů a všech křesťanů. Očekávám, že dokáží oddělit zrno od plev.
Jiří Aron
Snažím se rozlišovat ta zrna, najít ve Vašem článku to, kde je ta Rohrova hluboká moudrost. Možná, kdybyste zkusil napsat o jeho knihách ještě jiný a jinak.
Tento Váš příspěvek o mužích můžete bez problému nechat uveřejnit na duchovních webech zastánců Nového věku. Neměli by s textem problém, nechat se takto povzbudit do své další práce. Pokud by byl Váš jiný článek o mužích napsaný v duchu Písma, nepovzbudil byste příznivce Nového věku a nestáli by o něj, protože by je mohl usvědčovat z hříchu spoléhání se na sebe.
Ústřední pravdou Písma je evangelium Pána Ježíše Krista: že jen Bůh může vytvořit svaté z nečistého, duchovní z neduchovního. Proto musel zemřít Bůh, Vykupitel na kříži a byl vzkříšený. Nevyznívá to z toho, co jste napsal, že R. Rohr věří takto.
Marek Ryšánek
Přečtěte si knihu od R. Rohra Skryté věci – písmo jako spiritualita a pak hodnoťte Rohrovi názory na Bibli. jestli je tady někdo opravdu Biblický, tak e to Richard Rohr…
Petr Adamec
Nu, je to trošku přirozená teologie, ne?
Marek Ryšánek
Rohrovo chápání je velmi křesťanské a biblické. Myslím si, že problém s tím mají mnozí, protože naše zaběhané představy a názory se od biblického poselství značně vzdalují….
Marek Ryšánek
Rohr je velmi kristocentrický a křesťanský – více než většina křesťanů, které jsem kdy poznal. Ukazuje Krista takového,jaký ve skutečnosti je a ne takového, jak ho líčí naše zaběhané představy, ve kterých je nám tak dobře.
Pavel Figa
„Jenže kluci očekávají velikost, význam, oslovující vizi pro život.“
“ Jednou z oblastí, kterou může současná církev oslovit svět, je, když v ní bude zdravě nastavené prostředí pro chlapce a pro muže.“
Vize, oslovit svět (společnost), to je u nás v CB často zmiňováno.
Vyrůstal jsem bez otce, takže v tomto ohledu jsme jako rodina církvi nepomohli oslovit svět.
Ani oslovující vizi mi otec nepředal. Ale uvěřil jsem Pánu Ježíši Kristu. On je můj život. Pokud vize, tak Pán Ježíš Kristus. Pokud oslovit svět, tak Pán Ježíš Kristus.
Otakar Vožeh
Beru s povděkem poslední odstavec článku, kde je zmínka o rolích. To dnes moc často neslyšíme, ani v kontextu rodiny, ani v kontextu Církve. A přece to je jeden z klíčů k vyváženým a Bohem požehnaným vztahům jak v rodině, tak ve společenství Církve.
Eva Hájková
Pro pana Adamce.
O mužském a ženském duchu jsem se skutečně nikde nedočetla. Jen o lidském duchu a Božím duchu, a že v Bibli je někdy těžké rozeznat, o kterém z nich je právě řeč. Ještě to komplikuje pojem duše, který se s tím také plete dohromady (https://www.teologicketexty.cz/casopis/2007-3/Duch-telo-duse.html).
Takže bych ráda věděla, jak jste na to vlastně přišel.
Jinak, vezmeme-li v potaz, že křesťanství vyšlo původně ze židovství, pak v hebrejštině je duch (ruach) ženského rodu. A jak je známo, vane si, kde chce.
Mně se tohle moc líbí:
Přirozený člověk je ten, kdo se narodí z těla (ženy), duchovní člověk je ten, kdo se narodí z ducha (který je vlastně také ženského rodu).
Eva Hájková
Mimochodem, Ježíš vyrůstal a dospíval také bez otce. Jeho pěstoun Josef poměrně brzy zemřel a tak byl převážně jen s matkou. Ježíš byl zvyklý se s ní bavit i o teologických věcech, protože právě jen ona, téměř jediná, byla už od zjevení archanděla do všeho zasvěcená. Dlouho ho nikdo jiný než matka v jeho poslání nechápal. Psycholog Jeroným Klimeš popsal na základě četby evangelií a ze svého odborného psychologického hlediska poměrně výstižně Ježíšovu povahu. To, že byl Ježíš zvyklý diskutovat s matkou, pak mělo vliv i na to, že diskutoval i s jinými ženami (například samařankou a mnohými dalšími). Což by žádný muž v té době neudělal.
Ostatně, co je to za mužskou vlastnost chtít vzít pod svá křídla děti Jeruzaléma jako kvočna kuřata?
Otakar Vožeh
Pro Evu Hájkovou : Pán Ježíš nám říká, že strom se pozná podle ovoce. Takže život je určitě poměrně spolehlivým ukazatelem na to, jestli člověk uvěřil a je spasen. Jsou ovšem situace, kdy někomu „na život nezbývá čas“, je třeba na smrtelné posteli. I takovému člověku je odpuštěno, když před smrtí uvěří v Pána Ježíše Krista.
Musím však podotknout, že není zase až tak na nás, abychom se snažili rozpoznat, jestli je člověk skutečně věřící, a jestli mu tedy bylo odpuštěno. S určitostí to ví jen Bůh.
A ještě bych dodal, že ten, komu bylo odpuštěno a kdo ví, že je Božím dítětem skrze Krista, bude zcela určitě rád o tom vydávat svědectví, bude o tom mluvit. To patří zcela přirozeně k víře.
Eva Hájková
Děkuji vám. Já také nerozlišuji, jestli někdo je nebo není věřící, ale snažím se chovat ke všem lidem stejně. O své víře mluvím, ale těžko se mluví někomu, kdo nemá zájem. Nebo tomu, o kom vím, že věřit stejně nebude, protože je příliš racionální – jako třeba můj manžel, který je jinak velmi hodný člověk. Nikdo z mé rodiny není věřící. Ale já věřím a doufám, že Bůh nakonec zachrání všechny. Aspoň já se za to modlím.
Otakar Vožeh
Určitě se chci modlit spolu s Vámi. To je asi vůbec to nejbolestivější, když víme, že hodní a slušní lidé jsou bez Krista ztraceni – hlavně z rodiny. A bývá to těžší zpravidla právě pro ty hodné a slušné, aby uvěřili.
Eva Hájková
No právě. U žijících lidí si člověk může říkat: však oni ještě uvěří. Ale co zemřelí? Občas jsem měla chmurné pocity kvůli nevěřícím rodičům, kteří jsou už mnoho let mrtví. Ale včera v noci mi přišla taková myšlenka: „Proč pořád hledáš pravdu někde v knihách a ptáš se kdo ví koho? Proč se nezeptáš přímo Boha, co je s tvými rodiči?“ Tak jsem se začala modlit: „Bože, jestli jsou mí drazí rodiče v nějakém trápení, vysvoboď je z toho, prosím“. A v tom okamžiku ze mě neklid spadl a já jsem měla pokoj a věděla jsem, že ho mají i mí rodiče. Jak by Bůh mohl nespasit ty, které milujeme? To by přece znamenalo, že nespasí ani nás, protože jak bychom mohli my mít radost ze své spásy, když naši blízcí budou trpět? Je to naprosto logické. Jestliže někoho milujeme, vlastně se od něj vnitřně neodpoutáme. A proto musí být spasen i on. Skrze naši lásku nebude bez Krista ani on.
Jsem přesvědčena, že ani Ježíš Kristus nebude mít úplný pokoj, dokud nebude spasen i ten poslední člověk.
Mějte se hezky, pane Vožehu.